Editorial

Napsal Vox Occidentis

Milí čtenáři,

toto webové číslo je věnováno zejména nadcházejícím volbám do Evropského parlamentu – ale jak snadno zjistíte, nikoli výhradně.

***

Podle některých vědců jeden seriál zapříčinil vyšší sebevražednost dětí a mládeže. Neviděli jsme data, neviděli jsme metodologii, ale zaspekulujme si a připusťme, že na tom něco může být, že na tom něco je. A pokud na tom tedy něco je, pak lze jedním seriálem někoho dohnat k sebevraždě. Někoho, kdo by bez tohoto seriálu svoji „slabou chvilku“ přežil, s nějakým tím trápením se srovnal a následně z něj byl platný člen společnosti. Takto nevratně mrtvé dítě je obětí tohoto seriálu. Nezamýšlenou, nepochybně, ale přesto obětí. Vzpomeňme si na film Obecná škola, tedy konkrétně návodnost varování „neolizujte zmrzlé zábradlí“...

Pokud ovšem takováto ovlivnitelnost funguje v rámci tak ultimativního tématu, jakým je smrt, neplatí náhodou totéž také u sice závažných, ale přece jen méně existenciálích témat? U tématu, jakým je příkladně genderová identita? I zde možná figurují děti a mladiství, kteří by si své okamžiky pochybností vyřešili, jako drtivá většina v rámci dlouhých generací před nimi, a v budoucnu by z nich, jako z jejich předků, byli ženy a muži srovnaní se svými životy. Do chvíle jejich nejistoty však vpadá ideologie genderu, která jim našeptává, že mají-li nějakou pochybnost, je jedině správné se jí zcela vydat a to až k nevratným krokům... Takto nevratně poznamenané dítě není o nic méně obětí genderové ideologie, než to, které je obětí zmíněného seriálu, neboť „díky“ němu spáchalo sebevraždu.

***

V Kremlu se rozhodli oprášit osvědčený postup: rozdávání ruských pasů (viz Gruzie). Jde o „výrobu Rusů“, kteří se mohou či budou následně dožadovat odtržení území od státu, ke kterému nyní přináleží, nebo dokonce připojení k říši. Otázkou spíše není zda k tomu dojde, ale kdy.

Politika „rozdávání pasů“ patří také do maďarského arzenálu. Nadšení to v nás nebudí, ale zmíněné riziko považujeme za spíše zanedbatelné – „váha“ Maďarska relativně k sousedním zemím, v jejichž příhraničních oblastech (vymezujících Uhersko před rokem 1918...) cílové obyvatelstvo žije, je nesrovnatelná s tím, jakou posici má vůči svým sousedům Rusko.

Pokud však někdo této praxi v moskevském podání někdo tleská, nechť si představí, že takovou cestu nastoupí Berlín. Kolik našich spoluobčanů by bez váhání sáhlo po pasu BRD, pokud by byl snadno k mání? Je to libá představa?

Konečně poznámka pro každého, kdo má v oblibě srovnávání anexe Krymu s odtržením Kosova od Srbska: Rozdával někdo v Kosovu pasy, ať už USA nebo jiné? Ostatně: připojil snad někdo Kosovo k území svého státu?

***

Článek Dana Drápala „Jak a proč volit do Evropského parlamentu“ napsaný pro KONZERVATIVNÍ LISTY, který je zveřejněn i v tomto květnovém webovém čísle, jistý čtenář komentoval na stránce internetového deníku Neviditelný pes 15. května takto: „V EU není nic demokratického, natož aby jevila známky právního státu. V EU se nařizuje, reguluje a buzeruje. Poslední smrtelná rána demokracii je odejmutí práva veta. Velcí nepokrytě odrbávají malé nastaveným systémem přihlašování a ještě jim zácpou ústa . Demokracie jako z růže květ.

Budiž řečeno, že právo veta států považujeme za správný a důležitý institut. V jednom je však nutné udělat jasno: buď můžeme trvat na právu veta států, nebo můžeme chtít demokratickou EU – ale nemůžeme požadovat obojí současně.

Proč považujeme za důležité na to upozornit? Jedním z paradoxů diskusí o Evropské unii je totiž právě pojímání tzv. „demokratického deficitu“. Každý, kdo tento deficit kritizuje, by se měl hluboce zamyslet, zda by se náhodou raději nechtěl stát naopak jeho stoupencem: opatření zabraňující tomu, aby občané lidnatějších zemí mohli snadno v otázkách společného zájmu prostě přehlasovat občany zemí méně lidnatých, je prospěšné a zároveň nedemokratické či dokonce antidemokratické. Plně konzistentní není kritika „demokratického deficitu“ EU ani od stoupenců federalizace – i v jejím rámci musí být stále subjektem rozhodování, alespoň do nějaké nemalé míry, státy, ze kterých se federace skládá (viz federální uspořádání USA). Na „demokratický deficit“ mohou zcela oprávněně a principiálně žehrat pouze ti, kteří vidí EU v ideální podobě jako stát unitární. Ale my (naštěstí) nikoho takového neznáme. Vy ano?

***

Přejeme vám, abyste se ve volebních místnostech rozhodli o 21 poslancích Evropského parlamentu uvážlivě. A nyní, jak je dobrým zvykem, editorial z VÝBĚRU Z HROZNŮ...

Milí čtenáři,

náš tištěný Výběr z hroznů přináší každého čtvrt roku vždy výběr z toho nejlepšího, co se během času objevilo na stránkách našich digitálních KONZERVATIVNÍCH LISTŮ, a současně vždy i hrst textů nových, ať již původních či převzatých odjinud.

Toto první číslo nového, již 7. ročníku, se z této tradice poněkud vymyká, neboť je téměř z úplna složeno z textů dosud (přinejmenším v češtině) nepublikovaných. Osou čísla pak jsou blížící se volby do Evropského parlamentu. Pro nás poněkud netypicky jsme se rozhodli být politicky aktuální, a promluvit tak do dění, tedy přímo do probíhající volební kampaně. Nabídli jsme totiž stránky tohoto Výběru (mimo jiné) těm, kteří se do volebního klání pokoušejí zasáhnout coby reprezentanti „menších konzervativních mimoparlamentních sil“ na kandidátce KDU-ČSL, která se letos odhodlala takto se rozkročit. Budeme se tedy spolu s vámi ptát, s čím přicházejí tito kandidáti, jak smýšlejí, co nabízejí a kam hodlají směřovat. Jak vůbec současní čeští konzervativci a/nebo křesťanští demokraté vnímají situaci Evropské unie a její perspektivy? Zajímavý kontext těmto úvahám a otázkám poskytuje rozhovor s nově zvoleným předsedou KDU-ČSL Markem Výborným, který v tomto čísle rovněž naleznete.

* * *

V SPD Tomia Okamury muselo dát někomu hodně zabrat, než vymyslel sofistiku, kterou nyní titulní hrdina hájí podporu „zdanění“ tzv. finančních náhrad církvím (řeč je pochopitelně o tzv. církevních restitucích). Budiž jasně řečeno, že se v případě tohoto „zdanění“ jedná o sprostou krádež, zatím tedy ve stádiu pokusu, dlužno dodat dosti pokročilém. Pokud bude krádež dokonána, fatálně to zasáhne právní jistoty nás všech – ty, kteří celé věci tleskají, samozřejmě nevyjímaje. Nikdo si zkrátka nebude napříště před státem ničím jist, protože vládou podepsaná smlouva se stane cárem papíru, jen co se v parlamentu najde dost zbojníků, kteří pro to zvednou svoji chamtivou ruku (ta chamtivost se v tomto případě možná netýká až tolik peněz, jako volebních hlasů...). Jednou věcí je, že naše země nese ostudu takové parodie na zákon, jakou je Lex Schwarzenberg a nenašla se většina, která by se s touto hanbou dokázala vypořádat. Nedokázali jsme se zatím ani čestně vyrovnat s krádeží, které se naše země dopustila na rodu Lichtensteinů. Že se nenajde většina pro odčinění krádeží starých, to je nelichotivé. Ale fakt, že se najde většina pro krádež novou, to je úplně jiná kvalita. A nemylme se: krádež zůstane krádeží, i když ji odhlasuje parlament, neboť o podstatných otázkách nelze rozhodnout hlasováním. Čím tedy pan Okamura hájí podíl své, na tradice se tak často odvolávající, party na této krádeži? Světe div se, obhajuje to tím, že SPD chce církvím pomoci! Citujme z FB profilu SPD: „Nejsme proti církvím. Ale právě tento konkrétní špatně napsaný zákon způsobil velké rozdělení společnosti a je potřeba zákon upravit tak, aby byl vyváženější a pro širokou veřejnost přijatelnější.“ Představme si to v trošku jiné konfiguraci: lidé tak nějak Židy nemají rádi, protože podle nich mají nějak moc majetku... Nuže, tak jim nějaký ten majetek sebereme a tím vylepšíme obrázek Židů v očích veřejnosti! Pomůžeme tedy Židům tím, že je okrademe. No není to přímo geniální? Tomu se přece moderně říká win-win situace: my budeme mít ukradený majetek a okradený získá přízeň lidu. Ehm... no, vlastně to není až tak teoretický příklad, protože to aktuálně odhlasované „zdanění“ se týká také Židovské obce, kterou to poškodí relativně více, než katolickou církev. Tohle je, zkrátka, argument v duchu té nejlepší tradice marxistické dialektiky a je třeba si na to vzpomenout vždy, když uslyšíme nějakého „okamurovce“ kázat o křesťanských hodnotách.

* * *

Miluji Evropu Evropské unii navzdory. Miluji Evropu, protože je – jak prohlásil Charles de Gaulle – Evropou národů. Miluji Evropu, protože sestává z nějakých padesáti zemí, z nichž jen o něco více než polovina patří do EU, přičemž každá z nich představuje jedinečný a nenahraditelný mikrokosmos lidstva. Miluji Evropu, protože si hnusí uniformitu tyranie a tyranii uniformity. Miluji Evropu, protože na Zemi neexistuje oblast, která by více vzdorovala nadvládě. Miluji Evropu, protože pohrdám těmi, kdo chtějí skoncovat s pro ni tak charakteristickou různorodostí a proměnit ji v pochybnou nápodobu Spojených států amerických.

Daniel Johnson, britský žurnalista a historik

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.