Editorial

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

v tomto, již jedenáctém letošním webovém čísle, se tak trochu vracíme domů. Máme tím na mysli, že se v něm daleko více setkáte s tématy, která se vážkou k domácím událostem. Přesah, resp. vazba na širší souvislosti jsou však zachovány – většina těchto textů se totiž točí kolem civilisačních témat, zejména kolem rodiny. Nezapomněli jsme ale tentokrát ani na jiné důležité události, příkladně výsledek nedávných voleb v USA nebo na debatu kolem (re)orientace naší zahraniční politiky.

President Zeman prý štěpí společnost. Na druhou stranu prý dnes „...snad každý občan ví, jak by se měl prezident chovat, co a jak by měl říkat a jakou pozici má zaujímat ve vztahu k EU a Rusku“ (Jaroslav Pešek: Červená karta Zemanovi, Revue Politika, 19.11.2014). To ale nejde dohromady: buď „štěpí společnost“, nebo „každý občan ví“. My se domníváme, že společnost byla rozštěpena a president Zeman „jen“ dokázal vytáhnout tuto skutečnost ze stínu na světlo tak, že průvodní jevy, které doposud propukly vždy jen jednou za čas, nabraly podstatně vyšších obrátek, takže o onom rozštěpení dnes již nikdo nemůže pochybovat. A ano, zároveň platí, že „každý občan ví“ – jenže, na rozdíl od pana Peška, jsme přesvědčeni každý to „ví“ jinak... tedy nejméně tak, že jedna část občanů nepochybuje, že stále patrnější hradní směřování na Východ je navýsost nebezpečným podnikem, který by mohl skončit naším opětovným začleněním do kremelského orientálního impéria, a část druhá sleduje totéž směřování s nadějí, že je to cesta, jak se vymanit z vlivu kapitalistického a/nebo dekadentního Západu (vyberte si).

Náš pohled by mohl být do jisté míry representován textem Dana Drápala „Co nám sděluji Pussy Riot“: kulturnímu, antroplogickému... – tedy hodnotovému rozvratu na Západě je samozřejmě třeba čelit... spojenectví s panem Putinem však není vůbec žádným řešením, byť se tento čekista vehementně snaží kde koho přesvědčit o opaku – pohříchu stále úspěšněji (tím úspěšněji, čím více hlasatelů euroasianismu či duginismu se urodí přímo mezi námi...). Máme ale značné obavy, že nejen u nás, ale na Západě obecně je velmi málo těch, kteří stojí zároveň v oposici vůči levicově-liberálnímu běsnění (viz již výše zmíněné články na civilisační témata...) a nepřestávají vnímat Moskvu jako nejvážnější ohrožení západní svobody a bezpečnosti (viz analýzy J. R. Nyquista, které pravidelně přinášíme).

Jedním z hlavních důvodů nízkého počtu lidí s těmito konzervativními názory je – v konečném důsledku navýsost podvratné – jednání současných západních elit, které (nejen, ale z velké míry) svým protirodinným tažením vhánějí řadu lidí, i těch jinak soudných, panu Putinovi přímo do náruče. Je velmi složité udržet si adekvátní perspektivu, když na jedné straně vidíme snahu Moskvy obnovit imperiální velikost, kterou zjevně kremelský vůdce považuje za nejvyšší hodnotu, a na straně druhé dostáváme takováto naučení: „‚Evropa je teď velmi jiným místem. Společně jsme jednou z největších sil na světě. Odděleně ale představujeme v globalizovaném světě mnohem méně, velikost je dnes vším‘ říká tvůrce Kapitána Evropy Nicolas De Santis.“ (Kapitán Euro bojuje proti euroskeptikům, nakopne i Putina, Echo24.cz, 20.11.2014 – zvýraznění VO). Čili, je-li to celé jakési dlouhodobé, podivně nedorozumění, nechcete toho už prostě vážně nechat?! Nebo pro pana Putina pracujete vědomě?

Přáli bychom si, aby vám toto číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zpříjemnilo plískanice. Požehnaný Advent!

A nyní, jak je zvykem, uvádíme Editorial VÝBĚRU Z HROZNŮ, které vyšly v těchto dnech...

„Západ po roce 1989 nezvládl své vítězství nad komunismem a jeho elitám v důležitých kauzách uniká realita“, napsal nedávno slovenský křesťanskodemokratický politik a publicista Vladimír Palko ve svém kritickém textu o roli Západu v dění na Ukrajině. „Jistě to bude téma mnohých diskusí“, uzavírá Palko. Přivítali jsme tuto jeho výzvu a rozhodli se jeho text přetisknout (a doplnit polemickou reakcí Romana Jocha), neboť Palko přináší inteligentní kritiku Západu, která je cenná právě tím, že víme, že autor není žádný „putinovec“ a právem jej považujeme za spolubojovníka na mnoha politických i kulturních frontách. Jistě, kritizovat Západ neznamená být automaticky na ruských pozicích. Přesto však máme zato, že se Palko mýlí v mnohých svých východiscích i závěrech.

Máme zato, že se vyplatí tuto debatu mezi konzervativci vést, neboť dnes není otázky, která by více rozdělovala konzervativní politickou scénu, než otázka, zda je dnes pro nás větší hrozbou „Brusel“ nebo „Moskva“.

Polemiku Palko – Joch doplňují texty o (anti)amerikanismu a také jeden o „džingischánovských“ tradicích ruské a sovětské politiky. Ty dva „americké“ pocházejí z různých dob a různých zdrojů, nicméně pokoušejí se každý svým způsobem promýšlet, co vlastně znamená Západ, a co je na něm vlastně hodno kritiky. 

Ostatně, co je to „Západ“? Dá se udělat jednoduše rovnítko mezi Západ a „Brusel“, případně „Washington“? Nebylo by výstižnější pokoušet se odlišovat Západ jako civilizaci, jako ideu (k níž je snad možno být i dnes loajální), od aktuálních politických „režimů“ a jejich struktur a ideologií, které mnohé části Západu dnes ovládají (a právem zasluhují nejen kritiku, ale přímo odpor, ba „kontrarevoluci“)? Nebo je snad Západ už natolik morálně zkažený, nereformovatelný a nehodný obrany, že je namístě zlomit nad ním hůl - a začít se ohlížet po morálním majáku jinde? 

„I my jsme přece Západ a tato kritika je součástí vnitřní diskuse v rámci Západu“, píše Vladimír Palko a my, v KONZERVATIVNÍCH LISTECH, s ním ze srdce souhlasíme! Hodláme v této debatě pokračovat, zapojte se do ní spolu s námi.

° ° °

Digitální KONZERVATIVNÍ LISTY nedávno publikovaly rozhovor s Davidem Horowitzem, z něhož vyjímáme: „Přicházíme o svoji zemi rychle. Obamacare, Obamova zdravotní péče – o čem to je? Proč se o tom republikáni nezmiňují? Je to fundamentální útok na svobodu jednotlivce. Republikáni potřebují udělat ze svých argumentů argumenty morální, jak to dělají demokraté. Ti vykreslují republikány jako zlo. Dokud republikáni účinně nevykreslí demokraty jako zlo, budou v politické soutěži vždycky tahat za kratší konec provazu.“

Jinými slovy, mohlo by se zdát, že je před námi dilema – a David Horowitz to tak zjevně vidí –, že se buďto (my konzervativci) přizpůsobíme a vyrovnáme se nebo rovnou předčíme oponenty v nelítostnosti politického boje, nebo jsme odsouzeni k totální porážce. Jsme přesvědčeni, že takové dilema před námi ve skutečnosti nestojí, žse v tomto ohledu se autor mýlí.

Což o to, nepřejeme si, aby konzervativní kauzy hájila samá „ořezávátka“. Pokud někdo prosazuje skutečné zlo, je nezbytné to jako zlo pojmenovat a jako se zlem s tím zacházet. A ono se to občas stane. Bylo by ale zhoubné každý jiný než vlastní návrh za zlo považovat jaksi šmahem, automaticky. Případná tvrdost zápasu zkrátka nesmí být zaměňována za nekorektnost. David Horowitz nám přitom předkládá přímo „klasické“ pokušení: abychom se stali stejnými jako ti, s nimiž se (politicky) potýkáme a nad nimiž chceme zvítězit. Jakou cenu by pak ale mělo naše případné vítězství? Není to nic menšího, než onen Jeden prsten v reálném životě. A o co v tomto reálném životě skutečně běží, o co se hraje? O politická vítězství, byť v sebepodstatnějších či sebevznešenějších kauzách? Nikoli, jde především o záchranu duše. Mějme to na paměti při všem svém počínání.

° ° °

Milí čtenáři, zamyšlení nad výše zmíněnými náměty i ledacos dalšího, včetně přeložených či převzatých textů z našich tradičních zdrojů, to vše naleznete v letošním třetím, tentokrát podzimním Výběru z hroznů. Tento náš tištěný čtvrtletník provází a doplňuje dnes již jen elektronicky vydávané každoměsíční KONZERVATIVNÍ LISTY, které jsou dostupné na stejnojmenném portálu. Příjemné čtení!

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.