Jak vůbec někdo může být socialista?

Napsal John C. Goodman

Socialismus je nejzdiskreditovanější ideologií politického myšlení. Pokud tedy k ideologiím nepočítáme kanibalismus. Během posledního století socialističtí ideologové vraždili, mučili a týrali hladem nevinné lidi do té doby nepředstavitelnou měrou.

Podle odhadu R. J. Rummela povraždily vlády ve dvacátém století téměř sto sedmdesát miliónů svých vlastních občanů. Našlo o smrt ve válce. Byly to oběti genocidy. Drtivou většinu pozabijely socialistické vlády, včetně národních socialistů (nacistů) v Německu.

Pokud socialismus vůbec něco znamená, pak odmítnutí Jeffersonovy myšlenky, že máme právo jít za svým vlastním štěstím. (Thomas Jefferson, 1743-1826, třetí president Spojených států amerických – pozn. překl.) Socialisté věří, že takové právo nemáte. Máte naopak povinnost žít pro jiné. Prakticky to znamená, že máte povinnost žít pro stát.

Jak je možné, že tomu vůbec někdo věří? A proč nyní tolik příslušníků Demokratické strany samo sebe označuje za „socialisty“? V nedávném průzkumu se jich o socialismu vyslovilo pozitivně 57 procent, kdežto o kapitalismu jen 47 procent.

Pokusne se o tři různá vysvětlení.

Jsou lidé socialisty proto, že věří v rovnost příjmů? Socialisté toho o nerovnosti v kapitalismu namluví hodně. Jenže kde nacházíme nejgrotesknější nerovnost? V socialismu.

- Čínský komunistický vůdce Mao Ce-tung byl největším vrahem světových dějin. Nejméně 45 miliónů lidí nechal prací, vyhladověním nebo bitím utýrat k smrti. Cenu majetku samotného Maa v okamžiku jeho smrti odhadovali na jednu miliardu amerických dolarů.

- Druhý největší hromadný vrah světa, Josef Stalin, povraždil 20 miliónů, mnoho z nich tím, že je nechal vyhladovět. Jeho samého někteří považují za nejbohatšího člověka všech dob.

- 1-3 milióny lidí zemřely hladem za režimu, jemuž vládl severokorejský diktátor Kim Čong-il. Když nyní vládne jeho syn, Kim Čong-un, chodí podle zprávy OSN asi 18 miliónů Severokorejců večer co večer spát o hladu, z toho 1,3 miliónů dětí mladších pěti let. Přitom se podle listu The New York Times v letech 2012-2014 Kimovi podařilo pomocí mezinárodních sankcí a dovozu propašovat z Číny přepychové zboží za 2,09 miliard amerických dolarů, včetně vozu Mercedes-Benz S-třídy a luxusní jachty v ceně celých 6 miliónů US dolarů.

- Někdejší osobní strážce Fidela Castra Juan Reinaldo Sánchez uvádí, že tento komunistický vůdce „si žil jako král“ a „vládl zemi jako nějaký kříženec středověkého absolutistického vladaře s Ludvíkem XV“. Zatímco obyčejní Kubánci měli sotva na chleba, Castro měl svou soukromou jachtu i soukromý ostrov (chápeme, co autor říká, ale chce se nám dodat, že Castro skutečně měl svůj soukromý ostrov a ten se jmenoval Kuba... – pozn. red.). V Havaně žil v obrovském paláci s kuželníkem pro americké kuželky na střeše, s hřištěm pro košíkovou a s dokonale vybaveným zdravotním střediskem.

- Venezuela se podle listu the Economist za vlády zjevného marxisty Huga Cháveze utopila v moři korupce. Přitom ale, zatímco obyčejní lidé trpěli nedostatkem potravy, závratně stoupající inflací a zoufalou chudobou, měla Chávezova dcera María Gabriela Chávezová ve Spojených státech a v Andorrském knížectví bankovní účty s vkladem v celkové výši téměř 4,2 miliardy amerických dolarů, což z ní činí nejbohatší osobu v zemi.

- Po Chávezově smrti se situace ještě zhoršila. Zatímco mocipáni nosí luxusní hodinky od švýcarské firmy Rolex, prohánějí se v soukromých letadlech a pořádají rozmařilé trachtace, trpí děti podvýživou i nedostatkem zdravotní péče a přehrabují se v odpadech ve snaze najít potravu.

Pro každého, komu záleží na rovnosti, musejí být tato odhalení mravně děsivá. Jenže kdy jsme se v poslední době doslechli, že by si na to nějaký americký socialista či dokonce liberál postěžoval?

Jsou lidé socialisty proto, že mají námitky proti vykořisťování dělníků? Vůdčím principem marxismu je tvrzení, že hodnota, kterou dělníci vytvářejí, jim nezůstane, protože z nich kapitalisté vyždímou nadhodnotu, což je jen o maličko lepší než krádež.

Marx tvořil své spisy celé desítky let před rozvinutím koncepce marginalismu (spojované obvykle s Alfredem Marshallem). Dnes se všichni mainstreamoví ekonomové domnívají, že se mzdy dělníků zhruba rovnají jejich marginálnímu produktu (hodnotě toho, čím přispívají k produktu, jejž jejich zaměstnavatelé prodávají). Existuje však systém, za jehož vlády dělníci běžně vydělávají méně, než je hodnota jejich produktu. Nazývá se socialismus.

Například Kuba vyplácí svým lékařům měsíčně odměnu odpovídající 67 americkým dolarům, a zdravotním sestrám takto 25 dolarů. Jsou to částky podle kteréhokoli poctivého odhadu bezpochyby mnohem nižší než jejich ekonomický přínos. (Podle oficiální statistiky je průměrný měsíční plat všech kubánských pracujících 25 amerických dolarů.) Kuba též zapůjčuje lékaře jiným zemím: ročně jich bývá zhruba 50 tisíc, včetně 30 tisíců ve Venezuele. O výši svých platů lékařům na cizí půdě sice nemluví, je to však samozřejmě méně, než kolik sama získá od příslušných zemí. Jen v roce 2014 se očekával výnos ve výši 8,2 miliard „zisku“.

Kdy jste naposled slyšeli, že by si nějaký americký socialista či dokonce liberál stěžoval na vykořisťování pracujících za socialismu?

Jsou lidé socialisty proto, že si myslí, že socialismus funguje? Vážně tomu nemůže věřit ani jeden. V době rozdělení Koreje na Severní a Jižní bylo obyvatelstvo obou zemí geneticky i kulturně stejné. Zamyslete se nad těmito dnešními rozdíly:

- Průměrný příjem na jihu je více než desetkrát vyšší než na severu.

- Severokorejci jsou o 1-3 palce menší – s největší pravděpodobností kvůli nedostatku potravy na severu.

- V Severní Koreji připadá na každých deset lidí jen jeden s mobilním telefonem. V Jižní Koreji je těchto mobilů více než obyvatel.

- 97 procent silnic je v Severní Koreji nedlážděných; na jihu jen 8 procent.

Jaký div, že lidé s nasazením života prchají na jih. Nikdo ani za nic neriskuje kvůli tomu, aby se dostal na sever.

Proč se tedy tak mnozí příslušníci Demokratické strany sami identifikují jako socialisté?

Podle komentátora listu New York Times Paula Krugmana socialisté koneckonců ve skutečnosti socialisty nejsou. Po čem podle jeho názoru Demokraté jako Alexandria Ocasio-Cortezová a Bernie Sanders doopravdy touží, je liberální stát s blahobytem jako Dánsko, ne nějaká pekelná díra na způsob Venezuely.

Krugman se však dvojnásobně mýlí. Neregistruje, že Dánsko, ačkoli má velmi rozsáhlý sociální stát, má jeden z nejsvobodnějších ekonomických systémů na světě. V Indexu ekonomické svobody, jejž vydává Fraserův institut, zaujímá skutečně velmi vysoké postavení. Převyšuje například Ameriku v ochraně soukromého vlastnictví. A tím, co motivuje levici v Americe, není láska k sociálnímu státu. Je to nenávist ke kapitalismu.

Podstatu tržní ekonomiky vyložil před dvěma sty lety Adam Smith takto: „Důvodem, proč se můžeme těšit na večeři, není Iaskavost řezníka, sládka nebo pekaře. Ale je to jejich ohled na vlastní zájem.“

Jinými slovy, růst vašeho příjmu a bohatství se řídí tím, jak vycházíte vstříc potřebám druhých. Čím většímu množství potřeb vyjdete vstříc a čím lépe je uspokojíte, tím většího dosáhnete úspěchu. Ať je tento postřeh pravdivý nebo ne, jisto je, že se mnoho levičáků nedokáže smířit s myšlenkou, že nejlepší cestou, jak uspokojit sebe, je vyjít vstříc potřebám druhých.

Převzato z townhall.com, 23.9.2018. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.