K 30. výročí pádu komunismu…

Napsal Jan Cholínský

V roce 1990 navštívil Československo písničkář undergroundové subkultury Charlie Soukup, který byl vládnoucími komunisty v roce 1982 vyštván do exilu (vzpomeňme verš Karla Kryla v písni „Písničkářský bacil“: „…Charlie Soukupe, vsadili tě do kupé…“). V databázi Youtube.com lze dohledat, že tehdy osvobozenému publiku zahrál – ve vlasti nejspíše poprvé bez hrozby perzekuce – i svou píseň z konce sedmdesátých let „Ke třicátému výročí“ (komunistického převratu v únoru 1948). Stálo v ní mimo jiné:

Mě chléb a sůl vždy dávala tahle strana má radnaja. Jsem republiky první květ, já dožil jsem se třicet let. Tak co by sem vám zapíral, mě komunismus vychoval. Sluníčko zasvítí, je mi z něj na blití, nebo to není tim, bude to vod pití. […] Jen klid, vždyť už nic neřikám, já sám se v sobě potýkám. Úplně s vámi souhlasim, texasky nosit nemusim. […] Všeci jsme veselí na noční v neděli, v lochu a třeba i v prdeli. […] Ke třicátému výročí, radši si prsty zmrzačim.

Soukup měl talent pro mrazivou i sarkastickou textařskou zkratku a dokázal ve svých písních trefně vystihnout kulisy tzv. normalizačního reálného socialismu, nicméně pro pořádek je třeba připomenout, že i přes tísnivou atmosféru totalitního komunistického režimu konce sedmdesátých let většinu lidí tehdy přece jen vychovávali rodiče a k slušnému životu nebylo třeba alkoholické sebedestrukce…

Nuže, 30. výročí pádu komunismu je za námi. V českém veřejném a mediálním prostoru se toto výročí tak trochu zúžilo na výročí studentské manifestace a brutálního policejního zásahu 17. 11. 1989, poněkud opomenuto bylo výročí navazující mimořádně významné generální stávky 27. 11. 1989 a zcela pominuto zůstalo vůbec nejdůležitější výročí sebelikvidačního rozhodnutí ÚV KSČ z 29. 11. 1989 o zrušení ústavního článku č. 4, který deklaroval vedoucí úlohu komunistické strany ve společnosti. Naštěstí jsou už za námi i oslavy, které žel nebyly využity k poctivé společenské sebereflexi, ale spíše ještě prohloubily ideovou a politickou dezorientaci české společnosti, která je ve své většině rozdělena na dvě názorové skupiny. Ty zůstávají v zajetí svých dvou zjednodušujících axiomů: 1) „Komunismus byl veskrze špatný, z čehož vyplývá, že současné kulturní a politické směřování Západu a bruselský kurs České republiky jsou, ne-li veskrze dobré, tedy zajisté správné a bezalternativní“ a 2) „Současný stav kultury a politiky Západu potažmo Česka je velmi špatný, z čehož vyplývá, že komunismus nebyl veskrze zlý – šlo v principu o ušlechtilou marxistickou cestu, anebo – bylo na něm přinejmenším ledasco dobrého.“ Suma sumárum: dva omyly a jeden ideový zmatek.

Pojďme ale zpět k oslavám výročí „listopadové a prosincové kontrarevoluce“ a některým aspektům veřejné podoby těchto oslav (kontrarevolucí mám na mysli celospolečenské vzepětí proti permanentní více než jednačtyřicetileté komunistické revoluci, resp. celospolečenskou vůli k odstavení této revoluce na smetiště dějin – viz slogany „Svobodu!“ a „Konec vlády jedné strany!“).

Nejprve vzpomenu tři podle mého názoru veskrze pozitivní a vydařené počiny a to s tím, že zde samozřejmě bylo i mnoho dalších.

Prvním z nich je putovní výstava, nazvaná Než přišla svoboda, kterou společně připravila čtyři muzea Pardubického kraje a představila ji v šestnácti městech. Výstava zahrnovala dvacet panelů s výmluvnými fotografiemi a doprovodnými texty. Na jednotlivých panelech byly na různých tématech (bydlení, doprava, kultura, zemědělství, životní prostředí) dokumentovány rozdíly mezi místním životem v období před rokem 1989 a poté, ale také představena regionální protirežimní opozice z dob tzv. normalizace a její lídři z listopadu 1989. Za zvláštní zmínku stojí fotografie z ulic měst a obcí v listopadu a po listopadu 1989 včetně výsledků dobové lidové tvořivosti – plakátků, jimiž byly polepeny výlohy obchodů. Na jedné z těchto fotografií byla vedle sebe zachycena dvě slovní hodnocení udělená komunistické straně občany pro oblast etiky a ekonomiky v rámci celkového vysvědčení vystaveného její dlouhodobé vládě – stálo na nich: „KSČ – záplava morálního bahna“ a „Nemáte barevnou televizi? Volte komunisty, nebudete ji mít ani za 20 let!“.

Zatímco výstavu jsem podrobně shlédl v České Třebové, další dva počiny – totiž knihy, které mě pozitivně zaujaly, jsem se zájmem prozatím pouze prolistoval v knihkupectví. První z nich představuje opět regionální dění v průběhu revolučních měsíců, tentokrát v mém rodišti – jde o ediční dvousvazkový dokumentační soubor sestavený Romanem Hájkem nazvaný Kladenská sametová (Halda, 2019). První svazek „Ať žije Kladno“ obsahuje soubor dokumentů, fotografií a vzpomínek aktérů, druhý svazek „Moje sametová“ zachycuje dobovou atmosféru objektivem známého kladenského fotografa Jiřího Hankeho. Škoda, že chybí fotka ze skvělého a přesvědčivého proslovu ke Kladeňákům, který měla krátce po 17. listopadu z balkonu Divadla Jaroslava Průchy herečka Iva Janžurová.

Z tematické knižní nabídky zaměřené na centrum revolučního dění se mi jako nejzajímavější jeví další dokumentační kolektivní dílo – Takoví jsme byli. Studentské listy po 30 letech (Pracul Production, 2019). Obsahuje soubor informací a svědectví o novinách vydávaných v letech 1990-1991 Nakladatelstvím Lidové noviny a připravovaných studenty žurnalistiky Univerzity Karlovy. Popisuje vznik, existenci a zánik tohoto čtrnáctideníku, přináší vybrané články a také vzpomínky padesáti redaktorů a spolupracovníků. Kniha rozšiřuje dosavadní informace o studentském hnutí „1989“ – souběžně připomínám ještě druhé vydání neméně zajímavých memoárů Martina Mejstříka Deník – řekněte jim, že sametová – Galén, 2019).

V mediálním světě jsme mohli mezi bezpočtem rozmanitých více či méně (ne)povedených vstupů zachytit také (místy kýčovitou a místy manipulativní) sebeprezentaci některých významnějších aktérů listopadových a prosincových událostí před třiceti lety. K věci se zároveň vyjadřovali – veřejně byť mezi svými (viz Youtube.com), různí známí i méně známí jedinci z řad bývalé komunistické nomenklatury, jimž lze ovšem vzhledem k jejich sepětí se sovětským komunismem stěží důvěřovat. Myšlenkový a názorový guláš navařený jedněmi i druhými nepřinesl žádná nová zásadní fakta a pro prostý selský rozum byl obtížně stravitelný, nemluvě o křesťansko-konzervativním politickém náhledu na věc s ohledem na vyřčené i nevyřčené.

Pro poslední číslo Konzervativních listů snad má smysl pokusit se podrobněji okomentovat a uvést na pravou míru několik výroků dvou známých politických aktérů „sametové revoluce“.

První komentář se týká výroků Michaela Kocába, který byl v předkontrarevoluční době hvězdou popmusic, autorem filmové hudby a v době kontrarevoluce jedním ze dvou představitelů iniciativy Most (druhým byl tehdejší redaktor komunistického týdeníku Mladý svět Michal Horáček), která si v září 1989 vytkla za cíl zprostředkovat dialog mezi představiteli komunistické moci a tzv. disentu. Jde mi zejména o to, že v jednom z mediálních rozhovorů (TV Seznam, 20. 10. 2019) Kocáb vyslovil názor, že ještě v listopadu 1989 by při potenciálním průzkumu veřejného mínění nejspíše většina lidí stála na straně komunistické totality oproti liberální demokracii. V dalších rozhovorech, které jsem vyslechl, už Kocáb tuto svou hypotézu neopakoval, ale spíše sám vyvracel uznáním významu celospolečenského vzepětí a manifestačního hnutí na konci roku 1989.

Nicméně pro pořádek připomínám, že tato teze je v příbuzenském poměru s nepravdivým tvrzením komunistické propagandy, že většina lidí v Československu v únoru 1948 stála na straně komunistů, jakož i s tezí postmodernistických historiků-revizionistů (viz děkan FF UK Praha doc. Michal Pullmann), že většina lidí „normalizační“ komunistický režim přijala za svůj. Oponuji s tím, že většina lidí v Československu v roce 1989 sice po strašných zkušenostech s represemi vůči odpůrcům komunistického totalitního aparátu (probíhajícími až do listopadu 1989) nebyla ochotna jít hlavou proti zdi, ale když nadešla revoluční situace, vyslovila se zcela jasně – proti režimu. Nejprve ve smyslu primárního sloganu počátečních měsíců protikomunistické kontrarevoluce – „Chceme svobodu a konec vlády jedné strany!“, a poté v prvních svobodných volbách v červnu 1990 – komunisté získali při více než pětadevadesátiprocentní volební účasti kolem 13,5 % hlasů.

Nechci zde komentovat Kocábovu vzpomínkovou knihu Vabank 1989-1991 (Universum, 2019) – jistě v ní jsou důležité kameny do sametové mozaiky, ale je třeba číst ji také mezi řádky, s patřičným odstupem a v celkovém kontextu. Zvláštní indicií nabádající k takovéto „filtraci“ je i to, že knihu ještě před jejím vydáním pochválil (mohu se domnívat, že přihřívaje vlastní polévku glorifikací iniciativy Most) někdejší pobočník komunistického premiéra Ladislava Adamce (a aktivní spolupracovník StB), současný profesor politologie a marxisticky/pročínsky/prorusky orientovaný geopolitický expert – Oskar Krejčí. V jiném z přehršle svých mediálních rozhovorů (Deník.cz, 24. 11. 2019) Kocáb o své předrevoluční spolupráci s Krejčím a o počátku iniciativy Most prozrazuje: „Přišlo léto [1989, pozn. J. Ch.] a Michal Horáček se náhodně potkal s Oskarem Krejčím, poradcem Adamce.“ Zde s omluvou konstatuji, že ač nejsem příznivcem spikleneckých teorií, na takovouto náhodu nevěřím. Dále čteme: „Oba měli tendenci k opatrnému vyjednávání, i když zdůrazňovali, že KSČ se svého vedoucího postavení nevzdá a že přímé jednání s Havlem je vyloučeno.“ To, že měl k opatrnému vyjednávání tendenci řadový „sloupkař“ z Mladého světa, si dovoluji označit za irelevantní, zatímco stejná tendence u významného nomenklaturního kádra Krejčího je pozoruhodná …atd.

Druhý komentář se týká výroků Václava Klause, který byl v předkontrarevoluční době dlouholetým zaměstnancem Státní banky československé a poslední dva roky před listopadem 1989 prominentním ekonomem Prognostického ústavu Československé Akademie věd. Jde mi o Klausovy výroky o tom, že komunismus na konci osmdesátých let už byl „slabý, neschopný a nechtějící se bránit“, že „to přece nebylo žádné naše vítězství nad komunismem, to byl pád komunismu“, a že „systém se prostě rozpustil“ (Právo a Novinky.cz, 2. 11. 2019). Tyto teze Klaus zastává konzistentně a jejich různé nuance prezentoval také ve svých hojných mediálních vystoupeních u příležitosti letošního výročí. V citovaném rozhovoru je ještě okořenil řečnickou otázkou: „Jak jinak si lze vysvětlit totální nečinnost institucí komunistické strany, vlády, policie, armády, Lidových milicí?“ Nejprve tedy odpovím na tuto otázku s tím, že Klausem zmiňovanou nečinnost lze vysvětlit velmi prostě – byť nikoli v souladu s jeho tezemi, a následně okomentuji ostatní citované výroky.

Komunisté získali své pozice v Československu po druhé světové válce a po únoru 1948 díky své vlastizrádné podřízenosti Sovětskému svazu, resp. práci pro mezinárodní komunistické hnutí a tzv. světovou revoluci. Po 41 let a 8 měsíců své pozice drželi coby lokální protektoři díky Sovětům a svému represivnímu policejnímu aparátu podléhajícímu Moskvě. Když sovětský vůdce Michail Gorbačov a jeho politbyro pod tlakem Spojených států amerických a vlastních neúspěchů rozhodli, že své satelitní protektoráty pouští, českoslovenští komunisté ztratili nejen geopolitickou, ale i psychologickou oporu. Nebyli zvyklí samostatně rozhodovat, ale primárně plnit úkoly „obrany socialismu“ (resp. sovětského geopolitického prostoru) vytyčené sovětskými soudruhy. Rok 1989, na jehož počátku jim Sověti oznámili, že již neplatí tzv. Brežněvova doktrína deklarující podřízenost satelitů včetně ochrany tamních protektorů, se pro ně stal rokem vnitrostranického zmatku. Listopad byl měsícem katarze a prosinec skončil vyklizením pozic. Přestože politbyro ÚV KSČ mělo k dispozici ozbrojené složky a celý represivní aparát, nebylo schopno tyto nástroje po 17. 11. využít ze dvou možných důvodů či jejich kombinace – zaprvé, v nastalé geopolitické konstelaci a politické situaci v ulicích a na náměstích (potažmo divadlech, vysokých školách a stále více i v médiích) a bez silných přátel nenašli komunističtí vůdci dostatek odvahy; zadruhé, pravděpodobně byli svými sovětskými soudruhy upozorněni, že použití násilí pro udržení režimu je zapovězeno. Sovětský mocenský „systém“ se ovšem nerozpustil sám od sebe, jak to tvrdí Klaus, ale byl poražen po tvrdém boji a to i za průběžného přispění hrdinných českých bojovníků ze čtyřicátých, padesátých, šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let. Část bojů byla vybojována se zbraní v ruce, část deklarovanými postoji a ta největší část v boji idejí na západní straně železné opony.

Je zde samozřejmě ještě další otázka, kdo a proč nechal zmlátit studenty na Národní třídě a odpálil tak vědomě či nevědomě kontrarevoluční rozbušku, ale tu zde ponechávám stranou.1

Ke Klausovým tezím dále podotýkám, že v Československu nepadl „komunismus“, coby teoretická koncepce či její programová realizace, ale komunistický totalitní režim řízený a udržovaný hierarchicky organizovanou Komunistickou stranou Československa vazalsky podřízenou Komunistické straně Sovětského svazu. Československý komunistický režim nepadl proto, že byl slabý a neschopný, jak tvrdí Klaus, ale proto, že ztratil sovětskou podporu tj. „pevnou půdu pod nohama“. Nevím, koho Klaus míní plurálem „naše“ (ve smyslu jeho výroku „nešlo o naše vítězství, ale pád komunismu“), ale pokud jde o většinu české společnosti, respektive po desetiletí decimovaného českého národa, šlo na konci roku 1989 skutečně o „naše vítězství“. Tohoto vítězství bylo dosaženo nasčítaným efektem statečného boje a úsilí tisíců antikomunisticky zaměřených jednotlivců napříč generacemi doma i v exilu počínaje rokem 1945 – a to proti přesile a za obrovských obětí, které si tento boj vyžádal. Český protikomunistický odboj a odpor jistě nepovalil Sovětský svaz, ale svými silami a energií se připojil přímo i nepřímo k těm, kdo vytvářeli protiváhu sovětskému bloku, totalitnímu systému a jeho ideologii a tím i hráz komunistickému pronikání na Západ a plánované světové revoluci. Boje českých domácích a exilových odbojářů stvrdili v listopadu a prosinci 1989 na českých náměstích a v českých podnicích prostí lidé toužící po svobodném tvořivém životě a ukončení nadvlády komunistů a jejich marxisticko-leninské ideologie.

V návaznosti jedním dechem a s plným respektem zdůrazňuji, že k důstojnému připomenutí policejní brutality a celospolečenského vzepětí na konci roku 1989 přispělo upřímným vylíčením svých vzpomínek dosti veřejně neznámých pamětníků z řad účastníků klíčové pražské manifestace nebo regionálních občanských aktivit zdola. Z dobových studentských vůdců byl mediálně nejviditelnějším historik a poslanec Pavel Žáček, jehož vystoupení byla jednoznačně přínosná – a to včetně těch v nejzajímavějším letošním tematickém pořadu České televize, dvaapadesátiminutovém dokumentu režisérky Andrey Sedláčkové Konspirace 89 (k dispozici online).

***

A na úplný závěr ještě malá osobní douška, cosi jako post scriptum mého publicistického jednadvacetiletého komentování procesu dekomunizace společnosti…

V listopadu 2019 jsem byl po 8 letech propuštěn ze zaměstnání v Ústavu pro studium totalitních režimů – údajně pro nadbytečnost v rámci reorganizace, nepochybuji však o tom, že reálně pro své odmítání relativizace zločinnosti komunistického režimu 1948-1989 a opoziční postoj vůči současnému vedení této instituce. Na mém vyhození se nepodíleli ani komunisté ani „babišovci“, ale ředitel s náměstkem dosazení do svých funkcí podle mých informací politickými stranami ČSSD, Top 09 a Zelení. Dodávám, že první tři roky jsem pracoval jako vedoucí redaktor časopisu Securitas Imperii (č. 20-25) a poté jsem se věnoval badatelské činnosti zaměřené na český politický exil a protikomunistický odboj. Výstupy z mé historiografické práce jsou dostupné v odborných časopisech a sbornících, nevydána zůstala trilogie o české exilové politice a publicistice nesocialistické orientace v letech 1948-1968 v rozsahu cca 3000 normostran.

Více informací o mých odborných a popularizačních textech i vydavatelských projektech včetně mojí autorské publikace Dekomunizace společnosti: Češi v bojích o minulost a Polacy w walkach o prześlość (Články, polemiky a recenze z let 1998-2019), která vyjde v únoru či březnu 2020, je možné nalézt na internetové adrese www.nadilo.cz.

Poznámky:

1 Odpověď zde zůstává pouze hypotetická, nicméně se značnou mírou pravděpodobnosti. Nejspíše šlo o pokus sesadit zkostnatělé politbyro KSČ a nahradit ho „reformními“ komunisty, kteří budou navenek „humanizovat systém“ a zároveň udržovat stranickou mocenskou dominanci (a snad i vytvářet jakousi utopickou laboratoř pro ten konečně správný model socialismu, případně vytvářet prostor pro další sovětské/ruské průniky do západoevropské politické sféry). Násilí vůči demonstrujícím studentům v případě platnosti této hypotézy mělo diskreditovat a pomoci odstavit stávající komunistické vůdce v principu podobně, jako byl na jaře 1968 odstaven prezident Antonín Novotný zrušením cenzury a otevřením problematiky „přehmatů“ padesátých let. Kdo za tím stál? Nevíme. Mohl to být Gorbačov a jeho politbyro prostřednictvím sovětských tajných služeb a StB, mohla to být na sovětském politbyru nezávislá složka KGB či GRU působící zde prostřednictvím StB. Malá pravděpodobnost je, že šlo výlučně o akci ambiciózních jednotlivců v KSČ/StB. Mezi hypotézy lze – a to s nejmenší pravděpodobností platnosti – zařadit také tezi, že nešlo o cílenou zpravodajskou akci zaměřenou na vyvolání revoluční situace, ale pouze o standardní potlačovací a zastrašovací (zpackanou) operaci ve snaze vedení komunistické nomenklatury udržet moc a získat čas. Faktem je, že situace se dynamicky vyvíjela, společnost využila příležitost ke kontrarevoluci a ani v jednom ani v druhém z uvedených potenciálních případů komunistům původní plán nevyšel. Cíle první předpokládané verze – tj. výměny „starých“ komunistů za „nové“ nebyly pod tlakem studentského a společenského hnutí uskutečněny. Pokud připustíme druhou „nekonspirační“ verzi, představitelé režimu situaci pod tlakem kontrarevoluce neustáli. Jak s touto vzniklou situací naložili noví političtí vůdci, to již je další kapitola z českých dějin – mimo zaměření tohoto textu.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.