O demokratickém deficitu

Napsal Dan Drápal

Častým argumentem proti Evropské unii je její údajný demokratický deficit. O našich životech prý nepatřičně rozhoduje nikým nevolená Evropská komise.

Evropská komise je skutečně nevolená, nýbrž je jmenována předsedou této komise, který ovšem volený je. Volí ho Evropský parlament na návrh Rady. Zde argument demokratického deficitu použít nelze, protože vlády národních států také nejsou volené, ale sestavené předsedou vlády, případně prezidentem. Evropskou komisi pak tvoří evropští komisaři, jmenovaní tak, aby měl každý stát jednoho. Složení Evropské komise následně schvaluje Evropský parlament, podobně jako vyslovují parlamenty národních států důvěru vládě, kterou sestavil nominovaný premiér.

Vedle Evropské komise je Rada Evropské unie (nezaměňovat s Radou Evropy, která vznikla v roce 1949 a zastupuje 47 evropských států, ani s Evropskou radou, kterou tvoří premiéři a prezidenti členských států EU, scházející se dvakrát ročně na summitech EU). Tuto Radu tvoří zástupci jednotlivých států, ministři národních vlád.

Evropská komise nemůže nařídit nic, co neschválila Rada. Než tedy budeme kritizovat nějaké opatření Evropské komise, zjistěme si, jak se k danému problému postavil náš zástupce v Radě. Pokud byl náš zástupce v Radě pro, nemůžeme tvrdit, že nám „Brusel“ něco „diktuje“.

Dlužno zmínit, že Rada je zcela nezávislá na Evropském parlamentu. V tom je opět rozdíl vůči situaci v jednotlivých státech. Pokud bychom to považovali za demokratický deficit, počítejme s tím, že změna (tj. učiníme-li Radu tak či onak závislou na Evropském parlamentu), by znamenala mílový krok směrem k federativnímu upořádání.

Evropský parlament volí, jak bylo zmíněno, předsedu komise. Evropský parlament je složen z poslanců volených v jednotlivých státech, přičemž čím je daný stát větší, tím má relativně (nikoli absolutně) méně poslanců, jak vypadá z následujícího přehledu.

Německo

počet obyvatel 80 780 000

počet europoslanců 96

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 841 000

Francie

počet obyvatel 65 857 000

počet europoslanců 79

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 833 000

Česko

počet obyvatel 10 512 000

počet europoslanců 21

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 501 000

Slovensko

počet obyvatel 5 416 000

počet europoslanců 14

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 387 000

Kypr

počet obyvatel 858 000

počet europoslanců 6

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 143 000

Malta

počet obyvatel 425 000

počet europoslanců 6

kolik obyvatel zastupuje jeden europoslanec 71 000

Z tohoto přehledu vyplývá, že zatímco na Maltě připadá na jednoho europoslance 71 000 obyvatel, v Německu je to dvanáctkrát více. Česká republika je někde uprostřed.

Z tohoto hlediska by si mohli na demokratický deficit stěžovat nejvíce poslanci největších států, tedy Německa a Francie. Pokud by se například dohodli poslanci Malty, Lucemburska a Kypru, mohli by přehlasovat poslance Slovenska, ačkoli Slovensko má téměř třikrát více obyvatel než tyto tři státečky dohromady.

Pokud bychom ale chtěli odstranit demokratický deficit a nastolit stav, kdy bude počet obyvatel připadajících na jednoho europoslance stejný ve všech zemích, přišly by malé státy o toto zvýhodnění. Nové uspořádání by ovšem bylo federalistickým prvkem, což je ale právě to, co odpůrci Evropské unie odmítají.

Demokratický deficit můžeme spatřovat rovněž v tom, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu. V tom je podstatný rozdíl vůči parlamentům národním. Pokud by ale byla Evropskému parlamentu přiznána legislativní iniciativa, byl by to ještě podstatnější krok směrem k federalizaci, než „srovnání“ počtu obyvatel zastupovaných jedním europoslancem, jak o tom byla řeč výše.

Ať o tom přemýšlím, jak o tom přemýšlím, stále mi vychází, že nelze volat po odstranění demokratického deficitu a současně se stavět proti federalizaci. Chce-li někdo „Evropu národních států“, je to jistě legitimní (byť dle mého názoru ne zcela moudrý) postoj, ale pak je třeba si přiznat, že nám vadí něco jiného než demokratický deficit.

Doporučoval bych nemluvit o „diktátu Bruselu“ dříve, než se seznámíme s postojem našeho zástupce v Evropské radě a s hlasováním našich poslanců v Evropském parlamentu. Pokud hlasovali pro dané opatření, měli bychom se spíše zamyslet nad tím, zda jsme do Evropského parlamentu vyslali ty správné zástupce. Pokud se ovšem voleb do Evropského parlamentu zúčastnilo pouze 18 procent oprávněných voličů, mělo by těch 82 procent nevolivších přemýšlet o tom, zda by nešlo dělat něco pozitivnějšího, než je hořekování nad „diktáty Bruselu“.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.