Hřeje vás, že jsme zaplatili rozkradení státu? KSČM je zdegenerovaná. Je komické, že pravice varuje před Babišem.

Napsal Václav Žák

V listopadu uplyne 25 let od sametové revoluce. Jste spokojen s vývojem po revoluci, nebo jste si ho představoval jinak?

Představoval jsem si ho jinak. Česká republika nebyla jedinou zemí světa, která přecházela od nějaké formy nedemokratického zřízení k volné tržní ekonomice a politické demokracii. Během několika staletí se ve světě nashromáždila řada zkušeností, jakým způsobem je možné zajistit, aby demokratická tržní společnost mohla zajistit lepší budoucnost pro většinu. Obávám se, že jsme tyto zkušenosti vůbec nevyužili. Důvodem bylo falešné přesvědčení, že přechod postkomunistických zemí k tržní ekonomice nemá v dějinách obdobu. Kvůli politické naivitě Václava Havla a ideologické zaslepenosti Václava Klause procházíme 25 let trpkou cestou pokusů a omylů a opakujeme prakticky všecky chyby, které v dějinách dělali naši předchůdci. Bez civilizačního vlivu Evropské unie by to bylo ještě horší. Například v roce 1860 byla ve Spojených státech stejná - ne-li větší - korupce, než je dnes u nás, a trvalo téměř sto let, než se Spojené státy s masivní korupcí vypořádaly. Proč jsme se americkou cestou nevydali? Nedala se sloučit se strategií „zhasnutých světel“.

Co vnímáte jako pozitivní, co se za uplynulé čtvrtstoletí stalo?

Pozitivem posledních 25 letech je naprosto nepochybně otevření prostoru svobody, který dokázala celá řada spoluobčanů využít. Vidíme to možná nejlépe na tváři českých obcí a měst. Spousta spoluobčanů zvládla přechod z příkazové ekonomiky do volné tržní ekonomiky na jedničku i za cenu značného úsilí a dokázala se prosadit i ve světě. Úspěchy našich podnikatelů, které nebyly a nejsou založeny na ostrých loktech během privatizace, ale na nápadech a schopnosti ty nápady dotáhnout do konce, jsou také nepochybně pozitivy.

A co naopak bylo podle vás negativní?

Negativa souvisejí s odpovědí na první otázku: Nepovedlo se nám zavést pravidla a postavit instituce, které by dokázaly chránit prostor svobody před zneužíváním. Zásadní chyby jsou jasné: Jde o podcenění institucí. Instituce jsou pravidla nastavená předem tak, aby se jimi aktéři na politickém i ekonomickém trhu mohli řídit. Ta pravidla mají zajišťovat dostatečné informace před uzavřením smlouvy a rychlé vynucení jejího dodržení státem, v případě, že ji jedna strana poruší.

Paradoxní je, že transformaci řídili lidé, kteří se zapřísahali Friedrichem von Hayekem, hlavním vyznavačem principu předem daných pravidel. Dějiny učí, že jakmile se v kapitalistické společnosti dá na porušování smluv vydělat víc než na jejich dodržování, pak všude na světě, bez ohledu na předchozí režim, se objeví stejné fenomény podvodů, spekulace a korupce. Ať je to katolické Rakousko, protestantské USA nebo postkomunistické Československo.

Došlo podle vás ještě k nějakým dalším zásadním chybám, kterých jsme se měli  vyvarovat?

V českých podmínkách byla zvolena strategie přesně opačná. Pryč od pravidel - utečme před právníky! Václav Klaus se rozhodl postupovat cestou zhasnutí světel na základě přesvědčení, že bez soukromého vlastnictví žádné právo nemůže fungovat, takže privatizace musí být v principu bezprávní proces. Velké majetky vznikají krádeží, bylo heslem dne. Odtud "česká cesta" s vyřazením soudního přezkumu privatizačních rozhodnutí samozřejmě podporovaná tou nejdravější společenskou skupinou. Dosáhl tím toho, že jsme světovou ekonomickou teorii obohatili o slovo tunelování a švýcarský soud nedávno otaxoval privatizaci Mostecké uhelné společnosti nepodmíněnými tresty. Pozor! Na Mostecké uhelné se nenapakoval starý komunistický management, ale „noví vlastníci“ vzešlí z kuponové privatizace. Stejně tak mohli Švýcaři otaxovat naprostou většinu privatizací velkých podniků pod taktovkou Václava Klause. Není lepší důkaz o jeho selhání. Jako výsměch veřejnosti udělil v závěru svého prezidentství ostudnou amnestii lidem, kteří by v civilizované zemi seděli ve vězení.

Jakou roli pod Vás sehrála a hrají média?

Rolí médií lze paušálně těžko posuzovat. Kdo v médiích hledá zábavu, nepochybně si v českých  médiích může vybrat. Kdo požaduje seriózní informace, které nejsou infotainment ani ideologicky jednostranně zabarvené a nechce číst odborný tisk, bude to mít výrazně těžší. Bohužel, po celých 25 let se v českých médiích sporadicky vyskytují osobnosti, které by mohly být těmi pověstnými hlídacími psy demokracie, ale obávám se, že jich je málo na to, aby ovlivnily veřejný diskurs. Média závisejí na poptávce: pídí se po razantních výrocích, skandálech, které veřejnost zaujmou. Bohužel, řetězce invektiv a konspirativních šaškáren komunikaci neumožňují. Pokud veřejnost nemá alespoň přibližně správnou představu, jak má současný systém fungovat, nebude od médií požadovat relevantní informace a spokojí se s klišé, jako že za všechno může nezvládnuté vyrovnání s minulostí.

V anketě PL se ptáme veřejnosti, která varianta vývoje by podle nich byla bývala nejlepší. Čtenáři nejčastěji vybírají variantu vlády pánů Dubčeka a Komárka, kteří měli podle nich budovat socialismus s lidskou tváří. Co si o tom myslíte?

Bylo by to vůbec reálné? Představa tzv. obnovy socialismu s lidskou tváří byla podle mne iluzorní.

Tzv. gradualistická cesta, kterou navrhoval Valtr Komárek, ve skutečnosti znamenala, že by se pod státní kontrolou musely české podniky stát konkurenceschopné a potom teprve by mohla proběhnout jejich privatizace. V tehdejších podmínkách šlo o absolutně nerealistickou cestu. Český stát neměl finanční prostředky ani znalosti na to, aby dokázal transformovat zastaralé podniky, jak to předvedla premiérka Thatcherová ve Velké Británii. Alexandr Dubček byl osobně laskavý člověk, ale fungování svobodné společnosti vůbec nerozuměl. Šance, že by uměl prosazovat program budování institucí, což byl klíč nezbytný pro správný vývoj Československa, byla nulová. Ostatně o zopakování pokusu roku 1968 v Občanském fóru až na pár jedinců nikdo nepřemýšlel. Jedinou rozumnou ekonomickou strategii navrhovalo Občanské hnutí. Podíleli se na ní Jan Vrba, ministr průmyslu, Jan Švejnar, Vrbovi poradci a další. Příkladem je privatizace Škody v Mladé Boleslavi Volkswagenem. Opírala se o vstup zahraničního kapitálu schopného vystupovat jako reálný vlastník a rozvíjet zprivatizované firmy. Neumožnovala tím však jejich rozkradení. Veřejnost nebyla vstupu zahraničního kapitálu nakloněna, zejména proto, že byl německý. OH ten koncept politicky neprosadilo, zejména potom, co se postavilo proti lustracím.

Hodně se v uplynulých letech mluvilo o tom, že se česká společnost nedostatečně vypořádala s komunistickou minulostí. Sdílíte tento názor?

Pokud se vyrovnáním s komunistickou minulostí myslí rozpuštění KSČ a potrestání komunistů za to, že byli komunisty, jde o nejfalešnější slogan posledního čtvrtstoletí, které stále blokuje pochopení cesty k nápravě poměrů. Proč byl starosta Tweed v New Yorku šíbrem, od něhož by se i Pavel Bém mohl leccos přiučit, třeba jak zfalšovat volby, když v Americe jsi o komunistu nezavadil?

Potřebovali jsme jiné vyrovnání s minulostí. Komunistické režimy byly přinejmenším formálně parlamentními demokraciemi: měly ústavu i parlament. Reálnou moc však měl Ústřední výbor Komunistické strany Československa. Ten úkoloval jak parlament, tak vládu. Parlament byl pouhým loutkovým divadlem. Aby režim ukázal, jak je demokratický, do ústavy napsal hyperdemokratická pravidla a z poslanců udělal polobohy. Mohl si to dovolit. Nikdo se těch práv neodvážil dovolávat. Komunistická ústava tak přispěla k falešnému pochopení postavení poslance zakotvením kompetencí, které v jiných ústavách patří politickým stranám. Nemálo ho posílila i nechuť prezidenta Havla k politickým stranám, jeho obdiv k "osobnostem“ a podceňování institucí.Jednou z prvních věcí po pádu režimu tedy bylo třeba - vyrovnat se s komunistickou minulostí zpevněním vratkých ústavních základů státu. Zejména postavit poslance zpátky na zem.

Jenže jakmile poslanci vzešlí z voleb 1990 zasedli do lavic, záhy pochopili, jaké možnosti jim rozvolněná ústava dává. Dodnes se nepovedlo základy státu stabilizovat. Nezvládnutý proces přijímání zákonů, podléhající náladám diletantů a lobbingu vede k chaosu v právním řádu. Čelní představitelé justice opakovaně varují, že může dojít ke kolapsu schopnosti státu vynucovat právo - jednoho z pilířů nápravy poměrů.

Takže zákaz komunistické strany těsně po listopadu by podle Vás ničemu nepomohl?

Zákaz komunistické strany v roce 1990 by nepomohl vůbec ničemu. Kdokoliv by ji mohl založit znovu. Představa aspoň té liberální části Občanského fóra spočívala v tom, že stavíme stát založený na ústavních právech a že se ústavní práva vztahují na každého, včetně komunistů. Člen komunistické strany, který spáchal nějaké zločiny, má být potrestán na základě toho, že se mu vina prokáže. Proto jsme taky odmítali lustrace. Připadalo mi komické v zemi, kde existoval systém nomenklatury a zkušenosti s řízením měli pouze členové komunistické strany, snažit se vyřadit komunisty z transformace. Muselo to naprosto zákonitě skončit fiaskem a pokryteckým převlékáním kabátů. Z bývalých komunistů se stávali heraldové antikomunismu. Viz poslanec Tlustý. Agent Štětina to antikomunistickými řečmi dotáhl až na europoslance za TOP 09.

Komunistická strana, která měla jeden a půl milionu členů se během několika týdnů zredukovala na jednu patnáctinu. Jejich nejdynamičtější složka vstoupila do pravicových stran. Kdo by tedy tu restauraci poměrů dělal? Ti milionáři, kteří se rodili jak houby po dešti?

Jsou dnešní komunisté stejní nebo jiní než před listopadem 89? Představují ještě nějaké nebezpečí pro naši demokracii?

Komunistická strana po volbách v roce 1990 nikdy neznamenala hrozbu pro demokracii. Používala se pouze jako strašák, s jehožpomocí se pravice snažila zamezit tomu, aby sociální demokracie mohla spolupracovat s komunisty a tím pádem bylo pro levici obtížné dávat dohromady vládní většinu. Bohužel, je až neuvěřitelné, že strašení mělo a má úspěch dodneška. Výsledkem je ochromení politického systému: nedaří se normální střídání politických směrů, máme nestabilní vlády. Současní komunisté, bohužel, poněkud zdegenerovali. Mediální propaganda je tak dlouho drží v izolaci, že si na ni zvykli. V devadesátých letech patřila kritika komunistických poslanců experimentu české cesty k tomu nejvěcnějšímu, co se dalo v parlamentu slyšet. Dnešní KSČM si opečovává svoje voliče v principu stejnými marketingovými triky, jak to dělají ostatní strany.

Lidé jsou zklamaní z působení politických stran, z jejich skandálů, korupčních kauz, proto v poslední době dávají přednost různým populistickým hnutím. Je to logický trend, nebo to je druhý extrém?

Diskreditace zavedených politických stran probíhala mnoho let. Bohužel, veřejnost na to svými volebními preferencemi reagovala velmi pozvolna. Už ve druhé polovině devadesátých let mohlo být tomu, kdo chtěl, jasné, co tzv. Klausova strategie privatizace znamená. Bohužel, skandály okolo financování ODS, ODA i KDU-ČSL se na jejích preferencích příliš neprojevily, takže neměly důvod svoji politiku měnit. Menšinová vláda sociální demokracie musela řešit hrozící kolaps bank, plných nesplácených úvěrů z doby Klausovy privatizace. Fakticky se to vyřešilo opětovným zestátněním špatně zprivatizovaných podniků. Stát pak prodával dluhy se slevou až 90 procent. Slevu zaplatili daňoví poplatníci. Kouzelné, že? Představte si, že podnikatel udělal 50 miliard dluhu a koupil si ho za 5 miliard. Těch 45 miliard rozdílu jsme zaplatili my. Nehřeje vás u srdce, jak jste přispěli k budování kapitalismu? Korupce, která se točila okolo tzv. Konsolidační agentury, přesahuje představivost. Zde se už do hry zapojila i sociální demokracie. Po nezdařené územní reformě menšinovou vládou ĆSSD vzniklo 14 krajů, které nebyly pod striktní kontrolou státu. Vzniklo tím 14 mateřských prsů, z nichž se daly velmi lehce sát veřejné peníze. I narodili se kmotři různých politických barev, jejichž touha sát byla neukojitelná. Vzhledem k tomu, že se konečně rozeběhly bankroty, otevřelo se pole i pro lukrativní manipulace s konkursy. Trvalo dlouho, než veřejnost na skandální fungování politických stran zareagovala poklesem voličských preferencí. Kdyby preference ODS klesly na 7 procent okolo roku 1998, mohl být vývoj v České republice výrazně jiný.Že veřejnost potrestala politické strany poklesem preferencí je jedině dobře a je to také jediná šance, že se politika dotčených stran začne reálně měnit. Co jsou to populistická hnutí? Věci veřejné a Top 09 nebyly politické formace, které by vznikly jen tak na zelené louce. Jak pravil předseda ODS Topolánek, vznikly jako levé a pravé křídlo ODS za významného finančního přispění lidí, kteří se starali o finanční zázemí ODS před volbami v roce 2010. Teprve šok z vlád Topolánka a Nečase otevřel prostor pro úspěch protestních hnutí ANO a Úsvit. Bylo by smutné, kdyby se ve volbách v roce 2013 preference podstatným způsobem nezměnily.

Hnutí ANO a jeho šéf miliardář Andrej Babiš získal poměrně rychle velkou popularitu a podporu, ale mnozí politici i experti varují před střetem zájmů, nejen kvůli jeho postu vicepremiéra a ministra financí a jeho podnikání, které je zčásti závislé na dotacích, ale i kvůli vlastnictví médií. Považujete to také za nebezpečné?

Varování zejména pravicových stran před vstupem Andreje Babiše do politiky je téměř komické. Byla to právě pravice, která tvrdila, že právo budou prosazovat vlastníci. Když se vlastník Andrej Babiš rozhodl vstoupit do politiky, ozývá se něco naprosto jiného: varování před koncentrací ekonomické a politické moci. Jak jinak, když jim přebírá voliče. Samozřejmě jistá obezřetnost je v takových případech na místě vždy, a u lidí, kteří koncentrují politickou a mediální moc zvlášť. Na druhou stranu je třeba zkoumat činy. Po ovoci poznáte je, říká Bible. A zde je třeba konstatovat, že Babišovo ANO zdaleka neplní všechny předvolební sliby dané občanské iniciativě Rekonstrukce státu, nicméně prosazuje věci ve veřejném zájmu, například zákon o finanční kontrole, který by znemožnil, aby se politici mohli vyhnout důsledkům z plýtvání veřejnými prostředky, jak tomu bylo, například v kauze ProMoPro nebo v kauze Opencard.

Andrej Babiš prohlásil, že chce stát řídit jako firmu, proto mu vadí i zdlouhavé diskuse ve sněmovně. Jeho hnutí se snaží změnou novely jednacího řádu omezit vystoupení poslanců, aby například nemohlo docházet k obstrukcím opozice a urychlilo se přijímání zákonů. Je to podle Vás správná cesta?

Reakce na návrhy hnutí ANO v rámci projednávání změny jednacího řádu Poslanecké sněmovny byly přehlídkou politického pokrytectví. Parlamentní čas je drahý všude na světě. Vzhledem k tomu, že parlamentní systémy nejsou v žádných dvou státech na světě stejné, je třeba se poohlédnout tam, kde máme podobné tradice, což je třeba Německo.

Co bychom mohli převzít z německého modelu?

V naší ústavě máme napsáno, že politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Znamená to tedy, že nositelem politických názorů nejsou jednotliví poslanci, kteří jsou nutně diletanty mimo úzký obor své specializace, ale politické strany. Německa ústava hledá kompromis mezi individualitou poslance a politickou stranou, která je integrátorem politické vůle veřejnosti. Nejsou to názory jednotlivých poslanců, co je pilířem provozu parlamentu, ale prodiskutovaná rozhodnutí politických stran reprezentovaných svými poslaneckými kluby. Ve Spolkovém sněmu na rozdíl od nás poslanec nemá zákonodárnou iniciativu, nesmí tedy navrhovat zákony. To může dělat pouze klub nebo skupina minimálně pěti procent poslanců, protože pro volby do Spolkového sněmu existuje pětiprocentní uzavírací klauzule. Jednotlivý poslanec má i omezenou  možnost podávat pozměňovací návrhy. Možná ještě důležitější je omezení působnosti poslanců navenek.

Český poslanec je přesvědčen, že v rámci plnění své kontrolní funkce může libovolně běhat po úřadech a lobovat „ve prospěch voličů". Často se ovšem jedná o jeho prospěch, v lepším případě zviditelnění. Německý poslanec nesmí navštěvovat úřady a instituce bez toho, že by ho jednáním nepověřil nějaký parlamentní orgán. Toto postavení poslance má zásadní důsledky pro kvalitu přijímání zákonů. Individuální názory poslanců mají velmi malou šanci se během legislativního procesu prosadit. Ukažme si důsledky na odstrašujícím příkladu poslance Jandáka. Když se projednával služební zákon, poslanec Jandák prohlásil, že povede ke vzniku úřednické šlechty. „Zákon ve své podstatě przní demokracii,“ cituji. Proč? Nebudou vládnout volení reprezentanti lidu, ale úředníci. Jandák netuší, že opakuje poučky Vladimíra Iljiče Lenina, který byl přesvědčen, že stát má umět řídit každá kuchařka. Ve skutečnosti je neoddělení politického a administrativního řízení státu charakteristikou komunistických režimů, nikoliv parlamentních demokracií. Jenže kauza ProMoPro nebo Opencard ukazují, jak je důležité oddělení politického a administrativního řízení státu. Úředník by si mejdan za pár set milionů na Hluboké nedovolil udělat. To si dovolí pouze ministr, předseda strany rozpočtové odpovědnosti Schwarzenberg. Další perly poslanec Jandák nabídl lidu při projednávání návrhu ANO na omezení lhůt pro vystupování poslanců ve sněmovně. Jandák to označil za likvidaci demokracie a cestu do Severní Koreje! Vsadím se o tisíc korun, že v Severní Koreji poslanci žádné lhůty nemají, protože vědí, že při libovolném projevu vlastní vůle skončí v pracovním táboře. Lhůty naopak mají v demokratickém Německu, kde se čas na projednávání bodu plánuje předem. Parlament má být pracovní. Omezit žvanění diletantů není újmou na demokracii. Kdyby šlo pouze o poslance Jandáka, nestálo by to za zmínku. Ale on je 19 symptomem úrovně české poslanecké sněmovny. Většina jeho kolegů poslanců jeho názory sdílí. Dost tristní situace. Nejsou ochotni omezit svoje kompetence, které zdědili z komunistických časů a nastavit normální pravidla parlamentní práce. Babišovy požadavky na efektivní činnost parlamentu už jsou zcela legitimní. Bohužel se mu je asi nepodaří prosadit.

V souvislosti s konfliktem na Ukrajině se část veřejnosti obává rozpínavosti Ruska, ale část naopak fandí ruskému prezidentovi Putinovi v jeho sporu s Ukrajinou. Jak vnímáte politiku Ruské federace a považujete ji za nebezpečnou i pro Českou republiku?

Konflikt na Ukrajině je politováníhodná záležitost. Podle mého názoru jsou důvodem ke změně chování Ruska chyby v americké zahraniční politice, způsobené především administrativou prezidenta George W. Bushe. Jeho jednoznačná orientace na prosazování americké hegemonie, intervence v Iráku, rozšiřování NATO, podpora změny režimů v některých bývalých sovětských republikách, vypovězení smlouvy o omezení protiraketových zbraní, což doprovázely úvahy v polooficiálním tisku o tom, že by se mělo uvažovat o preventivním jaderném útoku na Rusko s cílem vyřadit jeho hlavní raketové síly a oslabit je tak, že by jeho odvetnou reakci byl schopen zneškodnit protiraketový systém. To vše vedlo v Rusku k pocitu ohrožení a nejistoty. Vladimír Putin na to upozorňoval už na konferenci v Mnichově v roce 2007, kde ho školil ministr zahraničí Schwarzenberg. Bohužel ke změně politiky Západu nedošlo. V roce 2008 podal tehdejší předseda ukrajinského parlamentu a dnešní premiér Arseňjuk na konferenci NATO v Rumunsku oficiálně přihlášku do NATO. Rusko přestalo se Západem kooperovat a začalo ho chápat jako soupeře. Podle mne Vladimír Putin jedná z pocitu ohrožení a snaží se zajistit tzv. národní zájmy Ruské federace. Měl důvod. Ministr obrany USA Gates napsal v pamětech, že viceprezident Dick Cheney prosazoval nejen rozkulačení Sovětského svazu a jeho impéria, ale i Ruské federace, aby nemohla být hrozbou pro svět. Dnes se přimlouvá, aby americká vláda zvážila možnost vojenského konfliktu s Moskvou.

Putin si zabezpečil vojenskou základnu na Krymu účelovou argumentací, jaká byla použita pro uznání Kosova. Z hlediska stability mezinárodního práva to jistě není žádoucí vývoj, který roztočil spirálu sankcí a protisankcí. Pokud se tento vývoj nepodaří zastavit a NATO začne organizovat vojenská cvičení na hranicích s Ruskem, pak může mít selhání na jedné či druhé straně důsledky, které Česká republika určitě pocítí.

Objevuje se další vážné nebezpečí, a to radikalizace islamistů na území Sýrie, Iráku, ale i dalších zemí například v severní Africe. Někteří odborníci už v minulosti varovali před střetem civilizací. Hrozí to podle Vás Západu, a jak by se měl tomuto riziku bránit?

Americký politolog Samuel Huntington napsal esej o střetu civilizací na začátku devadesátých let minulého století. Psal ji jako polemiku s názory Francisca Fukuyamy a reálpolitickou školou Johna Mearsheimera. Tvrdil, že po konci studené války se vyčerpalo paradigma, které vysvětlovalo mezinárodní konflikty na základě blokového rozdělení světa. Huntington měl zato, že se mezinárodní vztahy stanou mnohem pestřejší, a že se konflikty povedou okolo otázek kultury v nejširším slova smyslu, což označoval jako střet civilizací. Je docela zajímavé, že se ve své knize, kterou napsal později, zabývá i Ukrajinou. Huntington neočekával – na rozdíl od profesora Mearsheimera – že dojde ke konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem. Spíš očekával, že se prosadí kulturní rozdíly mezi západem a východem Ukrajiny a Ukrajina se rozpadne. Jak se ukázalo, předvídavost projevil spíš Mearsheimer. Není možné v několika odstavcích podat byť jen přibližný návod na řešení stávající situace na středním Východě. Lze jen varovat před tím, aby se teroristi, kteří tam působí, začali chápat jako představitelé Islámu. Nejde přitom pouze o Západ. Tito teroristé představují globální hrozbu, bezprostřední pro Rusko, částečnou i pro Čínu. O to větší důvod aby nastoupila realistická politika, která bude brát v potaz oprávněné zájmy všech rozhodujících hráčů.

 

Ing. Václav Žák, programátor, politik a publicista, signatář Charty 77, bývalý poslanec a místopředseda České národní rady a do května 2009 i předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Podílel se na založení Kruhu nezávislé inteligence i Občanského fóra. Po rozpadu OF byl členem Občanského hnutí a od roku 1992 pracoval jako redaktor a publicista v časopisech nakladatelství Ekonom, v rozhlase aj. Přednášel také politickou teorii na Karlově univerzitě v Praze a na Univerzitě v Hradci Králové. Od roku 2002 je šéfredaktorem časopisu Listy.

 

Se souhlasem převzato ze serveru ParlamentniListy.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.