Obsah

Binec na poště

Napsal Jan Kubalčík

Dva kamarádi sedí v baru a jeden nadměrně pije... Druhý se ptá na důvod a dostane se mu odpovědi: „Byl jsem na týdenním školení. Ve středu nám řekli ‘Podívejte se, pátky už stejně na takových akcích nestojí za nic, dohodněme se, že školení ukončíme ve čtvrtek v poledne a můžete jet domů.’ A tak jsem šel na poštu a poslal ženě telegram: ‘Prijedu ve ctvrtek.’... nějak mi to nedalo a poslal jsem ještě jeden: ‘Prijedu ve ctvrtek.’. Pak se vrátím domů a najdu manželku v posteli s cizím chlapem – no není ona běhna?“. Po krátkém zamyšlení se dostaví reakce: „No... ale třeba je to jenom binec na poště...“.

Mnoho z toho, co se na světě děje špatného, je dílem prosté lidské hlouposti, nedůslednosti, liknavosti, opomenutí, lenosti, nedbalosti, neschopnosti. Daly by se doplňovat další zdroje špatností. To všechno by bylo lze zahrnout pod onen „binec na poště“. Osobně jsem pevně přesvědčen, že prakticky cokoli, co lze vyložit prostým lidským selháním, je také opravdu „lidským faktorem“ zapříčiněno. Proto má tak obrovský význam rozšiřování vzdělanosti a mýcení ignorance.

Druhá strana této mince by mohla být nadepsána „Raději být v vysmíván pro podezřívavost, než zemřít na naivitu.“. Takový přístup musí vstoupit „do hry“ tím podstatněji, čím více se jedná o vážné záležitosti a tím spíše, čím větší je pravděpodobnost účasti aktérů, pro které jsou manipulace, cílená dezinformace, konspirace... a podobné praktiky denním chlebem. Uvěřit výmluvě na „lidský faktor“ v případě, kdy zkušenost, fakta i příčinné souvislosti hovoří o opaku, je bezesporu zpozdilé a naiva si to nakonec opravdu odskáče.

Jedy a tmy – pošli to dál

Apatie, naštvanost a nedůvěra, to jsou v naší zemi tři vrcholy jednoho trojúhelníku. Každý s každým se vzájemně podporují a tázat se dnes po tom, který z nich je prvotní, znamená řešit klasický problém s vejcem a slepicí. Apatie a naštvání jsou přitom jen ve zdánlivém protikladu. Např. člověk pravidelně krmený nepřetržitým proudem informací o špatnostech společenství, v kterém žije, dříve či později dospěje k závěru, že lumpáren je tolik, obklopují jej ze všech stran a participují na nich tak mocné síly, že se s tím prostě nedá nic dělat a v zájmu udržení duševní rovnováhy bude nejlépe se o to zkrátka úplně přestat zajímat. Inu, ono by se i něco dělat dalo, kdyby se našlo víc poctivých lidí... jenže komu se dá důvěřovat?

Zatímco lidem se důvěřovat nedá, špatným zprávám se věřit dá. To je na jedné straně logické, na druhé straně paradoxní. Logické je, že když jsou lidé parchanti, tak prostě dělají hodně zlých věcí... Ale vždyť i ty špatné zprávy jsou šířeny pouze lidmi – a těm se přece nedá věřit... Tak či onak, špatné zprávy se skutečně šíří a je jim dopřáváno mimořádného sluchu a další distribuce. Bylo by samozřejmě možné v takovém kontextu rozebírat katastrofické televizní zpravodajství či bulvární tiskoviny, ale mně se v první řadě jedná o to, co jsou lidé sami ochotni mezi sebou dobrovolně šířit a vzájemně se utvrzovat v tom, v jak moc velkém srabu se vynacházíme.

Jedná se mi o jedovaté e-maily. Počínaje přibližně květnem uplynulého roku, kdy jsem si je začal pro zajímavost schraňovat, jsem jich sám dostal 10, čili v průměru více než jeden každé čtyři týdny. Výzvu ke generální stávce – prý od „studentů pražských vysokých škol“. Text lkající nad dnešní smutnou dobou a vzpomínající, jak jsme si „dřív“ byli tak nějak lidsky blíž, který psal údajně pan Lasica, autorem jiného, který uvádí několik kauz z poslední doby, by pak měl snad být pan Baudiš ml. Dále různé tabulky s podrobnými informacemi o korupci, o zadlužení. Zprávu detailně popisující, jak islandský lid zatočil se svými zlotřilými politiky (a sugerující, že nám to všichni koordinovaně tají...), s výzvou, abychom to udělali nejméně stejně razantně. Tématem byl tendr na odstraňování ekologických škod či zločiny Václavů Havla a Klause. Některé zcela anonymní, některé podepsané tak, že identitě autora bylo opravdu těžké uvěřit, až po ty uvedené – podepsané veřejně známými jmény. Zpracování od prostého textu v e-mailu až po propracovanou grafiku. Slovník a způsob argumentace od ordinérní úrovně po velmi slušně sofistikovanou. Společný jmenovatel: jedy a tmy. A velká spousta práce.

Jeden za všechny

Vždy se vyplatil bližší pohled – neboť ďábel bývá skryt v maličkostech. Jádro oněch sdělení bylo pokaždé racionální a nezpochybnitelné. Pak tam ale byla neomylně vložena informace, která měla zjevně čtenáře svojí brizancí šokovat. Buď jsou prostě presentovaná negativa příšerně přeexponovaná a v kontrastu s tím je velmi laskavě a idilicky představená „doba minulá“... tedy něco pro city. Nebo, když dojde na fakta, např. prostě „uletí nula“ – čili z řádu miliard jsou najednou desítky či rovnou stovky miliard Kč. Nebo autor předstírá, že neví, že daně tvoří jen část z našeho výdělku a jak u nás funguje zdravotní a sociální pojištění, a dedukuje z toho pochybná, zato však velmi silná tvrzení. Myslím, že stojí za to tento příklad za všechny vzít a opravdu jej rozebrat do detailu.

Cituji: „Protože pokud se ztrácí 25 procent veřejných prostředků, znamená to, že ze všech daní, které musíte vydělat na veškeré zboží (dph u nafty, energií a potravin např.) a na veškerých poplatcích do společného banku (daně, vzp, sociálka), čtvrtinu těchto prostředků platíte zbytečně. Potom však je otázka, zda i podobnou část vaší práce a profesní námahy nevynakládáte zcela zbytečně. ... Jinými slovy, kladu otázku, zda nepřímo ale přece i vás tento mechanismus neokrádá o sílu a čas. Který byste mohli účelněji vynaložil úplně jinak, například na čas trávený s rodinou či drahocenným odpočinkem. A když bych operoval s nadsázkami, zkuste si představit, že z osmi pracovních hodin každého dne dvě hodiny vaší námahy přicházejí zcela vniveč, padají do kanálu.“ Počítejme sice velmi hrubě, ale poctivě. Všechny odvody činí asi 60% z toho, co každý z nás vydělá (tady je první faul – autor se tváří, jako bychom odváděli vše co vyděláme) a daně z toho činí necelou polovinu – zbytek tvoří zdravotní a sociální pojištění, kde dominantní složkou jsou starobní důchody, kterých se v systému průběžného financování opravdu žádná korupce prakticky týkat nemůže (to je druhý faul)... čili ony veřejné finance, o kterých je řeč, a které mohou být (a jistě také naneštěstí jsou) zasaženy různými způsoby zlodějen, se skládají z cca 30% z toho, co každý z nás vydělá... a z toho se tedy, řekněme spolu s autorem, rozkrádá oněch 25 procent, čili 7,5% z toho, co každý z nás vydělá... a to nejsou dvě pracovní hodiny z osmi, ale „jen“ asi 36 minut. Možná bychom přesnějším postupem došli k 30 minutám, možná k minutám 45, ale v žádném případě to nebudou autorem uvedené 2 hodiny. I těch 30 či dokonce 45 minut je samozřejmě nestydatě moc a já vůbec nechci obhajovat tak ostudný stav – ale co je zřejmé, není to tak šokující a sdělné, jako čtvrtina... považte: čtvrtina! To se přece posílá dál úplně samo, zvlášť když máte rudo před očima...

Aby bylo jasno, já nehájím opačný extrém – tedy že snad korupce nekvete, že se snad nezadlužujeme... nebo že snad skutečně v dobách našeho dětství nebylo vůbec nic, co by stálo za pěknou vzpomínku (už jen to, že to bylo dětství...). Hájím proporce. Přehánění může mít řadu důsledků a při velkém přehánění jsou všechny negativní. Buď to zkrátka na základě emocí přikrmí co to přikrmit má (kde kdo nerozlišuje miliardy a biliony... vnímá jen, že čím víc nul za číslem, tím víc si ti nahoře zase nakradli... tak proč nepřihodit jednu dvě nuly navíc – jak prosté). Nebo to čtenáře přivede k poznání, že problém má už tak gigantické rozměry, že jej opravdu řešit nelze. Nebo se utvrdí ve svém přesvědčení, jak moc je obelháván. B. Doležal v textu na podobné téma uvedl další negativní důsledek: „Je zjevné, že veřejné mínění takto zformované otvírá prostor pro spasitele.“ Zkrátka široko daleko nic dobrého. Přitom správné řešení lze hledat pouze tehdy, když údaje, z kterých vycházíme, budou realistické – samozrejmě ani podhodnocené, ale ani nadhodnocené.

Co bych rád ještě jednou zdůraznil je celkový jedovatý duch těchto šířených zpráv – skutečné rozměry našich potíží už tak působí na mysl lidí otravně a zde je umě namíchán koktejl, po jehož požití nabývá každá špatnost rozměrů přímo obludných. Jsem přesvědčen, že skutečným smyslem těchto jedů, jak už to u jedů bývá, není informovat, ale otrávit. Ten propagandistický nápoj vyvolává dávivý efekt a způsobuje míru znechucení a zhnusení, která by byla adekvátní, kdybychom na tom byli nejméně asi tak desetkrát hůře, než ve skutečnosti jsme. Výsledkem je paralýza.

Nejdelší kopec

Od roku 1989 až dodnes zdaleka věci nejdou tak, jak by mohly jít. O řadě oblastí se dá dokonce pravdivě prohlásit, že to s nimi jde od desíti k pěti. Možná i k nule, nebo pod nulu, prostě s kopce dolů – a vousatý bonmot praví, že nejdelší kopec na světě máme právě u nás: dolů jedeme už desítky let a pořád nejsme na úpatí. Optimistická slupka Čecha, Moravana i Slezana, pokud vůbec nějakou má, je tak křehká! Zato jeho pesimistické a skeptické jádro je tvrdé. I kdyby se mu doneslo deset dobrých zpráv, stačí jedna špatná, aby to vyvážila – a je zase důvod k nadávání (čest výjimkám!). Kromě toho je takový přístup presentováván jako známka zkušené dospělosti. Naštvat obyvatele našich zemí je směšně snadné a udržet je v naštvanosti je ještě snažší. Apatie ke všem záležitostem společenství ústící do emigrace (vnější i vnitřní) je přitom již po generace praktikovanou reakcí a dá se na ni s úspěchem vsadit. Důsledkem je volné pole pro gaunery.

Podstatné přitom je, že tohle není vůbec nic nového pod sluncem – zde uvedené je všeobecně známo. Tak spolehlivě, téměř automaticky fungující mechanismus přímo volá po zneužití. Skutečných potíží je dost, ale co kdyby to nestačilo a někde v pustině existující nepopulistické ostrůvky pozitivních deviací by přece jen našly cestu, jak širšímu publiku představit směr, kterým dáme-li se můžeme přece jen mnohé změnit k lepšímu? Apatie zaručuje, že nebude nikdo naslouchat a bude-li naslouchat, neuvěří. Apatie je hnojivem již tak kvetoucí nedůvěry, jejím nejlepším podhoubím je permanentní naštvání. Bude-li v lidech opakovaně a bohatě živeno, zmíněné volné pole pro gaunery je zajištěno bez omezení.

Zpětný chod

Od roku 1989 až dodnes zdaleka věci nejdou tak, jak by mohly jít. Ale nikdo nás nefízluje cestou na mši, děti mohou studovat bez ohledu na kádrový profil rodičů a cesta do Vídně i zpět je součástí běžného života běžného člověka. Jen tyto tři věci bohatě postačí, aby bylo nad slunce jasné, že nikdy nemůžeme být dost vděční za změnu, ke které před již více než dvěma desetiletími došlo. Kdo předlistopadovou éru zažil byť i jen jako středoškolák a tvrdí opak, trpí ztrátou smyslu pro proporce či politováníhodnou amnézií. To tvrdím i přes to, že si nedělám žádné iluse o průběhu sametové revoluce ani o jejích protagonistech, nepochybuji že jejími skutečnými vítězi jsou dědicové diktatury a odstranění našeho současného postkomunismu považuji za nejdůležitější cíl, který dnes před námi stojí. Nicméně tři zmíněné příklady jasných změn k lepším nejsou ani zdaleka jedinými zdroji, z kterých lze čerpat optimismus, a při jejich zpřítomnění je najednou očividný jejich fundamentální význam. Je proto až neuvěřitelné, že mohou být tak snadno zastíněny jedovatými mraky skepse, tmou pesimismu. Přesto je obzor tak mnohých tvořen téměr výhradně právě chmurami. Troufám si říct, že to nemůže být samo sebou, že v tomto případě se o „binec na poště“ prostě nejedná – někdo nám ty jedy vaří.

Hranice mezi civilisací a barbarstvím je mnohem tenčí, než se nám zdá. Česká republika se nevyhne těžkým zkouškám, které již stojí na prahu našich domovů, a to, co se nám momentálně jeví jako skálopevná jistota, se může zítra rozplynout. Alfou a omegou mnoha lidí je dnes materiální blahobyt a jeho omezení je podstatnou součástí přicházející éry. Probuzení společenství z letargie je samo o sobě více než žádoucí, ale co přinese, bude-li neseno pouhým vědomím výhradně toho špatného, co uplynulé dvě dekády také přinesly? Temný vztek může zrodit jen slepou pomstu barikád. Příčiny prudkých sociálních nepokojů mohou být ty nejneočekávanější, jiskra, která je zažehne, může přeskočit v důsledku i těch nejbanálnějších událostí. Navíc nelze mít jistotu, že někdo připravený nedrží křesadlo.

Přátelé, neživme ty jedy – v sobě ani v jiných. Možná je to drobnost, ale zmíněné e-maily jsou jedním z mála takových případů, s kterým má každý z nás možnost opravdu svobodně naložit. Nejen že je nepřeposílám dál, ale těm, od kterých jsem je obdržel, odpovídávám s tím, že se podle mého názoru jedná o zlovolnou propagandu a mám-li náhodou dostatek času, doplňuji i příslušné zdůvodnění... a připojuji prosbu, aby tuto moji reakci původce zprávy poslal i těm ostatním, kterým ten nešťastný e-mail rozeslal – s nadějí, že to může vzít i „zpětný chod“. Je to jedna z příležitostí reálně přispět k tomu nenechat otrávit sebe a nabídnout protijed ostatním. Nešířit dál ty tmy je v silách každého a přesvědčivě vyvrátit ty nejjedovatější z nich zvládnou mnozí. Dávám ke zvážení tu příležitost využít.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.