Hofhanzlovo velké svědectví

Napsal Václav Komora

Koncem loňského roku vyšla v tichosti a bez zájmu hromadných médií kniha, která je nesmírně důležitým dokumentem naší současné historie. Je to první díl osobních pamětí mimořádné a význačné osobnosti naší občanské a politické scény RNDr. Čestmíra Hofhanzla, nazvaných „Jak jsem poznával svět“. Jakkoli je Hofhanzlova tvrdá kritika skutečnosti, že se společnost nevyrovnala s komunistickým režimem, a toho, jaké zavedla polistopadové poměry, většinově nepřijímána, nebyl by bez tohoto přesvědčivého osobního svědectví o poctivé cestě trudným obdobím několika posledních desetiletí potřebný pluralitní pohled na naše dějiny skutečně komplexní.

Dr. Hofhanzl podává ve své autobiografii doklad o existenci typu člověka, který je dosavadními výklady dějin společnosti povětšinou přehlíživě odsunut na stranu do odsuzované „šedé zóny“, do útrpného stáda povolného „občanstva“. Nejčastěji jsou totiž nedávné dějiny interpretovány zjednodušeně jako totalitární nadvláda komunistů a jejich mnohých spřízněnců, při chabé opozici hrstky disidentů vzdorujících režimu navzdory reálnému riziku sebezničení. Navíc se čím dál častěji do tohoto rámce vkrádají retro-výklady: že vlastně nebylo tak špatně. Čestmír Hofhanzl toto schéma zásadně narušuje. Zostra ukazuje, že mezi kladivem režimu a kovadlinou represemi rozvrácené společnosti přeci jen byla úzká možnost čestné cesty životem. Nepřipojil se k oficiálnímu disentu, protože v něm neuznal vůdčí roli bývalých komunistů a měl podezření na jeho systematické profízlování.

Podobně osaměle kráčely i tisíce dalších. Režim se ovšem pečlivě a detailně staral, aby se spolu takové osoby nikdy nedomluvily. Prvotní listopadové nadšení v roce 1989 ukázalo, že anonymních odpůrců režimu byly statisíce. Mnozí z nich prožili obdobnou perzekuci svých rodin, kterou popisuje Č. Hofhanzl. Mnozí také zažili stejné problémy zábran v přístupu ke vzdělání, které většinou vedly až k úplnému ubití talentů, někdy i k osobním tragédiím nebo k nebezpečným útěkům do zahraničí. Jen část takto vyloučených osob si ale dokázala cestu do škol proklestit přes překážky, jak to dokumentuje i Č. Hofhanzl. A z toho si zase jen část uměla vydobýt svou osobnostní realizaci v solidní práci, s vědomím, že dělá něco obecně prospěšného, co se jednou ve svobodné době zúročí, s čistým svědomím, aniž podlehli svodům připojení se k moci a také jejím různým nátlakům. Ovšem jen nepříliš mnoho jedinců si dokázalo v té husté totalitní síti zcela zachovat páteř, tak jako autor knihy. Její stránky to dokonale vykreslují.

Hofhanzlova osobně velmi otevřená výpověď o životě v hanebném režimu poukazuje již v prvním díle na vlivy minulosti, vedoucí později nevyhnutně ke klíčovému a potlačovanému aspektu ve vědomí společnosti po oslavovaném mocenském převratu. Tím je rychlé vystřízlivění a trvalé zklamání z následujícího vývoje. Objevilo se u značné části občanů, avšak obvykle bylo doprovázeno zmatením a nepochopením. Mnozí z nich se stále brání přijmout, že šlo jen o zaranžování co možná bezkonfliktního převodu moci do připravených rukou. Těm nedovtipným to v zájmu všeobecného klidu opakovaně již několik posledních let zdůrazňuje, a to zcela po lopatě i Petr Pithart, jeden z těch připravených. Čestmír Hofhanzl pochopil mezi prvními, co se dělo, a ve svém biografickém záznamu dějin zpětně nachází přípravné systémové kroky tohoto mocenského přeprogramování společnosti.

Často zajímavě rezonují s dnešními podobnými jevy v eurosocialistické společnosti a vybízejí k zamyšlení nad jejím přibližováním k rysům tehdejšího reálného socialismu. Například v pasážích, kde Hofhanzlovy vzpomínky popisují konkrétní důsledky politizace vědy. Dnes je obdobná politická monopolizace vědy, tentokrát prostřednictvím grantového financování, patrna nejkřiklavěji na častých skandálních odhaleních manipulace klimatických dat v účelový prospěch politické agendy tzv. udržitelnosti. Jiný příklad je v rozboru tehdejších podmínek na Zlínsku, s následným pozorováním slušovického experimentu ve výběru kádrů v období normalizace. Opět je zřejmá analogie se současnými elitami v kartelech politického establishmentu západních pokřivených demokracií, založených na klientelismu a vzájemném zavázání v korupčních machinacích.

Tyto Hofhanzlovy úvahy, které se prolínají na různých místech s barvitým líčením odpudivých rysů doby, konfliktních zážitků a úniků do hor, jsou obzvláště cennou součástí autorova svědectví. Jsou totiž korigovány jeho pozdější intenzivní zkušeností ve vysoké politice v popřevratové době. S tou se však noví čtenáři blíže seznámí až v dalších dvou připravovaných dílech autobiografie.

Je třeba zmínit, že oba editoři této publikace – Doc. PhDr. Václav Šplíchal a Mgr. Pavel Bajer – přiznávají v úvodní poznámce potíže přijmout kritické názory autora a opatrně se od nich distancují. Na jejich vrub ovšem padají mnohá necitlivá a kontraverzní doplnění knihy poznámkami z pramenů bývalého režimu (např. na str. 62 téměř celostránková poznámka k osobě L. Svobody, převzatá z tendenční encyklopedie z r. 1987).

Četní příznivci Čestmíra Hofhanzla poznali již dříve široký záběr jeho znalostí a seznámili se s některými zážitky z jeho veřejné činnosti v různých článcích. Připomeňme, že v minulých letech vydal souhrn svých děl, opět svým nákladem, v řadě drobných tematických knih v edici „Za demokracii“. Je proto dobře, že nyní své celoživotní poznání shrnuje, doplňuje novými postřehy a důsledně je uvádí do vztahu k dnešku.

RNDr. Čestmír Hofhanzl: „Jak jsem poznával svět“, 1. díl, 158 str., vyšlo 2017, soukromý náklad 700 ks, tisk Jaroslav Würz – Glyf, cena 250,- Kč, informace zde. Objednávky na adrese Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript..

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.