Aniž bych chtěl podrobněji analyzovat průběh a výsledek české prezidentské volby 2018 (není proč, primárním problémem české politiky není soutěž Zeman-Drahoš ani Zeman-„bruselisté“), přece jen dodávám několik doplňujících postřehů k mému komentáři „Prezidentská volba: Hořce s rozumem nebo hoře z rozumu?“ z lednových Konzervativních listů.

Nad kvalitou kandidátů a jakostí politického či mediálního kontextu netřeba lamentovat – jde o důsledek takřka třicetiletého kulturního a politického vývoje české společnosti. Ten začal kooperací a spolčením levicových vůdců Občanského fóra z řad disidentů s komunisty, pokračoval „privatizačním“ rozkradením a výprodejem státního majetku pseudopravicovou vládou liberalizovaných „komunistických prognostiků“ a následným prohlubujícím se veřejným zdiskreditováním politiky počínaje tzv. opoziční smlouvou ODS a ČSSD, až ke kompradorskému hájení tu globalistických a eurokolchozních, tu ruských a čínských zájmů napříč politickým spektrem. Pozdě plakat nad rozlitým mlékem.

Polemizovat o tom, kdo byl „lepší“ ve dvou televizních diskuzních soubojích mezi Zemanem a Drahošem nemá smysl. Zeman byl vítězem i přes to, že se dopustil několika taktických chyb, a nehledě na odlišná hodnocení obou debat jeho odpůrci, u nichž bylo zjevně přání otcem myšlenky. Drahošovi čouhala z bot politická sláma, navíc jeho vystupování působilo nevěrohodně a nepříliš sympaticky, což nezajímalo ty, kteří pozbyli soudnosti v důsledku alergie na Zemana. Co se týče hodnocení čtyř televizních moderátorů, vezmeme-li v úvahu i dvě Zemanova sóla (Drahoš byl pozván, ale nedorazil), uměřeným vítězem byl novácký Ray Koranteng, nejslabší byl primácký Karel Voříšek a nejtrapnější barrandovský Jaromír Soukup.

U nekriticky vychvalovaného moderátorského výkonu Světlany Witowské ve veřejnoprávní České televizi, lze uznat, že na rozdíl od Voříška na Primě dokázala udržet rovnováhu mezi oběma diskutujícími v četnosti a délce jejich odpovědí, jakož i poměrně zdařilé proložení debaty otázkami osob z monitoru a nápadem se vzájemnými obálkovými dotazy kandidátů. To je vše. Pokud se týče způsobu moderování a obsahu vlastního dotazování, moderátorský výkon se podobal spíše „Snídani s Novou“, než politické debatě prezidentských kandidátů v době hluboké politické a kulturní krize, metoda rychlých dotazů kvízového typu v první třetině debaty byla sice originální, ale k ničemu.

Diváci se v diskuzích nedozvěděli třeba to, jak – u příležitosti stého výročí od jeho vzniku – kandidáti nahlíží na příčiny katastrofických pádů Československa ve 20. století. Ani to, jaké jsou jejich názory na současné pravomoci prezidenta a v čem a jak budou chtít ovlivňovat po svém případném vítězství veřejné mínění. Nezazněl dotaz k postulátům směřování Evropské unie prezentovaným v tzv. Bílé knize vydané Evropskou komisí v loňském roce, nemluvě o ideovém dědictví deklarovaného otce (mj. v této Bílé knize) současné Evropské unie italského komunisty Altiera Spinelliho. Chyběl také dotaz, na jakou stranu se kandidáti přiklání při útocích Evropské komise a Evropského parlamentu proti Polsku.

Největší štulec mohli Witowská či Drahoš v České televizi uštědřit Zemanovi pro jeho velebení tzv. švédského či severského sociálně demokratického modelu. Ač Witowská „nachytala“ Zemana na tom, že jako prezident neuskutečnil žádnou zahraniční cestu na sever, největší paradox nezazněl. Stačilo poukázat na rozpor mezi Zemanovým horováním pro Švédsko a odporem k imigrantům na jedné straně a současnou švédskou situací na straně druhé – záplava imigrantů tam za netečného přihlížení místních (zvláště pak levicových) politiků dusí většinovou společnost. Moderátorce ani Drahošovi buď tato souvislost „nedošla“, nebo ji považovali za kontraproduktivní, což je ještě horší…

* * *

Komentovat podrobněji Zemanovu povolební a inaugurační sebeprezentaci netřeba, její kýčovitě dekadentní tónina je jen pokračováním předchozích výstupů. Za připomenutí ovšem stojí prezidentova inaugurační kritika marginální české národně socialistické dělnické strany nebo údajně nacionálně socialistické slovenské lidové strany. Prezident Zeman se přitom poněkud nesourodě sám klaní českému národnímu socialistovi a podněcovateli poválečné etnické čistky v Československu Edvardu Benešovi.