Přerod demokracie v provozní stát (jako výsledek voleb 2017)

Napsal Michal Janata

Volby 2017 nebyly soutěží o rozložení mandátů poslanců jednotlivých politických stran v Parlamentu, ale zápasem o druh politického režimu. Letošní vítěz voleb, hnutí ANO, sice navenek neproklamovalo, že chce změnit dosavadní zastupitelsko-demokratický režim v nový typ režimu, pro který ještě nemáme jméno, ale jednání hnutí tomu nasvědčovalo zřetelně.

ANO se už před volbami netajilo tím, že chce zrušit Senát, který je osou a těžištěm ústavního systému, a zredukovat Sněmovnu. Tento záměr ukazuje jednak to, že hnutí ANO preferuje technokraticko-ekonomickou efektivitu před politickým dohadováním, jednak to, že chce přesunout proceduru dosahování konsensu pokud možno mimo zastupitelskou půdu. Pokušení vládnout mimo politickou sféru způsobem, který je vlastní formám vlády, jež se odvozují od velkých antických domácností, kde pán ví, jak se má řídit domácnost, a členové domácnosti, kteří jsou vůči němu v podřízeném postavení, podle jeho pokynů jednají, protože neví jako pán, má velmi starobylý rodokmen. Tuto formu vlády Aristotelés označuje v Politice jako οἰκονομικὴ μοναρχία (samovláda domácnosti): „Z toho je zřejmé, že vláda pána nad otroky a vláda politická nejsou totéž a že ne všechny druhy vlády jsou si navzájem rovné, jak tvrdí někteří. Jedna je totiž nad lidmi, kteří jsou na základě přirozenosti svobodní, druhá nad otroky; vedení domácnosti je samovláda (neboť každá domácnost je řízena jedním), kdežto vláda politická je vládou nad svobodnými a rovnými.“ Dichotomie οἰκονομικὴ μοναρχία, tedy samovláda domácnosti nebo dnešním jazykem řečeno monokraticky řízená firma, tedy bytostně nepolitický útvar, a πολιτικὴ ἀρχή, tedy politická vláda, jež vládou rovných nad rovnými, platí i dnes. Vedení domácnosti, o němž hovoří Aristotelés, je podobné modelu manažerského řízení státu, není to vláda „nad svobodnými a rovnými“, protože je to režim ve své podstatě nepolitický. Můžeme ho nazvat provozním režimem. V provozním režimu, kde je všechno řízeno z jednoho centra, jako tomu bylo v komunismu, ale dnes jde o zcela nový typ režimu, je všechna iniciativa jedince zúžena na tu míru, kterou určuje centrum, respektive na tu míru, kterou vyžaduje efektivita výkonu moci a hospodářství. Stát už je pak státem pouze podle jména (jde o obdobu marxistického odumírání státu a marxistického pohledu na politiku jako na pouhou derivaci ekonomiky), ale ve skutečnosti je odpolitizovaným provozem.

Lidé v těchto volbách volili buďto politiku, a tudíž i svobodu, nebo „společnou domácnost“, firmu, a tedy provoz, nad jehož chodem dohlížejí ti, kteří mají více vědění i moci než ti ovládaní. Letošní volby tedy byli disjunktivní, to znamená, že v nich šlo o buď, anebo. Takový druh voleb vlastně do demokracie nepatří, protože v nich nejde o výměnu garnitur, ale o to, zda vůbec budou moci být nějaké volby v budoucnu. V ustavených a ustálených demokraciích nejsou volby dramatem, v němž by šlo o všechno, ale obyčejnou prózou, v níž se po volbách přesouvá akcent z jednoho okruhu preferencí na jiný v rámci sdíleného souhlasu s tím, že režim, v němž se tyto volby konají, je plausibilní pro většinu společnosti. Volby, v nichž jde o všechno, jsou předzvěstí radikální proměny z politicky uspořádané společnosti v nový typ režimu, v němž politika nemá místo.

Jistě, že obavy z této transformace mohou být pokládány za projev přílišného pesimismu, vždyť přece šlo o běžné, rutinní volby, v nichž šlo o střídání stráží ve Sněmovně. V těchto volbách však nešlo o kyvadlo moci, které se překlání na tu či onu stranu z vůle voličů, šlo v nich o samu existenci tohoto kyvadla. Ukázalo se, že lidé nechtějí toto střídání, které je nutnou podmínkou demokracie, dali v těchto volbách přednost nesvobodné jistotě před nejistotou svobody. Preferovali ulitu uzavření se před světem, plným nečekaných změn před vystavením se nejistotám, z nichž může vzejít jak zisk, tak ztráta. Psychologicky to lze pochopit, protože život sám je nejriskantnějším podnikem nejen na této zemi. Z hlediska politiky jako prostoru ke střetu názorů, stanovisek a především zájmů, je to však prohra nakonec pro téměř všechny. Možná dokonce i pro letošní vítěze. Ale k těm obavám.

Ačkoli je v současné Ústavě České republiky řada pojistek a mechanismů, které mají zabránit změně politického režimu, není třeba se opájet optimismem, že by to mohla být bariéra pro možná zprvu nenápadnou, nicméně stále pokračující destrukci demokracie. Ústava je pojistkou proti podobným maligním změnám pouze ve státech s garantovaným právním rámcem, ale chybí-li tato podmínka, dá se ústava velkým obloukem obejít, jak ostatně dokazuje celá řada historických příkladů, jejichž seznam zde není třeba uvádět, natolik jsou alespoň některé z nich známy. Jak ostatně ukazuje podivné lavírování okolo možné budoucí koalice volebně úspěšnějších subjektů, které mohou smést z opulentního stolu vítězství ANO pár drobtů pro sebe, ochotní spojenci pro vytvoření nové ústavy, jež oklestí dosavadní práva a svobody na potřebné provozní minimum a z ohledu na zahraničněpolitické dekorum, se vždycky a snadno najdou.

Vůbec už není důležité, zda bude některý z politických subjektů hrát roli apendixu vítězného hnutí, či toto hnutí utvoří menšinovou vládu, protože politický vývoj zatím nenápadně, ale přece sleduje jinou trajektorii, než byla ta nastolená v roce 1989. Věrni Jonasově heuristice strachu nastiňme, co by nás mohlo čekat v případě nejčernějšího scénáře s tím, že kdyby k němu nakonec nedošlo, bylo by to proto, že je vždy dobré vědět, že temné obavy chrání svět před důsledky rozhodnutí těch, kteří jsou zaslepeni optimismem: 1) Ústavní změny se provedou pod záminkou zjednodušení ústavního systému. 2) Rozhodování se přesune ze zastupitelských institucí do rozhodovacích center vítězného hnutí. 3) Ekonomizace politiky, což znamená praxi, která přihlíží k veřejnému zájmu z hlediska ekonomických zájmů vládnoucí skupiny. 4) Koncentrace moci, která nahradí dosavadní mocenský rozptyl pod záminkou zeefektivnění vládnutí. 5) Mocenská kontrola, případně restrikce těch, kteří nebudou spokojeni ve všeobjímající firmě. 6) Prohloubení zahraničněpolitické izolace odstředivými tendencemi s posouváním se směrem k východnímu politickému teritoriu a východní politické kultuře.

Prostoru k jednání, jež by změnilo současný stav politických věcí u nás, je daleko méně než prostoru k úvahám, které nakonec mohou vést k takovému jednání, které nakonec může bezútěšnou situaci remodelovat. Jen v tom je naděje a proto je někdy dobré sestoupit pod povrch medializovaného dění a zkusit se podívat na to, co se skrývá v jeho hlubších vrstvách. Nebudeme-li vědět proč, nebudeme mít žádná vodítka k tomu jak.

Autor je historik, na konci listopadu 2017 mu vyjde kniha Paradoxy demokracie.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.