Obsah

Volby přede dveřmi

Napsal Redakce

Již v minulém webovém čísle jsme se nadcházejícím volbám do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR věnovali celkem intenzivně a nyní tento zájem, pochopitelně, dosahuje svého vrcholu. V tomto tématu měsíce tedy nabízíme řadu textů, převzatých i původních, v nichž nalezntete různé pohledy několika konzervativních osobností – převážně těch, které jako autory z KONZERVATIVNÍCH LISTŮ znáte, ale nejen jich. K tomu všemu, co si přečtete v právě zmíněných článcích, doplňme už pouze několik drobností.

Nebývalé pozornosti se dostalo kázání J. E. Dominika kardinála Duky, které pronesl ve Staré Boleslavi na letošní Národní svatováclavské pouti. Nás zaujala kritická reakce Josefa Mlejnka jr. „Záhady občana Duky“ (Neviditelný pes, 4. řijna 2017). Vyznačuje se nevěcností. Kardinál prý nemá respekt k faktům – přitom však celá kritika, která by to snad měla dokládat, stojí na interpretacích pana Mlejnka, ostřeji řečeno na tom, co Jeho Eminenci podsouvá. To se to pak střílí, to se to pak trefuje... Asi nejbáječnější je pak závěr vyznačující se dojemnou péčí o blaho katolické církve: prý pouhým udržováním tradic či téměř výlučnou koncentrací na rodinu a otázky sexuální morálky to daleko nedotáhne. Jednak je na místě se tázat, kde pan Mlejnek vzal, že katolická církev pouze udržuje tradice – ona je udržuje také. A, samozřejmě, moc dobře dělá (mohla by klidně i přidat). Podobně se to má s téměr výlučnou koncentrací na rodinu, atd. Ve světle názorů odborníků (viz např. David Klimeš: „Zrušme slevu na manželku a pomozme rodinám jinak, navrhují experti. Nemotivuje ženy vrátit se do práce, říkají v debatě Ekonomu“, iHned.cz, 4. řijna 2017), které by asi pan Mlejnek z nerespektování faktů neobvinil, je to ale pochopitelné – těmto lidem se tohle: „Víme, že přirozená rodina je ve své stabilitě trvalým základem státu, a proto je výchova v rodině nadřazena pouhým ekonomickým a finančním zájmům.“ líbit nemůže. Nechtějí takové věci ani slyšet. Tím spíše je ale třeba, aby taková slova zněla opakovaně a co nejhlasitěji, navzdory snahám nositele těchto názorů všemožně ostrakizovat (jen ignorant nebo přímý ideologicky zaslepený účastník této štvanice nevidí či „nevidí“ jasné příklady, které to dokladují...). Právě v tomto kontextu je Dominik kardinál Duka hlasem a oporou umlčovaných.

Práva a nejrůznější nároky jsou velmi populární – zejména od té doby, co se vytrácí povědomí o nutné spojitosti práv a povinností. Spolehlivým testem oprávněnosti toho kterého práva, jež se někdo právě snaží vyhlásit či přidělit, je otázka, kým a jak (popř. čím) má být naplnění nového práva zajištěno. Např. právo na život každého člověka je zajištěno tím, že všichni ostatní lidé mají povinnost jej ponechat na živu – nezabít jej. Takové právo je právem skutečným – je důsledkem povinnosti (Nezabiješ!) a jeho naplnění nevyžaduje (za běžných podmínek) po ostatních lidech žádnou speciální aktivitu. Na druhé straně třeba právo na bydlení vyžaduje po státu (či společnosti), aby buď sám, nebo někdo jiný pod jeho tlakem, bydlení každému zajistil. Toto právo žádným právem není a v té asi nejměkčí variantě znamená prosazení takového nároku vyšší zdanění a přerozdělování. Poněkud zjednodušeně řečeno, skutečná práva jsou hájena pravicí – ta plevelná prosazuje levice (jejíž representanti s takovou oblibou tvrdí, že pravo-levé politické dělení je přežité...). Jeden z předvolebních materiálů strany TOP 09 hlásá: „Žena má právo na rodinu i kariéru.“ Výše uvedený test ponecháme na každém čtenáři...

Přinejmenším ze strany hnutí ANO 2011 a KSČM dochází ke snaze předvolebně vytěžit otázku případné budoucí těžby lithia v České republice. Způsob, jakým to oba zmíněné subjekty dělají, je ukázkovým příkladem štvaní. Dovolujeme si připomenout text Jana Kubalčíka „Lithium nedáme!“ (KONZERVATIVNÍ LISTY, leden 2017) a doporučujeme k tomuto tématu též novější text Pavla Misese (Strana svobodných občanů) „Střízlivý pohled na těžbu lithia z Cínovce“ (Neviditelný pes, 11. řijna 2017). Vybízíme prostě ke střízlivosti a – na tomto příkladě – k důslednému odmítnutí štvaní jako metody obecně a před volbami zvláště.

Stranou pozornosti předvolebních úvah obsažených v textech publikovaných v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ zůstala z velké části Občanská demokratická strana. Pokusme se to alespoň částečně na tomto místě napravit. V závěru článku Jana Štětky „Profesor poprvé u volební maturity: Předseda ODS Fiala hraje vabank o svou budoucnost v čele strany“ (iHned.cz, 12. řijna 2017) zaznívá sympatický závazek pana předsedy ODS Fialy: „Ať už ODS vstoupí, nebo nevstoupí do příští koaliční vlády, stanovil si Fiala ještě jeden cíl. Totiž pracovat na sjednocení pravice. ‚Zkusím po volbách pozvat lidi z menších pravicových stran, kteří jsou v něčem dobří, ať se s námi podílejí na změnách,‘ plánuje. To všechno ale jenom tehdy, pokud ODS nesklidí jednociferný volební výsledek. Ten by nejspíš stál Fialu, jak ostatně sám připustil, předsednické křeslo.“. Nemáme pochybnosti o upřímnosti tohoto záměru ze strany pana Fialy. Klademe si však otázku, nakolik jde o intenci sdílenou uvnitř ODS (zejména tedy širšího vedení strany), resp. nakolik je pan předseda s touto představou ve své straně osamocen. Zda a nakolik podpořit ODS ve volbách, či ji dokonce přímo volit, přenecháváme zralé úvaze čtenářů. Při naplňování uvedeného záměru však Petru Fialovi držíme palce.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.