Obsah

Anna Walentynowiczová: služebnice pravdy Boží – neústupná bojovnice s komunistickou lží a nenávistí

Napsal Alena Hromádková

V roce 2010 vydalo nakladatelství Zysk a S-ka v Poznani pozoruhodné dílo uznávaného historika střední generace Sławomira Cenckiewicze „Anna Solidarita: život a dílo Anny Walentynowiczové na pozadí doby (1929–2010)“. O čtyři roky později se s knihou mohli seznámit i čeští čtenáři a to díky historikovi dr. Janu Cholínskému, který navrhl její české vydání a provedl kvalitní odbornou redakci překladu a Ústavu pro studium totalitních režimů, který vydání knihy financoval (Jan Cholínský na dané téma v KONZERVATIVNÍCH LISTECH publikoval v r. 2016 dva texty: první, druhý – pozn. red.). Jde o monumentální práci nejen rozsahem – celkem 761 stran – ale především kvalitou zpracování ústních svědectví, článků, psaných memoárů, proklamací, programových vyjádření, zápisů ze schůzí, výslechů, soudních jednání a jiných materiálů, spolu s četnými odkazy na dobové instituce, organizace, státní orgány a s rozsáhlým jmenným rejstříkem.

Na přebalu knihy se můžeme o knize a její hrdince Anně Walentynowiczové dočíst: „…Anna Solidarita představuje českému čtenáři silný příběh nezlomné polské protikomunistické aktivistky, ale zároveň i dosud takřka neznámé plné dějiny vnitřně rozdělené, přesto nejsilnější protikomunistické organizace v tzv. sovětském bloku – Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita. V biografii drobné ženy – zbožné svářečky a jeřábnice, kterou pro její ‚vysokou nebezpečnost‘ po mnoho let sledovaly desítky speciálně vycvičených tajných policistů, je současně brilantně zvěčněna i skutečná duše polského národa se zářivými atributy náboženské víry a touhy po nezávislé vlasti.“ A také, že autor sleduje „pracovní a sociální sepětí hlavní hrdinky s Gdaňskou loděnicí, Svobodnými odborovými svazy Pomoří, Srpnem 1980, Solidaritou a podzemním odbojem, ale zabývá se i její opozicí proti ‚zradě kulatého stolu‘ v roce 1989 a později.“

Pro dějiny nejen polského postkomunismu je symbolické a symptomatické, že první žena Solidarity byla po roce 1989 odsunuta z veřejného života. Byla závistivě pomlouvána bývalým kolegou a tehdejším prezidentem Lechem Walęsou (jak se později ukázalo bývalým donašečem tajné komunistické policie) a dehonestována také dalšími představiteli nové polské politické a mediální reprezentace z řad bývalé opozice, kteří se po jednáních u kulatého stolu rozhodli pro aktivní kooperaci s bývalými komunistickými vůdci – což Anna Walentynowiczová „padni komu padni“ kritizovala. Její „veřejná pozice“ se dočasně změnila až po zvolení Lecha Kaczyńského polským prezidentem v roce 2005 a potom opět – posmrtně a snad již natrvalo – po polských parlamentních volbách v roce 2015.

Vzhledem k mimořádnému významu polského hnutí Solidarita v dějinách protikomunistické rezistence i současnému potenciálu Polska bránit se dekadentním západním ideologiím a připomínat Evropě její křesťanské základy dále připomínám – pro poslední vydání Konzervativních listů – druhou polovinu své recenze publikované v časopisu Střední Evropa

…V prosinci 1983 Anna odjela do Slezska, aby se účastnila instalace pamětní desky připomínající zabití několika horníků z dolu Wujek v prosinci 1981. SB slavnost přerušila, řadu lidí zatkla a Annu umístila do věznice v Katovicích. Od března 1984 byla ve vězeňské nemocnici, protože její stav se velmi zhoršil. Byla to recidiva rakovinného onemocnění. Lékařská zpráva nakonec přivedla soud k odvolání předběžné vazby, k propuštění domů a zakrátko k pobytu ve varšavském Onkologickém ústavu. V srpnu byla opět v Gdaňsku. S ohledem na dovršení 55 roku života mohla odejít do penze a pokračovat v práci pro Solidaritu bojující. Pokračovala v kritice L. Walesy za de facto podřizování se vládě, nerespektování jiných aktivních odborářů a za pasivitu. Byla přesvědčena, že jeho propuštění z věznice a uvěznění jeho spolupracovníků bylo domluveno s ministrem vnitra gen. Kiszczakem.

V Trojměstí stále působil významný představitel Solidarity A. Gwiazda, s nímž a řadou dalších Anna podepsala prohlášení „Proč bojující Solidarita?“. Tam se mj. uvádělo: „V poválečné historii Polska se ještě nestalo, že by vláda dodržela jakoukoli dohodu (…) nerozhodné a často krajně rozporuplné postoje vedení Solidarity budí v mysli Poláků zmatek a škodí Polsku v zahraničí. Solidarita je v trvalé defenzivě, stále čeká, co vymyslí vláda, jaký udělá krok, aby se pokusila tomu kroku obezřetně přizpůsobit“ (s. 348). Vážné rozpory mezi ukrývajícími se aktivisty v podzemí, kde se vyskytovali zastánci radikálních levicových řešení (např. trockisté) i zastánci obnovy samostatného, územně celistvého desovětizovaného Polska, nicméně pomohly uvědomit si podstatný cíl: nezávislost Polska.

Bestiální zavraždění charismatického kněze J. Popieluszka s ní hluboce otřáslo. Po léta poukazovala na úděsnou smrt vojína T. Szczepanského (byly mu useknuty nohy po kolena), na studenta S. Pyjase (po zbití zemřel na vnitřní krvácení), na maturanta G. Przemeka a jiné velmi mladé lidi kolem dvaceti let, kteří životem zaplatili svoji lásku k rodné zemi. Po Popieluszkově pohřbu 4. listopadu 1984 se vrátila domů s upevněnou vírou a vědomím, že se musí knězova odkazu ujmout a že nyní začíná skutečná křížová cesta. Rozhodla se vrátit všechna vyznamenání a ocenění Státní radě a udělala vše pro to, aby na Západě vzali hrůzné porušování lidských a občanských práv na vědomí. Napsala také dopis francouzským odborářům a varovala je před socialismem, který označila jako úvod do komunismu neboli do bídy a teroru.

Na počátku r. 1985 věnovala úsilí o propuštění z vězení A. Gwiazdy, který při demonstraci bránil napadeného účastníka a tak se ocitl před soudem, kde dostal pět měsíců. V jiných souvislostech byli odsouzeni další aktivisté Solidarity – A. Michnik, W. Frasyniuk a Bohdan Lis – k několika letům vězení. Anna se rozhodla zorganizovat protestní hladovku jak za politické vězně tak za uneseného a zavražděného kněze J. Popieluszka. Její iniciativě vyšel vstříc probošt farnosti Narození nejsvětější Panny Marie v Krakově-Bieżanowě A. Chojnacki. V únoru 1985 byl zamýšlený protest s podporou podzemní Solidarity zahájen. Všichni pochopili, že pasivita by zabíjení donekonečna umožňovala a že boj o lidskou důstojnost a svobodu musí pokračovat. Rozpoložení a křesťanský étos zúčastněných krásně vystihuje jejich Modlitba hladovějících:

 

Panno Marie Bieżanowská

Přijmi čistou modlitbu našeho protestu

Naši bezbrannou pravdu

Náš sen o svobodě

Náš hlad po naději

Přijmi, Matko Boží, ponížení polské společnosti

Špatnou organizaci života

Aroganci úředníků

Svévoli policistů,

Lži novinářů

Přijmi společnou a mlčenlivou modlitbu

Národa sjednoceného v jazyce

 

Modlíme se k Tobě pro smrt Pyjasovu

Smrt Przemykovu a mučednictví

Kněze Popieluszka

Modlíme se za svaté právo na svobodu slova

Za právo nazývat pravdu jménem

Za spravedlivou a suverénní vládu

Za právo na svobodné odbory

Za právo na protest

Za práci bez donucení

 

Bieżanovské hladovky se zúčastnilo 371 lidí a trvala 194 dny. Díky ní se propojila různá nezávislá centra a aktivovali se i exulanti na Západě. Vše spolu s reakcí médií a režimu přispělo k upřesnění staronových požadavků: svobodné volby, rehabilitace všech politických vězňů, odchod sovětských vojsk ze země, idea samostatného Polska.

Nenaplnila se tak Walęsova pohrdavá slova, že modlitbami se ničeho nedosáhne a že Anniny plány se nedají realizovat (s. 384). A. Michnik se později ve vězení také zabýval tvorbou nějakého rozumného plánu – viděl ho v přípravě kompromisního jednání, kdy v sousedství vojensky silného Velkého bratra na nic jiného není šance. Anna ale v ničem neslevila, i když musela pobývat v nemocnici či sanatoriích. Dále trvala na tom, že vláda užívá své moci k boji s národem, s církví, připomínala vnucovanou ateizaci společnosti, zábor polských území na východě Sověty a soustavně odmítala údajné vymoženosti lidově demokratických zřízení.

V září 1986 L. Walęsa ustavil Prozatímní radu Solidarity, kde se samozřejmě nenašlo pro nepřijatelné radikály místo. Jeho křídlo zaměřené na kompromis si zajistilo finance a praktickou pomoc ze zahraničí a rychle vyhlásilo dobrou vůli k dialogu a porozumění, což odůvodnilo snahou o otevřenou legální činnost a o zabránění hospodářskému a ekologickému kolapsu země. Zároveň se svými věrnými (B. Geremek, T. Mazowiecki, S. Stomma, J. Szczepanski a další) vyzval Walęsa americkou vládu k zrušení sankcí, které vláda USA uvalila na PLR po vyhlášení vojenského stavu. Absurditu poslední akce netřeba komentovat – vynikajícím způsobem to udělala Anna. Nakonec v říjnu 1986 spolu s A. Gwiazdou a J. Rulewskim vydala prohlášení, že výzva nemá právní povahu, protože ji podepsali lidé bez jakéhokoli zplnomocnění reprezentující jen sebe. Následovalo další období zastrašování, pokut za nic, výslechů a obviňování, např. sdělení o podezření z vraždy. SB zvažovala přípravu nového soudního procesu.

Na přelomu roku 1986 a 1987 přijala komunistická vláda – při pohledu na narůstající platební neschopnost vůči západním bankám – myšlenku reforem s účastí konstruktivních umírněných opozičníků. Ostatně v Sovětském svazu již byl u moci M. Gorbačov se svým programem perestrojky a glasnosti, což autor knihy – zřejmě s ohledem na zvolenou strukturu své práce – do hloubky nerozebírá. Nicméně v Polsku o krizi v SSSR věděli a diskutovali o ní s ohledem na své zájmy hlavně odboráři, protože z Moskvy dorazily první podněty k hledání možností, jak část opozice postupně včlenit do struktury režimu. Vláda vytvořila Poradní sbor předsedy Státní rady a začala navazovat „politické dialogy“.

Koncepce obhajoby především národních tradic, křesťanských hodnot a specifických národních zájmů byla v té době nejen legitimní ale žádoucí jako první krok k obnově společné morálně-duchovní soudržnosti společnosti, která byla téměř půl století decimována inženýry lidských duší nacismu a komunismu. Tento přístup zakladatelů Solidarity bylo možné odmítat jen z hlediska ideologicky a pouze krátkodobě účelově uvažujících ideologů z levicového varšavského prostředí, kteří rozsah a povahu zpustošení polské společnosti nebyli schopni obsáhnout a pochopit.

V samém začátku náznaků „konstruktivní spolupráce“ Jan Litynski, významný a vlivný intelektuál křesťanského směřování, v září 1986 napsal: „Proč policie uděluje amnestii? Proč ne Sejm nebo Jaruzelski? (...) Byl rozehrán překvapivý, bezprecedentní scénář (...) ukázalo se, že nejmocnější silou v zemi je policie. Výslechy ve věznicích, vazebních celách, rozhovory s gen. Kiszakem a jeho podřízenými nebyli tím, za co jsme je považovali, ale naopak – politickým vyjednáváním. (...) Je možné, že po 13. prosinci se role policie ukáže být významnější než role armády“ (s. 385).

Zakladatelé Solidarity na vstřícná gesta směrem k ministru vnitra generálu Kiszakovi a skupině W. Jaruzelského odpověděli v r. 1987 založením Pracovní skupiny Celostátní Solidarity a žádali svolání Celostátního výboru ve složení delegátů zvolených v roce 1981. Toho se L. Walęsa zalekl a narychlo sám založil Celostátní výkonný výbor místo Prozatímního koordinačního výboru a Prozatímní rady Solidarity, jak již bylo uvedeno. Vyřazením Otců zakladatelů (samozřejmě spolu s Annou W.) byla uvolněna cesta modernizaci režimu bez veřejného dohledu a jakéhokoli hodnocení a hodnocení jednotlivých kroků. Přesně to vyjádřil A. Gwiazda: „Zastavilo by to závod v poslušnosti, který byl nevyhnutelný mezi politickými seskupeními, jež nedisponují jinou podporou než propagandou protivníka (…) Celostátní výbor mohl, přinejmenším teoreticky, plnou moc Walęsovi odebrat a sám se chopit slova. To by zásadně změnilo situaci“ (s. 387).

Po vzedmutí (a poklesu) nadějí spjatých s návštěvou Svatého otce Jana Pavla II. začali informovaní a angažovaní aktivisté hledat další oblasti vlivu (za zmínku stojí, že Anna nedostala speciální propustku setkat se tváří v tvář se Svatým otcem i když se tak již jednou stalo při její cestě do Vatikánu, kde byl také L. Walęsa). Začala opět cestovat po Polsku, zjišťovat názory lidí a jejich reakci na měnící se charakter Solidarity, na vzdělávání, ekologii, situaci v zemědělství, ve zdravotním systému apod. Ve spolupráci s biskupem T. Goclowským zorganizovala o základních celospolečenských otázkách na půdě gdaňské Královské kaple konferenci. Vystoupili na ní i řadoví občané, což vyvolalo velký ohlas v celé společnosti. Nicméně se ukázalo, že ve zmanipulované a unavené zemi program svržení komunismu nemohl v té době získat většinovou podporu.

Státní bezpečnost mohla být velmi spokojena – aspoň z krátkodobého hlediska – a po květnových a srpnových událostech roku 1988 v Nové huti u Krakova ústy gen. Kiszczaka vyhlásit zahájení rozhovorů u kulatého stolu samozřejmě za předpokladu, že L. Walesa ukončí protesty. Ještě během stávky J. Kuroň navrhl III. správě MV tříetapový postup. Nejprve měla vláda zahájit jednání s L. Walęsou a souhlasit se zavedením pluralismu v odborech. Zadruhé měla vláda zahájit rozhovory se skupinou, která se měla skládat z účastníků probíhající protestní akce, s cílem vyjednání podmínek ekonomické reformy a změn v řízení státu. Zatřetí bude po dohodě vytvořena vláda odborníků, kteří sdělí veřejnosti obsah dohodnutého programu a jednotlivé fáze jeho uskutečnění.

Již 31. srpna se L. Walęsa sešel s gen. Kiszczakem, ministrem S. Kioskem a knězem A. Orszulikem ve vile ministerstva vnitra ve Varšavě. Na společném banketu představitelů Solidarity a komunistů ve vládní vile Magdalence pak A. Michnik připil na zdraví gen. Kiszczaka slovy: „Připíjím, pane generále, na takovou vládu, kde bude Lech premiérem a vy ministrem vnitra“. Významný svědek (a účastník) té doby A. Kolodziej v této souvislosti hovořil o státním převratu „varšavské levice“ (J. Kuroně, A. Michnika, B. Geremka, T. Mazowieckého) řízeném vnitrem ve spolupráci s Kremlem a Washingtonem za vyřazení všech kritiků tohoto postupu – šlo hlavně o Pracovní skupinu na čele s A. Gwiazdou, Bojující Solidaritu, Konfederaci nezávislého Polska, Liberálně-demokratickou stranu nezávislosti.

V lednu 1990 ministerstvo vnitra začalo se systematickou likvidací dokumentů, které by mohly režim kompromitovat. Veřejnost byla svědkem přestavby odborů na nové, bez práva na stávku a vlastní demokratické řízení. V červnu byly volby pro Walesovu Solidaritu velmi úspěšné. V prosinci se stal L. Walesa prezidentem.

V této souvislosti slyšme hlas Gustawa Herlinga-Grudzińského, polského exulanta žijícího v Itálii. G. Herling byl znám svou literární tvorbou, publicistikou a principiální kritikou všech sovětologů a jiných expertů na totalitarismus. Ve své knize „Deník psaný v noci (1989–1992)“, vydané tři roky poté i česky, výstižně o volbách napsal: „Absence ve druhém kole činila 47 %, čili jen 38 % oprávněných voličů dalo hlas Walęsovi (…) Walęsa je prezidentem méně než poloviny polské společnosti. (…) Těžko uvěřit, že člověk s Geremkovou politickou inteligencí mohl po prvním kole voleb nazvat polskou společnost ‚nezralou‘. Jediné naučení z polských voleb ukazuje ani ne tak na nezralost společnosti (což by nebylo překvapující po čtyřiceti pěti letech komunistické vlády), jako na nezralost politické elity. Počínaje kulatým stolem přes červnové volby do parlamentu, zvolení Jaruzelského parlamentem a utvoření Mazowieckého vlády vynaložila politická elita minimální úsilí, aby se uzavřená společnost proměnila skutečně ve společnost otevřenou, které se trpělivě vysvětluje, co, proč a za kolik se podnikne, aby se země vymanila z komunismu. Vznikl v této situaci nebezpečný pocit, že ti ‚nahoře‘ vládnou a plánují bez ohledu na utrpení, oběti a obavy ‚těch dole‘, ovládaných mas“ (cit. dílo s. 177).

Polský myslitel a neúnavný obhájce realistického pohledu na pravý stav evropských záležitostí vnímal narůstající politickou apatii ve své rodné zemi, antiklerikalismus a mediální kampaně snažící se Jaruzelského líčit co zachránce země velmi přesně a dnešní znalosti polského vykročení k postkomunistickému chaosu, morálnímu nihilismu a korupci nové nomenklaturní vrstvy jeho výroky potvrzují.

Podobně významný francouzský historik Alain Besançon v rozhovoru pro Tygodnik Solidarność 2. března 1990 prohlásil, že „v Polsku se rýsuje dlouhodobé spojenectví Solidarity s komunisty. Jedni se ve stále větší míře nemohou obejít bez druhých. Vzniklo něco, co bych označil pojmem podvojná jednostrana, podvojná nomenklatura (…) jedni jsou pro druhé zárukou přetrvání“.

A. Michnik (zásadový odpůrce lustrací) zareagoval zuřivým výpadem a obviněním Besançona z intelektuálního a morálního úpadku. Dokonce ho zařadil mezi poslední žijící komunisty jako jsou F. Castro, Kim Ir Sen a další (22. březen 1990, Gazeta Wyborcza).

Besançon na toto primitivní osočení odpověděl v časopise Kultura (č. 6, 1990) kde upřesnil svá zjištění slovy: „Kompromis uzavřený u kulatého stolu v r. 1989 vedl k vytvoření ‚podvojné jediné strany‘ a podvojné nomenklatury hůře odstranitelné než běžné týmy Giereka nebo Kanii. Michnik v rozhovoru pro Literaturnuju gazetu vyjádřil uspokojení, že v Polsku chtějí zůstat sovětská vojska. V Polsku se stalo přesně to, co chtěl Gorbačov uskutečnit ve všech satelitech. Všude jinde si při tomto manévru spálil prsty. V Polsku se mu podařil. Je to největší Gorbačovův úspěch. A Michnik má na něm podíl.“

Anna W. mezi volbami v červnu a prosincem 1989 pobývala v USA. Po návratu, kvůli obtížné finanční situaci, v jednašedesáti letech opět nastoupila do práce jako operátorka jeřábních zařízení. Dále pokračovala s přáteli v boji za vyrovnání se s komunismem při nekončícím úsilí udržet si zdraví a být schopna zaplatit si základní životní potřeby včetně léků. Stále cestovala a lze bez nadsázky říci, že málokdo přispěl k obnově občanské společnosti a k záchraně povědomí o „pravdě Páně“ to znamená pravdě zažité, z veřejného povědomí vytěsňované, utrpením a krví nevinných zpečetěné, tak jako ona. Měla spolu s Gwiazdovými velký vliv na tu část mladé generace, která se nehodlala smířit s dohodami a tím co po nich následovalo, hlavně pokud šlo o beztrestnost nejhorších mučitelů a vrahů a pohodlnou přeměnu vládnoucí nomenklatury na „podnikatele“. Velmi mnoho mladých lidí hledalo podporu ve zkušenosti a svědectví svých předchůdců.

Posledních Anniných dvacet let života (1990–2010)

A. Michnik měl na domácí scéně vždy poslední slovo, protože se stal šéfredaktorem novin Gazeta Wyborza. Na půdě parlamentu v r. 1990 a jako vlivná mediální celebrita dlouhá léta poté v různých variantách prosazoval své přesvědčení, že útočnost, autoritářství je podstatou fundamentalismu, který má odpor k modernizaci, k liberalismu a tržním vztahům a je větším nebezpečím v podobě anachronického vlastenectví než komunismus, který se přiznává ke své identitě a genezi. Hrozby pro nově vznikající demokratický systém bylo tedy, podle něj, třeba vidět na straně již nepotřebných, zahořklých a znechucených lidí včerejška a nikoli na straně reformních představitelů starého režimu (a samozřejmě intelektuálů jako je on).

Anna s tlustou čárou za minulostí ani s bezuzdným rozkrádáním národního majetku nemohla souhlasit. Její mimořádná intuice i životní zkušenosti ji mnohokrát dovedly k tomu, že vyjevení pravdy a krach subjektivně konstruovaných ideologických postulátů bývalých marxistů je jen otázkou času. Dokonce se našel i jeden církevní hodnostář, který ji označil za představitelku civilizace nenávisti – ale v té době již opravdu byla vůči ponižování a útokům zcela imunní.

V prosinci přijel domů exilový prezident Polské republiky Ryszard Komorowski, který L. Walęsovi předal insignie vlády, které byly nasazením života řady vlastenců zachráněny v září 1939 vyvezením ze země. Díky ústavě z r. 1935 mohl v případě potřeby prezident jmenovat svého nástupce, aniž by toto rozhodnutí musel schválit jiný orgán. Tak po desítky let byla zachovávána formálně právní kontinuita státu v zahraničí a proto není v Polsku nutno dlouho vysvětlovat naprostou nelegitimnost komunistického zřízení od jeho samého počátku v r. 1945. Ve chvíli předání státní vlajky, prezidentských a vládních pečetidel a hlavně originálu tzv. Dubnové ústavy z r. 1935 do rukou L. Walęsy ještě platila stará stalinská ústava z r. 1952. Nebylo divu, že celá ceremonie působila na národ spíše jako akt abdikace…

V únoru 1992 na celostátním sjezdu Sjednocených odborových svazů (WZZ) v Gdaňsku se A. Gwiazda vyjádřil zvlášť jednoznačně: „Scénář vývoje v Polsku probíhal dosud, jak chtěly elity (…) ‚liberálové‘ jsou banda zlodějů a ne politická strana. Vždy věděli, jaký je jejich úkol – oslovit komunisty ztrácející moc s návrhem ‚pojďme se rozdělit‘. (…) To, co se stalo v Polsku, je jako když si dva gangy mezi sebou rozdělí vliv na tržišti, určí ceny a výši daní (…) bylo by nebezpečné, kdyby kouřová cena dovedla veřejnost k názoru, že tato vláda je ta pravá a že je třeba se smířit s nouzí a úpadkem, jen aby se její práce nekomplikovala“ (s. 418).

Rovněž červen 1992 byl velmi dramatický. Tehdejší ministr vnitra ve vládě J. Olszewského Antoni Macierewicz (který se v roce 2015 stal polským ministrem obrany) sestavil seznam agentů SB, v němž vedle jmen řady členů parlamentu bylo i jméno L. Walęsy. Vláda ihned padla. Současně byl přepaden novinář P. Rabej, který s Annou a jejími nejbližšími přáteli udělal rozhovory. Nahrávky mu byly z bytu ukradeny, stejně jako rukopis připravované knihy o Anně.

Anna se v posledním dvacetiletí nikdy nezúčastnila oficiálních oslav založení Solidarity – ani v jubilejním roce 2005, kdy na ně došla velká dotace z Evropské unie. Podepsala však otevřený dopis Evropskému parlamentu, který byl zformulován manželi Gwiazdovými, kde mj. stálo: „Historie Solidarity nebyla dosud důkladně prozkoumána a dokonce ani v Polsku není obecně známa (…) historie se nedá změnit, křivdy se nedají napravit, ale všichni mají právo na historickou pravdu.“ (s. 424). Jenže západní Evropa – s výjimkou lidí jako G. Herling-Grudziński nebo A. Besançon – měla zájem hlavně o stabilitu za jakkoli vysokou cenu a o rychlý hospodářský průnik do zemí vznikajících trhů (emerging markets).

Na konci památného roku 2005 Anně americká Nadace památníku obětem komunismu, založená Kongresem, udělila Truman-Reaganovu medaili svobody za „prokázání výjimečné odvahy a síly při podpoře univerzální touhy po svobodném životě“ (s. 430). Anna se rozhodla věnovat odměnu svatyni Božího milosrdenství v Krakově-Lagiewnikách. Předseda Nadace L. Edwards v osobním dopise s velikým dojetím Annino rozhodnutí ocenil a zdůraznil úctu a hold všem členům a zakladatelům Solidarity za jejich zápas, bolest, utrpení…

O půl roku později, v r. 2006, při příležitosti státního svátku 3. května, Lech Kaczynski, tehdejší prezident, vyznamenal Annu a A. Gwiazdu Řádem bílé orlice „za činnost ve prospěch demokratických změn a nezávislého Polska“. Při příležitosti jejích osmdesátých narozenin pro ni znova uspořádal zvláštní oslavu v Prezidentském paláci a poté v Belvederu. V r. 2009 jí Úřad veřejného ochránce práv udělil Cenu Pawla Wlodkowice „za odvahu při hájení základních hodnot a pravd, a to i proti názorům a postojům většiny.“

Příští rok, 10. dubna 2010 Annin život končí v blízkosti prezidenta, členů vlády, generálního štábu armády, poslanců a předních kulturních představitelů poblíž Smolenska při havárii letadla. Odešla spolu s dalšími, známá jako skromný, dělný člověk, který celý život usiloval o lidská a občanská práva druhých. Naučila miliony prostých pracujících si věřit, nenechat si líbit bezuzdné vykořisťování, hájit budoucnost svých dětí, vzepřít se zabíjení nevinných, nebát se hlásit ke Kristu a hledat pravdu a lásku Boží. Naneštěstí poznala příliš mnoho lži a nenávisti. To ji ale nezlomilo. Její zápas o duši národa nebyl nikdy přerušen a díky následníkům pokračuje dodnes. Kdysi zcela osamělá a bezbranná odešla jako zralá, respektovaná, známá, ctěná a milovaná osobnost: „Anna Solidarita“.

Epilog

Polská společnost dále zápasí o uznání své specifické dějinné zkušenosti navenek i uvnitř sebe samé. Exulanti, přední i řadoví občané doma byli po desítky let vystaveni politickým tlakům a vyhlazovacím technikám, které si dnes český čtenář i specializovaný historik dokáže představit jen s obtížemi. Proto je Cenckiewiczova kniha příkladem unikátního svědectví vysoké odborné i čistě lidské úrovně. Dílo totiž vznikalo v kontextu hluboce prožívané a sdílené zkušenosti miliónů lidí. Mohlo proto reflektovat existenciální rovinu mnohaletého formování identity jednotlivců i národa jako celku.

Jakoby to významný exulant W. Gombrowitz (1904–1969) tušil, když v úvodní části svého pozoruhodného Deníku (1953–1956) počátkem padesátých let napsal, že „komunismus může být skutečně souzen jedině z hlediska nejpřísnější a nejhlubší existence, nikdy z hlediska povrchního a uhlazeného života – života měšťanského“ (české vydání v roce 1994, s. 36).

Gombrowitzův často zdůrazňovaný individualismus, extravagance a neúprosný výsměch nad každou falší, stylizací lidí jalových a nepravdivých dnes patří mezi to nejlepší, co může obohatit náš pohled na velikost i bídu polských dějin, literatury, katolictví a běžný život obecně. Samozřejmě by jeho interpretace životní reality měla obohatit i nás a každého, kdo se ve světě ptá, kam „naše doba“ spěje. Příkladů úsilí o hlubší výklad lze najít v pracích polských intelektuálů celou řadu a to nejen v díle např. nositele Nobelovy ceny za literaturu C. Milosze ale i v úvahách stovek vzdělaných a životem tvrdě zkoušených publicistů, novinářů, právníků, vojáků – veteránů, ex-politiků, diplomatů, kněží a dalších, kteří po desítky let doma v Polsku nebo v zahraničí sledovali a analyzovali násilné zavádění komunismu, jeho vnitřní krize, konečný obecně civilizační neúspěch a posléze přípravu transformace jeho blížícího se kolapsu pomocí svérázné modernizace.

Část české veřejnosti se mohla již počátkem devadesátých let seznámit se stručným výčtem fakt, iluzí a kamufláží tvořících jádro nových adaptačních procesů ve střední a východní Evropě. V doslovu polského publicisty Jerzy Targalského (publikovaném pod jeho pseudonymem Józef Darski) k nerozsáhlé, ale významné knížce R. Kučery „Komentáře (politické analýzy z let 1990–1992)“ se jasně konstatuje: „Po technologickém vítězství trhu s plánovaným hospodářstvím stála před komunisty pouze dvojí volba: buď nic neměnit a za několik let o všechno přijít v důsledku ekonomické katastrofy, vnitřních vzpour a povstání, jež by dohnaly Západ k intervenci ze strachu před vlnou uprchlíků, násilí a anarchie – anebo se vzdát politické moci, ale ponechat si moc ekonomickou tím, že by celý proces kapitalizace proběhl pod kontrolou sítě agentů a nomenklaturních kapitalistů a pod ochranou speciálně připravené politické a hospodářské elity, které by bylo předáno vedení ,socialistických‘ států v režírovaných umělých revolucích, aby tak nové vlády získaly veřejnou podporu... Západ dopřál komunistickým režimům klidnou transformaci: považoval dokonce KGB za jedinou sílu, jež je v Sovětském svazu schopna něco změnit bez nebezpečí anarchie.“ (Komentáře… Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha, ISE 1993, s. 119).

Postup je dnes již všeobecně známý: letité organizování tisíců kont, akciových společností, joint-ventures podniků, různých finančních ústavů a bank nejprve v zahraničí a poté i doma spolu s promyšlenou mediální podporou a tvorbou právních norem nutných pro klidný přesun nejlepších národních aktiv do rukou předem vytipovaných nomenklaturních kruhů a příslušníků „konstruktivní“ opozice. V tomto smyslu Darski resp. Targalski a další považovali Polsko osmdesátých let za laboratoř politické perestrojky – Maďarsko pak za experimentální dílnu v oblasti ekonomické. Úvahy tohoto druhu obsahovaly i geopolitický zřetel, který se na české scéně dodnes vyskytuje jen ve velmi omezené míře: „Integrace Ruska se Západem přes pásmo zemí s omezenou suverenitou lépe vyhovuje strategickému záměru Moskvy, totiž proniknout na Západ díky vlivu mafiánských sítí. K tomu směřují jak politické návrhy Dienstbiera na zrušení obou vojenských bloků a kolektivní systém bezpečnosti, tak – a to je horší – Walesy, který umožňuje Rusku infiltrovat hospodářství a politiku Polska (to znamená most k Německu) prostřednictvím rusko-polských společností, které vznikly z bývalých sovětských základen a jejich personálu.“ (cit. dílo s. 125).

V české společnosti, plné nostalgie po úspěšné první fázi industrializace a právním státu v období mezi dvěma světovými válkami, byla a je půda pro předstírání starých osvědčených postupů zvláště vhodná. Pokusme se – aspoň na chvíli – opustit sklon bezmocných ke švejkování či k populárnímu cimrmanovskému pohledu na svět a konfrontujme se opět s reflexí Witolda Gombrowicze: „Navzdory všemu vyzráváme, kdesi na samém spodku. Jestliže katolictví podle mne způsobilo polskému vývoji velké škody, bylo to proto, že se v nás zploštilo do rozměru příliš snadné a příliš přívětivé filosofie, která nabízí služby životu a jeho bezprostředním potřebám. Dnes není pro literaturu těžké porozumět katolictví hlubokému a tragickému, protože je v něm ten emocionální obsah, který roste i v nás, když se díváme na nestydatost světa. Zpátky! Zpátky! Zpátky! Ve chvíli kdy pochopíme, že jsme zašli příliš daleko, a kdy chceme vycouvat sami ze sebe, podá nám geniální Kristus ruku: ta duše poznala tajemství návratu jako žádná jiná.“

Jinak ironický a často až příliš racionální a analytický literát hledá cesty jak dospět „k nahotě a prostotě, k obyčejné, elementární ctnosti“ (cit. dílo, s. 52). Respektuje ty, kdo věří a je skeptický k těm, kdo chtějí věřit a tak mobilizují vůli ve snaze podřídit se něčemu mimo ně, aniž by usilovali o hlubinnou životní pravdu. W. Gombrowicz opustil Evropu těsně před vypuknutím 2. světové války. Nechtěně skončil na dvacet čtyři let v Argentině, kde původně měl pobýt jen krátce. Nečekaný otřes, nutnost začít zcela znova, věčná nouze, úžas z krásy neznámé přírody a nenucenosti latinskoamerického temperamentu vytvořily ojedinělý kontext pro jeho literární tvorbu a kulturně-filosofické úvahy (k soustavnému zájmu o filosofii se přiznal až po návratu do Evropy v šedesátých letech).

I proto je třeba brát jeho slova z počátku osudových padesátých let velmi vážně jako výraz těžko zvládané reality, vnitřní trýzně a mimořádné bytostně opravdové pronikavosti a čestnosti: „Intelektuální krizi, kterou prožíváme, bychom asi neměli připisovat pochybnostem o síle rozumu, ale spíše tomu, že dosah rozumu je tak nepatrný. S hrůzou jsme si uvědomili, že nás obklopuje milionové nekonečno zabedněných hlav, které nám kradou naše pravdy, aby je deformovaly, zmenšovaly, předělávaly v nástroje svých vášní; odhalili jsme, že rozhodující je množství lidí a nikoli kvalita pravd. Odtud naše náhlá potřeba jazyka tak prostého a zásadního, aby mohl být místem, kde se setkává filosof s analfabetem. A odtud náš obdiv ke křesťanství, které je moudrostí propočtenou pro všechny hlavy, zpěvem pro všechny hlasy od nejvyšších až po nejnižší, moudrostí, která se nemusí měnit v hloupost na žádné úrovni vědomí“ (tamtéž, s. 52).

Od Polska odtržené hlasy exulantů vytvořily předpoklady pro specifickou kulturu vzájemného dorozumění, která se plně rozvinula až doma o desítky let později. Anna Walentynowiczová neměla na četbu jejich literárních děl a polemik čas, průpravu a sílu. Nicméně ji úporný zápas o důstojný život pro všechny svedl dohromady s těmi intelektuály, kteří byli vysokou kulturou ovlivněni do té míry, že se i z nich stali lidé prostí, pravdiví, plně angažovaní v riskantním zápase proti všeprostupující lži a násilí. Byl to společný jazyk a víra, společný pocit zodpovědnosti za budoucnost mladé generace a nábožensky prožívaná úcta k umučeným a zavražděným obětem.

Díky tomu všemu i díky svému talentu a vytrvalosti mohl S. Cenckiewicz napsat výjimečnou knihu o mimořádné době a její mimořádné protagonistce. Rukopis práce stihl dát jí přečíst pár dní před jejím nástupem do letadla, které mířilo na východ, směr Smolensk – Katyň.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.