Počátky konfliktu mezi československou vládou a bolševiky II.

Napsal Josef Kalvoda

(Druhá část druhé ukázky z připravované knihy Genese Československa… zde část první.)

Koncem března 1918 se skupina levicových sociálních demokratů z Petrohradu přesunula společně se sovětskou vládou do Moskvy, kde začala vydávat noviny Průkopník, propagandistický orgán bolševiků. Další skupina socialistů z Kyjeva se také přemístila do Moskvy, kde byla 18. května 1918 poprvé vydána Svoboda, jež se stala druhým československým radikálně socialistickým periodikem ve městě. Moskva se tak stala ruským centrem československého komunistického hnutí, jež se odpoutalo od zahraničního odboje svou radikálně marxistickou ideologií, ačkoli akceptovalo program nezávislého českého státu.

Tento stát však měl být socialistickou republikou – součástí evropské federace socialistických republik. Programový článek v prvním vydání Průkopníka z 27. března 1918, nazvaný „Proč jsme komunisty?“, pouze opakoval tezi někdejší petrohradské skupiny: proletariát musí osvobodit svou zemi světovou revolucí. Článek odmítl názor, že Francie může dát českému národu samostatnost a tvrdil, že „žádný kapitalistický stát nemá zájem na záchraně a osvobození malých národů. [...] Naše osvobození se uskuteční pouze s pomocí světové sociální revoluce“. Otázku zjednodušil do dvou možných alternativ: „Buď budeme loajálně stát za ruskou revolucí proti buržoazii a kapitalismu, staneme se skutečnými revolucionáři a naším cílem bude vybudování komunistické společnosti, nebo nadále budeme hračkou v rukou buržoazie a kapitálu.“ Tento druh argumentu „buď – anebo“ měl sotva vliv na československé vojáky. Zato však článek Jaroslava Haška „Proč jít do Francie?“ byl mnohem efektivnější propagandou, protože se obracel k nejnaléhavějšímu problému, s nímž byli vojáci konfrontováni. Hašek tvrdil, že vedoucí představitelé ruské odbočky Národní rady oklamali každého včetně profesora Masaryka, když ho přiměli, aby akceptoval myšlenku cesty do Francie. Pomineme-li lež, na níž je tento argument postaven, bylo hlavním smyslem článku vyvolat dojem, že Čechoslováci musí zůstat v Rusku, aby se podíleli na obnově ruské armády, „zúčastnili se činně ruské revoluce a pomohli ruskému národu upevnit republiku sovětů, ze které vycházejí paprsky osvobození celého světa i našeho národa“. Zde v Rusku „musí zůstat každý z nás, který ví, že jsme potomci Táboritů, prvních v Evropě socialistů-komunistů! [...] Náš politický význam je zde a nikoli na západě. Musíme Rusku pomoci!“

Mezitím se 5. dubna 1918 ve Vladivostoku vylodil malý oddíl japonské armády. Sibiřské sověty se začaly obávat japonské intervence a jejich nedůvěra k československým vojákům vzrostla. K tomuto psychologickému faktoru přistupovaly mnohé technické problémy, jako nedostatek lokomotiv a pomalý pohyb vlaků. Vojáci a důstojníci československého armádního sboru považovali tyto odklady za obstrukce, za něž je odpovědná sovětská vláda. Věřili, že obstrukcí není zapotřebí, protože dodržují přísnou neutralitu a jejich pohyb k Vladivostoku a dále ze země není namířen proti sovětům. Nervozita těch, kteří toužili co nejdříve dospět do Vladivostoku, se stupňovala aktivitami československých bolševických skupin, které se shromažďovaly na všech velkých železničních stanicích východního Ruska, jimiž československé ešalony projížděly. Tyto agitační aktivity porušovaly dohodu, kterou sovětská vláda uzavřela s Národní radou, měly však oficiální požehnání bolševiků.

Z iniciativy předsedy místního sovětu v Penze Kurajeva byla utvořena smíšená československo-sovětská komise, pod jejímž dohledem probíhalo odzbrojování legií uspokojivě. To se však nelíbilo Jaroslavu Štrombachovi, organizátoru jednotky československé rudé armády v Penze. Štrombach napsal 3. dubna 1918 svým soudruhům v Moskvě, že se dostane do „hrozného boje“ a že požádal Kurajeva, aby „za žádnou cenu“ nepustil československé oddíly dál na východ. Naléhal na československé komunisty v Moskvě, aby jej podpořili a žádali sovětskou vládu o vydání příkazů, jež budou v souladu s jeho názory. Moskevští soudruzi musí skupinu v Penze více podporovat a poslat, co je v Penze nejvíce potřeba: to jsou „agitátoři, kancelářské síly, všechno“. Zdůraznil, že všechny vlaky musejí projet Penzou, což dodává jeho skupině strategického významu. „Udělat se to může tak, že po agitaci i náboru, po našem oznámení mohou teprve odejeti, a po odjezdu jednoho ešelonu, již zpracovaného – jen s musorem smetím důstojnickým a sluhami kapitalismu odjíždějícím – přijati druhý ešalon k zpracování – analýze. Pomalou jízdou, stálým zdržováním se jen nálada pro Francii umenšuje a lidé poznávají, že je to hloupost tam jet. Posílejte nám co nejvíce novin. [...] Na tom peníze nesetřte. Pole pro agitaci zde je opravdu velké. Musíme šířit mezi lidmi internacionalismus. A především nám pošlete více literatury. Potřebujeme více pravomocí. Zařiďte, aby bylo penzskému sovětu nařízeno, aby se nám bezpodmínečně podřídil.

Průkopník, vydávaný československými komunisty v Moskvě, také vyzýval československé vojáky, aby Rusko neopouštěli, užívaje různých argumentů a úskoků. Tak vydání z 18. dubna 1918 přineslo pod titulkem „Vladivostok, či Archangelsk?“ článek, sepsaný jedním z účastníků mezinárodního kongresu válečných zajatců, v němž stálo: „Tu jsme se dozvěděli, že celá Sibiř s jejími zajateckými tábory [...] je v doslovném socialistickém varu.“ Není možné, aby československé jednotky jely do Francie, protože „zde stojí vyzbrojené batalióny zajatců všech národností, připravené odraziti útok japonských militaristů. Je možné, je myslitelné, aby si české vojsko klestilo cestu těmito revolučními tisíci zajatců [...], kteří drží zbraň v rukou proti všem imperialistům, a kteří otázku českého vojska přičiněním samých ztřeštěných českých vlastenců [...] nechápou a nemohou chápat jinak, nežli jako otázku imperialistickou? Tato nelítostná skutečnost se českému vojsku říci nesmí, a – jak se dovídáme v posledních chvílích – řekne se mu, že se změnil strategický plán a že se do Francie půjde kratší cestou, přes Archangelsk. [...] Již není tu jen útěk před revolučním Ruskem [...] Cesta na Archangelsk znamená, krom toho útěk českého vojska před živelným revolučním hnutím rakouského proletariátu všech národností i proletariátu Německa, představeného statisíci zajatců Sibiře.“

Tato argumentace byla nejen přitažená za vlasy a založená na nesprávném hodnocení situace na Sibiři, nýbrž účinkovala přesně opačně, než si přáli její původci. Podnítila již tak silný nacionalismus českých vojáků a podpořila názor, že němečtí a maďarští zajatci bojují na straně sovětů. Posílila také odpor vojáků k myšlence cesty do Francie přes Archangelsk. Tlak českých bolševiků na československou armádu prostřednictvím sovětských úřadů a jejich neúnavná agitace a umělé odklady dalšího pohybu ešalonů způsobily, že v dubnu 1918 panovalo v legiích napětí. Vedoucí skupina ruské odbočky Národní rady, jež trvala na neutralitě vůči sovětům a na cestě do Francie přes Vladivostok se souhlasem sovětské vlády, v nich ztrácela podporu. Šířily se zvěsti, že na pořadu dne je úplné odzbrojení armády a že Češi budou repatriováni. Opačné dohady a kontrapropaganda tvrdily, že bolševici jsou německými loutkami a jedinou záchranou je prostřílet si cestu do Vladivostoku. Neustále sílily hlasy, požadující nastoupit cestu do Vladivostoku vlastními prostředky legií a vlastní cestou, Čili – jak legionáři říkali – „vlastním pořádkem“, a to bez ohledu na orgány sovětské moci. Někteří čeští důstojníci začali přemýšlet o defenzivním plánu pro všechny možné eventuality.

Dne 7. dubna 1918 bylo československým ešalonům zakázáno projet Samarou; totéž se opakovalo o dva dny později. Tento zákaz přiměl francouzského vojenského atašé generála Lavergnea telegrafovat do Francie, že v důsledku japonského vylodění ve Vladivostoku „Trockij dal rozkaz zastavit pohyb českého sboru na Dálný východ“. Lavergne žádal instrukce ohledně možnosti transportu československých jednotek přes Archangelsk. Veliký zmatek vznikl 12. dubna, kdy sovětská vláda vydala dva příkazy: jeden nařizující místním sovětům zastavit československé vlaky, druhý přikazující povolit jim cestu do Vladivostoku. K vyřešení této komplikované situace se 14. dubna v Kirsanovu tajně sešli někteří důstojníci první československé divize. Z této schůzky vzešla tzv. kirsanovská rezoluce. Jedna z jejích klíčových vět prohlašovala, že „poněvadž dřívější smlouva byla porušena a došlo k pokusům násilného odzbrojení – armádní sbor neodevzdá na žádný způsob zbraně před dosažením Vladivostoku“. Rezoluce dále konstatovala, že zkušenosti z uplynulých šesti týdnů vedou Čechy k závěru, že „nelze spoléhat na to, že se podaří odstranit vzájemnou dohodou se sovětskými úřady překážky při další cestě…“ Je pravda, že bolševici dosud splnili mnohé závazky, protože se obávali síly armádního sboru. Ale „až [...] budou zbraně odevzdány, změní se tón jejich jednání s námi, a my nebudeme míti sil k eventuelnímu nátlaku“. Proto důstojníci rozhodli, že „jestliže by však byly podniknuty proti československým částem neodpovědnými živly jakékoli aktivní operace [...], pak by se tyto živly setkaly s příslušným odporem.“ Rezoluce odrážela převažující náladu mezi vojáky, kteří byli přesvědčeni, že se musejí bránit – v případe potřeby i silou – proti každému pokusu klást překážky postupu armády k jejímu cíli.

Situace se dále vyhrotila po německém protestu proti hlášenému útlaku německých válečných zajatců v Rusku. Nový sovětský komisař zahraničních věcí Georgij Vasiljevič Čičerin poslal 21. dubna sibiřským sovětům následující telegram: „V obavě před japonským útokem na Sibiř Německo důrazně žádá, aby bylo započato s rychlou evakuací německých zajatců z východní Sibiře do západního nebo evropského Ruska. Prosím, učiňte všechna opatření. Československé oddíly nesmí se pohybovati na východ.“

Již 17. dubna vyhlásili bolševici, vyděšení zprávami o postupu protibolševického kozáckého vůdce Semenova proti Karymsku na východní Sibiři, stanné právo. V důsledku Čičerinova telegramu a chování místních sovětů rostlo rozhořčení u části československých vojáků. Zástupci ruské odbočky Národní rady se pokusili utišit vášně, rozbouřené na obou stranách. Jejímu omskému úřadu, který začal vážně uvažovat o cestě jednotek první divize přes Archangelsk nebo Murmansk, se podařilo dosáhnout souhlasu irkutského sovětu, aby ešalony nacházející se východně od Omska pokračovaly na cestě do Vladivostoku. Ale vojáci a důstojníci první divize, rozhořčení mnohem více než jejich druzi východně od Omska nebo ve Vladivostoku, ztráceli trpělivost.

Delegáti první divize se proto 27. dubna 1918 sešli na sjezdové předporadě, aby se připravili na očekávaný sjezd vojenských delegátů. Ruská odbočka Národní rady s touto schůzí, svolanou na příkaz předsedy divizního komitétu, vyslovila nesouhlas. Činnost odbočky byla na předporadě kritizována „zleva“ i „zprava“, zprvu nejvíce ze strany levice, tj. od bývalých členů kyjevské Československé revoluční rady dělníků a vojáků, kteří byli po ukončení krátké existence své organizace rádi, že armáda nereagovala na jejich výzvy bojovat proti Němcům a Ukrajincům a že mohli opustit Kyjev pod její ochranou. Tito jedinci – Skoták, Vaníček, Koudelka a Synek – vystupovali proti dalšímu pohybu ešalonů na východ a požadovali, aby armáda neopouštěla Rusko. Vzhledem k všeobecně známé náladě jednotek, jež požadovaly rychlý odjezd do Vladivostoku, byly jejich návrhy velkou většinou delegátů odmítnuty. Levicoví socialisté pak opustili schůzi a připojili se jako vítaná posila k jednotce československé rudé armády v Penze, která měla tehdy přibližně pouhých 200 mužů. Jak se vyjádřila moskevská Svoboda z 18. května 1918, předporada v Penze zavinila, že „soudruzi“ opustili československou armádu. V bolševickém duchu pak tvrdila, že „v záři ruské revoluce rodí se revoluce ve střední a západní Evropě. Světová revoluce přinese i českému a slovenskému lidu osvobození...“ Podle názorů těchto levicových socialistů bylo chybou jet do Francie, když sovětské Rusko buduje novou armádu a základy nového sociálního systému v Rusku a ve světě.

Armáda, již českoslovenští komunisté navrhovali vytvořit, měla být československou socialistickou armádou. Její příslušníci však museli přijmout občanství sovětského Ruska, aby se vyhnuli obvinění z porušení brestlitevské mírové smlouvy. Získat občanství byla jednoduchá záležitost: tři dny po vyplnění formální žádosti o občanství na místním sovětu obdržel žadatel sovětské občanství. V souladu s požadavkem, že členové Rudé armády musí být občany sovětského Ruska, vydal Průkopník 17. května 1918 výzvu ke „všem Čechoslovákům v Rusku“ s tvrzením, že jejich povinností je vstoupit do Rudé armády a stát se ruskými občany. Tato výzva jasně demonstrovala československým vojákům závislost československého komunistického hnutí na sovětském režimu. Proto zůstaly jednotky československé rudé armády malé; největší z nich, první československý revoluční pluk, byl založen v Penze v dubnu 1918.

Českoslovenští komunisté se řídili instrukcemi ruské komunistické strany, k níž náleželi. Jako Leninovi stoupenci uvažovali v pojmech světové revoluce. Z Leninovy iniciativy byla 9. května 1918 založena Federace zahraničních skupin ruské komunistické strany (dále Federace), jejímž účelem bylo: a) získávat válečné zajatce pro věc bolševismu; b) zařazovat ty zajatce, kteří zůstali v Rusku, do bojových jednotek Rudé armády; c) získávat jejich pomoc při šíření bolševismu v jejich zemích. Jejím předsedou byl zvolen Béla Kun, který se připojil k bolševikům již před revolucí. Stojí za pozornost, že Maďaři tvořili nejpočetnější složku Federace a že na vleklých porevolučních bojích se po boku bolševiků zúčastnilo mezi 80 000 a 100 000 Madarů. To znamená, že se 15–20 % maďarských válečných zajatců z celkového počtu odhadovaného na 500 000, připojilo k bolševikům. Pro srovnání: stejně se zachovalo asi 10 000 Čechů a Slováků, tj. přibližně 4 % českých a slovenských zajatců v Rusku.

Skladba vedení Federace a velký počet Maďarů bojujících po boku bolševiků patří k faktorům, jež pomohly dotvořit protibolševický postoj československé armády. Československá sekce Federace byla malá, ale úkol měla veliký: všemi prostředky zabránit transportu československé armády do Francie. Českoslovenští komunisté tvrdili, že si nemohou „vzíti na svědomí“, aby byli nadějní čeští hoši „obětováni kapitalisticko-imperialistické válce ve Francii“. Dalším důvodem pro jejich agitaci proti převozu armády do Francie bylo přání pomoci sovětské vládě při budování Rudé armády. Po masové výměně zajatců, jež následovala po ratifikaci brestlitevské smlouvy, byli čeští komunističtí agitátoři posláni do všech center na železnici mezi Penzou a Vladivostokem. Měli za úkol rekrutovat vojáky pro Rudou armádu a agitovat proti politice neutrality armády, jež se přesouvala na východ. Průkopník 9. května tvrdil, že „československá armáda může dnes spasiti Rusko, poraziti hrozící reakci a zabezpečiti svobodu“. Odmítaje její neutralitu psal, že „naše práce je zůstati zde a zachrániti bratrské Rusko“. Čechoslováci byli vyzýváni, aby pomohli vytvořit jednotnou armádu a mít v ní vlastní sbor; [...] „Pak uděláme pořádek v Rusku i za hranicemi!“ Co Čech v Rusku – „to revolucionář“ – to voják československé revoluční armády.

Tyto plamenné výzvy nepochybně vyjadřovaly jednak Trockého přání použít československou armádu jako jádro nové ruské armády, jednak víru českých komunistů, že sovětské Rusko je základnou světové revoluce, která „vypukne co nevidět“. V téže době však byli v Moskvě a Londýně Češi předmětem zcela jiných plánů.

Na počátku dubna 1918 zvažovalo britské ministerstvo války, pochybujíc o možnosti obstarat dostatečnou tonáž pro převoz československých jednotek z Vladivostoku do Francie, tři alternativy využití československého vojska na Sibiři: a) soustředit ho v prostoru Omska s cílem bránit nepříteli v pronikání na Sibiř; b) poslat jej do Archangelska k ochraně zásob a k pokusu navázat kontakt se Sibiří přes Perm; c) přesunout Čechy za Bajkal, kde by mohli spolupracovat s atamanem Semenovem. Národní rada všechny varianty odmítla, trvajíc na transferu armády do Francie.

Mezitím členové francouzské vojenské mise v Moskvě a ruské odbočky Národní rady hovořili se sovětskou vládou o plánu na převoz československých vojenských jednotek, nacházejících se západně od Omska, směrem k Archengelsku. Výsledkem těchto jednání bylo, jak sděloval z Moskvy do Paříže generál Lavergne, že sovětská vláda, zvláště Trockij, souhlasila s transportem jednotek západně od Omska a že sovětský vojenský velitel severního vojenského okruhu počítá s těmito jednotkami pro obranu přístavů Murmanska a Archengelska. Ale sovětská vláda trvala na tom, že s ohledem na Německo musí operace zůstat tajná. Národní rada žádala od francouzské vojenské mise záruku, že cesta na sever bude skutečně znamenat zkrácení cesty do Francie a že Čechoslováci nebudou zataženi do možného sporu s Ruskem.

Obava Národní rady byla pochopitelná, neboť o intervenci se tehdy mnoho mluvilo. Češi však nevěděli, že britské ministerstvo války v polovině května rozhodlo vyslat generála F. C. Poolea s jednotkou pěchoty do Murmanska. Jeho posláním bylo organizovat Čechoslováky, o nichž kolovaly zprávy, že jsou již na cestě do Archengelska a Murmanska a kteří měli spolu s ruskými jednotkami vytvořit sílu, která by byla pod jeho velením a jemu k dispozici. Češi také netušili, že 15. května 1918 Beneš schválil plán lorda Cecila ponechat část českých jednotek v Rusku za podmínky, že Spojenci vydají deklaraci, uznávající Čechy za spojence a potvrdí oprávněnost jejich nároků na samostatnost.

Zatímco sověty a Britové zamýšleli použít československé jednotky ke svým vlastním cílům na ruském severu, Čechoslováci nebyli ochotni změnit cestu svého „určení“. V rozporu s bolševickou propagandou Pochodně a Svobody nebyla Sibiř „pro sověty bezpečná“, přičemž tamní protibolševické síly hledaly pomoc u Čechoslováků, pohybujících se na východ. Prostřednictvím dohody Národní rady s eserskými obchodními družstvy o zásobování československých jednotek na jejich cestě do Vladivostoku vstoupili Čechoslováci do styku s eserskými organizacemi na Sibiři. Ve skutečnosti tyto organizace samy kontaktovaly české důstojníky, stěžujíce si na těžký život pod bolševickou vládou. Čechoslováci tak zjistili, že mají na Sibiři mnoho přátel a příznivců. Zejména rozhodně protibolševicky orientovaní důstojníci si rychle uvědomili, že místní obyvatelstvo jim může být významně nápomocno. K těmto důstojníkům patřil velitel sedmého pluku kapitán Radola Gajda, který přišel k československé brigádě ze srbské dobrovolnické divize, a také jeho zástupce kapitán Kadlec. Gajda poslal 3. května 1918 ešalonům náležejícím k sedmému pluku a dalším dvěma rotám plány operací pro mimořádné situace. Tyto plány připravené Kadlecem předvídaly několik různých situací, jež mohou nastat mezi československými jednotkami a sověty. Patřilo k nim i použití síly proti bolševikům, bude-li to nutné.

Další plán týkající se československé armády vedl 15. května 1918 k vytvoření československé sekce lidového komisariátu národností. Stalin jako hlava komisariátu jmenoval do čela sekce Karla Knoflíčka, jeho náměstkem Arno Haise a tajemníkem Josefa Beneše. Tito českoslovenští komunisté připravili „plán“ na vytvoření československé rudé armády. Svým nadřízeným pak doporučili: 1) administrativně zlikvidovat ruskou odbočku Národní rady a její funkce odevzdat československé sekci lidového komisariátu národností; 2) uspořádat „sjezd“ delegátů československého armádního sboru a československých jednotek rudé armády, jež pak přijmou rezoluci, požadující rozpuštění československých národních vojenských jednotek a vytvoření československých socialistických vojenských jednotek; 3) Čechoslováky, kteří budou po rozpuštění armády nezaměstnaní, umístit do pracovních táborů; 4) zrušit Československý deník, orgán Národní rady, a zkonfiskovat jeho tiskárnu. Vláda měla dále vydat příkaz k rozpuštění armády a nařídit železničním zaměstnancům, aby nepouštěli československé jednotky dál na východ. Nové noviny Československá rudá armáda, jež začaly vycházet v Penze 12. května 1918, se obrátily k „soudruhům“ v československé armádě s emotivně laděnou výzvou, aby neopouštěli půdu Ruska – „socialistického Ruska, které máte milovat a podporovat všemi silami, protože Rusko pozvedlo prapor osvobození proletariátu celého světa“. „Soudruzi“ byli varováni před tím, aby „svou krví podporovali kapitalistickou Francii“ a kontrarevoluci; místo toho se měli připojit k Rudé armádě.

Českoslovenští komunisté jednali s rozhodností fanatiků, kteří mají za sebou podporu vlády. A. Hais v doprovodu tří ozbrojených členů české rudé gardy provedl 9. května nařízení sovětské ústřední rekviziční komise, podle něhož byly zkonfiskovány úřadovny ruské odbočky Národní rady v Moskvě, Úřadovny dal k dispozici socialistickým novinám Svoboda. Nařízením vlády se československá sekce lidového komisariátu národností, zřízená dekretem z 15. května, stala jediným oficiálním československým mocenským orgánem v sovětském Rusku. Jeden článek dekretu stanovil, že všechny styky mezi Čechy a Slováky žijícími v Rusku a sovětskou vládou mohou probíhat pouze prostřednictvím této sekce. Všechny tyto akce demonstrovaly připravenost českých komunistů převzít vedení československého osvobozovacího hnutí a přetvořit ho k obrazu svému, a to jak v sovětském Rusku, tak i jinde. Průkopník vyjádřil tuto připravenost 17. května 1918 těmito slovy: „Převzali jsme vedení české politiky na Rusi do rukou. Formujeme zde československou rudou armádu... V Moskvě v nejbližších dnech otevřen bude komisariát pro vyřizování československých záležitostí, do Ameriky, mezi naše krajany-socialisty, posláni budou naši emisaři...“

V polovině května 1918 vzniklo tedy několik plánů, vztahujících se k budoucímu využití československých jednotek: 1) poslat je na francouzskou frontu; 2) zbavit se armády co možná nejdříve, jak si přáli někteří sovětští vládní představitelé; 3) použít armádu k intervenci proti bolševikům; 4) postavit ji po bok bílých; 5) použít ji v severním Rusku, jak si přáli Britové; 6) použít jí na straně revoluce, jak si přáli českoslovenští komunisté. Všechny tyto představy vzaly ve druhé polovině května zasvé, když se českoslovenští vojáci a důstojníci rozhodli k akci, s níž ve svých plánech nikdo nepočítal.

Pokračování příště.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.