Obrátilo se Rusko? Oddaluje Putin příchod Antikrista?

Napsal Grzegorz Górny

V nedávném čísle časopisu Sieci vyšla recenze Lukasze Adamského na španělský film Fatima. Poslední tajemství, který právě přichází na plátna polských kin a jehož scénář vychází z mé knihy Tajemství Fatimy. Největší tajemství 20. století. V úvodu filmu vidíme dokonce scénu, kdy jeden z hrdinů, televizní producent Viktor, přichází za střihačkou Monikou, podává jí moji knihu (španělské vydání: Secretos de Fatima) a říká, že jí toto dílo pomůže lépe pochopit téma a sestříhat obraz.

V souvislosti s tím se mě stále více lidí ptá, souhlasím-li s tvrzením, které se objevuje na konci filmu a které v mé knize není. Jde o obrácení Ruska předpovězené ve Fatimě. Režisér Andres Garrigo přichází s tezí, že se tato země nejen už obrátila, ale že se dnes dokonce stává pevnou oporou křesťanství ve stále více se laicizujícím světě.

Je třeba přiznat, že španělští autoři dokáží jít proti proudu politické korektnosti a poukazují dokonce na nesmyslnost genderové ideologie. V tomto kontextu ukazují, že dnešní Rusko, které zažilo na vlastní kůži ideologické zvrhlosti 20. století, je ve větší míře než Západ imunní vůči novému sociálnímu inženýrství, jehož agenda povstává z kruhů LGTB (sexuálních menšin).

Svědčí to však o obrácení Ruska? Někteří tvrdí, že k němu v určité míře došlo. Sovětský svaz se rozpadl, komunistický systém se zhroutil, militantní ateismus se stal minulostí, křesťanství není již pronásledováno, vládne náboženská svoboda (abychom nepřeháněli – Svědci Jehovovi přišli právě v letošním roce o legalizaci a byli prohlášeni za extremistickou sektu), stát podporuje výstavbu nových a obnovu starých chrámů, elita ruského státu se účastní pravoslavných obřadů, atd.

Na druhé straně se však dá – jak na to upozorňují jiní – těžko mluvit o obrácení Ruska, jestliže se v době nejdůležitějšího křesťanského svátku, tedy o Velikonocích (Pascha), objevuje v chrámech sotva několik procent pravoslavných věřících. Počet potratů, které v Rusku stále jsou legální záležitostí na požádání, se pohybuje kolem jednoho milionu ročně a vláda nedělá nic pro to, aby se tento zákon změnil, byť by k tomu stačilo, aby z Kremlu zaznělo jediné slovo. Více než polovina manželství končí rozvodem. Obecně rozšířenými metlami jsou alkoholismus a drogová závislost (drogově závislých může v Rusku být dokonce k šesti milionům a nakažených virem HIV – 1,2 milionu).

Nedošlo ani k odsouzení zločinů a nápravě křivd minulého systému. Nebyl navrácen protiprávně uloupený majetek. Komunismus se nedočkal svého, byť jen symbolického Norimberku, dnes jsme naopak svědky rehabilitace takových postav jako J. V. Stalin nebo F. E. Dzeržinskij.

A i když ruské vedení proklamuje své sepětí s pravoslavným náboženstvím, nadále vládne pomocí metod převzatých z komunistické epochy: od vražedných atentátů po napadání jiných zemí. Nelze se tomu ani moc divit, neboť současná ruská vládnoucí elita má své kořeny v jádru totalitního systému, tj. v někdejším KGB.

Mnoho pravicových uskupení na Západě nicméně věří kremelskému výkladu, podle nějž by Rusko mělo být poslední baštou křesťanství a Vladimir Putin „poslední nadějí bílého člověka“.  Týká se to nejen politických hnutí jako Národní fronta ve Francii, ale také mnohých pro-life a pro-family hnutí v západních zemích. Zdá se, že i španělští autoři filmu o Fatimě podlehli této iluzi.

Podobné koncepce jsou šířeny i v samotném Rusku. V některých pravoslavných kruzích je Putin dokonce líčen jako katechón – jako ten, kdo v souladu se známým úryvkem z 2. listu sv. Pavla Soluňanům (2,6-7) oddaluje příchod „člověka nepravosti“, Antikrista. V tomto chápání je Rusko poslední překážkou nastolení Nového světového řádu (New World Order, NWO) – bez Boha, víry a morálky.

Nedělejme si však iluze: náboženství v Rusku sloužilo po staletí jako nástroj politiky a pravoslavná církev byla podřízena státu. Nejinak je tomu i dnes – tím spíš, že hustá pavoučí síť propojení mezi vyšším duchovenstvem a tajnými službami nebyla po rozpadu Sovětského svazu narušena.  Moskevský patriarchát ve skutečnosti nejedná nezávisle na Kremlu, obzvlášť na mezinárodní scéně, ale je nástrojem imperiální politiky Ruska.

Zahraniční oddělení moskevského patriarchátu se i dnes zabývá přesně tím, čemu se věnovalo v dobách komunismu, jinými slovy sledováním rozporů uvnitř kapitalistického světa a jejich následného využívání k prohlubování rozporů a oslabování jednoty Západu. Druhdy moskevský patriarchát tímto způsobem koketoval s levicí používaje při tom hesla pacifismu a sociální spravedlnosti, nyní láká pravici pomocí hesel obrany rodiny a křesťanského řádu. Není vůbec náhoda, že Rusové na jedné straně nenápadně podporují krajní pravici jako Národní frontu ve Francii nebo Jobbik v Maďarsku, a na straně druhé krajní levici jako Syriza v Řecku a Podemos ve Španělsku. Pro ně je jednoduše ve hře rozložení protivníka zevnitř.

Jak to souvisí s obrácením Ruska? Irský teolog William Thomas upozorňuje na zvláštnost portugalštiny, která byla jazykem fatimských zjevení. V tomto jazyce slovo „obrácení“ označuje spíš „vrácení se z“ než „obrácení se na“. Jde tedy nikoliv o obrácení se na křesťanství jako spíše o návrat z komunismu, z nejďábelštějšího systému v dějinách lidstva. Pochopíme-li slovo v tomto smyslu, potom k takové „metanoi“ došlo, což však neznamená, že se Rusko stalo baštou křesťanství. Boj o jeho duši nadále trvá.

Zdroj: www.wpolityce.pl

Reportér, esejista, publicista a režisér Grzegorz Górny (1969) je zakladatelem čtvrtletníku Fronda, autorem okolo třiceti knižních titulů, držitelem řady filmových, novinářských i literárních ocenění. V současnosti publikuje mimo jiné v týdeníku Sieci (Sítě) a na portálu www.wpolityce.pl.

Přeložil Josef Mlejnek st.

Se souhlasem redakce převzato z Revue Babylon (které KONZERVATIVNÍ LISTY drží pěsti).

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.