Zdá se, že druhá přímá volba prezidenta byla ještě dramatičtější než první. Vzbuzovala velké emoce v celé společnosti, ale i mezi křesťany. Vypadá to, že čím byl rozdíl mezi kandidáty těsnější, tím byly emoce prudší, a to i v rámci jednotlivých rodin. Celé spektrum postojů mezi křesťany odpovídalo spektru celé společnosti. Podle jednoho církevního vedoucího bylo hlasování pro Milošem Zemana vážným hříchem, podle jiného bylo hlasování pro Jiřího Drahoše vzpourou proti Hospodinu.

Miloš Zeman, který se na české politické scéně pohybuje bezmála třicet let, byl všeobecně znám. Za to Jiří Drahoš byl relativně neznámý, a proto bylo snadné o něm šířit nejrůznější zvěsti. Zatímco plusy a minusy Miloše Zemana mohl každý hodnotit přímo, o Jiřím Drahošovi bylo třeba získat určité informace, což ovšem vyhovovalo těm, kdo ho volit nechtěli. Proto o něm začala kolovat po internetu celá škála informací, které měly od jeho volby odradit. Tyto informace byly dobře kalibrovány, aby zasáhly celé spektrum voličstva – od těch jednodušších po ty nejvzdělanější. Pro ty jednodušší to byly informace typu Jiří Drahoš je pedofil, iluminát a svobodný zednář. Zajímavé je, že toto podezření se táhne s českými prezidenty již od Tomáše Masaryka; o Benešovi to zřejmě platilo (přirozeně nikoli pedofilie), ale právě tomu by to byli adresáti této námitky ochotni odpustit, protože vyhnal Němce. Dále členství v Římském klubu (zde si autoři kampaně trochu naběhli, protože prezident Zeman se v Římském klubu angažoval podstatně více), ale především postoj k migraci – k tomu se ještě vrátíme. Těm sofistikovanějším bylo určeno podezření, kdo že to Jiřího Drahoše platí a komu by Jiří Drahoš musel v případě zvolení jít na ruku.

Obecně z rozborů vyplývá, že Miloše Zemana volili s velkou převahou v Sudetech, tedy v místech, kde je nejsilnější KSČM a Strana přímé demokracie Tomia Okamury, a kde je také největší koncentrace lidí, kteří jsou přesvědčeni, že polistopadový vývoj jim nic nepřinesl. Klíčovou úlohu hrálo také vzdělání. Nemá tím být řečeno, že žádní vzdělaní lidé Miloše Zemana nevolili, nicméně maturita byla velmi silným indikátorem, že daný člověk bude volit Jiřího Drahoše.

„Elity“ vs. lid?

Nepochybně je v naší společnosti určitý zlom. Národ nemá elity, jichž by si vážil a na které by dal.

Pod „elitami“ můžeme myslet vědce, intelektuály, politiky, církevní představitele (i když ti u nás hrají roli minimální), významné publicisty a novináře, do jisté míry i „celebrity“. Tito lidé jsou nejvíce koncentrováni v hlavním městě – proto Jiří Drahoš v Praze zvítězil s obrovskou převahou. „Lid“ ale Praze nedůvěřuje.

Důležité je najít odpověď na otázku, proč tomu tak je. Vidím tři důvody, a uvedu je v pořadí důležitosti – a vlastně i v pořadí chronologickém.

1. Statisíce lidí, kteří v listopadu 1989 zaplňovali Václavák, nechtěly primárně kapitalismus. Mnozí – zejména starší a střední generace – očekávali, že se nějak naváže na étos roku 1968. Jistě, nebylo to realistické zejména ekonomicky. Václavovi Klausovi se podařilo přesvědčit značnou část národa, že rychlý přechod ke kapitalismu bude dobrý pro všechny. Jenže poměrně brzy se ukazovalo, že z dané situaci dokáží těžit lidé, kteří se vyznají, a tak tu vznikla jakási „elita“ v uvozovkách, která bohatla a bohatla, zatímco lidé, kteří naivně vložili své investiční kupóny do všelijakých fondů, byli „legálně“ podvedeni. Tehdy bylo zaděláno na novou nedůvěru „k těm nahoře“. Národní étos s heslem „nejsme jako oni“ se během pár let vytratil jako pára nad hrncem. Bylo tu málo lidí, kteří by dokázali pojmenovat, co se děje, a pro svou slušnost se nechali ukřičet nebo se prostě neprosadili. Mám na mysli zejména Petra Pitharta a lidi jeho typu.

Smutným a výmluvným dědictvím tohoto dravého kapitalismu jsou dnešní miliony exekucí a ne zcela tenká vrstva nešťastníků, kteří se z tohoto bláta nikdy nevyhrabou. Miloš Zeman, za jehož premiérování se toto vše dálo a mnohdy i rodilo, dokázal tyto lidi přesvědčit, že je to „jejich“ kandidát. Přitom pro ně nic neudělal (jako premiér mohl, jako prezident už ne), ale ani se na toto téma nevyjadřoval.

EU a migrace

2. Evropská unie. Ta je mnohými vnímána jako něco přímo démonického. Křesťané o tom píší zcela otevřeně; nevěřící by sice nepoužili tento termín, ale v podstatě to vidí stejně. Skutečností je, že evropské „elity“ obyvatelstvo dejme tomu severní Moravy nebo rumunského Banátu nechápou – a jsem toho názoru, že se o to ani nesnaží. Evropská unie je projekt elit a byrokracie – původně tak nebyla zamýšlena, ale vyvinula se tak. Evropské (ale i americké) elity nesnáší Donalda Trumpa, ale on má proti nim jednu výhodu: z jeho nařízení musí být za přijetí každé nové regulace zrušeny dvě staré. To v Evropě není možné, protož jí vládnou byrokraté, kteří jako svůj úkol považují vytváření regulací, nikoli jejich rušení. Pokud zde nenastane nějaká zásadní proměna (kterou si, popravdě řečeno, nedokážu představit), nemůže Evropa v této věci začít Ameriku byť jen dohánět.

Démonizace Evropské unie znemožňuje jakoukoli smysluplnou diskusi. Buď jste „za“, nebo „proti“. Říci „ano, ale…“ nebo „ne, ale…“ znamená, že jedna polovina obyvatelstva vás přestane poslouchat. Neodpustím si připomenout, že já jsem byl proti vstupu. Teď bych ale s czexitem váhal. Ve Spojeném království se brexitu moc dobře nedaří. Těšilo by mě, kdyby tu někdo z těch, kdo horují pro czexit, ale ještě spíše z těch, kteří jsou proti němu, odpovědně a vážně připravovali scénář, co udělat po referendu o vystoupení. Toxická kombinace Zeman – Babiš – Okamura – komunisté by skutečně k czexitu mohla vést. Co se bude dít v den D + 1?

3. Konečně třetí důvod – migrace. Rozdíl mezi Zemanem a Drahošem je v celé otázce prakticky zanedbatelný, nicméně Zemanovi se s heslem „zastavme migranty a Drahoše“ podařilo vytvořit dojem, že je mezi nimi nebetyčný rozdíl. A migrace je a zůstane tématem. A bude to stále ožehavější téma, protože státy, které migranty přijímají, budou mít stále větší problémy. Nejhorší situace je zřejmě ve Švédsku, ale v médiích se o tom dozvíte minimum. A protože mainstreamová média – především západoevropská – toto téma neustále bagatelizují, uvolňují tím prostor pro různé propagační servery, které šíří buď přímo přehnané a nepravdivé informace, nebo z nich činí přehnané závěry. Faktem ale zůstává, že integrace muslimů se prostě nedaří, a dokud si to evropští politici nepřiznají, bude hůř. Příkop mezi „elitami“ a většinou obyvatelstva bude narůstat. Náš staronový prezident se pasoval do role zachránce, a přirozeně nemohl nevyhrát. Řešení ale není v tom, že ho budou všichni nazývat populistou. Miloš Zeman si migrační vlnu nevymyslel, pouze na ní surfuje.

Podtrženo a sečteno, je div, že do nedávna neznámý Jiří Drahoš prohrál jen o nějaká tři procenta. Objeví se charismatický politik, který jasně pojmenuje problémy, naznačí řešení, a přitom z něj bude vyzařovat úcta k příznivcům i k odpůrcům? Nevím, zda láska a pravda na této straně nebe zvítězí nad lží a nenávistí, ale měli bychom se o to alespoň snažit.

Text byl publikován v březnovém čísle časopisu Život víry. Převzato se souhlasem autora.