Obsah

Strategické testování: Filipíny

Napsal J. R. Nyquist

Může Rusko a Čína zvítězit nad tradičními západními spojenci? Proč ne?! Jako ukázku, jak ta hra probíhá, si vyzkoušejme případ Filipín. Určitě si, milí čtenáři, poslechněte rozhovor s filipínským prezidentem Dutertem.

Jediná cesta

Duterte nám pomůže zodpovědět pár otázek ohledně velké ruské a čínské strategie (nejen na Dálném východě, nýbrž i na Blízkém východě a v Evropě). Všimněte si, prosím, jak Duterte tvrdí, že sleduje „nezávislou zahraniční politiku“. Nezávislá ovšem není ani trochu.

Dutertův režim by mohl docela dobře být pokusným čínsko-ruským manévrem v podobě nového typu antiamerikanismu. Tento manévr patří k „měkkému“ přeběhlictví – z amerického bloku do toho čínsko-ruského. Politické zdůvodnění je zde výsledkem pečlivé práce. Dokonce i konzervativcům připadá rozumné a naprosto nevypadá komunisticky. Člověk by si až myslel, že Duterte má Ameriku rád (zvlášť když dokonce dělá, jako že nenávidí komunisty). Jen bláznovi by ovšem mohlo uniknout, že tohle přehoupnutí od Ameriky na stranu komunistické Číny je zhoubně protiamerické (a v důsledku prokomunistické). A rovněž z toho plyne, že vychytralá rétorika ospravedlňující tento veletoč je záměrně zavádějící.

Duterte tento rozchod se Spojenými státy ospravedlňuje tvrzením, že je to jediná cesta, jak může svou zemi zachránit. Omlouvá porušování práva, zavedení eskader smrti i neústavní prostředky boje proti obchodu s drogami a organizovanému zločinu. Je to ovšem přesvědčivá legenda, která vypadá vlastenecky a rozumně. Duterte lidem sugeruje, že se Američané iracionálně upsali lidským právům, ba co hůř, že CIA chce americké hodnoty vnutit Filipínám, takže Duterte dokonce počítá s tím, že se ho pokusí úkladně zavraždit. V důsledku nás tedy přivádí k myšlence, zda CIA nepodporuje narkobarony. Vždyť, koneckonců, proč se USA zastávají práv zločinců? Proč odmítat cestu „kill them all“? („Kill ‘Em All“, tedy „Pobít je všechny“ či „Pobijte je všechny“ je debutovým studiovým albem slavné trashmetalové skupiny Mettalica z roku 1983 – pozn. red.)

Byť tato legenda vypadá sebepřesvědčivěji, je podvodná. Jak vidíme na příkladu Kolumbie, Venezuely, Bolívie a Brazílie, je obchod s drogami a organizovaný zločin nedílnou součástí komunisticko-rusko-kubánsko-čínské strategie v Latinské Americe. A nijak odlišná není situace ani na Dálném východě. Nepochybuji, že na Filipínách jsou Číňané do kšeftu s drogami pořádně namočeni. Dává to koneckonců smysl, neboť čínský organizovaný zločin tam má převahu, a také víme, že Čínská lidová osvobozenecká armáda má se zločineckými syndikáty smlouvy. (Podrobnosti najdete zejména ve zprávě RCMP/CIS Sidewinder Report z roku 1997. [Royal Canadian Mounted Police, Canadian Intellegence Service či Canadian Security Intellegence Service – pozn red.])

Prohnilí proti prohnilým

Vnucuje se řada otázek: (1) Podpořili Číňané Duterta v počátcích jeho kariéry? (2) Jak je možné, že někdo, kdo proti drogovým kartelům opakovaně vysílal vraždící komanda, přežije atentát připravený týmiž kartely? (3) Jako bývalý starosta hlavního města Duterte jistě ví o zapojení Číny do obchodu s drogami a o její spolupráci s organizovaným zločinem. Proč se s ní tedy zrovna on spojuje? (Opět: jeho prohlášení jsou zavádějící.)

Dutertův životopis páchne natolik, že neprojde ani zkouškou zdravého rozumu. A když teď své spojenectví s Čínou zdůvodňuje jako jedinou možnost, jak svou zemi „ochránit“ před kšeftováním s drogami, je to podobné, jako kdyby kolumbijská vláda na ochranu před (ultralevicovými – pozn. překl.) „Revolučními ozbrojenými silami Kolumbie“ (FARC) povolala jako spojence Kubu. To už není jen klam. To je stavění reality na hlavu.

Duterte o sobě tvrdí, že je „socialista“. „Komunistou“ prý není. Odmítá však vysvětlit, jaký je mezi obojím rozdíl. S komunisty je sice odedávna v kontaktu, ale údajně proti nim bojuje, nechává je zabíjet atd. Byli bychom blázni, brát to za bernou minci. Vzhledem k jeho posunu směrem k Číně a Rusku bychom tomu všemu neměli důvěřovat.

Předstírat antikomunismus je pro komunistu často to nejlepš, co může dělat. Jen někomu, kdo vraždí komunisty, se dostane důvěry v podobě jejich souhlasu s návrhem podílu na moci. V této souvislosti je zajímavé, že penzionovaný filipínský policista Arturo Lascanas potvrdil, že Duterte nařídil zásahy „eskader smrti“ – a že příslušníky těchto komand byli i „bývalí“ komunističtí vzbouřenci. (Vyžaduje to chvíli zamyšlení, jak tuto výraznou informaci vstřebat.)

Jakékoli zapojení „bývalých“ komunistů do protikomunistických aktivit nutně budí podezření, že jde o dvojí hru. O podobných „hrách“ píší odborníci z tajné služby, a takové „přesedlání“ z taktických důvodů je velice bezproblémové. Znovu je důležité podtrhnout, že vůdce filipínských komunistů býval jedním z Dutertových učitelů. (Opět je třeba odmlka, aby byl čas na vstřebání tohoto významu.)

Strategická poloha

Duterte má Trumpa rád a není prý nepřítelem Ameriky. Jeho politika ovšem prozrazuje spíš nepřátelství než přátelství. Dutertova „nezávislá zahraniční politika“ by totiž mohla vést k rozpadu postavení Ameriky na Dálném Východě. Něčeho takového se odváží jedině nepřítel. Přítel by to nedělal.

Ze strategického pohledu to Dutertovu vládu nezbytně unáší vstříc čínskému totalitnímu modelu. A už k tomu dnes nemá daleko. Vládu zákona chytrácky líčí coby překážku záchrany své země. Neboli – překážkou je svoboda. Překážkou je systém brzd a protivah. To je v podstatě recept na totalitu jak vyšitý.

Duterte s výrazem odborníka viní Spojené státy, že jeho zemi zahrazují cestu k záchraně. O provázanosti Číny s obchodem s drogami ani o ruském vměšování přitom neřekne nic. Čili jeho „nezávislá“ zahraniční politika není nezávislá, ani co by se za nehet vešlo. Dokonale je mu známa strategická poloha jeho země v centru západního Tichomoří. Letecké a námořní základny umístěné v jeho zemi mohou zastavit jakýkoli – či veškerý – obchod v okolních vodách. Jinými slovy, Filipíny jsou klíčovým úzkým hrdlem (z vojenského hlediska jako např. soutěska u Thermopyl, v originále chokepoint – pozn. red.).

Námořní trasy v blízkosti Filipín jsou dnes dokonce důležitější, než kdy byly cesty do Japonska, Jižní Koreje a Singapuru. Spojí-li se Filipíny s Čínou, bude moci Čína východoasijským spojencům Ameriky zakroutit krkem. Duterte to ví a vyjadřuje se k tomu velmi vyhýbavě. Pečlivými argumenty proplétá pozvání pro Jihokorejce i Japonce: „Uděláte lépe, když od USA přejdete k nám,“ popichuje. „Američané nejsou spolehliví partneři. Ti nás leda vydají na pospas. Spojte se s Čínou, a všechno bude dobré.“

Morální podvod

A také obviňuje Obamu z toho, že jej postrčil do otevřené náruče Číňanů. Tohle je zajímavé a nezapomeňme na to. Neboť to je taktika, kterou by Rusové rádi uplatnili v Evropě: postrčit evropské národy do náruče Ruska. Rusko totiž chce, aby Američané protestovali – až se Evropané začnou dopouštět násilí na muslimských přistěhovalcích – proti krvavému vraždění muslimů,  a tím aby si Evropu odcizili navždy.

Objevuje se tu určitý vzorec a každý by ho měl vzít na vědomí. Duterte ví, co dělá. Jeho strategie je součástí strategie Činy i Ruska. Téže strategie, jakou britský komunista Martin Jacques prosazuje v případě Austrálie. V každém praktickém ohledu táhne Duterte za jeden provaz s Číňany, Rusy a komunisty. Je úplně jedno, že se prohlašuje za bojovníka proti komunismu. Jak by mohl to, co tvrdí, dělat? V jeho domnělých činech je jasný rozpor. A kdykoli zjistíte jasný rozpor, naleznete tam klam.

Když už uvažujeme o těchto bodech, stojí za uvedení jedna poznámka. Pochází od britského stratéga Liddella Harta:

Hitler se zasloužil o nový rozvoj útočné strategie. Také lépe než kdo z jeho protivníků zvládl první krok velké strategie – rozvinutí a koordinaci všech forem válečnické aktivity a veškerých  nástrojů použitelných v postupu proti vůli nepřítele. Podobně jako Napoleon si však počínal nepatřičně, pokud jde o vyšší úroveň velké strategie – dovést totiž s pohledem daleko kupředu válku do následujícího stavu míru. Má-li toto stadium války být účinné, musí být člověk něčím víc než stratégem. Musí být vůdcem a filosofem dohromady. Zatímco běžná strategie je pravým opakem morálky, protože se dalekosáhle zaměřuje na umění klamu, velká strategie má tendenci se s morálkou sjednotit, protože má vždy na zřeteli konečný cíl řízeného úsilí. (str. 220 B. H. Liddell Hart, Strategy, New York, SIGNET CLASSIC paperback, 1974).

Hlavní filosofickou inovací Karla Marxe bylo vytvoření filosofie, která byla sama o sobě podvodem. Totiž doktrínou, která ospravedlňovala tyranii a násilí v míře, jaká předtím neměla obdoby. Na základě výše uvedeného postřehu Liddella Harta bychom mohli říci, že Marx, Lenin, Stalin a Mao postavili pružnou a proměnlivou filosofickou stavbu, která vylučovala rozlišování mezi (běžnou) strategií a velkou strategií (mezi klamem a morálkou). Zde podle Leninových slov „je čestné vše, co se koná v zájmu věci proletariátu...“ Neboli podvod rovná se morálka. Právě tak tomu rozumí každý opravdový komunista, neboť vítězství komunismu se definuje jako větší dobro. A existuje snad nějaké zlo, které by nebylo dovoleno ve jménu „většího dobra“?

Napoleonovy ambice, Hitlerovo mistrovství

Studujete-li, co říká Duterte, začnete zjišťovat, že se Rusové a Číňané – společně se svými komunistickými spojenci po celém světě – pečlivě snaží vyvarovat se Hitlerovy a Napoleonovy chyby. Pružně zachovávají jádro marxisticko-leninské filosofie a přitom se stále snaží nějak mravně ospravedlnit ničení buržoazní civilizace. Není nijak náhodné, že jejich poskoci neustále a pečlivě, v rámci celé desetiletí trvající kampaně, rozleptávají sílu vůle Západu. Na rozdíl od bonapartovského „avanturismu“ se nevydávají lehkomyslně za vojenským dobrodružstvím, aniž by nejprve položili ty potřebné politické a mravní základy – zaséváním do srdcí dětí buržoazie. Jejich důraz na vzdělávání – na šíření doktrín socialismu a globálního multikulturalismu – tvoří podstatnou část jejich dlouhodobého projektu. Stručně řečeno, pěstují v nastupující generaci rozsáhlé chápání svobody coby selhání. Odtud se dialekticky odvíjí Dutertova politika, jež bude jako šablona aktualizována a opětovně využita pro západní Evropu, až davy muslimů vpadnou liberální vládě do zad.

Pokud jde o „první stadium velké strategie“, sdílejí Rusové i Číňané jak Napoleonovy ambice, tak Hitlerovo mistrovství. Chyb obou těchto vůdců se však snaží vyvarovat. Používají velmi malé a velice pečlivě vedené války. Tím se vyhýbají nebezpečí přepětí, vojenské porážky a tomu, že by jejich moc mohla bát ohrožena nějakými vzpourami ve stylu let 1905/1917.

Aby mohli „sametově“ využívat jaderných zbraní jako donucovacích prostředků při dobývání světa, musejí pěstovat filosofii, která obviňuje Ameriku a její „buržoazní“ systém z toho, že brání cestě zemí za přežitím (ať už jde o boj Filipín proti narkobaronům nebo západní Evropy proti islámu). Všimněte si prosím, jakého pokroku v tomto procesu obviňování dosáhli Obama a Clintonovi, jimž se společně podařilo oslabit vojenskou moc Ameriky – a to vštěpováním levicově liberální morálky zemím, jejichž problémy může levicově liberální morálka jedině ještě prohloubit.

U Rusů a Číňanů tedy nejde o to, že by se jednoduše připravovali na jasnou agresi. U nich se po celá léta soustavně hledají přesvědčivé důvody vyřazení Spojených států ze hry. Nezáleží na tom, jak násilný, jak náhlý nebo naopak postupný ten proces vyřazení třeba bude. Vše, na čem záleží, je rozmnožování „korektního“ stavu mysli v dalších zemích. Tedy stavu, v němž lidská mysl přijme vyřazení Ameriky ze hry jako věc nutnou a nevyhnutelnou. (Věřím, že u některých Američanů lze sledovat zárodečné stadium přijetí této myšlenky – zvláště u nábožensky založených Američanů.)

Duterte je tedy prototypem vůdce přihlížejícího k Hartově „vyšší úrovni velké strategie – k té, která při vedení války uplatňuje dalekosáhlý výhled na stav míru, který bude následovat“.

Komentář uveřejněn k 19. březnu 2018. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.