Obsah

Presidentování

Napsal Karel Ledvinka

Nejprve jsem chtěl sám pro sebe analyzovat presidentské volby. Proč většina dala přednost Miloši Zemanovi? Proč mnozí mladí lidé nepřišli k volbám? Atd., atd. Pak jsem asi správně usoudil, že to napíše, a ráda, řada příznivců a odpůrců vítěze a druhého na pásce, statistiků, novinářů a dalších odborníků a pravděpodobně lépe, než bych to dokázal já. Protože jsem ale člověk politický, považoval jsem za svoji občanskou povinnost se k současné politické situaci, jako již mnohokrát, vyjádřit. Proto jsem si zadal jako domácí úkol napsat raději úvahu o presidentování – respektive o presidentech.

Teprve když jsem se svobodně rozhodl, po 8 letech působení v Parlamentu, znovu nekandidovat a odejít z tzv. „velké politiky“, velmi brzy jsem zjistil, jak rozdílný je pohled obyčejného občana a politika na politiky a na politiku, jak rozdílný je pohled na právo. A právě o těchto rozdílech chci psát. Považuji za veliký dar, že jsem se mohl aktivně podílet před 25 lety na přípravě a schvalování Ústavy ČR. Považuji za povinnost se přiznat, že jsem zaujatý a to ve prospěch tohoto dokumentu ze 16. prosince 1992 a patřím k jeho obhájcům. V této souvislosti musím zmínit několik zásad. Stát se musí chovat ke svým občanům rovně a podle stejných pravidel. To znamená, že nesmí upřednostňovat určité skupiny občanů před druhými, musí zajistit, aby právo vládlo nad silou. Stále častěji si totiž síla (jednou ekonomická, jednou politická, jednou stranická, jednou odborářská, nebo dokonce síla ulice) v zájmu určitých skupin občanů osobuje právo vládnout právu. Ale vláda nad právem je cestou do pekel! Z toho lze také odvodit povinnost státu prosazovat úctu k zákonům. K Ústavě pak především. Také ale bezvýhradnou poslušnost vůči smyslu jejich ustanovení a odmítnout právní pozitivizmus. Za příklad nezodpovědného přístupu k ústavním zvyklostem považuji nesmyslně a populisticky přijatou úpravu Ústavy – přímou volbu presidenta. Pro politickou kulturu to byla hrůza. Nejen že došlo k destabilizaci dosavadních ústavních zvyklostí, ale především ke štěpení společnosti na dvě, zhruba stejně početné části a navíc k možnosti vykládat Ústavu neústavně. Ústava a související zákony však naopak musí moc mocných omezovat. Nebojím se otevřeně říci: Ústava ČR tyto atributy obsahuje. My, občané, ve svém vlastním zájmu musíme tyto atributy chránit. Já dodávám: proti všem! A president? Ten na prvním místě! I o tom chci psát.

Presidenti

Všechny lidi lze klamat po určitý čas, některé lidi lze klamat po všechen čas, ale nelze klamat všechny lidi po veškerý čas. (Abraham Lincoln)

Měl jsem tu čest spolupracovat se všemi třemi českými presidenty. S Václavem Havlem, Václavem Klausem i Milošem Zemanem. V novodobé historii to byla trojice nejvýraznějších politických osobností a logicky se jmenovaní pánové stali nejvýznamnějšími spolutvůrci polistopadového vývoje. Samozřejmě každý jinak. Patří jim za to dík. Logicky jsem s nimi měl rozdílné vztahy. Každého z nich jsem pochválil (i veřejně), pokud udělali něco dobrého, kritizoval jsem je (i veřejně), pokud něco neudělali dobře. Měl jsem s nimi korektní vztahy. Přiznávám, že v poslední době to už tak slavné není. Ale ne mojí vinou.

Nejblíže jsem měl k Václavu Havlovi, neboť, stejně jako já, stále pochyboval, především sám o sobě, stejně jako já, stále hledal pravdu. A také neustále hledal a přijímal myšlenky od významných světových myslitelů. Jako příklad chci uvést Havlem propagovanou myšlenku držitele Nobelovy ceny Konráda Lorence: „K zániku lidstva úplně postačí, když se moderní člověk zbaví všech morálních vlastností“. A mohl bych pokračovat. Václav Havel měl, jako každý člověk, celou řadu chyb. Na příklad rád politiku „režíroval“ jako drama, nebo byl příliš ve vleku různých rádců. Kritizoval jsem ho např. za chybně prosazované návrhy na průběh tzv. malé privatizace, nebo za jeho postoj k ODS zastaveným reformám, nebo za prosazování větších ústavních presidentských pravomocí a podobně (mimochodem se ukázalo později, že se president mýlil). Ale protože to byl nejen vzdělaný, ale především slušný člověk, tak své chyby dokázal přiznat. Ale především to byl velký světově uznávaný státník. Např. stejně jako president T. G. Masaryk, po poznání východních imperií a jejich zájmů nahradit euroatlantické spojenectví spojenectvím euroasijským proti této orientaci ČR radikálně vystupoval. Především však byl neoblomným zastáncem občanských svobod a evropanství, odpůrcem tzv. „čecháčské malosti“ a propagátorem spojení češství s evropanstvím. Nejblíže k jeho názorům jsem pak měl ohledně hledání identity. V této souvislosti musím znovu připomenout jeho vyjádření k této problematice: „O ní se mluví často, a nejeden odpůrce evropské integrace se národní identitou ohání a z její ztráty strachuje. Domnívám se, že většina těch, kdo takto mluví, podvědomě vnímá identitu jako osudovou danost, tedy něco, na co nemáme vliv. Ale identita je především určitý výkon, určité dílo, určitý čin. Identita není mimo odpovědnost, ale naopak jejím výrazem“. Mnoho lidí se mě ptá, zda mě Václav Havel chybí. Pochopitelně mě chybí jako blízký člověk. Ale především chybí občanům ČR. On by totiž, na rozdíl od dnešních „národovců“ a omezovačů osobních svobod, uměl nabídnout smysluplná řešení.

Oba dva nástupci Václava Havla v nejvyšší ústavní funkci jsou zcela jiní – i když každý jinak. Jeden je ekonomický liberál, druhý opravdový socialista. Ale především to jsou pragmatičtí politici. Dokonce se dokázali dohodnout na tom, že si budou vzájemně pomáhat, neboť (možná, že dokonce pokud) se jim to vyplatí. To neplatilo jenom o tzv. Opoziční smlouvě, ale třeba o úpravě volebního zákona ve prospěch jejich politických stran a podobně. Nehledají pravdu, neboť jsou přesvědčeni, že oni (a jen oni) ji mají. Oba dva jsou také známí prokremelskou náklonností i tím, že místo obrany lidských práv a svobod je pro ně daleko důležitější ekonomická zahraniční politika. Navíc jsou oba ochotni podporovat diktátorské režimy, pokud je diktátoři chválí. Oba dva jsou také zastánci teze, že ČR má být mostem mezi západem a východem (v této souvislosti musím připomenout, že stejné myšlenky propagoval v roce 1938 Edvard Beneš nebo v roce 1968 Alexandr Dubček – výsledky známe). Zkrátka a dobře, v mém názoru na ně se nic nezměnilo od roku 1997, když jsem jim veřejně v Lánech řekl, že jsou téměř jako jednobuněčná dvojčata (čtěte: jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet), neboť oni chtějí mít co největší moc, aby mohli uskutečňovat své „geniální“ myšlenky.

Václava Klause jsem velice chválil pro to, že se postavil do čela ekonomů a politiků, získal si veřejnou podporu a prosadil ekonomickou transformaci naší republiky. Chválil jsem ho pro geniální projednávání rozdělení Československa. A ještě v mnoha dalších věcech. Kritizoval jsem ho osobně i veřejně např. za prosazení nesmyslné přednosti privatizačních fondů před držiteli investičních kuponů při kuponové privatizaci, za malé právní ošetření velké privatizace a podobně. Moje veřejná varování byla Václavem Klausem ostře odmítnuta. Takto jsem varoval např. před nebezpečím tzv. bankovního socialismu, kdy Václav Klaus jasně podporoval, ze sociálních důvodů a kvůli udržení ekonomického růstu a zaměstnanosti, půjčování financí státními bankami na různé neprověřené projekty, nebo před zastavením slíbených reforem. Čas ukázal, kdo měl tehdy pravdu. Škoda. Promarnili jsme tehdy neopakovatelnou šanci (obzvláště bolestivě je to vidět na dnes nekonečném jednání kolem reformy penzijního systému...). Právě kvůli tomu pak nebyly provedeny související reformy, nutné pro reformu morální. Tím se totiž ze společnosti vytratila důvěra v politiku a zodpovědnost. Za klad jeho presidentování považuji fakt, že si zachoval své názory (i když s nimi nemusím souhlasit) a dokázal je nekompromisně obhajovat, čímž také uchoval tomuto úřadu jeho noblesu.

Miloše Zemana jsem vždy chválil za jeho řečnickou schopnost mluvit spatra, bez ohledu na to, co říká. Chválil jsem ho za to, že prosadil (i když námi připravenou) privatizaci státních bank. Neboť především v letech ekonomické krize se ukázalo, jak to bylo důležité. Chválil jsem ho, jak nekompromisně se dokázal rozloučit s neschopnými, ale i méně schopnými spolupracovníky. Chválil jsem ho za to, že s určitou noblesou odešel po neúspěšném pokusu stát se presidentem na Vysočinu. Všechno se změnilo před 5 lety při vyhlašování výsledků presidentské volby. Poražený finalista se zachoval, jak mu jeho stav velí, slušně a noblesně. Uznal svoji prohru a vrátil se klidně ke své práci. Miloš Zeman se nezachoval jako vzdělaný muž, který by dal kultivovaně najevo své vítězství a uznal i přednosti soupeře, ale jako buran. Tím se u mne „shodil“, takže jsem ho veřejně odsoudil. Já považuji za největší mezinárodně politický úspěch v dějinách ČR členství v Severoatlantické alianci. Jen si vzpomeňte na 20-ti letou sovětskou internacionální okupaci. Naštěstí Rudá armáda odešla. Idea a padesát let praxe NATO nám sice nedávají stoprocentní záruku, ale určitě tu nejvyšší možnou, že už nikdy nebudeme muset přijímat jakýkoli mocenský diktát. O tom, že naše členství v NATO se nám vyplatí, nepochybuji. Ale to se ukáže až v době, kdy budeme ochotni bojovat, bude na nás spolehnutí a budeme sdílet se svými spojenci stejné hodnoty v dobrém i ve zlém. Proto kritizuji Miloše Zemana za nejednoznačnou podporu tohoto spojenectví. Ještě více pak kritizuji Miloše Zemana za podporu vůdce, který prohlásil, že zábor Krymu je jeho osobním rozhodnutím, nebo že na Ukrajině není ani jeden ruský voják. Miloš Zeman učinil z presidentského úřadu zastupitelský úřad cizího státu (jednou ruského, podruhé čínského) a cynicky neuznal nejvyšší zákon vlastní země – tedy Ústavu. Ta totiž ve své preambuli jasně říká: „Jsme svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti jako součást rodiny evropských a světových demokracií“. Nikde ani zmínka o tom, že bychom z jakýchkoliv důvodů dali přednost našim ideovým protivníkům před našimi spojenci. Miloš Zeman otevřeně podporuje odpůrce euroatlantického spojenectví, kteří jsou pro naše spojence persona non grata, nebo zpochybňuje společně dohodnuté sankce. Takže když je naše spojenectví zpochybňováno, i kdyby to bylo presidentem, musel jsem se veřejně ozvat. Miloši Zemanovi se vytýká, že rozděluje občany. Asi by se mu mělo, jak navrhují mnozí, spíš poděkovat. Kdyby totiž svou pokleslou demagogií či ignorováním ústavního omezování politické moci spojoval, bylo by to asi katastrofální. Co mě ale rozpálilo nejvíc, to byla tisková konference po druhém kole presidentské volby, kde se opět Miloš Zeman ukázal znovu v záštiplném a urážlivém vyjádření. To už s noblesou presidentského úřadu nemá společného opravdu nic.

Co tedy je, nebo by mělo být, hlavním posláním presidenta? A jakého bychom měli mít presidenta? Podle mého názoru by hlavním úkolem presidenta mělo v období mezi parlamentními volbami být vedení debaty o občanech, o občanské společnosti, hledání identity a důstojného místa ČR ve světě. Velmi by to pomohlo ke spojování společnosti, k větší důvěře v politiku, v politiky a nakonec i v presidenta.

Povinnost ozvat se tímto mým spiskem nekončí. Nechtěl jsem spílat dnešním politikům. Nechtěl jsem ani protestovat. Chci jenom obyčejně informovat o svých pocitech i osobních občanských postojích. Jsem totiž zastáncem známých myšlenek: držet se desatera, nebát se a nekrást. Říká se, že lidé se bojí z neznalosti. Je to jistě pravda. A i proto tímto spiskem chci vyzvat všechny lidi dobré vůle: nebojte se! Vyplatí se to nám všem.

Závěrem přece jen něco k presidentské volbě: Ani na vteřinu bych si nedovolil kritizovat voliče presidentských kandidátů, protože je to jejich svobodná volba. O to jednodušší pro mě bylo respektovat výsledky této volby. Výsledek svobodných voleb nelze zpochybňovat. Je ale dobré o něm přemýšlet.

Jsem si vědom, že v této volbě šlo o boj mezi zastupitelskou demokracií a demokracií populistickou. Jsem si vědom, že v této volbě šlo o boj renomovaných a drahých tuzemských i zahraničních agentur, které soutěží o vítězství a o vliv. Mistrně se jim podařilo přesvědčit většinu, že z normalizace známé heslo: „Kdo nekrade, okrádá rodinu“ sice již úplně neplatí, ale občas trochu zalhat, občas a trochu obejít zákony, občas a trochu něco málo čerpat ze společného, občas a trochu někomu něco závidět, se tak trochu nakonec vyplatí. Zvlášť, když vymáhání práva se tak trochu státu nedaří. Zabralo i zjednodušující heslo: „Všude dobře, doma nejlíp“, neboť rezonuje s podvědomou inklinací mnohých: „jen aby nám do toho našeho písečku nikdo cizí nekecal“, a to i kdyby mohl mít náhodou pravdu a bylo to pro nás přínosné. A tak většinu voličů přesvědčili, aby dala přednost „českému klídku“. Vždyť mít chléb a hry je vlastně skvělé. A hlavně: Neotravujte nás s nějakou „politikou“! Jsem si vědom, že v této volbě také šlo o legalizaci  trestně stíhaných politiků.

Bláhově jsem se domníval, že hledáme presidenta s morálním kreditem a ne vítěze veřejných televizních estrád. Bláhově jsem se domníval, že já osobně budu mít presidenta, na kterého mohu být pyšný. Mám holt smůlu. Přesto si dovoluji popřát všem spoluobčanům dobrou mysl. Budeme ji potřebovat.

Ve Vysokém Mýtě, únor 2018. Autor je ekonom a politik, v 90. letech poslanec a místopředseda PSP ČR, dnes jako nestraník člen Smírčího soudu Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.