Nepolitičnost znamená bezbrannost

Napsal Jan Kubalčík

Tento text slouží zejména jako osobní silné přihlášení se k myšlence, která již byla veřejně vyslovena několikrát, většinou však spíše ostýchavě, někdy jako by se ten který autor až omlouval. V posledních týdnech ji daleko razantněji presentoval Bohumil Doležal, z jehož článků budu podstatné pasáže citovat a od nějž jsem si také vypůjčil titul.

„Politická strana“ není sprosté slovo

Politické strany jsou přirozenou součástí občanské společnosti. Dichotomie mezi politickými stranami a občanskou společností je nejen zcela umělá, ale pokud přesvědčení o snad až antagonistickém vztahu občanské společnosti a politických stran ovlivňuje praxi veřejného života silně, má zničující důsledky (které aktuálně prožíváme). Nepolitičnost totiž znamená bezbrannost. Tedy pochopitelně nikoli za všech okolností, je celá řada témat, kde je nějaká političnost pro kočku, ale zde a nyní jde o to, že stejně tak existují palčivé otázky, které bez podstatně politického přístupu správně řešit ani nelze. Jak to tak bývá, umění je rozpoznat, které jsou které, a na jedné straně zbytečně netahat politiku tam, kam nepatří (což dnes v naší společnosti, která se většinově politických stran až hystericky štítí, rozhodně není problém, který před námi reálně stojí) a na straně druhé neodtahovat se od politiky (jako by byla malomocná) v těch případech, kde může sehrát mnoho pozitivních rolí, nebo kde to bez ní dokonce vůbec nejde. Politické strany jsou prostě způsobem, jak občanská společnost řeší určité otázky, tedy zejména politické otázky (já vím, zní to nebezpečně tautologicky...). Stejně tak jako je obtížné až nemožné zabíjet hřebíky, když paličatě odmítáte používat kladivo, neustavíte vládu a neudržíte dlouhodobě svobodu a zákon v zemi, pokud se nesdružíte v politické straně.

Typickým paradoxem je, když lidé, kteří chápou prospěšnost či dokonce nutnost některých kroků a jsou i ochotni podílet se na jejich realisaci, zcela iracionálně odmítají členství v politcké straně, jejíž program se v podstatných ohledech kryje s jejich přesvědčením. Tito lidé vlastně de facto členy takové strany již jsou, ale odmítají se jimi stát de iure. Osobně jich znám celou řadu. Paradox spočívá v tom, že takový člověk tímto svým přístupem znesnadňuje naplnění cíle, který je i pro něj žádoucí. Jak to? Poněvadž v demokratické politice jsou důležité také počty – a v určitých okamžicích (ať už si o tom myslíme cokoli) zejména počty.

Tato nechuť vstoupit do politické strany pramení z několika příčin – rád bych se zde dotknul jen jedné z nich: u některých lidí převládá přesvědčení, že politická strana nějakým zvláštním způsobem znásilňuje svědomí člověka. Plyne to z jednoduché představy: můj názor se dříve či později dostane do rozporu s programem politické strany a já si budu muset vybrat. Pokud bych byl někam zvolen (do zastupitelstva, do Parlamentu...), bude mě strana dokonce nutit, abych hlasoval podle ní a nikoli podle sebe. Ano, nutnou podmínkou déledobějšího úspěchu každé politické strany je nesporně jistá míra jednotného hlasování za ni zvolených poslanců. Představa vynucování této jednoty je ale reálná zejména u stran, či spíše „stran“, v nichž převládá oportunismus, tedy snaha dobrat se vlivu a moci za účelem naplnění nějakých postranních cílů (např. přístupu k rozhodování o pěnězích občanů – daňových poplatníků vedoucímu k soukromému prospěchu). Úspěch ani takovéto „strany“ se samozřejmě bez jednoty za ni zvolených poslanců neobejde. Ale protože na začátku nebyl žádný skutečný názorový tmel, její poslanci mají velmi různorodé názory na důležité politické otázky (chci peníze ze státního rozpočtu není politickým názorem...) a tak situace, kdy někteří poslanci mají jiný názor než jejich strana (a je tedy třeba na ně vyvíjet nějaký tlak, aby hlasovali podle názoru strany), jsou na denním pořádku. Je pohříchu pravdou, že v příliš mnoha politických stranách České republiky má nějaký druh oportunismu příliš hluboké kořeny.

Skutečná politická strana je však kontraktem zcela jiného druhu: vzniká a udržuje se jako sdružení občanů s podobnými názory na podstatné politické otázky. (Prosím čtenáře, aby si poslední větu přečetl ještě jednou a vzal vážně její obsah.) Společné jádro těchto podobných názorů se pak stává hlavní částí politického programu takové strany (přičemž je zjevné, že žádní dva lidé na zemi nemají absolutně identické názory na každý aspekt života – ale rozumný kompromis přece není výsostným znakem politiky...) a vstupovat by do ní měli takoví občané, kteří s tímto programem v zásadě souhlasí (nikoli ti, kteří by chtěli takto vzniklý program v podstatných ohledech měnit a tím de facto stranu zničit...). V takové politické straně rozpor mezi názorem zvoleného zastupitele či poslance, potažmo jeho svědomím, a názorem – programem této strany prostě nevzniká. A pokud vzniká, bývá to v méně podstatných otázkách, s nimiž strana nestojí a nepadá, a/nebo velmi zřídka. (To píšu při plném vědomí existence whips v parlamentních stranách zejména v zemích s anglosaskou tradicí.) Pokud se už zcela výjimečně stane, že se ve velmi důležité otázce člen se svojí stranou rozejde, je čestné z takové strany vystoupit. To by si však měl rozmyslet každý kandidát předem – kdo kandiduje, měl by (obrazně řečeno) na volební program přísahat. V neposlední řadě je tu pak diskuse, ve které má panovat argument nad argumentem – a v takové debatě mají být rozhodnuty případy, kdy není spor o společném cíli, ale panují rozdíly v názoru, jak (nejlépe) jej dosáhnout. Taková diskuse má tím větší smysl a naději na úspěšný závěr, čím více se program té které strany odkazuje na některý z více-méně konsistentních politických směrů (zejména socialismus, liberalismus, konzervatismus), vůči kterým jej lze „kontrolně“ poměřovat. To jsem však už dost odbočil.

Z občanů, kteří si uvědomují potřebu politické aktivity (a/nebo k ní jsou prostě puzeni...), ale politických stran, natož pak členství v nich, se štítí, vznikají spolky (často ad hoc, někdy až bizarní), které se jakýmsi pokřiveným způsobem účastní politického života, ale politickými stranami být nechtějí – jen to ne, toho nás Bůh chraň! Zmíněná pokřivenost spočívá zejména v tom, že takové spolky zkrátka nemohou kandidovat ve volbách: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ (čl. 5 Ústavy ČR). Někdo by mohl namítnout, že to je ale přece skandál a že takovým spolkům by mělo být umožněno kandidovat! Tím se z nich však de facto politické strany stanou, protože pokud politická strana není sdružením lidí s příbuznými politickými cíli, kteří usilují o jejich realisaci prostřednictvím získání podílu na moci ve svobodných volbách, pak co politická strana je? Ti, kteří tedy (třeba i nevědomky, implicitně) volají po odstranění monopolu politických stran na politiku, tedy volají po kulatém čtverci... Politiku zkrátka z definice dělají politické strany – a mohou být lepší a horší, mohou být více či méně svázány příslušnými zákony. Správným postupem je tento segment občanské společnosti kultivovat, nikoli jej z občanské společnosti uměle vydělovat a tvářit se, že tento přirozeně propojený svět je rozdělen na dvě vzájemně znepřátelené části.

Přitom vznikaji opravdu absurdní situace. Sám jsem ve svém bezprostředním okolí zaznamenal případ, kdy v rámci spolku, který má jasně politickou agendu, bylo jednomu aktivnímu členovi přímo vyčítáno angažmá v politické straně (přičemž na otázku hlavního zaměření spolku má tato strana v zásadě stejný názor, jako onen spolek) – v očích jeho kolegů prostě toto angažmá poškozovalo činnost jejich spolku. A, pro dovršení této absurdity, tento člen spolku z tohoto důvodu skutečně z politické strany vystoupil (aniž se s ní názorově v nějakém podstatném ohledu rozešel...).

Zmíněné spolky se vyznačují několika charakteristikami: jejich zaměření je velmi úzké (což jistě může být v první fázi taktická výhoda – i proto je tato cesta tak lákavá!), jejich snaha přímo promlouvat do politických procesů nemá dlouhého trvání (a toto trvání je tím kratší, čím dříve se spolek setká i s jinými otázkami, než tou jedinou, kvůli které vznikl – ihned se projeví značná názorová heterogenita členů spolku...) a případně dosažené úspěchy nemají dlouhodobý dopad (neboť nejsou „zajištěny“ ziskem mandátů, kromě toho k systematické politické práci jsou nezbytné struktury, jejichž vytváření tyto spolky odmítají programově...). Počáteční taktická výhoda je tak zcela znehodnocena, neboť je zasazena do rámce zcela pomýlené strategie.

Až bolestně aktuální příklad

A nyní již k avizovaným citátům podstatných částí textů Bohumila Doležala:

...politický odpor by měl být organizován v první řadě demokratickými politickými stranami, tedy těmi, co jsou legitimizovány volbami a sedí v parlamentu. U nás se po listopadu 1989 postupně prosadilo pojetí ‚občanské společnosti‘, která je nad stranami a strany jí mohou nanejvýš sloužit. ‚Občanská společnost‘ si nezískává mandát volbami, ale happeningy, které při větší účasti přerůstají v demonstrace, na než jsou politické strany, pokud budou hodné, pripuštěny. Jenže politické strany (standardní, tradiční) jsou daleko povolanější a víc se hodí k tomu, aby pořádaly, je-li toho treba, i demonstrace. Mají k tomu daleko víc prostředků než ‚občanská společnost‘, která bývá často nakonec vydána všanc tomu či onomu miliardáři. Je třeba jednak důveřovat ‚standardním‘, ‚tradičním‘ politickým stranám a zároveň na nich chtít, aby plnily svou nezastupitelnou roli při obraně právního státu a parlamentní demokracie. Nemohu se přitom zbavit dojmu, že demokratické parlamentní strany se u nás až príliš snadno smířily s rolí jakýchsi nechtěných a obtížných pomocníku (proč napr. nestaví kandidáty do prezidentských voleb?). Pak se jim snadno stává, že jen bezmocně asistují při nepříliš povedených veřejných akcích.“ (Bohumil Doležal: Demonstrace za svobodu a demokracii se moc nepovedla, Echo24.cz, 28. února 2018)

Veřejné protesty zdůrazňují podobně jako v dobách Charty 77 vehementně svou apolitičnost (přitom dnes je situace pořád ještě o dost lepší než tehdy). A demokratické strany se smířily s tím, že jsou pouhými nechtěnými párii, nikdo o ně moc nestojí, a pokud snad nějak dnešní revolucionáře kontaktují a ostýchavě podporují, dělají to, jak říkají Němci, Bei Nacht und Nebel. V situaci, kdy si skomírající demokratická politika ani netroufne rozjařeným revolucionářům cokoli říci, získává druhá strana, Babiš, Zeman, Okamura a Filip, lacinou převahu. Nad ‚nepolitickou politikou‘, havlovskou ‚občanskou společností‘, totiž snadno vítězí i ta nejupadlejší a nejpokleslejší politická politika. (pozn. J.K.: Kdo stojí o pěknou ilustraci této myšlenky, nechť nahlédne do textů Zdeňka Holáska: O drobné politické práci, Neviditělný pes, 1. února 2018, nebo Ta naše tragédie studentská, Neviditelný pes, 14. března 2018) Špatnou a pokleslou politickou politiku lze porazit jen lepší politikou. Zatím nikde žádnou nevidět – lidé politikou opovrhují a demokraté se s tím smířili. Jistě, proti Novým pořádkům je třeba v rámci daném ústavou a zákony bojovat ze všech sil. Velmi se však bojím jedné věci: protože to bude dlouhé, pracné a zjevně taky bolestné, snadno se u nás nadlouho zabydlí silný, demokracii nenakloněný politický režim (jeho průkopníci jsou v tuto chvíli především Babiš, pak dlouho nic, a pak Zeman, Okamura a Filip), a v jakési poloilegalitě tu pak bude vegetovat nepolitická ‚paralelní polis‘, schopná čas od času uspořádat nějakou hlučnou a přitom beztvarou demonstraci, na níž všichni do dvou měsíců zapomenou. Zkrátka jako dnes v Rusku.“ (Bohumil Doležal: Zdvíhá se revoluční vlna?, Echo24.cz, 13. března 2018)

Organizátoři zdůrazňují svou nepolitičnost: nehlásí se k žádnému politickému uskupení, demonstrativně označují své aktivity za ‚nepolitické‘. Deklarují se jako ‚občané‘ (dřív se říkalo ‚lid‘), kteří apelují na ‚politiky‘, aby plnili jejich vůli. Zvlášť povolanými mluvčími ‚občanů‘ (tj. ‚lidu‘) jsou umělci a studenti. Veřejný prostor pro jejich aktivity jsou facebook a pouliční performance poměrně mohutné, ale dosud bez nějakého artikulovaného obsahu. Je to hodně beztvarý výraz veřejného života: proto je taky velmi pomíjivý, jak se v minulosti už často ukázalo. A taky snadno zneužitelný. V ‚Protestní podpisové akci umělců Pět vět na obranu České televize‘ se mj. píše: ‚pilířem demokracie jsou nezávislá média‘. Rád bych upozornil, že základním pilířem demokracie je politická pluralita, parlament, v němž se stýkají a potýkají politické strany, a dále právní řád, který tomu dění vymezuje prostor. Média, usilující o nezávislé kritické posuzování praktické politiky a veřejného života, jsou jistě nezbytná a je třeba je bránit. Mají ovšem smysl a mohou existovat jen v tomto rámci. V zemi, kde je politika vyhnána někam na periferii veřejného života a vystavena všeobecnému nezájmu a opovržení, nemůže být žádná demokracie. Taková společnost je společnost ruského typu, v níž běžné demokratické mechanismy jako volby nemají vlastně už žádný smysl (viz nynější ruská ‚volba prezidenta‘). Jde mi vlastně o jednu jedinou věc: lidé, kteří se chápou aktivity, která je politická, ať už si to uvědomují nebo ne, ať už to chtějí nebo ne, na sebe berou velkou zodpovědnost. Politickou zodpovědnost. Lidé, kteří se dnes cítí být osloveni organizátory masových akcí, a je jich nemálo, do nich investují svou naději. Bylo by neodpustitelné ji nezodpovědně prošustrovat. Pokud se svět politiky (té demokratické) a svět veřejných protestů nepropojí, spějeme ke konečnému Waterloo české polistopadové demokracie.“ (Bohumil Doležal: Budování policejního státu, Echo24.cz, 19. března 2018)

Takže shrnuji: veřejné protesty, demonstrace, jsou významná věc, dvojnásob významná v situaci, kdy základní instituce demokratické politiky z toho či onoho důvodu selhávají. Jenže krize demokracie je politický problém. Pohrdání politiky en bloc je pouhý derivát babišovského ‚doposud nám vládli politici, co nemakali a kradli‘. To, o co dnes jde, je obnova základních demokratických institucí, parlamentu a dalších zastupitelských sborů, výkonných orgánů, a posílení nezávislé soudní moci. Je to práce na léta a bez politiků a politiky se neobejde. Nepolitičnost znamená bezbrannost.“ (Bohumil Doležal: Veřejný protest je politikum!, Echo24.cz, 26. března 2018, zvýraznění J.K.)

Že předpoklady pana Doležala nejsou vycucané z prstu lze dokladovat řadou příkladů – vyberme dva: „Oslovily vás ke spolupráci nějaké politické strany? Ještě se to nestalo. Ale jsme striktní v tom, že pokud takové nabídky přijdou, chceme zůstat jako nezávislá iniciativa. I na svých webových stránkách píšeme, že nepřijímáme dary od politických stran a nechceme být navázáni na lidi, kteří mají s politickými stranami něco společného. Andrej Babiš se nás bude všemi možnými prostředky snažit zdiskreditovat. Určitě řekne, že je to objednávka politické strany či účelovka. A my mu nechceme dávat munici. My jsme spolek, kterému záleží na demokracii v naší zemi.“ (Karolína Vaverková: Věřím, že odstoupí. Jinak mu to zlomí vaz, říká autor petice za Babišovu rezignaci, rozhovor s Mikulášem Minářem, organizátorem a mluvčím Petice Chvilka pro rezignaci, Echo24.cz, 11. března 2018) Druhým příkladem je pak krok pana Jiřího Drahoše, který ohlásil kandidaturu do Senátu v obvodě Praha 4 a zároveň založení spolku Společně pro Česko, přičemž je zdůrazňováno, že má jít o spolek apolitický (ČTK, DVTV: Drahoš bude do Senátu kandidovat v Praze 4. Zakládá také apolitický spolek Společně pro Česko, iHned.cz, 20. března 2018). Že to bude de facto politická strana? To je jedno, ale jen ať to, Bože chraň, není politická strana de iure!

Zbývá poznamenat, že tragičnost odmítání politické činnosti tam, kde je její nejvlastnější místo, odmítání systematické (řekněme drobné, politické...) práce na úkor sice efektních, ale v drtivé většině krátkodechých vzedmutí (po jejichž odeznění se snadno dostaví tím větší zklamání a uzavření se do resignace, čím nadějněji ono vzedmutí působilo...), odmítání politických stran a jejich umělé stavění do protikladu vůči občanské společnosti,... že to vše si uvědomují někteří další a začínají na to i, každý ze svého úhlu pohledu, poukazovat:

Cestou, jak z toho ven, není vyřvávat na náměstích. Cestou je vysvětlit těm pomalejším spoluobčanům, kteří ještě pořád věří, že jejich protestní volba přinese změnu, že se mýlí. Že ‚tradiční‘ pravolevé strany jsou sice zkorumpované, to ano, ale pořád jsou menším zlem než návrat do 50. let, která byla zkorumpovaná a ještě navrch totalitní. Že ve skutečnosti tato rádoby protestní volba ještě víc utuží poměry, proti kterým voliči protestují.“ (Markéta Šichtařová: Hýčkej si svého estébáka, Neviditelný pes, 12. března 2018)

Alexandr Mitrofanov na serveru Novinky.cz například hovoří v souvislosti s pražským protestem, na němž se výrazně profiloval spolek ‚Milion chvilek pro demokracii‘, o ‚hustých, ale nesmyslných hodinových skandovačkách bez reálných požadavků či představ, co dál‘. A realisticky upozorňuje, že ‚v roce 1989 stáli proti milovníkům svobody pohasínající komunisté, dnes jsou na druhé straně barikády mnohočetní spoluobčané, kterým se Zemanova a Babišova země zamlouvá‘. A Martin Fendrych z Bakalova hájemství Pravdy a Lásky píše v Aktuálně.cz: ‚Hodinu skandovat hesla, místy slaboduchá, je poměrně dost málo. Po deseti minutách se normální aktér demonstrace začne cítit divně.‘ (To je řečeno velmi decentně). A podotýká: ‚Platí však, že máme zvolené poslance, strany odpovědné za vývoj v Česku, a s těmi, které hájí demokracii, má smysl spolupracovat. Jinak je to jen skandování hesel, hezká chvilka, kdy se srotí lidé podobného názoru, nic víc.‘“ (Bohumil Doležal: Politická situace: kolik je vlastně hodin?, Echo24.cz, 16. dubna 2018)

Poslání

Praktická politická činnost má vždy nějaké vady, často i řadu vad – a to i v podání těch nejlepších politiků, těch nejlepších politických stran. Jen ten, kdo nic nedělá, nic nezkazí a i zmíněný nejlepší politik je (stejně jako všichni jeho voliči) nádobou hříšnou, do anděla má bytostně daleko. Na politice, potažmo politických stranách bude tedy vždy co zlepšovat. A to platí, samozřejmě, tím spíše, čím pokleslejší politika je (a politika je tím pokleslejší, čím pokleslejším lidem ji občané přenechají...). Na špatnou politiku však není lékem odmítnutí politiky jako takové – tím se jen šíbrům ještě více vyklidí pole. Lékem na špatnou politiku je politika dobrá. Ano, jde o banální sdělení, ale jak se ubránit připomínání banalit, když praxe prokazuje, jak mnoho lidí tyto zjevné pravdy přehlíží?

Nutnou podmínkou dobré politiky je přitom přirozené sdružování občanů, kteří mají v zásadních otázkách obdobné politické názory (zde by se dalo navázat úvahou, jakou roli v této věci hrají legitimní zájmy – ale to by bylo na jiný, samostatný článek...), a jejich společná participace na správě společenství – jinými slovy aktivní účast občanů ve sdruženích vytvořených za účelem přehledného, systematického působení v politice, tedy v politických stranách. Pokud chceme vybřednout ze současné společenské politické krize, rehabilitaci politických stran se nevyhneme. Má-li však být taková rehabilitace úspěšná, musí začít v myšlení každého z nás. Pokud tento text přispěl k příslušnému zamyšlení třeba jen maličko a oslovil i jen jediného čtenáře, který s jeho obsahem před jeho přečtením nesouhlasil, svůj cíl neminul.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.