Odkaz nepopulistického reakcionáře

Napsal Roman Joch

John Lukacs, americký historik maďarského původu, který zemřel 6. května v 95 letech ve Phoenixvillu v Pensylvánii, byl jedním z posledních představitelů středoevropského pojetí dějin a kultury. Považoval se za reakcionáře – bědoval nad úpadkem evropské a západní civilizace a kultury v uplynulých 500 letech.

Lukacs byl historik samorost. V rámci svého povolání, v němž liberálové mají drtivou převahu, tvrdě kritizoval levici a kulturní revoluci v 60. letech 20. století. Nelíbil se mu však ani moderní konzervatismus a vystupoval ostře proti válce v Iráku. Napsal více než 30 knih o různých tématech – například o své rodné zemi, historii USA ve 20. století či o smyslu dějin.

Lukacs se narodil 31. ledna 1924 v Budapešti židovským rodičům, kteří konvertovali ke katolicismu, a následně se rozvedli. Otce prakticky neznal, na maminku však s úctou vzpomínal, protože mu v mládí zaplatila letní školu v Anglii, v důsledku čehož se stal anglofilem. Pro nacisty zůstal Židem, a proto ho poslali k pracovní jednotce, z níž dezertoval, a po druhé světové válce emigroval do USA. Zde v letech 1947 až 1974 vedl na Chestnut Hill College, katolickou univerzitu na předměstí Filadelfie, katedru historie, na níž mu místo přenechal jiný velký Středoevropan Erik von Kühnelt-Leddihn.

Největší státník

Lukacs byl vynikající stylista a četba jeho knih je potěšením – jsou jako historické detektivky či thrillery. Měl velký cit pro psychologii – přesvědčivě například ukázal, že Adolf Hitler chápal rakouského kancléře Kurta Schuschnigga, československého prezidenta Edvarda Beneše, francouzského předsedu vlády Édouarda Daladiera, britského premiéra Nevilla Chamberlaina či sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina lépe než oni jeho, ale britský státník Winston Churchill lépe Hitlera než on jeho.

Hlavním Lukacsovým tématem byl Churchill. Považoval ho za největšího státníka 20. století, protože zachránil civilizaci a svobodu v Evropě. Na konci jara 1940 si Hitler myslel, že válku vyhrál. Po kapitulaci Francie čekal, že Británie uzavře separátní mír, nabídne-li jí čestné podmínky, což byl ochotný: „Budete mít koloniální impérium v zámoří, já Evropu.“

Každý rozumný britský státník by tuto nabídku přijal, neboť Británie nemohla zvítězit – druhou světovou válku začala kvůli Polsku a jeho samostatnosti. Představa, že po pádu Francie se v ní britská armáda vylodí a osvobodí ji, následně obsadí Německo a osvobodí Polsko, a to za situace, kdy Stalin pomáhal Hitlerovi a v USA panoval izolacionismus, byla nerealistická – zejména poté, co byla téměř zničena u Dunkirku. Takže „rozumnou“ britskou politikou bylo akceptovat ztráty a uzavřít separátní „mír bez vítězů a poražených“.

Churchill řekl „ne!“ Nebyl totiž „rozumným“, ale velkým státníkem. Viděl dál než ostatní – uzavře-li separátní mír, Hitler „tisíciletou říši“, totalitní monstrum od Atlantiku po Ural, vybuduje. Pak získá zbraně a už ho nikdo nezastaví, ani USA. Odehraje se alternativní válka s USA a Británií na jedné straně a nacistickým totalitním státem na druhé – s tím, že v této válce nebude mít Západ ani půlku Evropy a místo sovětskému šlendriánu bude čelit německé preciznosti.

Preventivní válka

Churchill pochopil, že po pádu Francie jde o novou válku, nikoli defenzivní, nýbrž preventivní, jejímž cílem je zabránit Hitlerovým plánům. Věděl, že ho sám neporazí, proto spoléhal na dvě věci – v jedné se mýlil, ve druhé měl pravdu – totalitní spojenci Hitler a Stalin se časem rozkmotří a napadnou, čímž Británii svitne naděje. Mýlil se, že USA samy o své vůli vstoupí do války, což neučinily, protože izolacionismus v Kongresu byl příliš silný. Musely být napadeny a Hitler jim zbytečně vyhlásil válku.

Hitler byl modernista, revolucionář, nacionalista a rasista, Churchill romantik, nostalgik, imperialista a reakcionář. Lukacs tvrdil, že není konzervativec, ale reakcionář, a za největší mor současné politiky považoval populismus. V tom se zřejmě mýlil, protože populismus i elitářství nejsou zlem samy o sobě, ale záleží na jejich množství – v malém mohou být užitečné, ve velkém škodlivé.

Lukacs současně za nejsilnější ideologii 20. století nepovažoval socialismus, liberalismus, fašismus, komunismus ani nacismus, ale nacionalismus. Provokativně napsal, že 28. prezident USA Woodrow Wilson byl kvůli tezi o právu národů na sebeurčení větším revolucionářem než bolševický vůdce Vladimír Iljič Lenin.

Uvedené o Churchillovi obsahují Lukacsovy knihy The Duel: 10 May – 31 July 1940: the Eighty-Day Struggle between Churchill and Hitler (Souboj. 10. května – 31. července. Osmdesátidenní střet Churchilla s Hitlerem) a Five Days in London, May 1940 (Pět dnů v Londýně, květen 1940). S Lukacsem lze souhlasit, že Churchill byl velký člověk a státník, ale idealizuje ho natolik, že se dopouští malých i velkých chyb.

Malá a velká chyba

Pokud jde o malou chybu, Lukacs ve své knize Červen 1941. Hitler a Stalin píše, že Hitler nenapadl Sovětský svaz (SSSR) proto, že to vždy chtěl a plánoval koloniální říši na východě, nýbrž kvůli Churchillovi – aby ho přesvědčil nespoléhat na případnou pomoc SSSR. Aby Sovětský svaz zničil, a pak už Churchill neměl jinou možnost než uzavřít separátní mír. Jenže obojí může být pravda. Hitler toužil napadnout Sovětský svaz a mít koloniální panství na východě, jak psal ve své knize Můj boj. A současně považoval rychlou porážku SSSR za prostředek, jak přimět Brity k míru.

Víme, že pro útok se rozhodl na přelomu let 1940 a 1941 – původně chtěl zaútočit v dubnu, ale na jaře 1941 se odehrál v Jugoslávii převrat, jenž proněmeckou vládu nahradil probritskou; a zároveň Řekové, které na podzim 1940 napadli z Albánie Italové, začali vítězit a tuto zemi obsazovat. Hitler zachránil Mussoliniho od porážky, v dubnu zaútočil na jih, nikoli na východ – a opět zvítězil. Britové byli na Krétě poraženi, ale Hitler ztratil dva a půl měsíce – proto zaútočil na Sovětský svaz až 22. června 1941 a nedobyl Moskvu před příchodem zimy.

Mnohem větší chybu udělal Lukacs v případě studené války. Podle něj byla omylem. Nebylkomunista, socialista ani pacifista, ale antikomunista, přesněji řečeno, nekomunista, který neměl rád americké antikomunisty, protože přeháněli. Lukacs se domníval, že dny komunismu jsou sečtené, časem padne, protože čelí silnější ideologii – nacionalismu národů ve střední a východní Evropě. Sovětský svaz byl každopádně slabší než USA, proto nevadilo, že Stalin získal východní polovinu Evropy zhruba na 40 let, což byla dle Lukacse přijatelná cena za porážku Hitlera a nacismu.

Hitler a Stalin

Podle Lukacse byl jen jeden hrdina 20. století – Winston Churchill, vítěz nad Hitlerem. Fakt, že rokem 1945 nic neskončilo, ale začal další konflikt, vlastně pokračování toho starého s možná ještě fatálnějšími dopady, byl pro Lukacse nepříjemný. Když se v září 1939 Churchill vracel do vlády jako první lord admirality (ministr válečného námořnictví), žilo pod totalitarismem méně lidí než o deset let později, kdy komunismus ovládal nejen střední a východní Evropu, ale i pevninskou Čínu.

Hitler a Stalin zahájili druhou světovou válku jako spojenci paktem Molotov–Ribbentrop, přičemž tato válka zničila Hitlera a jeho říši, ale Stalin a jeho říše z ní vzešli silnější. Churchillova práce nebyla v roce 1945 dokončena, přičemž autoritu, prestiž i mravní sílu varovat Západ před komunismem neměl nikdo jiný než on. Snažil se přesvědčit Američany, aby otevřeli druhou frontu na Balkáně, a tím se do střední Evropy dostali před Rudou armádou. Marně.

Nemocný prezident USA Franklin Delano Roosevelt byl ohledně hrozby komunismu slepý a jeho vláda prošpikovaná sovětskými agenty. Chtěl dát Stalinovi více, než chtěl on sám, a Churchill už neměl sílu tomu zabránit. V roce 1945 ho voliči zbavili křesla premiéra, v březnu 1946 pak varoval Západ a USA v projevu ve Fultonu. V roce 1951 ho sice voliči vrátili do premiérského křesla, ale to už byla labutí píseň starého lva v zimě. Ani zdaleka neměl sílu a energii z let 1940 až 1945.

To Lukacs neviděl, či nechtěl vidět – jako by pro něho Churchill nestárl. Proto tvrdil, že komunismus nebyl takovou hrozbou, jíž byl. K jeho porážce Churchill příliš nepomohl. To museli udělat jiní – polský kardinál Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II., prezident USA Ronald Reagan, polský zakladatel nezávislých odborů Solidarita Lech Wałęsa, český disident Václav Havel, chilský diktátor Augusto Pinochet a afghánský politik a vojevůdce Ahmad šáh Masúd.

Komunistická expanze

Lukacs se mýlí, že by komunismus skončil i bez studené války. Jde o stejný nesmysl, jako že nebylo třeba se obávat vítězství Hitlera, protože časem by se nacismus „umírnil“ a možná i „zkolaboval“. V letech 1945 až 1949, kdy USA měly monopol na atomovou bombu, se komunisté zmocnili obrovského území ve střední, východní a jihovýchodní Evropě i v pevninské Číně.

O deset let později měli první základny na západní polokouli – na Kubě. A v letech 1975 až 1979, po demoralizaci USA a Západu kvůli válce ve Vietnamu, ovládli dalších deset zemí – Jižní Vietnam, Laos, Kambodžu, Afghánistán, Jižní Jemen, Etiopii, Mosambik, Angolu, Nikaraguu a Grenadu. Komunismus ve studené válce neprohrával, ale vyhrával, což se začalo obracet až v 80. letech 20. století.

Navíc komunisté měli apokalyptické zbraně, jež Hitler neměl. Dvakrát byl svět na hraně jaderné války – za kubánské (karibské) raketové krize na podzim 1962 a na podzim 1983 během manévrů NATO Schopný lukostřelec. Umírající generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu Jurij Andropov se domníval, že manévry jsou jen zástěrkou pro připravovaný první jaderný úder proti SSSR – a zvažoval vlastní preventivní první jaderný útok. Až agenti na obou stranách informovali státníky o vážnosti situace.

Oleg Gordijevskij, rezident sovětské tajné služby KGB v Londýně, který pracoval pro Brity, uklidňoval Moskvu, že NATO první jaderný úder nechystá, a současně upozorňoval Západ na paniku v Kremlu. Západoněmecký důstojník v centrále NATO Rainer Rupp, který pracoval jako východoněmecký agent, své šéfy rovněž ujišťoval, že NATO jaderný útok nechystá, a proto preventivní sovětský proti západní Evropě není nutný. NATO se rozhodlo manévry předčasně ukončit 11. 11. v 11 hodin, stejně jako začalo příměří v roce 1918.

Vrchol a úpadek

„Neškodný“ komunismus tedy málem způsobil, že na Zemi nežili žádní lidé. Možná však Lukacs podceňoval hrozbu komunismu proto, aby udělal Churchilla ještě větším, než byl. Nenapsal však knihy jen o něm, ale i o jiných historických tématech a o dvou městech, která miloval – o Budapešti okolo roku 1900, jak si ji představoval, Budapest 1900: A Historical Portrait of a City and Its Culture (Budapešť 1900. Historický portrét města a jeho kultury), a o Filadelfii okolo roku 1950, jak ji znal, Philadelphia: Patricians and Philistines, 1900–1950 (Filadelfie. Patriciové a filištínští, 1900–1950).

Lukacsovy stylistické schopnosti ukazuje úryvek z jeho knihy o Budapešti: „V květnu už fialky odkvetly, ale byly zde akáty, lilie a meruňky, ty nejlepší v celých Uhrách se pěstovaly v Budapešti. Vzduch byl nabitý erotickými přísliby, přízemními a hmatatelnými, ale i transcendentními. Prostupoval srdce lidí, a nejen mladých, a nešlo jen o to zahlédnout křivky žen, nyní viditelnější pod lehkými letními šaty. Šlo o aspirace.“ To je Lukacs na vrcholu.

Lukacsův úpadek pak ukazuje jedna z jeho posledních knih Last Rites (Poslední obřady), v níž obsedantně cituje poznámky ze svého deníku, například následující banalitu: „Psát není zábava, ale práce; zábava je to mít napsané. Napadá mě, že je to opak sexu. Dobrý aforismus, ale ne úplně. Finiš při milování znamená pro mne mnoho, jako u dobrého vína.“

Lukacsovy tvůrčí síly sice v posledních letech jeho života upadaly, obdivuhodné však je, že napsal více než 30 knih, většinou čtivých a poutavých, škoda jen, že česky zatím vyšly jen tři – Červen 1941. Hitler a Stalin, Na konci věku a Churchill. Vizionář, státník a historik. Důležité také je, že Lukacsovým hlavním hrdinou byl sir Winston Churchill.

LN, 24.8.2019. Se souhlasem autora převzato z internetového deníku Neviditelný pes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.