Myslete a smějte se

Napsal Roman Joch

Kdybyste se zeptali starších generací, kdo byl v americké politice Dr. K, odpověděly by nejspíš Henry Kissinger. Když se však zeptáte kohokoli, kdo sleduje americkou politiku posledních patnáct let, vysloví jméno Charles Krauthammer. Komentátor stejně vážený jako ostrý zemřel na sklonku června, když v osmašedesáti prohrál svůj zápas s rakovinou.

I když dokázal být jedovatý, na obrazovce své názory vždy formuloval klidně, až laskavě. Nepatřil k showmanům, kteří v televizi křičí. Jeho tón byl věcný, doktorský. A doktorem také původně byl – psychiatrem.

Od druhé poloviny sedmdesátých let už ale pracoval pro demokratickou vládu Jimmyho Cartera. Nejdřív jako ředitel pro psychiatrický výzkum, od roku 1980 pak jako hlavní autor projevů viceprezidenta Waltera Mondala. Později se dal na žurnalistickou dráhu, byl redaktorem týdeníku The New Republic a psal sloupek pro deník The Washington Post. Za ten dostal v roce 1987 Pulitzerovu cenu. A až do loňského srpna, kdy oznámil svůj boj s rakovinou, byl i komentátorem televizní stanice Fox News. To je tedy kariéra – od Waltera Mondala, klasického sociálního demokrata, až po republikánskou Fox News, která kdysi byla konzervativní, teď je ale jen populistickotrumpistická.

A ještě jedna věc: Charles Krauthammer byl paraplegik. Když mu bylo osmnáct, skočil do vody tak nešťastně, že si zničil páteř. Celý svůj produktivní věk pak strávil na vozíčkovém křesle. Ale jak produktivně dokázal žít! Stejně jako mnozí začínal i on na levici. Byl sociálním demokratem, ale nikdy nesympatizoval s komunismem ani nehájil Sovětský svaz. Komunistický totalitarismus se mu hnusil. K levici se hlásil stejně nadšeně jako ke svému antikomunismu.

Jak se tedy ale dostal s tímto nastavením do Fox News? „Prozřel jsem,“ žertoval, když se jej ptali. Není to úplně přesné. V něčem své názory změnil, v něčem ani o píď.

Studenoválečníci

Píše se rok 1980 a mladý Krauthammer pracuje pro demokratického viceprezidenta Mondalea. Dává to smysl, oba vyznávají stejný politický proud. Jenže pak tandem Carter–Mondale prohrál volby s chlápkem, jemuž přátelé říkali Ron nebo Ronnie. Když se Ronald Reagan stal prezidentem, opustil Krauthammer vládní službu a začal pracovat pro týdeník The New Republic. Tehdy to bylo slušné médium, trochu nalevo od středu.

Jenže nově příchozí redaktor psal články, které souhlasily se zahraniční politikou člověka, jenž porazil jeho bývalého šéfa a zaměstnavatele. Ano – v zahraniční politice souhlasil Krauthammer s Reaganem. Tolik protestních dopisů od rozzlobených čtenářů redakce týdeníku do té doby nikdy nedostala. Co tak strašného Krauthammer – teď už nikoli úplně mladý – napsal? Že jednostranné jaderné odzbrojení Ameriky není dobrou myšlenkou. Že v Latinské Americe, stejně jako všude ve světě, je nutné zadržovat komunismus a bránit jeho expanzi. Což v praxi znamenalo podporovat v Nikaragui antikomunistickou guerillu Contras proti vládním komunistickým sandinistům; zatímco třeba v Salvadoru antikomunistickou vládu proti komunistické guerille. A Krauthammer pro to taky vymyslel název: Reaganova doktrína. Tou byla americká podpora všem antikomunistickým hnutím ve světě – v Latinské Americe stejně jako v Angole, Afghánistánu či Polsku.

K těmto diskusím se vrátil ve svém sloupku z 29. listopadu 1993 Největší ze všech mýtů studené války. Reagoval tak na vtip, který řekl tehdejší mladý americký prezident Bill Clinton: „Stýská se mi po studené válce. Ne, nestýská se mi ve skutečnosti, ale chápete, jak to myslím…“ Clinton naznačoval: tehdy to bylo jednoduché a jasné; věděli jsme, kdo jsou dobří a kdo špatní…

Krauthammer to pojal jako nahrávku na smeč: Jednoduché a jasné? Zvláštní, během posledních dvou dekád studené války levicoví liberálové tvrdili, že věci nejsou tak jednoduché, že pouze ideologové a primitivové – Ronald Reagan například – trvají na tom, že na svět se máme dívat prismatem studené války… A co Vietnam? Když člověk slyší řeči o studenoválečném konsenzu, napadá ho, že 80. léta vůbec neexistovala. V každé otázce – rakety MX, Salvador, Nikaragua, Grenada, rozmístění jaderných raket v západní Evropě – jsme byli hluboce rozděleni. A prakticky v každé z nich levicoví liberálové stáli na špatné straně… Jejich ústřední ideou – pokud lze o hysterii mluvit jako o ideji – bylo, že Reagan byl zaslepen svým studenoválečným antisovětismem. Skutečným nepřítelem, tvrdili, není komunismus, nýbrž jaderné zbraně samotné…

Přitom říše zla skutečným nepřítelem byla. To bylo ústředním přesvědčením amerických studenoválečníků. Levicoví liberálové odsuzovali takovéto řeči jako prý černobílý manicheismus. A nyní po dvaceti letech odsuzování antikomunistů coby zaslepených sovětskou hrozbou, nyní si toužebně vzpomínají, jak sovětská hrozba brilantně osvětlovala zahraničněpolitický horizont… Ach, byl to zlatý věk, kdy všechno bylo jednoduché a všichni jsme tahali za jeden provaz, během bitev studené války o Vietnam a Nikaraguu a rozmísťování jaderných raket v Evropě. Včera používali levicoví liberálové termín „studenoválečník“ jako nadávku. Dnes předstírají, že jimi byli.

Je dobré nezapomínat, jak kontroverzní Reaganova politika ve své době byla. A jak každou její součást levice na obou březích Atlantiku odmítala a dělala, co mohla, aby ji zablokovala. Politika, která přinesla tak blahodárné účinky stovkám milionů tehdy ujařmených a dnes díky ní svobodných lidských bytostí. Ne, není pravdou, že v koncovce studené války všichni na Západě stáli na té správné straně. Polovina západního politického spektra se v té nejdůležitější politické otázce místa a doby mýlila.

V zahraniční politice Krauthammer názor nezměnil. Vždy prosazoval aktivní roli Ameriky a podporu demokracie ve světě, vždy byl proti totalitním silám jakékoli provenience. Tomuto typu zahraniční politiky se říkalo neokonzervativní a Krauthammer byl jedním z jeho hlavních obhájců, takže podporoval první válku v Zálivu (1991) i tu druhou, v Iráku (2003).

Změnil však názor na politiku domácí, vnitřní – přestal být sociálním demokratem. Jak tvrdil, empirie ho přesvědčila o opaku: kdysi si myslel, že socialismus je pro chudé nejlepší, pak dospěl k závěru, že pro chudé zdravé lidi schopné pracovat – pro jejich sebeúctu a vymanění se z chudoby – je lepší, aby měli práci ve fungující, prosperující ekonomice, než aby jim peníze dával stát. Jako by ztělesňoval bonmot připisovaný Winstonu Churchillovi: „kdo v mládí není na levici, nemá srdce, kdo v dospělosti není na pravici, nemá rozum“.

Život, který jsem chtěl žít

Za vrchol Krauthammerova veřejného působení lze považovat roky 2009 a 2010, tedy začátek vlády Baracka Obamy. Republikáni a konzervativci byli demoralizovaní – ve volbách 2008 ztratili Bílý dům a už dva roky předtím i většinu v obou komorách Kongresu. Oválnou pracovnu ovládl mladý idealistický prezident, který chtěl americkou společnost transformovat směrem k demokratickému socialismu. A v zahraniční politice úplně opustit Bushův neokonzervatismus. První kroky na této cestě? Jaro 2009 a „reset“ vztahů s Ruskem, podzim 2009 a zrušení plánů na protiraketovou obranu v Polsku a Česku. Jak to dopadlo, víme. Putin si Obamu vyhodnotil jako lehkou váhu a začal s porcováním Ukrajiny. Když už i Obama pochopil, že vstřícnou politiku Rusové chápou jako projev slabosti, bylo pozdě.

Právě v těchto letech Krauthammer formuloval nejkonzistentnější a nejkomplexnější analýzy Obamovy zahraniční politiky. Jejím nejdůležitějším kritikem nebyl žádný opoziční republikánský kongresman či senátor, nýbrž komentátor na Fox News. Kdyby jeho hlas Barack Obama vyslyšel, mohl si ušetřit nejedno zklamání.

Loni v srpnu se Charles Krauthammer odmlčel – soustředil všechny síly na svou léčbu. A letos v květnu už to vypadalo, že byla úspěšná. Pak přišel zvrat. Nepříznivá zpráva.

Posledních deset měsíců jsem byl necharakteristicky zticha. Myslel jsem si, že to ticho už brzo skončí, ale obávám se, že vám musím říct, že osud nyní rozhodl jinak, vybral pro mě jiný průběh. Byl to dlouhý a těžký boj… Avšak nejnovější testy ukázaly, že se mi rakovina vrátila… Mí doktoři říkají, že mám v tom nejlepším případě pouze pár týdnů života. To je konečný verdikt. Můj boj skončil… Děkuji svým kolegům, čtenářům i posluchačům za to, že mi umožnili kariéru… Jsem přesvědčen, že hledání pravdy a správných idejí prostřednictvím poctivé diskuse a přísných argumentů je ctihodným povoláním. Jsem vděčný za to, že jsem mohl hrát malou roli v konverzacích, které ovlivňovaly osud našeho mimořádného národa. Opouštím tento život, aniž bych čehokoli litoval. Byl to úžasný život, plný velkých lásek a velkých aspirací, jež jej učinily hodným žití. Jsem smutný, že odcházím, ale odcházím s vědomím, že jsem žil život, který jsem chtěl žít.

Jak o něm napsali kolegové v deníku The Washington Post, „Charles neusiloval o známky souhlasu od mocných. Usiloval o to, aby nás vyprovokoval k přemýšlení. Usiloval o rozšíření našich obzorů a občas i o to, abychom se zasmáli.“ Co víc si může komentátor přát?

Vyšlo v LN  14. 7. 2018. Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.