Jedním ze tří podivuhodně spletených pramínků současné rozsáhlé akce státních zastupitelů a policistů na nejvyšší politické úrovni je stíhání účastníků politického obchodu, kterým bylo zajištěno přijetí daňových zákonů tím, že odporující poslanci rezignují na svůj mandát a obdrží ekonomicky zajímavé funkce ve státním a hospodářském aparátu. Aktérům této aféry hrozí obvinění z trestných činů korupčního charakteru.

Domnívám se, že toto jednání, jež je nyní předmětem vyšetřování, nemůže působit radost nikomu, kdo má smysl pro čestné a poctivé jednání. Zákonodárci nemají být zvýhodňováni za určitý způsob hlasování či nehlasování.

Jenže dějiny politiky jsou dějinami tuhých vyjednávání, na jejichž konci je poskytnutí vzájemných výhod a ústupků. Takto byla koncipována i tzv. opoziční smlouva a tak je založena i každá koalice kdekoli na světě. V nejbližší budoucnosti bude zřejmě v Česku v úřadě menšinová vláda opírajícím o další politický subjekt, s kterým vytvoří většinu. Je pravděpodobné, že takovýto subjekt předloží vítězné straně své požadavky v podobě např. přidělení určitého počtu míst náměstků ministrů a dalších významných funkcí. Jde o trestné jednání?

Dalo by se namítnout, že v našem aktuálním případě jde díky poskytnutí výhod jednotlivcům o případ extrémní a neobsahující ani ono „minimum morálky“, jež je zapotřebí pro vyhnutí se trestnímu řízení. Rád bych však jen upozornil, že kdyby trestnost takovéhoto jednání byla důsledně vždy a všude uplatňována, mohli bychom dnes v USA možná ještě navštívit chaloupku strýčka Toma. President Abraham Lincoln prosadil čtvrtý dodatek k americké ústavě, zakazující otroctví, jen díky tomu, že několika senátorům slíbil lukrativní funkce v administrativě. V současném Česku byl ve hře méně vznešený cíl, ale snaha o zamezení pádu do dluhové pasti by měla být alespoň chápána.

Případy politického obchodu a jeho možné kriminalizace jsou jen jednou kategorií situací spadajících pod známé latinské přísloví fiat iustitia, pereat mundus. Budiž spravedlnost, i kdyby měl zahynout svět. Jak s tímto principem naložit, to si lze ukázat na míru, který byl nastolen po dvou světových válkách ve 20. století.

První světová válka skončila známým versailleským mírem. Německo bylo potrestáno ztrátou všech kolonií i části svého území v Evropě, vysokými reparacemi, blokádou a dalšími omezeními. Ačkoli nepociťuji ani minimum téměř povinné české germanofobie, soudím, že vzhledem k děsivým ztrátám životů i majetku a současně podílu viny Německa na vypuknutí i trvání války a počínání císařské armády na dobytých územích, zejména v Belgii, šlo o trest přiměřený újmě, způsobené jiným národům. K čemu to ale bylo dobré, když následná hyperinflace, nezaměstnanost a všeobecná bída sehnaly velkou část německého národa do houfu kolem Hitlera a jeho nacistů? A když pak svět záhy zažil válku ještě mnohonásobně ničivější a zločinnější? Nebylo správnější, když demokratické velmoci při druhé podobné příležitosti, i když k potrestání bylo řádově více a řádově krutějších činů, potrestaly pouze viníky a nikoli obyvatelstvo? Díky tomu nemá dnes svět s Německem problémy. A dokonce, i když si Česko(slovensko) pro sebe vynutilo mír versailleského typu, díky západnímu přístupu se nemusí ničeho z Německa obávat; obavy šíří jen ti, kteří nedokázali vybřednout z dávných dětských pocitů a nepochopili nastalé změny, ti, kteří se na onom míru osobně přiživili a mají z toho špatné svědomí a pocit nejistoty, a konečně pak slavjanofilové a jiní nacionalisté zprava i zleva vzhlížející k jedovatému dubisku.

Máme tedy ono latinské přísloví považovat za platné? Má spravedlnost být bezpodmínečná? Může takovou být, pokud ji vztáhneme nejen na pachatele ohavných činů a jejich oběti, ale na všechny, jichž se výkon spravedlnosti bude týkat. Ve Versailles se nemyslelo na obyčejné lidi Evropy, v Postupimi ano. A stejně tak je třeba myslet na důsledky neuskutečnění politických obchodů, ať už jde o ten Nečasův či Lincolnův.

Ale stejně je jedním z nejošklivějších rysů tohoto světa sama existence tohoto problému.