Editorial

Napsal Vox Occidentis

Milí čtenáři,

v tomto řijnovém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ naleznete třetí část knihy J. R. Nyquista „Blázen a jeho nepřítel: K metafyzice zla“. Ještě jeden, podstatně kratší text J. R. Nyquista toto číslo přináší: Je „liberální“ demokracie odsouzena k zániku? Jde vlastně o komentář ke knize, ale toto zjištění ponecháváme na čtenáři. Co bychom k tématu rádi na tomto místě vřele doporučili je kniha Ryszarda Legutka „Triumf průměrného člověka“ (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno, 2017).

Téma, kterému jsme se několikrát věnovali v minulosti a tentokrát jej pomíjíme, je tzv. zdanění tzv. církevních restitucí. Ústavní soud tento hanebný záměr v minulých dnech zmařil. Je to samozřejmě dobrá zpráva. Přesto ale není co slavit. Opravdu musela celá věc k ÚS doputovat? Bylo nezbytné nechat věci zajít tak daleko, že teprve až této instituci se podařilo pokus o komunistickou loupež zarazit? Už samotný fakt, že k tomu došlo, je alarmující.

Spirála děsu

Klimatiční aktivisté ze spolku Extinction Rebellion (Rebelie proti vyhynutí) vyšli do ulic. Jsou odhodláni k občanské neposlušnosti, dokud politici nezačnou jednat – tedy přinejmenším dokud nevyhlásí stav klimatické nouze všude, kam až jejich pravomoc dosáhne. Ti lidé jsou patrně opravdu vyděšení. Jenže s člověkem, který je k smrti vystrašený se rozumně domluvit nelze. Je třeba prvně zkusit snížit tu míru strachu, nejlépe odbourat jej celý. Ale je to vůbec možné? Zdálo by se, že strach aktivistů bude snížen, pokud se na jejich požadavky přistoupí. Je však na místě obávat se pravého opaku. Pokud skutečně vlády masivně vyhlásí jakýsi stav klimatické nouze, ať už tím bude myšleno cokoli, nebo pokud dokonce zajdou ještě dále, můžeme se dočkat docela jiné reakce – ještě zděšenějšího pokřiku: vidíte, my jsme to říkali, teď to máte černé na bílém! ...a šíření panické hrůzny naopak zesílí. S jídlem totiž roste chuť! Kromě toho, i vlády, které se opravdu snaží být s klimatickými alarmisty na jedné vlně (namátkou Německo, Kanada) se od nich stejně dozvídají, že je jejich snaha daleko za očekáváními. Je prostě patrné, že Nerudovo „kdo chvíli stál již stojí opodál“ opět přišlo ke slovu – byť se báseň „Jen dál!“ obrací k českému národu, její horečnatost duchu diskutovaných aktivistů vceku odpovídá. Z druhé strany viděno, tolerance občanské neposlušnosti své meze má – z nás každý, kdo nehodlá se nechat k smrti vystrašit, má také práva svá. Mezi ta snad patří i náležité silnic užívání... a také policii máme předplacenu z daní. Takže to celé má řešení – jen nalézt vůli k jeho uplatnění.

Turecký pochod

Když Kreml sice přímo neřídí vládu v nějaké zemi, ale de facto kontroluje její zahraniční a bezpečnostní politiku, říká se o takové zemi (ze známých důvodů), že je finlandizovaná. Jak říkat evropským zemím, jejichž zahaniční politiku kontroluje Ankara? Mohli bychom jistě formálně mluvit o zahraniční politice Evropské unie, ale ve skutečnosti nic takového neexistuje. Ať už ale EU nebo jednotlivé země se v reakci na tureckou vojenskou operaci na severu Sýrie nezmůžou na nic víc než na slova. To proto, že nejsou ochotny efektivně samostatně čelit několika milionům potenciálních syrských imigrantů, jejichž „vypuštěním“ nás pan Erdogan obyčejně vydírá. Přitom když někdo nechce, je to mnohem horší, než když nemůže. Spolehli jsme se na to, že Turecko za nás odvede „špinavou práci“ a nyní budou naše elity nuceny sklapnout podpatky i ústa... a nakonec samozřejmě zaplatit, co si pan Erdogan řekne. A de facto tolerovat prakticky cokoli, co udělá.

President Trump je mezi tím kritizován, že opustil spojence – Kurdy. Do určitém míry je to zkrátka pravda. Jsou tu ale přinejmenším tři polehčující okolnosti. Předně, jsou jiné země ochotné vyslat kontingent a za USA ve vojenské podpoře Kurdů na místě zaskočit? Ne? A proč ne? Až někdo odpoví na tuto otázku, bude tím popsána první z polehčujících okoností. Druhá zní: když někam Spojené státy „strkají nos“, jsou kritizovány... když ten svůj „nos“ tedy odvelí domů, opět jsou kritizovány. Není to trošku divné? Přinejmenším je to poněkud schizofrenní... My k tomu můžeme dodat, že kdyby v uplynulých sto (a něco) letech Spojené státy uplatňovaly důsledně izolacionistickou politiku, tak by dnes patrně jedna část Evropy hovořila německy a druhá rusky. Konečně za třetí: Posměšně se uvádí, že se president Trump vymlouval na nepřítomnost kurdských sil při vylodění v Normandii. Jde opravdu o velkou mediální zkratku. Jistě, západní země, řekněme tedy předně USA, chtěly vojensky porazit Islámský stát. Tato armáda teroristů nicméně ohrožovala (a to bezprostředně) zejména samotné Kurdy, měrou přinejmenším stejně velkou, jako Prahu, Londýn či Washington. Nelze zkrátka jednostranně říct, že Kurdové nám pomohli v boji s Islámským státem – a my jsme jim za to povinováni podporou proti jejich jakémukoli nepříteli (kterým Turecko bezpochyby je). To, že Kurdové pomohli v boji s Islámským státem USA, bylo splaceno tím, že v boji s Islámským státem pomohly Spojené státy Kurdům. Z tohoto pragmatického spojenectví je obtížné vyvozovat nějaké širší závazky – a to je podstata oné zmínky o Normandii. Možná to nebyla úplně „citlivá“ poznámka (to by ostatně presidentu Trumpovi ani nebylo moc podobné...), ale jakési racionální jádro nepostrádá.

Suma sumárum, pan Erdogan využil izolacionistických tendencí Bílého domu, sblížil se s Kremlem (i prostřednictvím zbrojních zakázek) a tím si z jeho strany zajistil pro své kroky faktickou toleranci a zastrašil evropské metropole. Má volnou ruku. Není a nebude to pěkná podívaná. Pokud v tom chtějí evropské státy udělat něco skutečně účinného, musejí nejprve vyrazit Ankaře z rukou onu vyděračskou uprchlickou kartu. Jak? Postavit se v dané otázce na posice Budapešti a podle toho s plným nasazením konat.

Hezký podzim!

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.