Falšování dějin československého komunistického režimu 1948-1989 nebo multiparadigmatický pluralismus? (část 2/5)

Napsal Jan Cholínský

Následující text je druhou částí zkrácené verze dosud nepublikované studie napsané v loňském roce k 70. výročí československého pádu do sovětského područí, jejíž obsah je platný a alarmující i v roce 30. výročí pádu komunismu… První část zde.

Koncepce postmodernistického revizionismu

Zatímco čeští komunisté zůstali věrni tradičnímu marxismu a marxismu-leninismu včetně taktického využívání prvků radikálního kolektivistického nacionalismu (nacionálmarxismu), druhá historiografická revizionistická koncepce je filosoficky ukotvena v západním postmodernismu a do značné míry se kryje i se západním pojetím marxismu resp. neomarxismu.(1) Podstatnými znaky těchto myšlenkových proudů dnes zcela dominujících západním a do značné míry již také českým humanitním a sociálním vědám, jsou používání zmutovaného jazyka manipulujícího s reálnými významy pojmů, relativizace a individualizace etických principů, negování hierarchie významů – v historiografii umožňující manipulaci s fakty, neobjektivní a manipulativní interpretování dějin západní civilizace, nastolování uniformního „diskurzu“ namísto věcné diskuze.(2) 

Na rozdíl od komunistické je postmodernistická revizionistická koncepce rozvíjena v českém univerzitním, ale i akademickém prostředí a své zastánce má i v Ústavu pro studium totalitních režimů – její společenský dosah je tedy podstatně větší. V české historiografii se v intencích této koncepce etablovalo postmodernistické interpretační paradigma českých soudobých dějin – konkrétně období komunistické vlády 1948-1989, a zvláště pak tzv. normalizace 1969-1989, přibližně na přelomu prvního a druhého desetiletí 21. století.(3) V současnosti již aspiruje na roli mainstreamu střídajícího paradigma dominující od počátku devadesátých let, které lze označit jako pokrokářsko-humanistické s nacionalistickými prvky, jehož ústředním deficitem ovšem v devadesátých letech ani poté nebylo – jak tvrdí postmodernisté – ztotožňování komunistického režimu s politologickým pojmem totalitarismus. Hodné kritiky bylo – postmodernistům lhostejné – legitimizování politického režimu tzv. třetí československé republiky a k dalším nedostatkům patřily např. bagatelizování českého protikomunistického odboje, zanedbávání či dezinterpretace českého exilového hnutí nebo opomíjení role křesťanství a římskokatolické církve v české společnosti (více na toto téma v následujících podkapitolách).

Nastupující postmodernisté přejímají od přístupu postkomunistických pokrokářských humanistů a nacionalistů trend legitimizovat revoluční politické směřování po roce 1945 a 1948, jakož i skeptický náhled na protikomunistickou rezistenci čtyřicátých až šedesátých let 20. století – obé ještě prohlubují a zvýrazňují. Zároveň „inovativně“ bagatelizují význam občanské protirežimní rezistence (údajně pro zanedbatelný počet aktivistů) také v letech sedmdesátých a osmdesátých, při souběžném – opět „inovativním“ – rehabilitování tzv. normalizačního komunistického režimu. Základními dvěma východisky postmodernistického přístupu jsou odmítání vžitého označování komunistického režimu jako režimu totalitního/totalitárního (tj. už ve své podstatě neakceptovatelného a zločinného) a údajný důraz na každodenní život většiny lidí. Vládnoucí komunisté podle postmodernistických revizionistů vytvořili prostor pro individuální seberealizaci obyvatel „normalizovaného“ komunistického státu v každodenním životě, přičemž od nich požadovali pouze formální projevy souhlasu (na schůzích, oslavách 1. máje, ve volbách), na což většina přistoupila a s „normalizovaným komunismem“ se ztotožnila.

V nejnovějším monografickém shrnutí mainstreamových odborných náhledů na české soudobé dějiny se o tomto postmodernistickém přístupu lze dočíst: „Rovněž někteří badatelé u nás se kloní k závěru, že celou epochu vlády komunistického režimu (1948-1989) nelze zahrnout pod pojem totalitarismus. Spíše lze hovořit o režimu autoritativním, který povoloval omezenou pluralitu (například v kulturní, sociální nebo ekonomické sféře)“.(4) V návaznosti na to pak je preferována teze o ztotožnění většiny občanů s režimem vzhledem k sociálním a kulturním výhodám, které režim v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století nabízel, a vysoce hodnocena je „sebeproměna“ režimu prostřednictvím přejímání sovětských reforem uskutečňovaných ve druhé polovině osmdesátých let pod hesly „přestavba“ a „otevřenost“.

Nejznámějším představitelem této revizionistické postmodernistické koncepce je dnes doc. PhDr. Michal Pullmann PhD., někdejší vedoucí Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a současný děkan této fakulty. Postmodernistické pojetí českých dějin komunismu již získalo váhu (ne-li převahu) v univerzitním prostředí, stále intenzivněji rezonuje v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a paradoxně je prosazováno i současným vedením Ústavu pro studium totalitních režimů. Zde je na místě poukázat zejména na: přijatou Koncepci vědeckého zaměření ÚSTR (2015),(5) některé publikačními výstupy ÚSTR (2015, 2016),(6) jmenování francouzské historičky Muriel Blaive PhD. poradkyní ředitele ÚSTR pro výzkum a metodiku; vyjádření vedení ÚSTR a Vědecké rady ÚSTR k článkům renomovaných publicistů odmítajícím názory dr. Blaive.(7)

Jako namátkové byť reprezentativní příklady podstaty a obsahu dynamicky se prosazujícího postmodernistického interpretačního paradigmatu dějin českého komunismu budou dále uvedeny citace ze dvou publikací doc. Pullmanna (z nich jedné spoluautorské s prof. Pavlem Kolářem) a ze série mediálních vystoupení dr. Blaive:

1) Michal Pullmann: Konec experimentu. Přestavba a pád komunismu v Československu. Scriptotium, Praha 2011;

2) Pavel Kolář – Michal Pullmann: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. Nakladatelství Lidové noviny – Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2017;

3) Výstupy Muriel Blaive v českých médiích (A2larm, Fórum24, Týden) v létě 2017.

Podobně jako v předchozí kapitole, ani zde nelze tyto publikace a rozhovory podrobně analyzovat z důvodu rozsahu této studie, glosovány jsou pouze vybrané citace. Rozsáhlou polemickou analýzu názorů historika M. Pullmanna jsem publikoval v roce 2014 v několika internetových a tištěných časopisech.(8)

V práci Konec experimentu zabývající se z hlediska sociálních dějin příčinami stability a zhroucení komunistického režimu v období sedmdesátých a osmdesátých let 20. století se lze dočíst o podstatě režimu a o vztahu mezi vládnoucími komunisty a ostatními obyvateli tzv. normalizovaného Československa: „Navíc ‚šabloně o totálním útlaku‘ [„normalizačním“ komunistickým režimem] odporuje velké množství pramenů: zejména dějiny tzv. všedního dne dokládají, že lidé před rokem 1989 nežili jen vyprázdněné životy ve stínu všemocného ‚režimu‘, ale třeba se o tento režim vůbec nezajímali a rozvíjeli ve svých každodenních životech pro ně mnohem důležitější hodnoty – rovnosti, lásky, intimity, nezištné pomoci, rodinné pohody, přátelství, bezpečí, vzdělání, práce či kreativity.(9)

- Jak potvrzuje velké množství spolehlivých pramenů, komunistický režim: systematicky indoktrinoval lidi od mateřské školky po univerzitu zvrácenou ideologií marxismu-leninismu; cenzurou informací, mediálními manipulacemi a lživou propagandou lidi záměrně dezinformoval; nedovoloval lidem svobodně podnikat a účastnit se hospodářské soutěže; neumožňoval lidem hájit svá práva proti státnímu násilí před nestrannými soudy – mj. soudit se o státem ukradený majetek, o náhradu za zdravotní postižení v důsledku mučení ve věznění; zakazoval lidem vycestovat za „západní“ hranice a zase se vrátit… (Lze uvedené nazvat „totálním útlakem?“);

- Ano, lidé žili své každodenní životy (více či méně naplněné či vyprázdněné), někdo se o režim zajímal a jiný ne, ale režim se přitom zajímal o všechny; lidé mohli uspokojovat své fyzické, duševní i duchovní potřeby, pokud se režim o své vůli nerozhodl, že jim v tom zabrání – mohli jako vždy a všude plně rozvíjet hodnoty lásky, nezištné pomoci, rodinné pohody a přátelství, zatímco rozvíjení hodnot bezpečí, vzdělání, práce a kreativity jim režim ze své podstaty znemožňoval; rovnost před zákonem neexistovala a intimita byla na rozdíl od postkomunismu věcí intimní.

O údajně pozitivní možnosti těžit z přizpůsobování se všeprostupující komunistické ideologizaci veřejného života v intencích vnucované ideologie marxismu-leninismu a vůdčí role komunistické strany ve společnosti Pullmann píše: „Neustálé opakování přepjatého ideologického jazyka nebylo ‚mlácením prázdné slámy‘ […] Umožňovalo lidem dosahovat nonkonformních cílů (starosti o osobní blahobyt, konzumace západní kultury, realizace volnočasových aktivit) a veřejně přitom dokladovat, že tyto jejich osobní preference nejsou projevem nečistých sil, nýbrž patří ke kvalitnímu životu v socialistické společnosti, za jejíž přirozenou součást se většina lidí považovala […] sebe sama stále považovali za spořádané socialistické občany.“(10)

- Pomocí opakování ideologických frází a participování na režimních „přáních“ bylo sice možné zvyšovat osobní blahobyt, ale zdaleka ne všichni tuto možnost využívali a mezi těmi, kteří tak činili, je třeba diferencovat a kvantifikovat – například mezi většinovou „povinnou“ účastí zaměstnanců na prvomájovém průvodu a menšinovým „nepovinným“ udáním kolegy, který se téhož pochodu nezúčastnil.

- Konzumace západní kultury (tj. kultury: právního státu, svobody pohybu a projevu, náboženské svobody, přístupu k informacím, možnosti podnikat atd.) byla zapovězena, zatímco částečná konzumace západní popkultury a spotřební kultury byla více méně tolerována; volný čas prožíval každý po svém – někdo při tom ideologické fráze opakoval, aby je zesměšnil, jiný, aby je využil pro svůj prospěch, ale většina lidí je ignorovala.

- Kvalitní život v socialistické společnosti byl skutečně věcí individuální volby, ale nesouvisel s participováním nebo parazitováním na komunistické politice za účelem „dosahování nonkonformních cílů“ ani s přijetím sebeidentifikace „spořádaného socialistického občana“, nýbrž s dobrovolným rozhodnutím rezignovat na profesní kariéru či oficiální politický aktivismus a prožívat svůj život mimo režimní veřejný prostor.

Dále se tamtéž můžeme dočíst o naplňování tzv. vůdčí role komunistické strany ve společnosti: „Dokud autoritativní diskurz komunistické diktatury fungoval (dokud lidem umožňoval jejich právo o sobě promlouvat) byl jednak vítaným zdrojem identifikačních vzorců, jednak poskytoval nástroje, jak účinně neutralizovat nespokojenost (a představit kritiku jako věcnou, systémovou, konstruktivní)“.(11)

- Diskurz komunistické diktatury (tj. přítomnost sovětských vojsk, vůdčí mocenská role KSČ, absence přirozeného práva atd…) nikdy nemohl „fungovat“, přestože menšina na něm parazitovala a většina ho byla donucena akceptovat; tento diskurz lidem neumožňoval svobodně promlouvat a už vůbec ne neutralizovat svou nespokojenost prezentováním kritiky „diskurz“ přesahující nehledě na to, zda byla věcná a konstruktivní.

Dále čteme o údajné kooperaci resp. kolaboraci většiny občanů s režimem: „‚Sociální oporou normalizačního režimu‘ nebyla úzká vrstva byrokracie, nýbrž drtivá většina společnosti. Její podpora státního socialismu a souhlas s existujícím uspořádáním trval, dokud lidé měli reálnou možnost neutralizovat působení svých  potřeb a postojů v každodenním světě a tvářit se přitom, že většina lidí žije spokojené životy“.(12)

- Většina společnosti nebyla sociální oporou, ale obětí a rukojmím normalizačního režimu; reálnou režimní oporou byly: přítomnost sovětské armády, rozvětvená tajná policie a státní ozbrojené složky; když byla tato reálná opora režimu neutralizována, kriminální nomenklaturní vrstva komunistických funkcionářů, policejních a armádních velitelů, jakož i parazitující nemorální vrstva jim podřízených spojenců a sympatizantů, nebyla sociální silou, o níž by se ve svobodných podmínkách režim mohl opřít – zjevně tvořila společenskou menšinu; jak se ukázalo v listopadu a prosinci 1989, ve svobodných volbách 1990 i volbách následných, většina společnosti tuto menšinu nepodporovala.

Ukázky z publikace uzavírá výrok vztahující se k údajnému „socialistickému konsenzu“ v listopadu 1989: „Metadiskurs o ideologii, tedy kritické tázání, co je to vlastně socialismus, a proč je žádoucí, byl pro stabilitu diktatury zničující. Nebořil sice víru v socialismus jako princip – ostatně i listopadové události roku 1989 probíhaly v duchu lepšího, demokratičtějšího socialismu, který by navázal na pražské jaro.(13)

- „Metadiskurz o ideologii“ tj. srozumitelněji vstup komunistické ideologie do svobodné soutěže idejí by byl zničující pro stabilitu komunistické totality kdykoli během více než čtyř desetiletí jejího trvání – z důvodů nepřirozenosti a zvrácenosti této ideologie, jakož i zdrcujících zkušeností s touto ideologií všude, kde byla uplatněna; takovýto „metadiskurz“ ovšem československý komunistický režim nezničil, protože nikdy nebyl připuštěn.

- Co se týče vnitrostranického „diskurzu“ resp. „perestrojkových“ a „glasnosťových“ opatření v Sovětském svazu, ta jistě přispěla k zhroucení jeho totalitárního režimu a měla jistou souvislost s jeho rezignací na další dominanci nad tzv. satelitními státy a na ochranu jejich místních komunistických místodržitelů.

- Listopadové události neprobíhaly „v duchu lepšího, demokratičtějšího socialismu“; hlavní požadavky statisíců manifestujících aktivizovaných lidí byly: konec vlády komunistické strany a její ideologie, svobodné volby a právní stát včetně svobodné hospodářské soutěže; pokud zde byly snahy navázat na Pražské jaro 1968, byly marginální a většinově odmítnuté, v probouzející se otevřené společnosti měly minimální ohlas, což ukázaly jasně svobodné parlamentní volby v roce 1990 i v roce 1992.

***

Následují vybrané pasáže z práce spoluautorů Pavla Koláře (profesora moderních dějin na Evropském univerzitním institutu ve Florencii a člena Vědecké rady Ústavu pro studium totalitních režimů) a Michala Pullmanna Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu zaštítěné Ústavem pro studium totalitních režimů jako spoluvydavatelem, která je souborem aktualizovaných či doplněných, samostatných i společných publicistických textů z let 2007-2015.

V předmluvě mj. stojí: „Zaprvé, komunistickou diktaturu chápeme jako výsledek vnitřních společenských vztahů spíše než jako dovoz zvnějška. A zadruhé, státní socialismus sovětského typu nepovažujeme za dějinnou odchylku, nýbrž za součást vývoje západní moderny. […] Máme tím na mysli takový přístup, který normalizaci nenatírá jako projekční plochu, na níž se zračí opak naší světlé přítomnosti a na níž si dokazujeme jak skvělý je náš ‚polistopadový‘ vývoj. Normalizaci se naopak snažíme posoudit jako svébytnou dějinnou epochu, která, jako každá jiná, má své světlé i stinné stránky“.(14)

- Za co považují komunistický režim autoři, to je jedna věc a čím ve skutečnosti byl, to je věc druhá – například s odmítnutím „dovozu diktatury z vnějšku“ by jistě nesouhlasil K. Gottwald, který už v roce 1929 v parlamentu prohlásil, že se komunisté „jezdí učit do Moskvy“ (mj. kroutit krkem politickým soupeřům), ani další komunističtí lídři průběžně školení v Sovětském svazu; neomezená vláda komunistické strany pod sovětským dominiem (kterou autoři nazývají „státní socialismus“ přičemž přiléhavější výraz je „státní kapitalismus“) se nestala součástí vývoje západního politického uspořádání ve 20. století (dle názvosloví autorů „západní moderny“) nikde, kde nedošlo k násilnému a právně nelegitimnímu revolučnímu uzurpování moci komunisty.

Autoři v předmluvě dále předesílají své premisy: „Vycházíme z předpokladu, že komunistická diktatura nebyla jen výsledkem mocenské svévole, ale vyplývala také z daných společenských vztahů, jakkoli nerovných. Moc neexistuje sama o sobě, je vždy sociálním vztahem mezi lidmi, sociálními skupinami a institucemi. […] Zakotvení moci v lůně společnosti zároveň zpochybňuje takový výklad, který vyčleňuje komunistickou diktaturu coby odchylku z kontinuitního toku našich dějin a tím zbavuje společnost odpovědnosti za to, co se stalo. […] Mýtus totalitního režimu vykupuje společnost z hříchu, vždyť přeci činí odpuštění viny tak snadným.(15)

- Jak již bylo uvedeno výše, z chybných či vyfabulovaných premis nelze vyvodit relevantní postuláty – pakliže autoři naznačují, že komunisté získali v únoru 1948 moc legitimně („v důsledku daných společenských vztahů“ či jakéhosi evolučního samopohybu), dostávají se do rozporu s fakty (viz výše – podkapitola o komunistickém revizionismu a následující dvě podkapitoly o třetí republice); naznačování odpovědnosti společnosti za komunistickou vládu v období 1948-1989 v uvedeném smyslu je irelevantní, nicméně z hlediska dlouhodobější perspektivy (například konstatování odpovědnosti v souvislosti s českým odklonem od tradiční náboženské kultury v období 1918-1938 a příklonem ke kultu T. G. Masaryka a dalších politiků) by mohlo mít jisté opodstatnění.

V Pullmannově studii „Život v komunistické diktatuře“ s podtitulem „O povaze a proměnách soudobých dějin po roce 1989“ jsou shromážděny teze zdůvodňující potřebu změny interpretačního paradigmatu dějin komunistické vlády dle představ tohoto postmodernistického revizionisty: „Snaha podložit výzkum diktatury výrazně hodnotovým přístupem se projevila především v dlouhotrvající nadvládě koncepce ‚totalitního režimu‘(16) […] Tato badatelská ‚normalita‘ však netrvala dlouho, neboť historici začali brzy narážet na závažné výkladové problémy, které totalitní model přinášel. […] Pokud byla společnost v období komunismu jen objektem ovládání, jak je možné, že prameny z prostředí každodenního života často podávají mnohem komplikovanější obraz doby? […] Jak vysvětlíme, že lidé často režim kritizovali a podporovali zároveň? […] Jak je možné, že při bližším pohledu nacházíme vše možné, jen ne totalitně ovládnutou společnost? […] Také tu žila většina společnosti, která se o represe příliš nezajímala a řešila mnohem banálnější každodenní problémy. Proto bylo třeba položit si otázku, zda lhostejnost českého a slovenského obyvatelstva, přiživovaná obratem většiny lidí k soukromým záležitostem a ‚klidnému životu‘ mimo komunistickou moc a ideologii, nepředstavovala nakonec pevnější oporu stability režimu než tajná policie a ideologická manipulace.(17)

- Přesnější charakteristika komunistického režimu než totalitní je „zločinný, nelegitimní, zavrženíhodný“, ovšem Pullman zde svými tezemi zjevně navazuje na dekadentní koncepci revizionistického modelu západních (vesměs marxisticky orientovaných) sovětologů a historiků studené války, která se po otevření archivů v bývalých komunistických státech stala neúnosnou a své nositele usvědčila z podvodů nebo diletantství, a ukázala je jako sovětské vědomé či nevědomé (nicméně Sovětům užitečné…) propagandisty.

- Při bližším pohledu na komunistický režim zde nacházíme právě tu systematickou totalitní manipulaci, kterou Pullmann popírá, ať již jde o „brainwashing“: ve školství, ve sdělovacích prostředcích, v cenzuře, v dezinformacích, nebo dohled na veřejný i soukromý život lidí: prostřednictvím domovních důvěrníků, uličních stranických výborů, závodních stranických výborů, tajné policie a jejích informátorů, či stranický monopol: na plánování a řízení hospodářství, na organizaci a kontrolu kultury, na rozvoj cestovního ruchu atd.

- Útlak nespočíval pouze v represích – viz předchozí odstavec; z toho, že „většina společnosti“ se represím tj. překročením jasně vymezené a střežené mocenské linie, vyhýbala, že se nesnažila prorazit hlavou zeď podpíranou všudypřítomnou kontrolou a přítomností sovětské armády, a že řešila své banální problémy (autor má patrně na mysli každodenní stravování, mytí nádobí, stlaní postelí atp.) nevyplývá, že se tato „většina“ s režimem ztotožňovala, tvořila jeho oporu nebo s ním aktivně kolaborovala; společnost byla diferencována na: - na jedné straně kriminální vrstvu komunistických funkcionářů a velitelů bezpečnostních složek s nemorální přidruženou vrstvou straníků či parazitujících spojenců (včetně tisíců udavačů), - uprostřed se nacházející nepříliš podstatnou apatickou asociální vrstvu, - na druhé straně vrstvu režim odmítající (ať již pasivněji či aktivněji) a kriminalizovanou vrstvu veřejně protestujících a nekompromisně stíhaných občanských či náboženských aktivistů.

Úvahu o směřování české historiografie Pullman uzavírá: „Rozvoj kulturně- a sociálněhistorických přístupů v soudobých dějinách bude nejspíš záviset na tom, jak rychle bude ztrácet na významu paradigma ‚totalitního režimu‘. […] je zřejmé, že se tento model vnitřně rozpadá, neboť pro svou rigidní povahu již nemůže obstát před nároky vědecké otevřenosti a donekonečna odsouvat analýzu těch pramenů, které mu protiřečí. […] Neskrývaná politizace a účelovost totalitního paradigmatu totiž namísto veřejného uznání historického výzkumu spíše živí pochyby o jeho nestrannosti a snižují tak společenskou legitimitu oboru jako takového. […] Zastánci tohoto modelu… nejenže se dobrovolně připravili o právo na svobodné bádání, jehož výsledky jsou dnes diktovány stranickými aparáty, ale zároveň také ztratili veřejné uznání, které historikům soudobých dějin ještě v devadesátých letech náleželo.(18)

- V překladu do srozumitelného jazyka: rozvoj postmodernistického revizionismu v historiografii závisí na jeho schopnosti odstavit historiky přijímající a dokládající model „zločinný, nelegitimní, zavrženíhodný“, které je třeba systematicky dehonestovat nejlépe za pomoci postmodernistických jazykových kejklů a argumentačních triků „upravujících“ realitu, což se momentálně začíná dařit; v návaznosti přijdou dle Pullmanna na přetřes třeba podnětné koncepce a pojmenování československého komunistického režimu ve stylu západních postmodernistů resp. neomarxistů jako například (opět dle Pullmana) „opatrovnická diktatura“, „diktatura konsenzu“, či „dějiny každodennosti a praxeologické přístupy“(19)

Poslední citace z publikace Co byla normalizace?, jejímž spoluvydatelem je skandálně Ústav pro studium totalitních režimů, je vyňata z části „Normální normalizace“, z posledního odstavce studie „Kdo se bojí normalizační každodennosti“ sepsané společně oběma jejími autory: „Dějiny komunistické diktatury nebudeme banalizovat tím, že se zaměříme na studium všedního dne, nýbrž naopak tehdy, pokud je zúžíme na triviální příběh o cynické moci a utlačované společnosti a stesk po normalizační idyle přitom ponecháme bez komentáře. Skutečná historická diskuse o období tzv. normalizace – po dvou desetiletích utopených v černobílých šablonách – na českou společnost teprve čeká“.(20)

- Především, komunistická moc nebyla cynická, ale zločinecká a komunistická strana, jako „vůdčí síla ve společnosti“, jak se sama označila, byla za utlačování společnosti (které bylo zcela zřejmé a každodenní) plně odpovědná; zaměření na dějiny všedního dne v době komunistické vlády může a nemusí být v bádání a popisu komunistického režimu triviální – ovšem pokud bude orientováno způsobem, který naznačují Kolář s Pullmannem, tj. na objevování a zdůrazňování toho, že se lidé stravovali, oblékali, uzavírali sňatky a měli děti, a že ve volném čase chodili do přírody, hráli volejbal nebo poslouchali hudbu, pak půjde o pojetí triviální a revizionistické.

Pokračování. Tento text nelze publikovat bez souhlasu autora.

Poznámky:

1) Postmodernisté se vymezují vůči racionalistickému pozitivistickému „modernismu“ tj. názoru, že tzv. moderní věda může poskytnout jediné správné vysvětlení světa a návod k uspořádání společnosti, jakož i ke křesťanskému světovému názoru a jeho mravnímu univerzalismu. Ve své filosofii jsou postmodernisté etickými relativisty potažmo nihilisty a ve své argumentaci dědici starověkých sofistů.

2) A to v jakémsi „marcusovsko-habermasovském“ pojetí „represivně-tolerančního diskurzu“, které lze parafrázovat rčením „vše mimo (náš) diskurz je nevědecké“, případně „kdo relativizuje naše pojetí relativismu resp. diskurzu, budiž vyloučen z diskuze – označen, eliminován, diskreditován“. Viz MARCUSE, Herbert: Represivní tolerance. In: PROFANT, Martin (ed.): Herbert Marcuse – Příslib štěstí, Epocha, Praha 2018, s. 323-354; HABERMAS, Jürgen: Teorie demokracie dnes. Filosofia, Praha 2002; HABERMAS, Jürgen: Teória jazyka a východiská sociálnych vied: (úvodné štúdie a dodatky k teórii komunikatívneho konania). Kalligram, Bratislava 2011.

3) Dle postmodernistického historika M. Pullmanna byli v českém prostředí průkopníky tohoto revizionistického proudu francouzská historička Muriel Blaive (zejména prací Promarněná příležitost. Československo a rok 1956. Prostor, Praha 2001), německý historik Peter Heumos (prací Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví! Dělníci a státní socialismus v Československu 1945-1968. Ústav pro soudobé dějiny, Praha 2006), česká historička Lenka Kalinová (studií Společenské proměny v čase socialistického experimentu. K sociálním dějinám v letech 1945-1969, Praha 2007) a český historik a politolog Michal Kopeček (prací Hledání ztraceného smyslu revoluce. Zrod a počátky marxistického revisionismu. Argo, Praha 2009). Na jmenované navázali podle Pullmanna další historikové a autoři – např. Vítězslav Sommer, Bohumil Jiroušek, Jiří Knapík, Petr Šámal, Jan Mervart, Jakub Rákosník. KOLÁŘ, Pavel – PULLMANN, Michal: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. NLN a ÚSTR, Praha 2016, s. 33-34.

4) ŠEBEK, Jaroslav: Koncepty zkoumání totalitarismu a vývoj komunismu v českých zemích ve 20. století. In: ČECHUROVÁ, Jana – RANDÁK, Jan: Základní problémy studia moderních a soudobých dějin. Nakladatelství Lidové noviny a FF UK, Praha 2015, s. 566.

5) V bodu dvě části „Vědecký profil ÚSTR“ této Koncepce vědeckého zaměření ÚSTR lze nalézt výrok plně kompatibilní s výstupy postmodernistických revizionistů: „ÚSTR ve svých výzkumech pojímá diktaturu jako vzájemný vztah mezi vládnoucími a ovládanými – jako vztah moci (panství) a společnosti. Tento vztah musí být zkoumán jako mnohovrstevnatý celek, vzájemně provázaný a často také rozporuplný. Otevřenou represi vůči konkrétním skupinám společnosti, prováděnou represivními složkami, pokládáme za jednu z těchto vrstev – sice velmi důležitou, ale nikoli jedinou. Za srovnatelně důležitou považujeme analýzu širších společenských souvislostí, které represi umožňovaly, a postojů, které ji legitimizovaly.Online zde.

6) PAŽOUT, (ed.): Každodenní život v Československu 1945/48-1989, Technická univerzita v Liberci – ÚSTR, Praha 2015; KOLÁŘ, Pavel – PULLMANN, Michal: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu. NLN – ÚSTR, Praha 2016.

7) Autor této studie písemně i ústně apeloval na vedení ÚSTR, jakož i na zástupce Rady ÚSTR proti statutu, který dr. Blaive s jejími názory zastává a své mínění vyjádřil také v publicistickém článku – CHOLÍNSKÝ, Jan: Kult prezidentů a krach dekomunizace – co s tím. Konzervativní listy, 2017, č. 12 (online zde).

8) CHOLÍNSKÝ, Jan: Československý „normalizační“ režim nebyl společenským konsenzem, ale znásilněním společnosti – komentář k jedné přednášce. Securitas Imperii, 2014/01, č. 14, s. 278-295 (online zde). Tento text dále převzala kulturně a politicky zaměřená periodika Konzervativní listy a Střední Evropa.

9) PULLMANN, Michal: Konec experimentu, s. 16.

10) Tamtéž, s. 219.

11) Tamtéž, s. 220.

12) Tamtéž, s. 223.

13) Tamtéž, s. 232.

14) KOLÁŘ, Pavel – PULMMANN, Michal: Co byla normalizace? Studie o pozdním socialismu, s. 9.

15) Tamtéž, s. 10.

16) Tamtéž, s. 28.

17) Tamtéž, s. 29.

18) Tamtéž, s. 47.

19) Tamtéž.

20) Tamtéž, s. 47.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.