Obsah

Nemohu nastavit tvář toho druhého

Co byste řekl k dilematu křesťana, který má v určité situaci použít zbraň?

Položil bych si otázku, co je důležitější v tu chvíli. Život člověka, který se vědomě rozhodl někoho ohrozit na životě, tedy pachatele trestného činu, anebo přikázání lásky k bližnímu?

Jak říkal sv. Augustin, já můžu nastavit druhou tvář, když se sám rozhodnu, ale nikdy nemůžu nastavit tvář toho druhého. Tam právě vystupuje na povrch ono přikázání lásky k bližnímu. A to naplňovali vojáci a policisté po celá staletí, když bojovali ve spravedlivých bojích. Druhá věc je, jak posoudit, co je spravedlivý boj. Augustin stanovil, že voják musí poslouchat svého velitele, a odpovědnost za to, jestli ten boj je spravedlivý, přechází na velitele a na panovníka. Tedy jestliže policista použije zbraň proti pachateli trestného činu, který ohrožuje něčí život, je to v pořádku podle lidského i Božího zákona. My policisté máme oprávnění za určitých okolností až druhému člověku vzít život. Na druhé straně máme jednu obrovskou povinnost, a sice svůj život pro druhé položit. To podepisujeme v přísaze. A toto ohromné rozpětí samozřejmě klade velké nároky na kvalitu lidí, kteří to dělají, i na ty, kteří je vybírají a vzdělávají. Pro odpovědné rozhodnutí v obou těchto krajnostech policisté navíc mají jen zlomky vteřin.

Co pomáhá v takovémto vypjatém momentu ke správnému rozhodnutí?

Dobře vedený výcvik. Nic jiného. V těchto situacích fungují úplně jiné režimy mysli, psychiky, než v běžném životě. I při pouhém realistickém nácviku, kdy část lidí hraje teroristy a část zajatce, nám někteří účastníci kolabují. Ačkoli vědí, že je to jen hra, jen nácvik, kdykoli mohou zvednout ruku a přestat, přesto se jejich tělo zhroutí. Čili v reálné situaci se dostanou do značného stresu, kdy už psychika funguje jen v těch motorických záležitostech a tělo i mysl dělají, co mají nacvičené. Jde-li o opravdu život, zapojí člověk jen asi 40 % velkých svalů, malé svaly vůbec. Na žádné velké rozmýšlení není čas, nastupují automatické reakce, které správně nastaví jen kvalitní výcvik. Ten musí být dobře vedený z technického, zákonného i morálního hlediska.

Morální imperativ „nezabít“ vede v jiném kulturním okruhu některé lidi až k tomu, že před sebou zametají cestu, aby nešlápli na broučka…

To je jistě sympatické, ale naše zákony mají křesťanský základ, církevní právo bylo ostatně dříve než civilní. Někdy slýchám, že policista, který zastřelí zločince, se proviňuje proti pátému přikázání „Nezabiješ“. Ale původnímu textu Bible je blíže slovo „Nezavraždíš“, a to nás vede k jasnějšímu pochopení. Nevzít nikomu život za žádných okolností by stálo proti minimálně 1 800 letům naší historie. Všechny ty vojáky a panovníky, od Karla Velikého, Karla IV. a jejich rytířů až po hrdiny z Resslovy ulice bychom museli umístit do pekla. Parašutisté z Resslovy ulice navíc nejen zabíjeli nepřátele, ale nakonec zabili i sami sebe. Ale vnímáme, že nejde o těžký hřích sebevraždy. Pokud tedy místo slova „Nezabiješ“ přijmeme ono „Nezavraždíš“, vyjde nám, že za určitých okolností je použít proti druhému sílu oprávněné.

A bezpečnost naší země v mezinárodním kontextu vám dělá vrásky, nebo ne?

Problém je, že o situaci na Blízkém východě nebo v Africe máme velmi málo kvalitních a spolehlivých informací. V médiích se na jednu stranu projevuje šílená politická korektnost, která nazývá věci jinými jmény, a na druhou stranu vidíme naprosté lži a manipulace, často ze zahraničních zpravodajských zdrojů. Máme i málo zkušeností s určitými typy problémů. Ale bezpečnostní situace České republiky je velmi dobrá, jedna z nejlepších v Evropě. Naši policisté jsou kvalitní, politika je relativně stabilní, nikdo netrpí hladem, máme nejnižší nezaměstnanost. Ovšem vývoj v Evropě se může zhoršovat, vidím tam jistá napětí.

Kde je podle vás rozumná hranice mezi svobodou a řádem?

Víte, svoboda je krásná věc, navíc Boží dar. Ale s ní jsme dostali i odpovědnost. A když nejsou vyvážené, je to špatně. Svoboda bez odpovědnosti je anarchie, chaos, zvůle a odpovědnost bez svobody je otroctví. Ty dvě sestry prostě musí jít spolu ruku v ruce. Svoboda je ta hezčí z nich, čili láska k ní samozřejmě převažuje. Ale naše společnost žije v nějakém řádu, bez něj a bez zákonů bychom se propadli do chaosu. A například nelegální migrace zákon narušuje. Samy státy vlastně porušují zákon a tím popírají svůj základ v právním řádu. Potřebným samozřejmě musíme pomáhat, ale jde o to kde a také jde o počty lidí. Nad určitou hranici je už každý systém neudržitelný, protože vyčerpá své zdroje.

Co tedy říkáte svým posluchačům, když jako jáhen kážete?

Jde většinou o policejní akce, snažím se tedy povzbudit naše kolegy, aby svoji profesi nebrali jen jako práci, zaměstnání, ale aby to brali jako povolání. Aby se snažili naplnit přísahu i to heslo, které máme na autech – „Pomáhat a chránit“. Nemají to snadné, policejní sbor má například větší rozvodovost než většinová společnost, protože policisté jsou v práci často dlouho, navíc jsou pod tlakem. Ale bez jejich služby fungující společnost být nemůže.

Respondent, major Mgr. et Mgr. Jiří Ignác Laňka, Ph.D., je vedoucí výcvikového oddělení Útvaru rychlého nasazení Policie ČR (URNA), předseda Křesťanské policejní asociace (KPA) a především trvalý jáhen v duchovní správě u kostela Nanebevzetí Panny Marie na Karlově.

Se souhlasem převzato ze Zpravodaje Pražské arcidiecéze, č. 8/2017. Otázky kladl Stanislav Zeman.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.