Neprotivit se moci

Napsal Jan Kubalčík

Nejde mi, pochopitelně, o každou moc, nechci se v tomto případě zamýšlet nad rolí legitimní autority a případnou revoltou proti ní... Jde mi o moc utlačující, krutou, v krajním případě totalitní. A rád bych se zamyslel nad otázkou, nakolik je střet s takovou mocí pro člověka výhodný, resp. nakolik je naopak výhodné s ní spolupracovat – a to z dlouhodobého, generačního hlediska.

Dočetl jsem právě román Ondřeje Štindla K hranici, který se „mé“ otázky úzce dotýká. Tento text nemá být ani náznakem recenzí (tu lze nalézt např. v Markéta Pilátová: Román Ondřeje Štindla je obžalobou všech poslušných za všech režimů, iHned.cz, 9. března 2017), nicméně kniha je to po mém soudu skvělá a nabízí řadu přesahů – cest, kudy lze myšlenky rozvíjet. Další takovou „pěknou“ cestu je možné následovat např. v textu Zrůdy vstaly Vojtěcha Hanuše (Pravý břeh, 25. srpna 2017). Ostatně ona podobnost v přemýšlení možná ukazuje na to, že – jak je naznačeno v závěru knihy – něco je ve vzduchu... ne nutně bezprostředně hrozící katastrofa, ale přinejmenším náznak, či dokonce „důkaz“, že jsme (alespoň někteří a alespoň někdy) v jistém metafyzickém spojení. Ano, metafyzickém, čili způsobem, který byl v uplynulých několika set letech postupně vytlačován až důsledně vytlačen z mainstreamového povědomí.

Každopádně román K hranici zejména v prvních dvou částech (ze tří) představuje hrdiny, kteří se po svém s mocí střetnou, reflektují pramalou naději na to, že jí skutečně otřesou a jejich beznaděj se naplňuje. Z pohledu úvodní otázky tedy nezaloží rodiny, nevychovají děti, jsou v dlouhodobé perspektivě zcela neúspěšní (což mají společného s hrdinou i třetí části knihy). Potomky koho my, dnešní lidé, tedy vlastně jsme? Těch, kteří své rody posunuli do dalších generací, těch dlouhodobě úspěšných... To je ale velmi banální tvrzení, tvrzení tautologické, neboť pokud úspěch definujeme právě takto, nemůže to být jinak. Co to tedy znamená? Jaká životní strategie je nejpravděpodobněji příslibem takto definovaného úspěchu?

Ostrý konflikt s mocí to zjevně není, neboť těch, kteří jej ve fyzickém i duševním zdraví přežijí, je velmi málo – a to i v případě (někdy možná dokonce právě v případě), že napadená moc (na čas) zkolabuje. To pak zvláště platí o „neelitních“ odpůrcích režimu; jako příklad bychom mohli vzít naše normalizační disidenty mimo centra. A kolik my máme sourozenců Mašínových? Jak dopadli příslušníci podstatně početnější, všemi nakonec opuštěné Armii krajowe? Kromě toho, moc nerozšlápne jen oponenta samého, ale doléhá i na jeho okolí, které je tak samo významně motivováno oposici pacifikovat (bolševici dobře věděli, že ženatý muž je snadněji zastrašitelný a proto většinově poslušnější – zejména to bylo důvodem pro udržování zdání, že rodina je základem jejich státu...). Když se to pak nedaří, nerozumný kverulant přichází o podporu svých nejbližších, kterým „jen komplikuje život“, popř. o rodinu jako takovou, zůstává opuštěn. Takové konce jistě nejsou železným pravidlem, ale ani nejsou nijak výjimečné.

Druhou extrémní možností je být součástí moci – být na její straně, dát se do jejích služeb... stát se bolševikem, člověkem zvláštního ražení, nacistou... ne nutně rovnou mučit a zabíjet vlastníma rukama, ale být s tím srozuměn, hájit takový postup a být ochoten se přidat, bude-li to moc požadovat. K omluvě přitom stačí tak málo – vlastně se brzy dojde k tomu, že omluv není třeba. Vždyť hranice mezi dobrým a zlým je tak relativní! Co je dobré pro jednoho, přece může a bývá zlé pro jiného... a nakonec, dialekticky, mezi dobrem a zlem žádný (podstatný) rozdíl není. Takže o co vlastně jde? Myšlenky mají své důsledky – a slušným předpokladem těsného příklonu k moci je právě takové myšlení (osobně se domnívám, že se dokonce jedná o podmínku postačující...).

A šplhat po žabříčku moci, samozřejmě. Zdálo by se, že dokud moc trvá (a více či méně kruté režimy jsou historicky podstatně trvalejší a četnější – to umírněnost je výjimkou...), je taková životní strategie dlouhodobě velmi perspektivní. Takový člověk se však nesmí stát obětí vnitřních čistek, kdy – jak dobře ví – moc zatočí i s jeho nejbližšími. Vysoké příčky dosažené na mocenském žebříčku přitom nejsou zárukou toho, že se tak nestane; ve specifických situacích tomu může být právě naopak. Zdánlivě paradoxně však nemusí být vůbec na škodu, pokud moc padne. Pro konkrétního účastníka to může být komplikací, může to být i zničující, ale to vůbec nemusí znamenat dlouhodobý neúspěch. Exponent moci velmi pravděpodobně rodinu založil, děti nějaké měl a některé z nich snad dokonce i vychoval (nebo „vychoval“) a nový režim (nebyla-li tedy krutá moc nahrazena mocí ještě krutější...) nemá zájem je jakkoli postihovat – děti přece za své rodiče nemohou, žeano. Bezskrupulózní kádr se dost možná v osobním životě choval stejně, jako v tom veřejném (člověk může být „z jednoho kusu“ řadou způsobů a ne všechny slouží ke cti...), a v mládí založenou rodinu opustil, resp. žil paralelní vztahy a dal svým blízkým do dna poznat svůj ještěří charakter. Přesto byl však pro jeho děti nějaký sociální kapitál nastřádán, zahraniční školy vystudovány, příležitosti, které jiní nesměli dostat, chyceny za pačesy... a teď to zbývá vytěžit. Jistě se to nemusí podařit každému, ale to už je jiné téma. Rekrutace elit u nás, kteří jsme nedekomunizovali, i v bývalém východním bloku obecněji (Mink, G., J. C. Szurek 1992. Adaptation and Conversion Strategies of Former Communist Elites. Paris: RESPO/IRESCO., popř. Sociologický časopis 3/1993) hovoří jasně a i v Německu, které denacifikovalo, se „staré známosti“ nepochybně velmi hodily (a že jich zůstal k disposici dostatek – viz např. Matin Weiss: Mýtus německé denacifikace. Tady jsou fakta, Týdeník Echo, 30. června 2017). Takový Andrej Babiš by mohl vyprávět.

Když jsou v zemi okupační vojska, slušný člověk kariéru nedělá. Stačí to? A co je vlastně „dělat kariéru“? Tahle hranice je nesporně velmi neostrá. Nebýt aktivním přisluhovačem moci jistě znamená, že těch předních příček dosáhnout nelze. Ale přesto je možné dojít poměrně daleko, zejména v oborech, které jsou zasaženy vládnoucí ideologií málo či vůbec. Navíc každý režim nějaké ty odborníky potřebuje – konstruktéry, ekonomy, učitele... I bolševici potřebují dobré lékaře – možná dokonce zvláště bolševici, kteří lpí výhradně na tom pozemském. To je jim pak samozřejmě putna, jestli jim orgán transplantuje někdo, kdo je stejně jako oni dialektickým materialistou. A přece touha prostě žít, zakládat rodiny, mít a vychovávat děti – vést svůj „obyčejný život“ v tom nejlepším slova smyslu –, je nejen pochopitelná, ale také oprávněná, správná, legitimní. Stačí se přitom jen občas „dívat jinam“, když si moc podává nějaké ty Židy, kulaky, flanďáky...

Ano, nepochybuji, že občas z toho jsou těžké sny. Ale to jeden přežije, protože tahle životní strategie, zvláště pro zmíněné odborníky – třeba ty technické kádry, s sebou nese nejlepší dlouhodobé výsledky. Nejméně riskují s největší nadějí na úspěch, optimalizují poměr cena/výkon. Jistě, lze se moci připlést do cesty zcela mimoděk a to je pak pozdě na cokoli (proto se umění, jak se tomu vyhnout, tak důsledně pěstovalo). Ale pokud se tak nestane, jejich děti se konformně uplatní jak v případě, že moc přetrvá další generaci, tak v případě její porážky. Přitom to své „dívání se jinam“ si kdykoli omluví (ano, tito lidé většinou stále vědí, že je za co se omlouvat) právě snahou o to nejlepší pro jejich děti. Pro ně se přece obětují a rozvrat rodin, které nevydržely tlak moci poté, co se jí některý z jejích členů skutečně vzepřel, jim správnost takového přístupu dosvědčuje. Stačí prostě moci se neprotivit, aktivně se jí nestavět, strpět ji. To je však přesně to, co od většiny moc chce – aby byla mlčící. Výsledkem je celkový úpadek všeho a všech (vyjma privilegované vrstvy).

Z politického úhlu pohledu tedy musí být cílem takový režim, který člověka podobným dilematům nevystavuje, režim, v němž „obyčejný život“ není hanbou a skvrnou na svědomí, režim umírněný, který netrestá ale podporuje ctnost a neodměňuje nýbrž sankcionuje podlost, a který tedy nepopírá rozdíl mezi jedním a druhým a dokonce se snaží mezi nimi náležitě rozlišovat i vyvozovat z toho důsledky. Jenže takového režimu musí být nejprve dosaženo a pak je nezbytné jej udržovat – a to chce nasazení. Často nasazení pro druhé, někdy se značným rizikem (to většinou při tom dosahování). Pokud je však smyslem, tedy hlavním cílem lidského života plodit (popř. a vychovat) děti, nebude nikdy dost těch, kteří k tomu budou ochotní a pustí se do toho.

Co je však téměř nemožné pro člověka s takto imanentními cíli, je o něco snadnější pro toho, kdo reflektuje, že hlavním cílem jeho zdejšího života je osobní spása a všechny ostatní cíle, byť samy o sobě legitimní, jsou tedy osobní spáse podřízeny. V románu K hranici vyplouvá křesťanský motiv na povrch a čas od času se aktérů dotkne – explicitně však účinný není (snad až na jedinou výjimku). Víra v Krista, toho zcela neúspěšného ukřižovaného, a v Jeho zmrtvýchvstání a vykupitelskou moc je však jedinou skutečnou zárukou, že každá moc se musí mít na pozoru, neboť zlo má své páky jen na tento pozemský svět. I proto je ostatně křesťanství jedním z prvních cílů, na které moc zuřivě zaútočí, kdykoli k tomu dostane příležitost. A že jich ještě bude, dokud vše neukončí útěšná apokalypsa...

P.S.: Pana Ondřeje Štindla jsem se dotázal, zda ví, že zlomová zkušenost hrdiny prostřední části jeho knihy, tedy situace, kdy je vystaven hrubě násilné šikaně chlastajících milicionářů, je jako vystřižená ze životopisu Vladimíra Hučína. Dostalo se mi této odpovědi: „Geneze té scény skutečně s Vladimírem Hučínem volně souvisí. Potřeboval jsem vymyslet scénu, která by Michala postrčila směrem k boji (zločinu), vzpomněl jsem si, že jsem kdysi (snad v nějakém dokumentu) slyšel Vladimíra Hučína říkat, že pro něj bylo nějakým způsobem iniciační nebo formativní, když ho jako mladou máničku v hospodě ponížili ožralí milicionáři. Tak jsem si vymyslel svou scénu s ožralými milicionáři. O tom, co přesně se Vladimíru Hučínovi v té hospodě stalo, jsem neměl a nemám tušení.“ Můžu jen dodat, že podle toho, co si pamatuji z Vladimírova vyprávění, jemu representanti dělnické pěsti strčili hlavu do záchodové mísy...

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.