Život v materiálním světě v post-religiózní době.

Historici klamou; příběh naší minulosti většinou rekonstruují jako přímočaré vyprávění s počátkem, středem a občas i s koncem. Co nám obvykle neříkají, že ten velký příběh je mnohem víc než jen prostým výčtem událostí; někdy musejí couvnout a místo aby klubko rozmotali, popadnou jinou nit. V tomto okamžiku je proto málo toho, čím by nám historici pomohli zpřehlednit rozsáhlý řetěz událostí určujících budoucnost světa i USA. Protože svět se, jako snad vždycky, svíjí v křečích dalekosáhlých změn, které podstatně ovlivní budoucnost nás všech.

Nejspíš vše, co se s tím dá dělat, je nutnost zachovat pokud možno jasnou mysl ohledně několika různých nití, které se nabízejí naší pozornosti. A to jsou:

Islám, totalitářské náboženství, které si na svém počátku podstatným způsobem půjčovalo od judaismu i od křesťanství, ale vždy mělo za cíl diktátorský politický režim s mezinárodním mocenským monopolem, je znovu na pochodu. Jeho dřívější pokusy rozvrátit evropskou civilizaci – se všemi západními výpujčkami z různých starověkých zdrojů – byly odraženy, když vítězná vojska Evropy odolala vojskům nájezdníků. Tentokrát ale je hrozba islamistické totalitářské dominace rafinovanější: radikální složky se snaží rozvrátit teroristickými útoky evropská a další – kdekoli jinde rozesetá – svobodná společenství s využitím jejich nejvýznamnějších morálních hodnot, které jsou zároveň jejich největšími slabinami: otevřenosti a svobod. Zbývá ještě posoudit, zda neexistence jednotného velení islamistů podkopává jejich údernost.

Nejdelší období všeobecného míru a stability v evropských dějinách je ohroženo novou agresivní mocností, Ruskem Vladimíra Putina. Co bylo přijato jako mezinárodní norma – že žádné mezinárodní hranice nemají být narušovány silou – je dnes ohroženo. Protože Putinův režim je před zhroucením ve všech směrech – ekonomickém, politickém i morálním – představuje ještě větší hrozbu; Putin nemá téměř co ztratit a je zřejmě posedlý stále dobrodružnější strategií. NATO, nejúspěšnější aliance v dějinách, která zajišťovala toto období stability, je dnes vystaveno zatěžkávající zkoušce. Už dochází ke kolísání některých jejích členů a ke zpochybňování stěžejního principu jeden za všechny, všichni za jednoho. Podobně jako v trpké minulosti, existuje i dnes pokušení některých volit krátkodobé přizpůsobení namísto principu a ohrozit tím systém.

Prezident Barak Hussein Obama zahájil transformaci americké republiky, která nejen že byla pochodní svobody v průběhu své krátké dvousetleté existence, ale ve stále větší míře garantem stability pro ostatní svět. On a jeho stoupenci patří v Americe k politické menšině, která půl století věří, že základní principy republiky nejsou neměnné, ale že jsou subjektem rozsáhlých změn způsobenýžch revolucí průmyslovou (a dnes i technologickou). Součástí jejich programu resignace americké moci, obzvláště v čase jejího oslabení domácími ekonomickými problémy, na roli skýtající světu tzv. Pax Americana, kterou zastávala od 2. světové války. Jakkoli se ukázali být amatérští a nekompetentní, je příliš brzy na činění závěrů, zda svou vůli prosadili a zda po jejich odchodu bude svět místem natrvalo odlišným.

S nástupem digitálního věku se proměnila povaha světové ekonomiky, s novými výzvami všem jejím rozmanitým společenstvím. Ukazuje se, ještě větší měrou než za průmyslové revoluce před třemi staletími, jak vynalézavost dokáže nejen uspokojovat základní potřeby lidských bytostí, ale také skýtat stále více zábavy jednotlivcům dožívajícím se stále vyššího věku. Schopnost nabízet zábavu na té nejrafinovanější úrovni je snad náročnější než uplatňování digitalizace při řešení problémů existence. Heslo „chléb a hry“ nabývá za takových podmínek nového významu.

Úpadek instituce křesťanství a náboženství obecně ve světě Západu připravuje jeho civilizaci o jeden základní kámen. Zatím se neobjevil žádný nový systém víry, který by skýtal srovnatelnou racionalizaci morálky a právní soustavy, s perspektivou tisíciletého progresivního vývoje. Ve skutečnosti se pevnou součástí dnešní společnosti stává sebekritičnost a sebezpochybňování – často však poskytující základ pro sebezlepšování, stejně jako pro nihilismus zhoubně působící na stabilitu. Zdravá skepse, kterou náboženství nabízí lidskému já, dnes mizí, nahrazována narcismem a arogancí bez příkras. Bez tohoto ventilu vedou ambice společnosti jako celku i jednotlivců u moci příliš často ke katastrofě.

Zároveň s tím, jak tyto rozsáhlé změny probíhají po samostatných trajektoriích, ovlivňují se také samozřejmě mezi sebou a předvídat jejich vzájemné působení je stále obtížnější. Například Putinovy agresivní výpady se uvnitř Ruska střetávají s hrozbami se strany islamistů. Pokles populace ho nutí spoléhat stále více na armádu muslimských rekrutů, zatímco ozbrojenci radikálního islámu rozleptávají nejjižnější výspy impéria, s tamní nejpočetnější menšinou muslimských Tatarů, kteří se dožadují sebeurčení. Na druhé straně, Putinova nestydatá agrese vůči Ukrajině se stupňuje a vsakuje se do mocenského vakua vzniklého Obamovou „transformativní“ strategií. A stále větší vyzývavost Moskvy vůči ostatním částem bývalého sovětského impéria se nejspíš stane prubířským kamenem budoucnosti NATO.

Žijeme v nebezpečných dobách, pokud dopustíme, abychom byli jako jednotlivci zmítáni silami zcela mimo naši kontrolu nebo dokonce mimo naše chápání – jako v nějaké čínské kletbě. Pak nám samozřejmě historie žádné poučení nenabízí a jsme ponecháni jen sami sobě.

Autor píše pro American Center for Democracy. Se souhlasem převzato ze Speroforum.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.