Editorial

Napsal Vox Occidentis

Milí čtenáři,

v uplynulých dnech a týdnech jsme opět byli svědky dramatických či přinejmenším velmi závažných událostí: stovky zavražděných křesťanů na Srí Lance, požár katedrály Notre-Dame, vítězství herce, z hlediska politiky naprostého outsidera, Volodymyra Zelenského v presidentských volbách na Ukrajině... Bezprostřední reakce nelze očekávat od KONZERVATIVNÍCH LISTŮ – my spíše nabídneme reflexi s nějakým odstupem, který lépe umožní rozlišit to podstatné od dohadů a pěny dnů.

***

Blíží se volby do Evropského parlamentu. Bude jim věnován jak nadcházející tištěný VÝBĚR Z HROZNŮ, tak budou hlavním tématem příštího, tedy květnového webového čísla. Jako ochutnávku ale již v tomto čísle přinášíme text Karla Ledvinky.

***

Vztah nějakého vyznamenání (obecně, nemusí jít jen přímo o medaili...) a člověka, kterému je uděleno, není přímočarý. Co je jisté, že akt udělení k sobě vyznamenání a vyznamenaného přiblíží. Jde-li přímo o medaili, pak pochopitelně i fyzicky, ale důležitější je to, řekněme, metafyzické přiblížení. Smyslem vyznamenání je formálně uznat výjimečnost, která již byla manifestována (hrdinským činem, dlouhodobou prospěšnou prací...). Tak jako však došlo svého času k inflaci šlechtických titulů a stejnou cestou se vydaly tituly akademické, jsou znehodnocovýna také vyznamenání. Zmíněné přiblížení nemusí zkrátka znamenat, že člověk, jemuž je vyznamenání uděleno, je povýšen, ale že ono vyznamenání je udělením právě tomuto člověku poníženo. A podobné je to i s věhlasnými institucemi, jejichž vyjádření nebo přímo kroky byly všeobecně přijímané s důvěrou, že co tato instituce činí – dobře činí. Přitom kredit se dlouho a obtížně získává a snadno a rychle se o něj přichází. Tak nemá žádnou váhu Nobelova cena míru nejpozději od okamžiku, kdy byla udělena Jásiru Arafatovi. Světová zdravotnická organizace (WHO) a UNICEF se staly nedůvěryhodnými nejpozději v roce 2014, ve kterém v Keni nabízely „očkování“, jehož účelem bylo způsobit neplodnost téměř 2,5 milionu žen (bez jejich vědomí, pod záminkou očkování proti tetanu). Světová obchodní organizace (WTO) má zase pošramocenou pověst poté, co do svých řad v roce 2001 přijala komunisticku Čínu (coby neblahý důsledek politiky administrativy presidenta Clintona). Nedávno to potkalo Pulitzerovu cenu, kterou letos obdržely deníky The New York Times a The Wall Street Journal za (považte!) články o presidentu Trumpovi, přičemž právě v rámci referování o Donaldu Trumpovi novináři resignovali na téměr veškerou objektivitu a dávali průchod svým ideologickým předsudkům (přičemž v KONZERVATIVNÍCH LISTECH jsme k tomuto tématu publikovali nejeden text...). Zatím posledním jevem tohoto typu je zařazení paní Věry Jourové mezi 100 nejvlivnějších lidí světa časopisem Time. Jistě, není to tak vážné a paní Jourová jistě není bez vlivu, ale u všech všudy, to přísušná porota (je-li jaká) úplně ztratila soudnost?

***

Snad každý z nás někdy zažil, když dostal vynadáno či byl, obecně, nějak potrestán, za něco, co skutečně neudělal. Taková situace by byla ještě mnohem trpčí, kdyby ta „nespáchaná věc“ byla navíc v zásadě dobrá. O to víc a zcela právem by si mohl říkat, že je vlastně velká škoda, že se nedopustil toho, co je mu vyčítáno, protože už za to přece tak jako tak trpí...

Vraždění křesťané ve „třetím světě“ umírají proto, že útočníci si je spojují se Západem. S křesťanským Západem, s křižácným Západem... Tento Západ přitom dělá vše pro to, aby se od těchto trpících lidí pokud možno co nejvíce distancoval. Ale když už tito křesťané pro domnělé spojení s námi trpí, neměli bychom toto spojení tedy konečně navázat a maximálně je podpořit? Když už trpí, ať je to alespoň za něco, co „spáchali“...

***

Velikonoční doba sebou nese mnoho radosti. Přejeme vám, aby vás neminula. Když vám při tom všem radování zbude čas k nahlédnutí do KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, budeme mít my o kousek radosti navíc.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.