Slavit jubileum nestačí

Napsal Roman Joch

Evropští členové NATO by měli ujistit Američany, že jejich vnímání Číny bereme vážně.

Summit NATO v Londýně u příležitosti 70. výročí založení Aliance byl primárně slavností, oficiálně se podstatné věci neřešily – z obavy, aby se Aliance nerozhádala ještě víc.

Někteří měli strach, aby americký prezident Trump na Evropany neřval, že dávají na svou obranu příliš málo a že už ho nebaví, jak na ni doplácí americký daňový poplatník. Francouzský prezident Macron nedávno prohlásil, že NATO je ve stavu mozkové smrti, a navrhl evropskou armádu. Turecký prezident Erdogan hrozil, že pokud NATO neodsoudí Kurdy (naše bývalé spojence proti islamistům) coby teroristy, zablokuje případnou pomoc Pobaltí v případě jeho napadení.

Ne, neřešme podstatné věci, ať se nepohádáme ještě víc, raději slavme…

Aliance, která uspěla

V březnu se konal v Poslanecké sněmovně seminář věnovaný dvaceti letům našeho členství v Alianci a jejím sedmdesáti letům – a jednou z otázek organizátorů řečníkům bylo, jak bude NATO vypadat za třicet let, v roce 2049, při stém výročí svého založení.

„Jaká to troufalost,“ řekl jsem si, „myslet si, že za třicet let bude NATO ještě existovat.“ Doufám, že ano, že existovat bude, ale třicet let je v politice dlouhá doba. Kdo v březnu 1989 byl ochoten a schopen předvídat, že do dvou let se Německo sjednotí, do tří let se Sovětský svaz rozpadne, do deseti let vstoupíme do NATO a do patnácti dvaceti let naši vojáci budou v Afghánistánu?

Ale dost pesimismu, podívejme se na to z pozitivní stránky. Velkým úspěchem NATO je už to, že těch sedmdesát let vydrželo, zachovalo se. Která obranná aliance v dějinách vydržela tak dlouho? Většina z nich měla relativně krátké životy.

Prezident Trump nevyvedl USA z NATO, naopak trvá na tom, abychom my, Evropané, dávali na svou obranu více, což je dobré pro NATO i pro nás. Politika přijatá varšavským summitem v létě 2016, tedy ještě za Obamy, o rotaci jednotek NATO na území Pobaltí trvá i za Trumpa a americké jednotky zřejmě budou mít v Polsku trvalou základnu; obojí je důležité a dobré. Nešťastný výrok prezidenta Macrona odmítli všichni, včetně Německa, které jinak má tendenci s Francií vystupovat společně. Vladimir Vladimirovič svou agresí vůči Ukrajině a okupací Krymu v roce 2014 dodal Alianci nový dech a ozřejmil její nutnost a potřebu i v dnešní době. A tureckého prezidenta Erdogana vnímáme jako osinu někde, kterou musíme strpět a přetrpět, protože nechceme Turecko, důležitou zemi se silnou armádou, vehnat do náruče Ruska a Íránu.

Nezapomínejme, že NATO zažilo krize či to, co se zdálo být krizemi, již mnohokrát předtím. Francie měla dojem, že v jejích největších poválečných traumatech, suezské krizi 1956 a alžírské válce (1954–1962), jí NATO vůbec nepomohlo. V tom, co bylo největším traumatem americké politiky druhé poloviny 60. a počátku 70. let, tedy ve válce ve Vietnamu, zase Americe nepomohli její evropští spojenci v NATO. A alianční členové Řecko a Turecko byli několikrát na hraně vzájemného konfliktu.

Přes to všechno NATO vydrželo a uspělo. Sovětský útok vůči západní Evropě věrohodně odstrašovalo a dožilo se i pádu Sojuzu samotného. Ještě žijí pamětníci, kteří mohou zavzpomínat na to, jak Chruščov v OSN tloukl botou do pultíku a na Západ řval: „Pohřbíme vás!“ Ani ne padesát let od svého založení mohli v centrále NATO s uspokojením konstatovat: „To my jsme pohřbili tebe a tvou říši taky, vole.“

Aby USA neztratily zájem

Amerika nyní vnímá jako svůj největší strategický problém Čínu, a to z dobrých důvodů. Přesněji, čínský režim. Stejně jako v případě Íránu, který by za téměř jakéhokoli jiného režimu než toho současného ajatolláhů a revolučních gard – ať už monarchistického, demokratického, či sekulární diktatury – byl přirozeným spojencem Západu, tak i v případě Číny problémem není země samotná či její lid, nýbrž její režim, který se stává tvrdším, bezohlednějším – a technologicky dokonalejším; strašná to kombinace. Evropané to zatím nevidí tak ostře jako Američané, jako by si mysleli, že Čína je od nás hodně vzdálená, a řídili se ruským příslovím „nebe je vysoko a car je daleko“. Je mimochodem nepravdivé: v době raket nebe není vysoko; a car není nikdy tak daleko, aby si na vás nemohl došlápnout.

A nejen car, ale i ten rudý mandarín, který sám sebe „zvolil“ doživotním prezidentem Číny.

Evropské země, kromě posílení své obrany, by měly ujistit Američany, že jejich vnímání Číny bereme vážně, a to dokázat i praktickými kroky. To by bylo taky naším příspěvkem k tomu, aby USA neztratily o NATO zájem a nepřišly o ochotu se na obraně Evropy podílet.

Naším zájmem je udržet NATO tak dlouho, jak to jen jde. Zároveň si musíme uvědomit, že NATO nebude věčně. Otázka, jak a s kým zajistit svoji obranu, však věčná je. Je nutné začít u sebe. Naše výdaje na obranu jsou anemické. Nákup amerických helikoptér je krok správným směrem, ale jen jeden z mnoha, jež je nutné učinit. Naše bezpečnost začíná u nás a odvíjí se od nás.

LN, 5.12.2019. Se souhlasem autora prevzato z internetového deníku Neviditelný pes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.