Obsah

Potíže Číny a neschopní ňoumové roku 2014

Napsal J. R. Nyquist

Počátkem letošního roku se objevil poutavý článek autorů Davida Wroe a Daniela Flittona, nazvaný „Domácí problémy Číny jako ‚recept na regionální pohromu‘“. Článek se týkal tiskové zprávy Lindy Jakobsonové, „jedné ze špičkových odbornic na Čínu“, která varovala, že nové čínské vedení čelí „hrozivým domácím problémům“. Přelidněná Čína trpí vážným poškozením životního prostředí a není tak finančně stabilní, jak by se při pohledu zvenku mohlo zdát. Vládnoucí komunistická strana je zkorumpovaná  a náchylná k chybnému finančnímu řízení větší ekonomiky.

Čína není zemí svobody slova či politického pluralismu. Komunistická strana nemá žádnou alternativu. Dá se také říci, že pokud finanční stránka věcí nabírá nežádoucí směr, nelze vlastně vinit nikoho jiného, takže obětního beránka lze nalézt jen mimo Čínu. Pro autoritářskou vládu na pokraji domácí ekonomické krize se může jevit výhodné ukázat prstem na nějakou zahraniční vládu, a to za pomoci starých dobrých územních sporů. Je lépe obvinit zahraniční protivníky, než přiznat vlastní chyby. Je proto zneklidňující, že Čína oživuje územní spory s Japonskem a dalšími sousedy.

Jedním ze způsobů posuzování stavu čínské ekonomiky je měření intenzity a počtu čínských územních sporů. Ty mohou být signálem blížících se ekonomických potíží. Jejich specifické případy je třeba zkoumat a vést o nich diskusi. V knize Richarda McGregora nazvané „Strana: utajený svět čínských komunistických vládců“, se dovídáme, že čínská komunistická strana ovládá ekonomiku ze zákulisí, přes zvláštní stranické výbory, které vydávají příkazy exekutivě v mnoha korporacích. Čili údajná nezávislost čínských korporací je z větší části jen jakousi fasádou. Z hledska investic je ovšem tato situace zničující. Ke všemu jsou banky v Číně řízeny státem a jsou pod kontrolou komunistické strany.

Jak vysvětlil ekonom rakouské školy Ludwig von Mises v knize Lidské jednání, jsou chybné investice vážným problémem kdekoliv a kdykoliv, když vláda spustí plán na stimulaci růstu prostřednictvím rozšíření úvěrů. Kdykoliv vláda vyčleňuje zdroje, místo aby se spoléhala na svobodný trh, dostáváme dlouhodobě neudržitelný proces, který téměř jistě povede k finančnímu vykolejení (lhostejno, zda v Americe či v Číně). Je velice pochybné, že bankovní manipulace posledních let – v Evropě, Číně či Americe – budou  schopny zachránit situaci. Mises varoval, že „Boom úvěrové expanze stojí na písku bankovek a vkladů. Musí se zhroutit. Zlom se objeví, jakmile banky znervózní kvůli rychlejšímu postupu tohoto boomu a začnou další rozšiřování ůvěrů odmítat.“ A tam jsme se ocitli.

Tržní rozhodnutí mají být výsledkem voleb čelných osobností byznysu, které trhu rozumějí, nikoli příkazů politických výborů, které rozhodují na základě politických zadání. Vládní zásahy tohoto druhu jsou vždy nakonec ekonomicky zničující. Navíc je takový systém zcela otevřen rozsáhlé finanční a politické korupci. V rámci takovém systému se rozhodnutí často realizují v zájmu obohacování „přátel“ vlády. A tak je ekonomická logika dál deformována logikou organizovaného zločinu na účet celku.

Podle McGregora, čínský politický tržní systém je do té míry zkorumpován, že úřednická kariéra v antikorupční oblasti má spíše krátké trvání a je nevděčná. Ilustrativní je případ Li Jou-činga, protikorupčního úředníka v provincii Če-ťiang. Jak poznamenal McGregor, manželka Li Jou-činga se po nocích probouzela a „ječela ve strachu z výhružek, že budou zabiti“. Korupce je ošklivá věc, která nevyhnutelně provází přílišné vládní zásahy do ekonomiky . Rovněž Spojené státy jsou postiženy stupňující se korupcí na všech úrovních, v důsledku stále větší míry regulací.

Mises napsal, že „Analýza (vládních) intervencí nebude úplná, nebude-li popisovat projevy korupce. Stěží existují nějaké akty vládního zasahování do tržního procesu ... které by nemusely být kvalifikovány buď jako konfiskace nebo jako dary. Pravidlem je, že jeden jedinec či skupina se tak obohatí na úkor jiných jedinců nebo skupin.“ Tímto způsobem se politika stává prostředkem k velkému bohatství a lákavost korupce se jeví jako neodolatelná. Ti, kteří nedávají úplatky, trpí rukama těch, kteří až takové zábrany nemají. A jestliže moc korumpuje, pak absolutní moc nad ekonomikou korumpuje absolutně. „Spravedlivá a čestná metoda výkonu rozsáhlé moci, kterou do rukou legislativy a exekutivy vkládá intervencionismus, neexistuje.“ poznamenal Mises.

Musíme si proto představit čínskou veřejnost, jak jistě plane hněvem kvůli pocitu, že je voděna za nos, zatímco záležitosti celé země nabírají špatný směr. Shora uvedený článek o „domácích problémech Číny“ jako „receptu na místní pohromu“ cituje příslušníka námořní výzvědné služby USA, kapitána Jamese Flanella, který říká, že Čína „si osobuje kontrolu nad námořními oblastmi, které nikdy předtím za posledních pět tisíciletí nespravoval ani nekontroloval žádný režim zvaný Čína“. Fanell dále praví, že územní nároky Číny jsou uměle vykonstruované „za účelem udržení stranické kontroly“.

Ekonomický pokles v demokratické zemi vede zpravidla ke zvolení nějaké opoziční strany. Komunistická diktatura tuto možnost nepřipouští. Nepopulární autoritativní režim nutně používá k zastření své neoblíbenosti jiné prostředky. Těmi mohou být represivní opatření vůči obyvatelstvu, zahraniční vojenské krize nebo démonizace etnických menšin. Podle toho, co se dnes v Číně děje, se můžeme dovtípit, že vládnoucí komunistická strana si je úpadku své popularity vědoma.

V posledních dnech se v rozličných médiích objevují zprávy o dalším poklesu čínské ekonomiky. Současně Čína vyhlásila nové Identifikační pásmo protivzdušné obrany (ADIZ) nad Východočínským mořem. Spojené státy odmítly přistoupit na tuto nejnovější provokaci a otestovaly čínskou připravenost k boji přeletem bombardérů B-52 nad touto zónou. Číňané se naštěstí nepokusili bombardéry atakovat, nicméně spor tím ani zdaleka neskončil. Velké války začaly ve skutečnosti z ničeho. V srpnu roku 1939 pronesl Adolf Hitler, který tehdy provokoval územní spor s Polskem, památná slova: „Byl bych idiot, pokud bych se kvůli ubohé otázce (polského) koridoru dostal do války, jako se to stalo těm neschopným ňoumům v roce 1914“.

Vezměme v úvahu ty „neschopné ňoumy“ z roku 1939, jejichž chybné kalkulace měly za následek šedesát milionů mrtvých, včetně jich samotných. Doufejme, že čínští, japonští a američtí vůdci nebudou pokládáni za „neschopné ňoumy roku 2013 nebo 2014“. Leč jak historie dokládá, neschopní ňoumové se najdou vždycky.

Převzato z FinancialSense.com, 2/12/2013. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.