Čína a Rusko? Buďme korektní, ale rezervovaní

Napsal Dan Drápal

Nepochybuji o tom, že západní společnost je v těžké duchovní a intelektuální krizi, a soudím, že jsem se k této skutečnosti v jiných článcích vyjádřil dostatečně. Tuto krizi popisuje celá řada autorů. Pokud bychom uvažovali o západní civilizaci izolovaně a pokud bychom ji poměřovali absolutními hodnotami, dopadla by velice zle.

Jenže vedle hlediska absolutního je zde ještě hledisko relativní. Západní civilizační okruh je jen jeden z mnoha. Kromě západu, který se ještě dělí na Severní Ameriku a „zbytek“ západu (k němuž patří vedle Evropy i Austrálie a Nový Zéland) je zde především Čína, mohutná velmoc na ekonomickém a vojenském vzestupu, Dále svět islámu, poměrně chaotický zbytek Afriky, Rusko, velmoc hospodářsky a demograficky upadající, Japonsko, Latinská Amerika a konečně různé asijské státy vesměs na ekonomickém vzestupu.

Tři z těchto civilizačních okruhů jsou pro nás do jisté míry reálnou, do jisté míry potenciální hrozbou. Jsou to svět islámu, Rusko a Čína.

Civilizační okruhy v minulosti někdy reagovaly na reálné či potenciální ohrožení snahou o naprostou izolaci. To byl případ Japonska a Číny. Myslím, že dnes je jasné, že tato strategie moc úspěšná nebyla. Dnešní svět je příliš propojen, než aby se to mohlo podařit. Nemůžeme tedy zcela přerušit styky ani s Ruskem, ani s Čínou. Na druhé straně bychom si měli být vědomi nebezpečí, které z těchto kontaktů hrozí, a měli bychom se snažit tato nebezpečí omezit (opět: Úplně je eliminovat nelze).

Byl bych raději, kdyby náš prezident jezdil s představiteli českého byznysu raději do Jižní a Střední Ameriky, do Spojených států, do Japonska, případně do různých asijských zemí, zejména těch, které jsou do větší či menší míry demokratické. Když se s někým dlouhodobě stýkáte, vždycky hrozí, že se mu přinejmenším v něčem stanete trochu podobnými, a často si toho ani nevšimnete.

Pokud Čína zavře do koncentráků milion Ujgurů, pak nás to jistě neovlivní přímo. Číňanům přeji vzestup životní úrovně, nicméně to, co se v této zemi děje a jakým směrem se tato země vyvíjí, ve mně vyvolává odpor, obavy a úzkost. Nemělo by nám to být jedno a neměli bychom se tvářit, jako že je nám to jedno. Upřímně řečeno, nechtěl bych bohatnout z obchodu s touto zemí. A v této zemi – podobně jako v Rusku a v islámských zemích – jsou lidé toužící po právu a svobodě. Jako jsme po ní toužili my v dobách komunistické vlády. A srdce nám poskočilo radostí, když západoevropští nebo američtí politici dali nějak najevo, že vědí o osudu politických vězňů za železnou oponou. Neočekávali jsme, že to budou oni, kdo nás osvobodí. Nicméně když někdo komunistický režim nazval pravým jménem, místo aby mlžil, vždy nás to povzbudilo. A když prezident Mitterand při návštěvě komunistického Československa pozval na snídani naše disidenty, měli jsme důvod k jásání. Vždycky jsem vnímal, že máme vůči západní Evropě a vůči Americe, které přijímaly naše politické uprchlíky, určitý dluh.

Na druhé straně netřeba zbytečně provokovat. Vzpomínám si na jednu chvíli z léta 1968, kdy se v novinách a časopisech objevovaly dosti „odvážné“ karikatury sovětských představitelů. Slyšel jsem jednu mladou Finku poznamenat, že něco takového by ve Finsku nemohlo vyjít. Někteří lidé používali tehdy termín „finlandizace“, který označoval určitou opatrnost finské vlády ve vztahu k Sovětskému svazu. A někteří z těch některých používali tento termín pohrdavě, jako určitý projev zbabělosti, ne-li servility. Finové věděli a vesměs respektovali, že mají velkého a mocného souseda, který je schopen je zničit. Svedli s ním v letech 1939-1940 krutou válku, v níž si vedli velmi statečně a srdnatě. Výtku zbabělosti si rozhodně nezasloužili. V letech 1945-1989 se drželi zpátky – to jsem pochopil ze slov oné Finky. Nicméně udrželi si nezávislost, udrželi si demokratické zřízení. Tedy to podstatné. V současnosti vede podobný (ne zcela totožný) boj Hong-Kong ve vztahu ke komunistické Číně. A obávám se, že tento boj bude méně úspěšný, a to nejen proto, že formálně je Hong-Kong součástí Číny.

Ony české karikatury byly gestem. Gesta nám Čechům zpravidla jdou velmi dobře. Asi nám dodávají jakýsi pocit nadřazenosti. Gesta bychom si ale měli odpustit – jak ve vztahu k Rusku, tak ve vztahu k Číně. Měli bychom zůstat věcní – ale hodně, ale opravdu hodně ostražití. Jsou to země, v nichž platí právo silnějšího. Rusko je zemí, v níž jsou likvidováni novináři i skutečná opozice. Čína je zemí, kde umírají křesťané, muslimové, stoupenci hnutí Fa-lun-kung. Opakuji: Neměli bychom se tvářit, že nám to nevadí. Tedy… pokud nám to vadí. A politiky, kterým to nevadí, bychom neměli volit. Protože nevadí-li jim to v Rusku a v Číně, je možné, ba pravděpodobné, že by jim to nevadilo ani v Česku.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.