Obsah

Děti jako nástroj

Napsal Jan Kubalčík

Pro mě ten hlavní důvod je zrovnoprávnění práv dětí jak v heterosexuálních, tak v homosexuálních svazcích.“ (Radka Maxová /ANO/, Události, komentáře, 19.6.2018)

Poslankyně Radka Maxová (ANO) a poslanec Marek Výborný (KDU-ČSL) byli 19. června 2018 hosty v pořadu ČT24 Události, komentáře k tématu Manželství stejnopohlavních párů. První z nich stojí v čele skupiny 46 poslanců, kteří navrhují změnu občanského zákoníku, která by umožnila uzavírat manželství i gay a lesbickým párům. Shodou okolností v téže době dopracovala svůj návrh jiná poslanecká skupina, representovaná druhým jmenovaným poslancem. 37 poslanců v čele s Markem Výborným navrhuje zakotvit definici manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy v Listině základních práv a svobod.

Rovnou napíšu to, co jistě nikoho nepřekvapí: iniciativu poslance Výborného považuji za zcela správnou a v této době navýsost prospěšnou. Moc šancí na prosazení jí nedávám, ale samozřejmě nehážu flintu do žita. Tento text je ostatně příspěvkem k celé této debatě v naději, že i takto artikulovaný argument nemusí nutně zapadnout a v rámci nějaké šťastné konstelace by mohl zavážit na té kýžené misce vah.

Na závěr úvodu pak podotýkám, že jediné, co bych snad mohl poslanci Výbornému v rámci zmíněné debaty na obrazovce ČT24 vytknout, bylo propásnutí několika šancí k usvědčení paní Maxové z logické neschopnosti a naprostého pokrytectví. Dobře však vím, že se skvěle kritizuje někomu, kdo si pořad v klidu domova prohlédne několikrát, dva dny přemýšlí a pak pomalu formuluje „na papír“ – to je vskutku pořádně jiná situace než ta, ve které se má uplatnit ona kýžená argumentační pohotovost.

Logická neschopnost

Co ještě řekla poslankyně Radka Maxová? Např. tohle: „Samozřejmě manželství je určitý svazek. Společnost se vyvíjí a já musím říci, že manželství chápu jako svazek dvou lidí, protože to tak je.“ (zvýrazněno J.K.). Redaktor (Daniel Takáč, který k věci přistoupil, domnívám se, velmi objektivně...) se později dotázal poslance Marka Výborného, proč by se svazky homosexuálních párů nemohly nazývat manželstvím... Inu proč? Znovu si, prosím, přečtěte tvrzení poslankyně Maxové: manželství je svazkem dvou lidí, protože to tak je. No to je nesporně zcela správný argument. Je to však argument proti manželství jako svazku tří, čtyř, pěti... atd. lidí – rozhodně to není argument pro manželství coby svazek kohokoli jiného než jedné ženy a jednoho muže. Odpověď na otázku redaktora Takáče tedy mohla znít: svazky homusexuálních párů se nemohou nazývat manželstvím, protože manželství je svazkem jedné ženy a jednoho muže... a manželství je svazkem jedné ženy a jednoho muže, protože to tak je. Domnívám se, že přinejmenším paní poslankyně Maxová by tomuto argumentu měla rozumět.

Když se pak poslanec Výborný zmínil o manželství jako nikoli pouze o socio-ekonomickém konstruktu, ale jako o hodnotě vyrůstající z židovsko-křesťanské tradice, opáčila poslankyně Maxová (dnes by se dalo říct konvenčně...), že manželství nebude ochráněno, bude-li definováno coby svazek ženy a muže, protože téměř 50% manželství se rozvádí, kdežto registrovaní partneři se rozešli pouze v necelých 15% případů. Takže, představme si chrobáky, kteří v docela velké míře hynou mladí. Můžeme snad říct: chrobáci jsou v krizi. A pak jsou zde střevlíci. Ti také někteří hynou mladí, ale prý ne v takovém počtu, jako chrobáci. A vedle toho je tu snaha o to, aby se střevlíkům také začalo říkat chrobáci. Jak to ale spolu souvisí? Inu, nijak, je to zcela mimoběžné. „Argument“ budeme-li trvat na tom, že jen chrobáci jsou chrobáci (a střevlíci jsou střevlíci), nijak to chrobákům nepomůže, možná někomu pěkně zní, ale to je tak všechno.

Zpět od metafor: manželství je velkou hodnotou, neboť i když je rodičovství (které je v manželství potenciálně přítomno) souhrnným názvem pro mateřství a otcovství, nelze specifické mateřství a otcovství bezezbytku a plnohodnotně indiferentním rodičovstvím nahradit. Pokud dítěti chybí matka nebo otec (nebo dokonce oba), je vždy nějak handicapováno a musí jít o to tento handicap, když už s ním někdo vinou nepříznivého osudu žít musí, co nejvíce kompenzovat – nikoli institucionalizovat. Pokud bude společnost, na přání některých dospělých, jakkoli zvyšovat přitažlivost modelu, ve kterém jsou děti nevyhnutelně znevýhodněny, proviňuje se nikoli zejména proti těm, které v dané nezáviděníhodné situaci již dnes jsou, ale primárně proti těm, které se do ní – v důsledku oné takto zvýšené přitažlivosti – v budoucnu dostanou (aniž by se do ní dostaly bez oné přitažlivosti). Že se mnoho manželství rozvádí s tím nemá co dělat. To má být výzvou k podepření manželství, nikoli k jeho rozmělnění.

Pokrytectví

Paní poslankyně Maxová si nejprve neodpustila úder pod pás, když prohlásila: „Mě poměrně mrzí, že zrovna poslance z KDU ty děti nezajímají a že mu nevadí, že nejsou dostatečně chráněny v případě nějakého rozchodu těchto partnerů...“ Jen pár chvil před tím poslanec Výborný zmínil, že se nebrání debatě o právním postavení dětí dnes vychovávaných stejnopohlavními páry („...my jsme otevření debatě ... [o] narovnání některých vztahů typu společného jmění u osob žijících v registrovaném partnerství“ a pak znovu později: „My jsme otevřeni debatě na úrovni občanského zákoníku o narovnání těch socio-ekonomických vztahů v těchto párech osob žijících spolu v rámci registrovaného partnerství tak, abychom ošetřili i oprávněné nároky a práva dětí.“). Vše marno.

Ostatně, kdo skutečně myslí na děti, neměl by zvyšovat přitažlivost modelů, ve kterých jsou nutně znevýhodněny (viz výše). Mohl by se ale např. zabývat otázkou, zda je v pořádku, aby rozvody, ve kterých figurují děti, mohly být vždy tak snadné (tím samozřejmě neříkám, že jde o nekonfliktní záležitost – to často právě naopak...), jako je tomu dnes – zda by např. nebylo na místě dát snoubencům možnost uzavřít „nerozlučitelné manželství“, nebo alespoň nerozlučitelné, dokud společné nejmladší dítě manželů nedosáhne plnoletosti. Je lépe se totiž dívat na příčiny a vysoká míra rozvodovosti je důsledkem příliš mnoha nerozvážně uzavřených manželství. Případně zda by nemohly mít soudy právo rozhodnout o tom, z čí viny k rozvodu dochází – s dopadem na to, komu připadnou do péče společné děti. Ale neodbíhejme.

Na otázku redaktora Takáče, proč nelze právní postavení dotčených dětí řešit jinak (na soukromoprávní bázi), tedy bez toho, abychom začali říkat stejnopohlavním svazkům manželství (doslova: „A proč to musí být manželství, to nemůže jít jinou cestou, nemůže to jít právní formou, smlouvami mezi dotyčnými lidmi to vyřešit, musí to být manželství, které v tuto chvíli tedy naráží na institut rodiny?“), odpověděla poslankyně Maxová takto: „Tak, víte, já osobně si myslím, že stejnopohlavní páry velice zvažují to, zdali vůbec vstoupí do registrovaného partnerství nebo vstoupí do manželství případného, pokud se nám jej podaří schválit. Takže já si myslím, že je to i o určité důstojnosti těchto párů, kteří zvažují manželství a kteří to berou podle mě poměrně jako závažný akt a vstup do života.“ Z těchto slov plynou přinejmenším dva významné závěry.

(1) Alternativní řešení, které v otázce rámcově nabídnul redaktor Takáč, považuje i paní poslankyně Maxová za funkční. Pokud by jej přeci měla za nevyhovující, odpověď by zněla jinak – v duchu: „to je sice pěkná myšlenka, ale neřešila by tyto a tyto závažné případy“.

(2) Paní poslankyni Maxové o děti primárně nejde. Když se ukazuje, že cíle vydávaného za hlavní lze dosáhnout i bez toho, o co ve skutečnosti zejména kráčí, najednou nehovoří o dětech – mluví o důstojnosti stejnopohlavních párů. Děti jí při prosazování záměru slouží jakou pouhý nástroj a jak se tedy v této slabé chvilce prořekla, jde jí hlavně o naplnění přání jisté skupiny dospělých – v tomto případě tedy přání homosexuální lobby representované řadou neziskových organizací, a to bez ohledu na děti. Pokud by poslankyni Maxové šlo skutečně v první řadě o děti, tak by přece hledala takovou cestu, která bude jejich situaci v těch podstatných ohledech řešit, ale zároveň nebude nepřijatelná pro mnoho jiných poslanců – dokonce i z jejího vlastního hnutí. Hledala by kompromis, tedy cestu, která by maximalizovala šanci, že návrh bude přijat a děti, o kterých tvrdí, jak jí na nich záleží, by z něj měly co nejdříve a co největší prospěch. Po nabízeném alternativním řešení by bez problémů sáhla. Povídali, že mu hráli... Přečtěte si, prosím, posledně zmíněnou reakci poslankyně Maxové ještě jednou – světe div se, o dětech v ní rázem není ani slovo.

Parlament není soudní síň, ale...

Podotknul jsem, že redaktor Takáč přistoupil k věci objektivně. Vhodnější je ale patrně označit jeho přístup za vyvážený a to v tom slova smyslu, že se srovnatelnou mírou asertivity se tu dotazoval poslankyně Maxové, proč to manželství být musí, tu poslance Výborného, proč by to manželství být nemohlo. Takový přístup však vychází z neobjektivního pohledu na situaci. Obě strany totiž nejsou na stejné úrovni – v jistém smyslu podobně, jako žalobce a obžalovaný. To paní poslankyně Maxová je povinna prokázat, že změna, kterou navrhuje, nejen ničemu a nikomu neublíží, ale dokonce prospěje (resp. její přínosy převažují nad jejími případnými zápory). Vedle toho návrh poslance Výborného status quo respektuje a tak je absurdní, aby byl takto vyváženě či „recipročně“ nucen čelit výzvám k dokazování, že návrh poslankyně Maxové na změnu je chybný. Ne, ani Parlament, ani televizní obrazovka není soudní síň a volat po takto „spravedlivém procesu“ je asi velice naivní – zvláště dnes a zvláště v této kauze.

To však na druhé straně neznamá, že požadavek, aby „důkazní břemeno“ vždy leželo na tom, kdo navrhuje změnu, je nesprávný. Naopak, tento požadavek je nejen správný, ale i velmi praktický. Je to rozumná zásada, která má v každém případě společnost chránit před zbytečnými regulacemi – nikdo přece nechce přijímat nejen špatné zákony, ale ani ty „pouze“ neužitečné. V tomto případě tedy ono „důkazní břemeno“ plně spočívá na bedrech paní poslankyně Maxové a jejích 45 kolegů, kteří se pod její návrh podepsali.

V rámci úvodu jsem opatrně vytknul poslanci Výbornému, že „neproměnil všechny příležitosti“. To je samozřejmě úplná marginalita proti tomu, že poslankyně Maxová zcela propadla. Důvodně se obávám, že větší část diváků to nezaznamenala, ale objektivně, logicky je to nesporné. Svůj návrh nejenže neobhájila, ale mimoděk nasvítila falešnost „argumentu“, který vydávala za nejpodstatnější. Dá se předpokládat, že jádro nadcházející diskuse v Poslanecké sněmovně bude de facto variací na to, co nabídnul předmětný díl pořadu Události, komentáře. Zbývá tedy naděje, že nepřevládne ideologická zaslepenost, ale že budou poslanci předkládaná tvrzení a z nich plynoucí návrhy skutečně a odpovědně vážit – a to tím odpovědněji, čím více jim opravdu jde o dobro dětí. A možná by nebylo od věci zase jednou, z posice občanů – voličů, poslancům, zvoleným v tom kterém „svém“ volebním obvodu, jejich odpovědnost nějakým tím individuálním apelem připomenout a naznačit jim, že míra mediálního hluku, který jsou progresivní kruhy schopny produkovat, neodpovídá jejich početnosti, potažmo reálné voličské síle... Ostatně totéž by si zasloužila i otázka ratifikace tzv. Istanbulské úmluvy. Pokud by tedy k tomuto účelu snad někdo nějak využil i argumenty uvedené v tomto textu, smysl jeho sepsání by tím byl více než naplněn.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.