Ano, jde nám o děti

Napsal Dan Drápal

Michal Kašpárek na Neviditelném psu z 27. února t. r. zveřejnil článek „Ne, kariéra nepočká“ (prvně článek vyšel v magazínu Finmag.cz). V článku se „obouvá“ do „odpůrců školek“, konkrétněji do signatářů petice „Dvouleté děti do školky nepatří“. Článek sám nám, kdo chceme hájit tradiční rodinu, velmi pomáhá v jedné věci: Pan Kašpárek pečlivě vypočítává, jak jsou na tom finančně rodiny s dětmi ve srovnání s rodinami bez dětí. Nemám důvod jeho výpočty zpochybňovat a jsem za jeho práci vděčný. Neustále tvrdím, že stát neoceňuje rození a výchovu dětí a Kašpárkovy výpočty se mi velmi hodí do krámu.

Škoda jen, že je článek pln zcela zbytečných invektiv, které mají pramálo společného s realitou a které mi připadají spíše jako výron páně Kašpárkova nešťastného nitra.

Vezměme si hned úvodní tvrzení: „Odpůrci školek vyžadují po matkách oběť bez odměny. O děti jim při tom nejde: to by se starali o ty v ústavech.

Pan Kašpárek se mýlí. Odpůrci školek – míněno lidé, kteří si myslí, že dětem dvou- až tříletým by bylo lépe doma s mámou než v kolektivním zařízení – mohou bojovat na více frontách. Třeba za větší finanční zvýhodnění rodin s dětmi. Sám jsem podobný článek nedávno napsal („Konec klasické rodiny?“, Neviditelný pes 13. února 2018). To, že se angažujeme v určité iniciativě, přece neznamená, že se neangažujeme v žádné jiné.

Možná pana Kašpárka překvapí, že tyto klasické rodiny se starají i o ty děti v ústavech. Minulý týden jsem navštívil své známé v Opavě, kteří adoptovali hned tři děti. Probírali jsme zkušenosti s adopcí a adoptovanými dětmi, a mohli jsme si vyměnit řadu poznatků. Dlouho jsme se neviděli, dlouho jsem žil v Praze, a znám celou řadu rodin, které buď děti adoptovaly, protože nemají vlastní, anebo adoptovaly děti ke svým vlastním. Když jsem pak četl článek páně Kašpárka, přemýšlel jsem o tom, že by bylo dobré udělat nějaký průzkum, kdo děti z ústavů adoptuje, případně kdo se věnuje dočasné či trvalé pěstounské péči. Myslím, že pan Kašpárek by byl velmi překvapen. Pokud by byl jen trochu poctivý, asi by nenapsal „o děti jim přitom nejde“.

Podobně příkrý soud je v samotném závěru článku. Lidem, kteří bojují za tradiční rodinu, prý „ve skutečnosti nejde o nic jiného než o omezení životních možností žen“. Chtěl bych pana Kašpárka ujistit, že mi vadí děti v kojeňácích a že mi vadí odebírání dětí kvůli špatné sociální situaci. A že jsem rád za každého, kdo je ochoten pro děti v kojeňácích nebo pro sociálně slabé rodiny něco udělat. A jsem si vědom i toho, že vyrůstá-li dítě s matkou na čtyřleté mateřské dovolené, nijak tím ještě není zaručeno, že žije ve zdravém rodinném prostředí, kde se může správně intelektuálně i citově rozvíjet. Je mi také jasné, že úroveň péče v různých školkách je různá. Četl jsem rozhovor s jednou ředitelkou, která mluvila docela rozumně a evidentně byla připravená i pro dvouleté děti udělat maximum. Bohužel ale vím i o školce, kde jsou učitelky z jim „vnucených“ malých dětí hodně otrávené a do jisté míry si svou zlost vybíjejí právě na těch dětech. Jsem tedy dalek jakékoli paušalizace. Nicméně podobně jako pan Jiří Halda (který přinesl pádné argumenty proti odkládání dvouletých dětí do kolektivních zařízení a proti němuž se pan Kašpárek vymezuje) jsem přesvědčen, že obecně je dvou- až tříletým dětem lépe s maminkou než ve školce, a že to lze dokázat. Argumenty pana Haldy se ovšem pan Kašpárek vůbec nezabývá. Jen mu podsouvá nečisté motivy. V jeho článku je tolik hořkosti, že to ve mně vzbuzuje dojem, že i on té mateřské lásky patrně nepoznal dost.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.