Tomio Okamura navrhuje, aby veřejnoprávní média byla převedena na média státní. Zdůvodňuje to problematickým financováním současného stavu. Média reagují tvrzením, že by to hrozilo oslabením jejich nezávislosti a že by podléhala politikům.

Přesto máme často pocit, že média podléhají tlakům, které nejsou vždy snadno definovatelné, ale jsou citelné. Stačí si vzpomenout na americké i německé volby, problematika migrace je ovlivňována trvale atd. Čím to je, že občané nejsou ani tak informováni, jako spíše převychováváni? Proč je každý, kdo projeví obavy z důsledků islámské imigrace, označen za xenofoba nebo rasistu, a to tak často, že si z toho lidé už dělají legraci? Proč je morálka tak politizována? Proč je tradiční model rodiny s rozdělením rodičovských rolí dehonestován jako „stereotyp“ a mateřská úloha ženy odsouvána do pozadí, jako by jedinou důstojnou prací bylo vydělávání peněz? Chce to někdo? A kdo vlastně? A mohou za to zrovna politici?

Domnívám se, že důvod je obecnější. Už někdy od konce druhé světové války se začala rozšiřovat oblast toho, co je vnímáno jako politické. U nás v Evropě na to měl vliv komunismus a jeho obraz člověka jako homo faber, člověka pracujícího. Západní Evropa se brzy začala přizpůsobovat a klíčovou úlohu v tom hrají právě média. Jsou „nezávislá“, ale zdá se mi, že jsou nezávislá právě na lidech – posluchačích, divácích, čtenářích. Stále více se odlišuje veřejné mínění a zveřejňované mínění. O tom, co je zveřejňováno, rozhodují média.

Veřejnost se brání a pomáhá jí v tom technický pokrok: všichni víme, jaký zlom přinesl internet, DVD a další možnosti neregulovaného projevu. Je pravda, že to s sebou přineslo také spoustu braku, ale občan má možnost volby, a volba závisí na jeho zdravém rozumu: je to volba, řečeno stručně, mezi ideologickým násilím a svobodou.

Naší svobodě velmi pomáhají právě soukromá, neregulovaná média, ale to nestačí. Proti ideologickým tlakům musí působit masivní společenský konsensus, který jde také cestou organizovaných hnutí. Slibným příkladem je naše Hnutí pro život, které sílí: souzní s ním také křesťanská média, zejména Proglas. Také jejich hlas sílí. Sílí také hnutí za rodičovská práva. Naším oponentem nejsou tolik politici a jejich strany, jako spíše různé nevládní organizace, ale ty mají jednu výraznou slabinu: jde jim především o peníze. Na naší straně je síla neplacených, pro věc nadšených lidí. Ti musí postupně spojovat své síly. Nás je víc, ale nesmíme se dát zideologizovanými médii ukřičet.

Autorka je publicistka a překladatelka, spolupracovnice Občanského institutu a Res Claritatis. Se souhlasem převzato z RC Monitor č. 21/2017.