Obsah

Ohraná písnička

Napsal Jan Kubalčík

Stokrát opakovaná lež se sice nestane pravdou, ale může se pěkně zažrat. Takhle máme zažráno ledasco, od Jiráskova Temna, přes poválečné vyhnání mnoha našich spoluobčanů jen proto, že jejich mateřštinou byla němčina, až po přesvědčení, že ten stalinský komunismus byl opravdu zlý – ale ten normalisační, to už se za totalitu pokládat snad ani nedá... Něco se s námi tak nějak táhne už od roku 1918, něco nese novější datum výroby.

Bavit se s někým, kdo je v zajetí těchto bludů, je vyčerpávající a soudný člověk si nakonec poví, že mu to za to opravdu nestojí – ten čas, ta energie... navíc, řečeno se sv. Augustinem: „Jsou lidé, kteří buďto nejsou schopni výkladu porozumět, nebo jsou v zatvrzelosti mysli tak nepřístupní, že neuposlechnou, ani když porozumějí; takoví činí námitky takové, jak stojí psáno, mluvíce opovážlivě a nesmyslně donekonečna (Žalm 93,4). Vidíš přece, jak by bylo nekonečné, svízelné a neplodné, kdybychom jejich odpovědi chtěli vyvracet tolikrát, kolikrát je napadne mluvit s drzým čelem úplně bezmyšlenkovitě, jen aby našim rozkladům nějak odmlouvali!“ Kromě toho, na druhé straně vidíte jen totální resistenci a když se zmíní některá z mnoha špatností z dílny ikon, které v těch mýtech hrají hlavní role, i nějaká ta negativní emoce vyplave...

Vsadili po poválečném převzetí moci naši totalitáři, učedníci to přičinliví kremelských mistrů, na podobnou kartu. Stručně řečeno: vrazi z Vólstrýtu a agenti Vatikánu na jedné straně, dělníci a rolníci v bratrském souručenství s pracující inteligencí a nerozborné jednotě se Sovětským svazem na straně druhé a republiku si rozvracet nedáme... Zkrátka a dobře, Západ, to byl ďábel. No považte, tloukli tam černochy, a byli tam žebráci! To my jsme takové jevy v lidově-demokratických a socialistických republikách prostě zakázali. A toho dobra co z toho vzešlo! A nesmíme samozřejmě zapomenout, řečeno s Marií Pujmanovou, na hanebné emigranty! Co se totiž nestalo, lid – resp. jeho neuvědomělá část – hlasoval, když to nešlo jinak, nohama... ne a ne pochopit, jaký zemský ráj, a to vůbec ne jen na pohled, mu místní poměry skýtají. Mnohdy z hospodářských, ale nikoli výjimečně i z politických důvodů dávali lidé přednost jiným pořádkům, a to i za tu cenu, že riskovali setkání s hrdinnými pohraničníky, které pro řadu z nich bylo zde na zemi setkáním posledním. To dá rozum, že mezi tu emigrantskou chátru vysílali soudruzi své věrné, aby měli přehled, jaké pletichy zrovna ten který odrodilý zkrachovanec chystá. Inu, pěkné vzpomínky to jsou... ale dosti jich.

Tak se stalo, že soudruzi zjistili, že jim to tak nějak jde od deseti k pěti a tomu Západu tak nějak od dvaceti k padesáti a že to tak dál nejde. Perestrojili se, glasnosť zavedli, aby následně jako jediní skutečně připravení rozkradli majetek, který byl ještě nedávno v „socialistickém vlastnictví“. Tak se zrodili naši kapitalisté. S emigrantskou chátrou se ale dál bavit nebudeme a že by restituce byla nejlepší cestou privatisace, to si vykřikujte do světa jak chcete, kormidlo i nadále třímáme my!

Jenže čas běží a vliv protizápadních kampaní přece jen vyprchává. Ovšemže se najdou rudí mladíci – ale ti byli, jsou a budou a jen nemnoha to v civilisovaných poměrech vydrží do vyššího věku. O ty mi ale ani tak nejde. Jedná se mi o obecné povědomí. Vstoupili jsme do EU, byli jsme přijati do NATO, kremelský chán nemá tak absolutní slovo, jak tomu bývalo. Málokdo ale v této zemi dneska ví, co je to loyalita, a tak je snadné ukázat prstem a říct: To je ta dnešní prohnilá vrchnost, ta za to může... Naopak „realita popřevratové situace“, ta nebyla tak špatná – jak uvádí Vlastimil Podracký ve svém textu Na slepé koleji (KL 9/2012). Jak to tak bývá, vybírá z oné reality jen růžovější část. Ostatně, část tvrzení, která Podracký uvádí, by se velmi dobře hodila i na hitlerovské Německo – tam také celkem důsledně potírali západní dekadenci...

Nicméně, abych na něco reagoval konkrétně, potraty, které prý byly omezované, bolševické režimy zavedly a děti ve školách nebyly primárně vychovávané k práci, ale k budování socialistické vlasti. A rodiny? Kdo to štval děti proti rodičům a vyráběl z malých nešťastných dětí udavače? Dekadentní Západ snad? Normalizační ČSSR prý podporovala rodinu... inu, také jsem jedno z tzv. Husákových dětí, ale takový pocit jsem nikdy neměl. On asi režim sem tam nějakou tu rodinu podporoval, ale ta naše mezi ně, jak na potvoru, nepatřila. To, co režim dělal plošně, bylo prosté: když v několika vlnách vyštval téměř každého, kdo alespoň něco uměl a nehodlal žít celý život v předklonu, tak pro zbytek určitě statisticky platí, že otec od rodiny si víc rozmyslí, nakolik bude s režimem na nože. A když už se autor ohání demografickými argumenty, měl by se podívat na vývoj střední délky dožití v letech 1980 až 2010 u nás a např. v sousedním Rakousku (které je, domnívám se, z mnoha důvodů pro takové srovnání obzvlášť vhodné)... Stačí vzít hodnoty naděje na dožití vždy po 10 letech a je zcela nezpochybnitelné, že svoboda, i když je spojena s možností šlapat vedle a dělat chyby, je pro člověka blahodárná i co se prosté délky života týče. A tato svoboda, to je Západ. Podracký má zřejmě krátkou paměť – a nebo nemá a vsází na to, že ji mají krátkou všichni, kdo si jeho text přečtou.

Autor ukazuje prstem na to, co k nám také ze Západu přichází. Nu, ano, ale ono může přijít zejména to, co si my sami převezmeme. Jenže (a zejména!) platí, že Západ, to jsme také my. Autorovo vidění je takové, že Západ nás kolonizuje – zatímco my jsme přece přirozenou součástí Východu... tedy konkrétně Moskevského chanátu, i když to naznačuje tak nějak ostýchavě a v závěru i zmíní, že k Západu opravdu patříme. Působí to na mě v kontextu celého článku jako když se na vás někdo šklebí, pomalu hrozí pěstí a z huby mu leze „rád vás vidím, pojďte dál“. To ale není u Podrackého ničím novým, i argumenty jsou už ohrané. Jenže člověku to nedá, taková tvrzení přece nemohou zůstat bez komentáře.

Nevím, na co autor naráží, když píše, že jsem kdysi napsal „že musíme přijmout západní kulturu děj se co děj, a potom s ostatními porazit levicový liberalismus a obnovit konzervativní poměry“. Možná měl na mysli tohle: „Poznání neměnné lidské přirozenosti, tedy mixu nedokonalosti, schopnosti rozpoznat dobro (tedy to, co je s lidskou přirozeností v souladu, co vede ke spáse) od zla a svobodné vůle mezi nimi zvolit, to je jeden z hlavních přínosů Západu a od něj se odvíjí i jeho politická superiorita. Rezignace na tento základ – v tomto případě rezignace na kritérium rozpoznání dobrého od zlého – je potenciálně odvržením všeho, co na tomto základu stojí. Hlavní dělící linie mezi konzervativci na jedné straně a liberály a socialisty na straně druhé proto spočívá v materializmu. Úkolem konzervativců je být na straně Západu, tedy podporovat takové uspořádání, které je v souladu s poznanou lidskou přirozeností, respektuje svobodu, povzbudí každého k nalezení těch nejobecnějších pravd, povzbudí společné povědomí o nich, tím začne znovu nastolovat vzájemnou důvěru mezi lidmi a tak umožní opět jejich spolupráci.

Ponechám na čtenáři, aby si to sám přebral, není přece třeba argumenty opakovat.

Když jsem četl v Podrackého textu: „To je asi jako bych měl napřed zahynout jen z kolegiality k ostatním hynoucím a potom vstát z hrobu (mrtvý to už nesvedu).“, vzpomněl jsem si na evangelium, které se četlo před nedávnem při slavení svátku sv. Vavřince: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek.“ (Jan 12, 24) Vím, že kontext je odlišný, ale přece jen autorův primární přístup v tomto zrcadle vidím jako podstatně materialistický – tedy od základu mylný.

Nakonec je tady jeden autorův oblíbený faul. Podsouvá čtenáři, že snad konzervatismus „deklarovaný jako bezvýhradná služba Západu“ schvaluje hodnotový relativismus. Samozřejmě, že nikoli. Západ se ale vyznačuje tím, že proti těmto omylům můžeme svobodně vystupovat a ukazovat na jejich zlé důsledky. Ale, jak už jsem v jakési polemice dříve uvedl, není možné směšovat. Když Podracký píše kriticky „Svoboda umožňuje svobodu ženy zahubit svůj plod, propagaci homosexuality, svobodu ponížit všechny konzervativní hodnoty, svobodu nezaložit rodinu a jen si užívat peněz.“, nerozlišuje, a to je ale nezbytné. Že potraty nejsou vynálezem Západu, to už jsem zmínil (ostatně i dnes se stačí podívat např. do Srbska, které je v potratovosti první v Evropě, nebo rovnou do Ruska, tedy tam, kde v roce 1920 potraty poprvé uzákonili...). Zajímavá je také autorem kritizovaná „svoboda nezaložit rodinu“... Jak by se takový opak, tedy „povinnost založit rodinu“ asi vymáhal? Raději nevědět...

Svobodu, nejen osobní ale i národní, včetně státní nezávislosti, nemáme nikdy absolutní, a to zejména coby střední až menší stát na křižovatce dějin uprostřed Evropy. Můžeme jí mít větší nebo menší porci. A myslím, že už jsme si vyzkoušeli do sytosti, jaká je ta porce, když se hraje podle kremelských not. Nepošilhávejme po Východu a trvejme na naší sounáležitosti s ostatními zeměmi západní civilisace, která je dosud nejsvobodnější civilisací v dějinách a současně nositelkou základních pravd o člověku, z nichž vychází také naše konzervativní politické přesvědčení. Jakékoli pokusy o separaci a isolaci od ostatních zemí západní civilisace jsou zradou naší existenciální identity v dějinách.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.