Právo na diskriminaci v soukromém styku

Napsal Roman Joch

Takto krásnou společenskou kontroverzi a konverzaci o politickém tématu jsme tady už dlouho neměli. Proč mám za to, že Ústavní soud, vzdor veškeré intuici i „zdravému rozumu“, rozhodl správně?

Protože současné paradigma „diskriminace je zlem, tudíž její zákaz dobrem“ je z hlediska svobody mylné a je nejvyšší čas je opustit. Pokud je zákaz diskriminace v rozporu s Listinou práv a svobod, listina má přednost, i kdyby to mělo znamenat připuštění určité diskriminace. Navíc antidiskriminační princip, v umírněné podobě obhajitelný, rozbujel jako rakovina; hrozí, že zabije svobodnou společnost.

„Manželské“ dorty u soudu

Je jasné, proč státní instituce nesmějí diskriminovat občany. Ale ani to není přesné: stát rozlišuje (diskriminuje) mezi občany na základě věku, jinak se chová k dětem, jinak k dospělým. A mám za to, že smí diskriminovat i na základě pohlaví: v případě ohrožení zavést povinnou vojenskou službu pro muže, aniž by ji zavedl pro ženy.

Obecně ale ať platí, že stát nediskriminuje. Co ale soukromá sféra? Mají mít lidé v nestátním sektoru právo se s jinými sdružovat či nesdružit, vstupovat do kontraktu či nevstoupit, na základě svých preferencí? Princip svobody by řekl, že ano.

Jeho protipříkladem je však ta nejdrastičtější diskriminace na základě rasy. Přijde člověk do restaurace či hotelu, chce se najíst či ubytovat – a majitel mu řekne: „Tady je to jen pro bílé, negře, vypadni!“

Nejhorší není, že si musí hledat nocleh či jídlo jinde, ale ta urážka, to ponížení. Proč byl tak krutě uražen, když nic zlého neudělal a za svou barvu pleti nemůže? Tato diskriminace je mravně neobhajitelná.

Jejím zákazem antidiskriminační tažení začalo. Postupně se ke kritériu rasy přidávala kritéria další: pohlaví, věk, politické a náboženské přesvědčení, rodinný stav, sexuální orientace atd.

Nyní skok do současnosti. Manželé McArthurovi provozují pekárnu v Belfastu. Běžně obsluhovali LGBT zákazníky, odmítli však upéct dort s nápisem „Podporujte homosexuální manželství“. Na základě jejich víry to bylo proti jejich svědomí. Antidiskriminační úřad i soud je odsoudily k vysoké pokutě. Tehdy na podzim 2016 mi jeden bývalý disident a blízký spolupracovníkem prezidenta Havla řekl, že je to strašné, že za to jsme v listopadu ’89 nebojovali, bojovali jsme přesně proti tomu.

Mínil tím, že i když stát smí a má určitý projev zakázat (typu „lidé XY do plynu!“, tedy navádění k vraždě a její obhajobu), nikdy nesmí lidi nutit říkat či psát něco, co je proti jejich svědomí. V té době v USA cukrář Jack Phillips v Coloradu obsluhoval zákazníky všechny, odmítl však připravit dort ke „svatbě“ páru stejného pohlaví; z důvodů svědomí rovněž odmítá připravovat dorty k Halloweenu či s alkoholem. Obdobné byly případy květinářky či svatebních fotografů; problém pro ně nebyli LGBT zákazníci, ale ceremonie, které říkali uzavření „manželství“. Antidiskriminační komise jim udělily vysoké, ruinující pokuty, soudy první i vyšší instance je potvrdily, hrozilo jim i vězení.

Toto je to, co jsem označil za rakovinové bujení antidiskriminačního principu. Přitom zákazníci mohli snadno získat tutéž službu u jiných poskytovatelů, jen „odmítači“ by z důvodu svého svědomí neměli od nich zisk.

K Nejvyššímu soudu Spojeného království se odvolali manželé McArthurovi, k tomu v USA cukrář Jack Phillips. V roce 2018 jim oba soudy daly za pravdu z důvodů práva na svobodu projevu i na náboženskou svobodu a prohlásily, že nešlo o diskriminaci, protože žalovaní neodmítli zákazníky kvůli jejich sexuální orientaci, nýbrž kvůli svému morálnímu nesouhlasu s určitým názorem.

Samozřejmě ale o striktně chápanou diskriminaci šlo. Oba soudy však, včetně nyní našeho Ústavního, správně usoudily, že je něco důležitějšího než zákaz diskriminace nade vše, a to svoboda; politická, náboženská i svoboda svědomí, a na jejich základě i právo jednat či nejednat v soukromém i komerčním styku.

Dogma, které je nutno rozmetat

Obhajuji radikálnější postoj než náš Ústavní soud: přímo právo na diskriminaci v soukromém styku včetně obchodního na základě svědomí, politického či náboženského přesvědčení coby integrální součást naši svobody.

Mějme majitele grafického studia, jež vytváří propagační obrazy. Má mít právo, pokud je pacifista, odmítnout vyrobit obraz propagující zbraně? Pokud vegetarián, obraz velebící steaky? Pokud ortodoxní žid, obraz s nápisem „Ježíš je spasitel“? Pokud monarchista, reklamní materiály na oslavu 100. výročí republiky?

Dle mého názoru ano. Každý má mít právo odmítnout vstoupit do kontraktu s kýmkoli kvůli svým nebo jeho názorům.

Ústavní právníci – kritici nálezu našeho Ústavního soudu jsou zaskočeni oprávněně, neboť skutečně jde proti trendu drakoničtějších zákazů nekonečně se rozšiřující definice diskriminace. Soudci Šimáčková a Šimíček vlastně řekli, že část našeho antidiskriminačního zákona nebo jeho dosavadní interpretace jsou v podstatě protiústavní. To je navýsost žádoucí. Dogma, že diskriminace je zlá vždy a její zákaz vždy dobrý, je nutno rozmetat. Proti tomu postavit názor, že právo jednat na základě svého svědomí, a proto s lidmi, jejichž názory či postoje považujeme za nesprávné, se nespolčit a kontrakt neuzavřít – tj. na základě přesvědčení diskriminovat –, je základní lidské právo a jeho zákaz nemístným pošlapáním naší svobody.

Na námitku „jak by bylo vám, kdyby vás někdo diskriminoval kvůli názorům vašim?“, mám snadnou odpověď: „K tomu by nikdy nedošlo, s tak dogmatickým, netolerantním a zabedněným člověkem bych nic společného nechtěl mít já.“

Vyšlo v LN 7. 5. 2019. Se souhlasem autora prevzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.