Obsah

Moc pana Babiše

Napsal Jan Kubalčík

V tomto prosincovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ vycházejí dva texty, které se nějakým způsobem dotýkají povahy a rozsahu moci současného premiéra ČR Andreje Babiše. Petr Hlávka je ve svém článku „Kdy nastane konec Babiše?“ zcela konkrétní a tvrdí, že (zjednodušeně řečeno) za něj můžeme poděkovat předně Evropské unii a nevypořádáme-li se s tímto zdrojem problémů, případné úspěšné odstavení pana Babiše od moci nic neřeší. Dokud prý neodstraníme tuto příčinu, budou se následky opakovat a po „Babišovi 1“ tedy přijde nějaký ten „Babiš 2“ atd. Článek Michala Janaty „Telurická a éterická moc“ je obecnější a (taktéž zjednodušeně řečeno) tvrdí, že současné vlády – a v důsledku tedy také pan Babiš – v zásadě žádnou skutečnou mocí nedisponují, neboť veškerá podstatná moc je dnes skryta a jejími nositeli jsou nikomu neodpovědní zákulisní hráči. Přes řadu velmi trefných postřehů v obou textech se domnívám, že přinejmenším část jejich hlavních myšlenek je mylná.

Klony útočí?

Pan Babiš patrně dokáže skvěle parazitovat na dotačním systému Evropské unie, ale z toho se nedá dovozovat, že EU je „líhní Babišů“, alespoň ne nutně. Pokud by teze o „líhni Babišů“ byla pravdivá, pokud by po odstranění „Babiše 1“ měl určitě přijít nějaký „Babiš 2“, měl by tedy jistě babišovský klon vládnout i v dalších zemích EU. Je tomu ale tak? Ať už si o panu Ficovi a panu Pellegrinim myslíme cokoli, ani jeden z nich nikdy nechtěl řídít Slovensko jako firmu. Ani v Polsku či v Maďarsku nevládnou lidé podobní panu Babišovi. I kdybychom se rozhlíželi dál po zemích EU, mnoho „Babišů“ bychom nenašli. Ačkoli různá přirovnání zaznívají, jsou jen hloupá – příkladně polští či maďarští čelní představitelé nemají s panem Babišem společného (téměř) nic, rozhodně ne v těch podstatných ohledech. Málo platné, jako obvykle je třeba se dívat předně do vlastních řad – líhní pana Babiše je na prvním místě naše domácí společnost.

Ostatně, je dostatečně známo, že voličskou skupinou, v níž má hnutí ANO 2011 jednoznačně nejvyšší podporu, jsou důchodci. A zároveň jsou to titíž důchodci, kteří jsou jako skupina v naší společnosti statisticky nejkritičtější k Evropské unii. Jak tato fakta smířit s teorií presentovanou panem Hlávkou? Snad že pan Babiš dokáže svoji příslušnost k „líhni“ umě skrývat? Nebo že zmínění občané (již poněkolikáté) volí v rozporu se svým vlastním přesvědčením? Jistě, zcela vyloučit to nelze, ale to nejjednodušší vysvětlení obvykle bývá to nejsprávnější: totiž že pan Babiš není produktem EU. Za sebe dodávám: Evropská unie má mnoho vad, které jí lze oprávněně vyčítat a o jejichž nápravu je správné usilovat, ale že by EU byla „líhní Babišů“, to je jí, domnívám se, připisováno neprávem.

Masters of puppets

Michal Janata tématizuje technologický pokrok. Ten podle něj dává zejména nepostižitelným globálním hráčům do rukou takové mocenské možnosti, které více méně neutralizují moc zvolených vlád jednotlivých zemí. Domnívám se, že je to spíše jednostranný pohled. Jistěže existují firmy, jejichž obrat či dokonce zisk dosahuje výše rozpočtů celých zemí – a tak si mohou skutečně dovolit ledacos a mnohé jim úspěšně projde. Stejně tak ale platí, že prostředky, kterými disponují státy, jsou nejméně tak velké, jako ty, jež jsou k disposici (některým) firmám, potažmo jejich majitelům. (K tomu je třeba dodat, že vlastnictví řady velkých firem není zcela koncentrováno... ale to bych odbočil.) Ony technologické vymoženosti pak mohou sloužit nejen firmám, ale i státům a jejich vládám a stačí poměrně málo k tomu, aby se vláda i relativně malé země účinně postavila skrytým mocenským vlivům, jejichž tlak cítí. Taková vláda k tomu jistě musí mít nějaký pádný důvod a musí pro svůj postup také získat podporu občanů. Začne pak tím, že se ze skrytého pokusí učinit zjevné. Přesně to provedl pan Orbán, když jako problém identifikoval vměšování pana Sorose do záležitostí, které pro Maďarsko mají životní důležitost. (Ostatně, podobný postup zvolil také pan Netanjahu.) Nelze jistě předjímat, jak střet dopadne – mimo jiné i proto, že je součástí širšího sváru uvnitř Západu – ale rozhodně se nedá prohlásit, že maďarská vláda nemá proti supermovitému globálnímu hráči vůbec žádnou šanci.

Pan Babiš jistě není tak bohatý ani tak vlivný, jako pan Soros. Nicméně, patří nesporně do vrstvy těch, kteří by si mohli užívat svůj vliv ze zákulisí a nikomu se neodpovídat. Pokud je tedy zákulisní moc (téměř) vším a volbami legitimizovaná, viditelná vládní moc (téměř) ničím, proč pan Babiš o tu formální moc v České republice tolik stál a stojí? Má odpověď zní, že důvodem je principiální nejistota onoho ovládání z pozadí. Zmiňované technologie mohou zrychlit a ještě lépe skrýt snahy o prosazování vlivu „ze zákulisí“, ale tu podstatnou nejistotu odstranit nedokážou. Pokud sám nesedí ve vládě, vždy existuje nebezpečí – z pohledu občana naděje –, že se „jeho kůň“ ukáže jako nespolehlivý, že se v někom zkrátka ozve svědomí, nebo že jeho zájmy nebudou prosazeny, třeba o jeden jediný hlas, protože se navdory mizivé pravděpodobnosti přece jen zformuje dostatečně početná a výřečná oposice, jejíž odpor bez přímého uplatnění vlivu nelze překonat.

Jsou to státy, kdo disponuje tajnými službami a armádami – v rozsahu, kterému lze v nestátních podmínkách konkurovat jen teoreticky. Nelze přitom přehlížet, že v rámci mocenského potýkání je to právě vojenská kapacita a věrohodná ochota tuto kapacitu použít, co je nakonec, když se láme chleba, tím nejúčinnějším vyjednávacím prostředkem. Je tu jistě mnoho „ale“, např. že lze vůli k použití „zákulisně“ účinně podrývat a tím zmíněnou kapacitu eliminovat, nebo, v jiné rovině, že ona silově podepřená vyjednávací posice může být na hony vzdálená spravedlnosti a pravdě. To jsou nicméně jiná témata.

Nedělám si tedy iluse, že by vlády zemí třímaly ve svých rukou veškerou moc. Ostatně, nebylo by to ani dobře, on stát umí být a často byl i je tím největším nepřítelem lidské svobody. Pluralita mocí je v porovnání s mocenským monolitem rozhodně bezpečnější. Na druhou stranu ale nepřijímám, že by vlády států byly, tváří v tvář konkurenci representované globálními hráči, de facto téměř bezmocné. Lidská přirozenost je daná a neměnná. Proto, jsem přesvědčen, není v konečném účtování nad takovou lidskou moc, která vládne s informovaným souhlasem těch, nad nimiž stojí. Dosáhnout tohoto stavu může být čím dál náročnější. Důvody tohoto vývoje však nevidím primárně v technologii, ale spíše v postupujícím úbytku mezilidské důvěry, potažmo ve stále rychlejším odkřesťanšťování Západu. Ale i když jsou šance stále menší, naděje na úspěch takového podniku nikdy nevymizí, protože se naštěstí nemusíme spoléhat výhradně na vlastní lidské síly. Případně znovuobjevená schopnost lidí vzájemně si důvěřovat tak může zvrátit mocenskou situaci během relativně krátké doby i proti jakkoli zneužité technologické převaze.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.