Obsah

Exilové Zrcadlo v pojetí Rio Preisnera

Napsal Jiří Suk, Roman Joch, Stanislav Balík

Když jsem v roce 1968 emigroval na Západ, bylo mi jasné, že socialismus je absolutně neslučitelný s demokracií chápanou jako zřízení garantující individuální svobodu. Na Západě jsem ke svému naivnímu překvapení zjistil, že tento soumračný svět je ovládán absurdní představou, že demokracii lze zachránit už jenom uskutečněním demokratického socialismu…“ (Speculum, s. 174)

Těmito slovy by se dalo uvodit vydání knihy Speculum exilii Bohemici (s podtitulem neboli Exil a naše nynější politická filosofie) germanisty, znalce evropského divadla a filosofujícího myslitele Rio Preisnera (1925–2007). 

Tento krátký citát výstižně popisuje tři z mnoha okruhů, kterými se kniha zabývá – český exil ve třech vlnách (1948, 1968, 1977a následující léta), ale mnohem více se toto dílo věnuje charakteristice socialismu (v preis­nerovské terminologii spíše dialektické konkretizace socialismu, kterou nazývá totalitarismem) a různým aplikacím tohoto gnostického systému v moderním světě, především ve střední Evropě 19. a 20. století. Kniha je však nejen polemikou s totalitarismem – to by u Preisnera nebylo překvapující –, nýbrž také svědectvím o hledání „ostrovů“ pozitivního a inspirativního myšlení, zejména v českém exilovém prostředí, ale i doma (Jan Patočka, Luděk Pachman, Václav Bělohradský, Miroslav Novák). Tuto knihu, vydanou nakladatelstvím Triáda (Praha 2017, s doslovem M. Lobkowicze), okomentovali pro Kontexty tři znalci Preisnerova díla: historik Jiří Suk, politický filosof Roman Joch a politolog Stanislav Balík. (Jiří Hanuš)

Osobní zkušenosti i filozofická kritika medrnity

Jiří Suk

Speculum exilii Bohemici považuji za velmi cenné dílo, žánrem a záběrem ojedinělé. Češi nejsou v politické filosofii příliš produktivní a v dlouhých letech nesvobody měli velmi ztížené možnosti to napravit; veřejný prostor byl vyčištěn od veškerého tradičního, konzervativního, pravicového myšlení, a tak se jedinou alternativou ke komunismu mohl stát pouze reformní komunismus, a ten svou systematičtější politickou filosofii rozvinul až v exilu po srpnu 1968, především péčí bývalého tajemníka ÚV KSČ a signatáře Charty 77 Zdeňka Mlynáře a v těsné návaznosti na politiku eurokomunismu. Jiný český exulant Rio Preisner si jako konzervativní kritik moderního světa dobře uvědomoval, že alternativu k reformnímu komunismu je třeba vytvořit. Proto počátkem 70. let sepsal svoji Kritiku totalitarismu ve fragmentech a po vzniku Charty 77 se pustil do systematického pojednání o duchovních základech soudobého opozičního politického myšlení v disidentských a exilovýchČechách.

Se sympatií a obdivem hleděl na Chartu 77, která se postavila komunistickému režimu jako občanská opozice. Preisner psal Speculum na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy si s Chartou spojoval naději na fundamentální kritiku posrp­nového normalizačního režimu jako revitalizovaného totalitarismu. Mezi disidenty a exulanty objevil myslitele, kteří ho v tomto smyslu oslovili – Václava Bělohradského, Miroslava Nováka a Luďka Pach­mana. Spojoval je principiální odpor k systému, který vyloučil jakoukoli alternativu a debatu, avšak nespojovala je totožná myšlenková východiska. Světonázorově měli k Preisnerovi blíž Pachman a Novák, on se však soustředil především na Bělohradského knihu Krize eschatologie neosobnosti, která patří k těm výjimečným dílům českého politického myšlení a od počátku přitahovala zaslouženou pozornost. Její autor si ovšem zachoval zřetelnou ideovou distanci ke katolickým konzervativcům později sdruženým kolem revue Rozmluvy.

Bělohradský ve své Krizi originálním způsobem rozvinul kritiku moderní neosobní (totalitární) moci, byv inspirován ideovým otcem Charty 77 filosofem Janem Patočkou a obecně disidentským hnutím. Preisner v Krizi našel sobě blízké myšlenky a pustil se do průzkumu filosofických východisek Patočkovy eticky integrované fenomenologie, aby si ověřil, nakolik může být protiváhou komunistickému totalitarismu. Východiska hledal v dlouhé myšlenkové linii Bolzano – Husserl – Masaryk – Patoč­ka; a jak je pro něj typické, zvláštní zřetel přitom kladl na filosofii Hegelovu. Pro Preisnera jako křesťana ortodoxního katolického vyznání bylo totiž určující, nakolik se moderní myslitelé dokázali vymanit z Hegelova mocného vlivu a čelit pohlcující síle dialektické filosofie a tzv. historicismu obecně. Podstata Preisnerovy kritiky spočívá ve světonázorové konfrontaci, nikoli ve filosofické analýze dílčích subtilit. Kdo zná jeho texty, bude i ve Speculu nacházet klíčovou a v různých variacích formulovanou argumentační figuru o dialektické praxi systematické anihilace stvořené skutečnosti. Není pochyb, že tato figura vyplynula z Preisnerovy bytostné zkušenosti se stalinským totalitarismem jako historickým derivátem Hegelovy a Marxovy dialektiky a bolševické revoluční praxe; jádro jeho nekompromisní kritiky je však nutno hledat u velkých filosofů a teologů 20. století – Erica Voegelina, Hanse Urse von Balthasara, Gustava Siewerta, Ericha Przywary a dalších. Z prolnutí osobní zkušenosti a křesťanské filosofické kritiky modernity povstala Preisnerova osobitá expresivní a sveřepá charakteristika komunistické utopie.

Preisner uvítal Patočkův velkorysý pokus o záchranu „přirozeného světa“ rozvíjením Husserlovy fenomenologické filosofie spočívající v devíze „zpátky k věcem“. Zároveň byl přesvědčen, že fenomenologie nemůže čelit ničivé síle totalitarismu, který nerespektuje Boží tajemství (k němuž se lze přiblížit jen distanční formou analogia entis) a po vzoru moderní vědy a s vervou sekularizovaného náboženství vytváří soběstačnou a všezahrnující „druhou skutečnost“. Totalitarismus se na rozdíl od diktatury opírá o „vědecky“ nalezené historické zákonitosti; ty jsou dostatečně obecné a pružné a těžko mohou být vyvráceny; tím spíše, když jsou zahrnuty do systému dialektického a historického materialismu, jenž je činí schopnými proklouznout lecjakou morální či etickou pastí. Husserlův „transcendentální subjekt“ je proti takové síle příliš slabý a podle Preisnera směřuje jen k „fatě morgáně čirých pojmových obrazů“. Taktéž fenomenologickou metodu uzávorkování všeho, co brání v přístupu k věci samé (epoché), považuje za „metodu krajní nazírající pasivity a neutrality“. Tady Preisner předjímal politickou pasivitu, která český disent charakterizovala i na sklonku osmdesátých let, kdy se celá středovýchodní Evropa politizovala v důsledku sovětské perestrojky a glasnosti. Další jeho výtka směřuje k fenomenologické etice: reálné vztahy mezi lidmi nelze nahradit intersubjektivitou, kterou vyzařují jednotlivá transcendentální vědomí při nazírání nezprostředkované skutečnosti. Za výmluvné v této souvislosti považuje Preisner, k jakému politickému režimu se nejznámější fenomenologové přiklonili – Heidegger k nacismu, Merleau-Ponty a Sartre ke stalinismu. Jan Patočka se svojí pozdní filosofií lidských práv tvoří čestnou výjimku.

Za pronikavé považuji Preisnerovo stanovisko k Masarykovu heslu „Ježíš, ne Caesar“, které z podstaty věci odmítá vyvažování světské a duchovní moci (byť se v evropských dějinách odehrávalo převážně tvrdým bojem o moc) a svědčí o „notorické české neschopnosti zacházet se světskou mocí“. Mohli bychom říci, že tento postřeh přesahuje až za rok 1989 a poukazuje na slabost polistopadové občanské společnosti odvolávající se na morální odkaz chartistického disentu, ale neochotné či neschopné využít jej v praktické politice. S tím volněji sou­visí Preisnerův zajímavý postřeh, že kolektivistická a etatistická mentalita komunismu se podzemně napájí nejen ze svých vlastních zdrojů, ale již z bolzanovského josefinismu jako koncepce obecného blaha zajišťovaného absolutistickým státem. Dominance státu nad společností dusí nezávislé myšlení a jednání.

Ve Speculu se píše, že skutečná demokratická opozice – zdecimovaná nacistickým a komunistickým režimem – se v šedesátých letech probouzela a vyvíjela intuitivně či instinktivně a programově se začala hledat až za pražského jara. Přesto měla nepominutelný význam. To kvůli ní přijely v srp­nu 1968 sovětské tanky, ona se stala skutečnou hrozbou – jak pro Brežněva, tak pro reformní komunisty, které Preisner považuje za blouznivce neuvědomující si, že demokratický socialismus – nejen v daných podmínkách, ale jednou provždy – je contradictio in adjecto. Skutečnou demokratickou opozici, po srpnu 1968 znovu zahnanou do ghetta, je třeba podle jeho přesvědčení nadále budovat soustředěným úsilím těch disidentů a exulantů, kteří pochopili, že proti komunistům lze bojovat jedině ve jménu Krista Pantokratora.

V pronikavé kritice měšťáckého biedermeieru jako falešného ideálu, který není vlastní jen buržoazní společnosti, ale v plné míře i socialistické, Preisner osvědčil svou hlubokou znalost středoevropské kultury a mentality. Kult obyčejného člověka považuje za „jednu z příčin sociálních bankrotů a světových válek“. Tím spíše nás překvapí jeho vysoké oceňování kapitalismu volné soutěže, a to u vědomí jeho velkých zel a krachů. Zdá se mi, že u ortodoxního katolíka a nesmlouvavého kritika moderny je to dosti zvláštní, a domnívám se opět, že to lze vysvětlit především jeho osobní zkušeností se socialistickou antiekonomikou, kterou pronikavě analyzovali američtí Středoevropané Friedrich August von Hayek a Ludwig von Mises. Z toho však ještě nemusí plynout, že tržní ekonomika je primární a demokracie sekundární podmínkou svobody, jak Preisner ve Speculu tvrdí. Tímto nedostatečně kritickým hodnocením kapitalismu předjímal onen ekonomismus, který se prosadí ve středovýchodní Evropě po roce 1989 v podobě ideologie deregulovaného trhu. Poválečný evropský sociální stát ovšem Preisner odmítal jako předsíň sovětského totalitárního socialismu.

S tím souvisí to, v čem se podle mého názoru Preisner nejvíc mýlil. Domníval se, že komunistická ideologie je v podstatě neporazitelná, protože je mnohem lépe vybavená pro boj o vládu nad světem. Okcidentální, somnambulní, habituálně levicová konzumentská demokracie zdaleka nemá sílu jí čelit. Nepřipustil si, že vždy připravení „naolejovaní dialektici“, jak charakterizoval vládnoucí komunisty jeho přítel básník Ivan Diviš, bez problémů ­odhodí rudý prapor a vrhnou se do kalného proudu globálního byznysu, aby se v něm konečně zbavili té nesnesitelné tíhy, kterou jim naložily dějiny v podobě velkého úkolu – vytvořit, na celém světě prosadit a navždy udržet socialismus jako předstupeň komunismu. Domnívám se, že uhranutí tím, co se odehrálo ve dvacátém století, bylo tak ohromné, že zdaleka nejen Preisnerovi uzmulo cit pro diferencovanější pohled na realitu. Ale kdo by mu to mohl předhazovat, vždyť mnozí z nás stále uvažují v kategoriích 19. a 20. století, zatímco již hledíme do tváře jiné moci. Rysy Leviathana 21. století už snad umíme lépe rozeznat. Je to technokratický a oligarchický kapitalismus, který posiluje nerovnost a oslabuje rovnováhu moci a svobodu, pracuje s konzumními a zábavními pobídkami i s vytvářením nepřítele a šířením strachu; podle potřeby se zaštiťuje různými ideami od křesťanských po komunistické a umí je účelově kombinovat. V tom spočívá jeho síla i slabost. Na tuto novou posthistorickou moc Preisner narážel ve svých pozdních dílech, avšak věren svým kritickým východiskům považoval její podstatu za gnostickou, hegelovsko-marxovskou, socialistickou.

Jiří Suk, historik zaměřený na československé dějiny po roce 1948 a postkomunistickou transformaci po roce 1989.

Čtení pro fajnšmekry

Roman Joch

Když mi profesor Miroslav Novák řekl, že se připravuje vydání zatím nepublikovaného díla Rio Preisnera Speculum o českém exilu, které je dle jeho mínění Preisnerovým nejlepším politickým dílem, byl jsem skeptický. Myslel jsem si, že žádné konkrétní Preisnerovo dílo nelze označit jako právě to jeho nejlepší. Ale profesor Novák měl pravdu, Speculum je skutečně nejlepším Preisnerovým dílem politického myšlení.

Není však ani tak dílem o českém exilu – poúnorovém (1948), posrpnovém (1968) a chartistickém (70. léta), z nichž jako ten nejrozumnější, co se týče politických názorů a reflexe totalitarismu, mu vychází chartistický –, jako spíše o dějinách politické filosofie. V nich mu jako její největší padouch vychází Hegel; a nikoli snad jako padouch, leč jako těžce pomýlený, jenž následná padoušství umožnil, Kant. Marx je pak už jen jejich logickým důsledkem, stejně jako totalitarismy 20. století.

V knize rezonuje motiv, který známe z jiných Preisnerových děl: socialismus vede k totalitarismu; a gnóze versus inkarnace, tj. nemáme-li ortodoxní křesťanskou víru v inkarnaci Boha v osobě Ježíše Krista, zbývající dějinnou alternativou je pak gnosticismus nutně ústící v totalitarismus.

Preisner kompiluje postřehy, učení a filosofie mnoha autorů, bez jejichž znalosti čtenář pravděpodobně neví, o čem to vlastně Preisner mluví; z těch týkajících se politické filosofie jsou to klasičtí liberálové Friedrich August von Hayek a ještě radikálnější Ludwig von Mises, a pak filosofové Eric Voegelin a Leo Strauss. Pokud jde o Preisnerovy teologické úvahy, mám dojem, že pro ně je to Hans Urs von Balthasar. Bez znalosti jejich tezí je Preisnerova kniha zřejmě nepochopitelná.

Nebudu zde reprodukovat obsah knihy; je to skutečná tour de force. Zmíním jen tři výhrady, které vůči ní mám.

Za prvé, Preisner po vzoru Strausse a stejně jako Strauss považuje Johna Locka za hobbesiána. Dle Strausse byl Locke, krom toho, že byl prý více propagandista než filosof, v podstatě hobbesián a jeho myšlení bylo hobbesovské, jen se prý snažil svými krycími manévry Hobbese trochu navonět a zkrášlit. Hobbesovské čtení Locka je možné, ale stejně tak je možné, jak na to upozornil Straussův žák Harry Jaffa, i aristotelské čtení Locka. V podstatě může být Locke interpretován hobbesovsky i aristotelsky, a dle Jaffy právě aristotelsky četli Locka otcové-zakladatelé USA. Dodnes jeden z největších rozdílů mezi „straussiány východního pobřeží“ a „straussiány západního pobřeží“ je ten, že ti první čtou Locka a tedy i založení USA hobbesovsky, zatímco ti druzí aristotelsky. Myslím si, že Preisner měl plné právo přiklonit se ke Straussovu čtení ­Locka, ale v takto zásadním díle měl zmínit, že není jediné možné, a to ani mezi straussiány.

Za druhé, v závěru své knihy Preisner obhajuje tezi, že skutečná politická filosofie, aby byla správná, musí obsahovat teologii, konkrétně křesťanskou teologii. To považuji za hrubou koncepční chybu. Filosofie je filosofie a teologie je teologie; ta první smí pracovat jen s přirozenými motivy (rozumem), ta druhá má vycházet i z těch nadpřirozených (víry) a pak zvažovat jejich implikace. Politická filosofie tudíž nemůže argumentovat z víry, proto taky neexistuje nic jako „křesťanská (politická) filosofie“ – obdobně jako neexistuje ani „křesťanská fyzika“. Politická filosofie má rozumem stanovit, co je spravedlivé a co je prozíravé. Proto taky nemůže existovat ani „politická filosofie dějin“, která by stanovovala, co je smyslem dějin. Naopak teologie dějin nejen že je možná, ale je i nutná, tj. vyslovující odpověď na otázku po smyslu dějin. Souhlasím s tím, že pokud k politické filosofii nepřidáme křesťanskou teologii, nedostaneme celkový obraz pobytu člověka tady na zemi, a že křesťanská teologie může být návodem pro politické filosofy, jak o spravedlnosti a prozíravosti lépe přemýšlet. Jenomže řešením není obě smíchat, sloučit do jedné disciplíny. Spravedlivý režim, který vychází ze správné politické filosofie, může existovat i v non-křesťanském prostředí.

Třetí výtka se netýká Rio Preisnera, nýbrž doslovu k jeho knize, který napsal profesor Mikuláš Lobkowicz. Ten o americkém konzervatismu píše, že prý byl „v podstatě především židovským zúčtováním s dříve zastávanými liberálními ideály“. To je nonsens. Kdyby to Lobkowicz tvrdil o americkém neokonzervatismu, bylo by to možné se zamhouřením obou očí akceptovat, ale ani tak by to nebylo přesné. Když to však tvrdí o americkém konzerva­tismu jako celku, neví, o čem mluví, a zbytečně prozrazuje, že americký konzervatismus nezná.

Speculum Rio Preisnera je pro fajnšmekry. Zřejmě jich mnoho nebude, ale těm, kdo jimi jsou, poskytne požitek, poučení – a místy i pobavení.

Roman Joch je politickým komentátorem, ředitelem Občanského institutu.

Ceasar a antikrist

Stanislav Balík

Ačkoli jsem měl rukopis Specula díky Miroslavu Novákovi v rukou již před několika lety, přesto jsem se těšil, až jej otevřu jako skutečnou knihu, nikoli jen strojopis. Vzpomněl jsem si při tom na až jakousi posvátnou bázeň, s níž jsem před více než dvěma desetiletími četl svá první preisnerovská díla – Kritiku totalitarismu, Českou existenci a Až na konec Česka. Nad mnoha interpretacemi českých a evropských dějin se mi tajil dech – byly tak rozdílné od všeho, co jsem do té doby četl. Byly to knihy plné skepse, ale neřekl bych, že bezvýchodné.

Když se k tomu v dalších letech přidaly Preisnerovy pozdější práce jako O životě a smrti konzervatismu či nedávno vydané Trialogy o toleranci, skutečné skutečnosti a Evropě, cítil jsem z nich nejenom skepsi, ale přímo hlubokou beznaděj. Speculum jsem proto četl se zvědavostí – nejenom kvůli odlišnosti formátu (souvislý výklad oproti metodám fragmentu či trialogu), ale především s otázkou, kde se bude na oné ose naděje–skepse–beznaděj nacházet. Po přečtení se mi zdá, že má mnohem blíže k Preisnerovým dílům raného exilu. Obnovu společnosti zde ještě stále nepovažuje za chimérickou a jako jedinou naději a útěchu ještě nevidí apokalypsu. 

Zvláště mě zaujala pasáž o rozdílu mezi říší Caesarovou a říší Antikristovou. Preisner tu zajímavě tematizuje odvěký křesťanský problém ohledně vztahu ke světské moci; problém, který nelze řešit tak, jak to zbožní znalci Bible rádi činí – odkazem na Kristův výrok ohledně císařova obrazu na minci. Problém se dodnes neustále vrací v nových variacích, jež ale přes vnější podobnost mohou být diametrálně odlišné. Caesar totiž nemusí být Anti­krist, a jeho říše je tak svou kvalitou zcela jiná. A současně může vládnout Antikrist, a zde už je otázka postoje křesťana k takové moci neřešitelná biblickým „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Preisner poukazuje na věky ověřený přínos sice labilní, ale tolik potřebné balance mezi císařem a papežem, na plod bojů o investituru v podobě plurality moci světské a duchovní. A všímá si, že spolu se zánikem křesťanské kultury nedochází k očekávatelnému triumfu Caesara, ale k jeho paralelnímu zničení, neboť Caesar byl od počátku „až po posledního Habsburka, a možná i po poslední americké prezidenty, bytostně vázán k viditelné moci Kristově, k viditelným reprezentacím moci duchovní“ (s. 135).

To je něco, co souzní s mým přemýšlením o žádoucím modelu vztahu státu a církve. Nechci dominanci jednoho, či druhého, nevnímám jako šťastná období dějin periody, kdy církev světsky panovala, stejně jako nepovažuji za šťastná období, kdy byla služkou všemohoucího státu či kdy proti ní stát explicitně bojoval. Nelehké ekvilibrium v podobě neustálého vyvažování, situace, kdy si je suverénní světská moc vědoma svého vertikálního rozměru a současně duchovní moc nepanuje ve světě, je v dějinách (i nedávných) zřejmě nejvhodnějším modelem pro působení Kristova učení ve světě. Neznamená to ale jenom historickou inspiraci – vždyť v citovaném úryvku Rio Preisner naznačuje, že Spojené státy americké jsou v tomto směru dědicem té nejlepší evropské praxe. A že tedy ani nemusí jít o nutné spojení s jednou konfesí – Preisnerovi jde samozřejmě o papežství a o katolickou církev, současně mu ale jde o křesťanskou kulturu a civilizaci obecně, která zrovna v USA, kde našel svůj exilový domov, není prvořadě reprezentována církví katolickou.

S touto balancí si pak spojuje sociálně politický realismus, zakotvení politiky ve „skutečné skutečnosti“, jak napsal v jiném svém díle, ve stvořeném světě. To až Antikrist staví toto vše na hlavu. Spolu s křesťanskou kulturou ničí i Caesara – a namísto realismu přichází nevázaný a nespoutaný totalita­rismus. Ten je jednak anti-teistický, jednak anti-humanistický. Říše totality je říše neboha a nečlověka. Jaký rozdíl oproti Kristu – současně Bohu a člověku.

Zajímavá je otázka, kterou Preisner jen podprahově naznačuje, zda je možný Ježíš bez Caesara. V tomto smyslu se totiž vysmívá známému Masarykovu heslu „Ježíš, ne Caesar“. Podle Preisnera toto Masarykovo přesvědční „neví nic o nezbytnosti této balance, což náleží ostatně k notorické české neschopnosti zacházet se světskou mocí“ (s. 135).

Na zvláštní debatu by bylo – bohužel už ne s Rio Preisnerem –, zda se v dějinách Caesarových říší stávalo, že se z Caesara stal Antikrist a naopak. Vláda Diokleciána či Nera, budeme-li jmenovat alespoň dvě velká jména, byla už vládou Antikristovou?

Co by řekl Rio Preisner dnes? Vnímal by dnešní západní státy jako říši Caesarovu, či Antikristovu? Jak by hodnotil situaci, v níž se ocitá řada věřících, kteří jsou státem nuceni skrývat své skutečné postoje – především v důsledku politiky politické korektnosti? Kdy jsou nuceni rituálně spálit ka­didlo před sochami všemožných módních ideologií (a přitom si třeba myslet své)? Ne, nehrozí jim újma na životě jako sedmi Makabejským bratřím. Leckde už ale občas hrozí újma na svobodě, pokud třeba vyjádří svůj údajně homofobní názor ohledně práv sexuálních menšin. Zdá se, že se potichu přesouváme, pokud už se tak nestalo, z říše Caesara do říše Antikrista.

Ztracený svět římsko-německých císařů už neobnovíme a nezachráníme. Není ale americký příběh ukázkou naděje, z níž možná alespoň v počátcích svého amerického života čerpal Rio Preisner, nežli jej zlomila k pesimismu realita levicově liberálních intelektuálních kruhů osmdesátých a devadesátých let? Naděje, že se lze, byť ve zcela jiných společenských a politických podmínkách, inspirovat velkými strukturálními fenomény minulosti? Vždyť právě v Americe vidíme, že Caesar nutně nemusí mít na hlavě korunu a být dědičným panovníkem z Boží milosti. A stejně tak vidíme, jak snadno se ze složitě balancované rovnováhy sklouzne za stejného institucionálního nastavení směrem k Antikristu popírajícímu odvěké antropologické konstanty. K Antikristu, který chce odlidštit člověka, a tak nastolit absolutní, odosobnělou říši totality.

Rio Preisner i ve Speculu ukazuje, že je prorockým hlasem volajícím na poušti a před touto podobou Antikrista varujícím. Hlasem, který možná nevnímáme, ale který byl a je důležitý. Zde zní snad ještě přesvědčivěji než ve svých pozdějších, ultrapesimistických dílech.

Stanislav Balík působí na Katedře politologie Fakulty so­ciál­ních studií Masarykovy univerzity a v CDK; věnuje se moderní české politice, jejím dějinám a komunální politice.

Se souhlasem převzato z revue Kontexty č. 6/2018.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.