Příští rok v Jeruzalémě

Napsal Josef Potoček

70 let od vyhlášení moderního státu Izrael

V Izraeli jsou čtyři místa, ve kterých se podle staré židovské tradice musí ustavičně konat modlitby, aby se svět nezhroutil do chaosu. Jsou to Jeruzalém, Hebron, Tiberias a Safed. Safed je město na severu, je to centrum talmudu a židovské kabaly. Ve starém městě tam najdeme působivý pomník, který ve zkratce vyjadřuje celé pohnuté dějiny Židů a Izraele. Jmenuje se Putující Žid – je to postava staršího muže s rancem přes rameno a s kufříkem v druhé ruce, který jde vstříc nejistému osudu. V lepším případě pod tlakem nepřízně okolí, v tom horším v důsledku pronásledování či pogromu.

14. května 1948 se v budově muzea v Tel Avivu – v dnešní Hall of Independence – uskutečnilo shromáždění zástupců židovských osadníků, na kterém jejich představitel David Ben Gurion přečetl Prohlášení nezávislosti. Uvedl je těmito slovy: „Dva tisíce let jsme čekali na tuto hodinu, a nyní se tak stalo. Když se čas naplní, nemůže se Bohu nic protivit.“ Byl vyhlášen stát Izrael a Ben Gurion se stal jeho prvním ministerským předsedou. Ten putující Žid dorazil nakonec do svého cíle.

Lid bez domova

Na území, kde je dnešní Izrael, měli Židé ve starověku svůj stát po dobu více než tisíc let, od časů Mojžíše a známých králů Davida a Šalomouna. Mojžíš žil kolem roku 1300 př. Kr., s jeho jménem je spojen vznik Tóry, základu judaismu. Za krále Davida – kolem roku 1000 př. Kr. – se Jeruzalém stal hlavním městem. V roce 1996 si Izrael připomínal výročí 3000 let od této události. Židovský stát tehdy zabíral i části dnešní Sýrie a Jordánska, podobnou rozlohu měl i v době Makabejské ve 2. století př. Kr. Pak ale nastaly pro Židy špatné časy. Roku 63 př. Kr. dobyl Jeruzalém římský vojevůdce Pompejus a z území se stala římská provincie Judea. S nadvládou Římanů se Židé nesmířili a dvakrát proti nim povstali, což pro ně mělo katastrofální následky. Poprvé to bylo ve známé Židovské válce v letech 66–73 po Kr., která je stála jeden milion obětí. Jeruzalémský chrám byl zničen, zůstala po něm jen západní podpůrná zeď chrámového okrsku, která je dnes nejvýznamnějším místem judaismu. Válka skončila dobytím pevnosti Massady roku 73, kde vzdorovalo posledních tisíc povstalců až do hořkého konce. Dnes je Massada symbolem izraelské vůle se bránit – přísahají tam izraelští výsadkáři. Druhé povstání vedené Bar Kochbou vypuklo v roce 132. K jeho potlačení byl povolán z Británie Hadriánův zástupce Julius Severus, který roku 135 vytáhl proti Judeji s deseti legiemi, což byla jedna třetina římské vojenské moci. Té Židé nemohli odolat a výsledkem byl definitivní konec židovské státnosti na jejich historickém území. Aby zmizelo i jméno Izrael, přejmenovali Římané území na Palestinu, podle Filistinců, největších nepřátel starého Izraele. Židé byli rozehnáni do celého světa, stali se lidem bez domova.

Jednu takovou situaci už zažili – za babylonského krále Nebukadnezara II. Ten roku 586 př. Kr. dobyl Jeruzalém, zničil Šalomounův chrám a odvedl Židy do zajetí, které trvalo padesát let. I tentokrát věřili, že se zase vrátí, a tuto naději vyjadřovali pozdravem „Příští rok v Jeruzalémě!“ Čekat ale museli téměř 2 000 let. Britský historik Paul Johnson k tomu ve svých Dějinách židovského národa říká: „Izraeli se podařilo proklouznout do života náhodným oknem v dějinách, které se otevřelo na pár měsíců v letech 1947-48.“ Podařilo se mu to proto, že si Židé zachovali svoji identitu a že na to byli připraveni. Moderní stát Izrael je výsledkem tisícileté duchovní tradice a odvážného politického programu.

Splněný sen

V roce 1897 se v Basileji sešel 1. sionistický kongres, který zorganizoval Theodor Herzl, autor knihy Židovský stát. Do svého deníku si tehdy poznamenal: „V Basileji jsem založil židovský stát. Kdybych to dnes vyslovil veřejně, byl by odpovědí všeobecný posměch. Snad za 5 let, v každém případě do 50 let to ale každý uvidí.“ Herzl zemřel roku 1904 ve Vídni a zanechal Židům odkaz vyjádřený slovy „Budete-li chtít, není to sen“. Z politického hlediska vypadal program sionistů beznadějně, protože země byla pod nadvládou islámu a Turků. Za 50 let se ale Herzlova vize skutečně splnila.

Turecko patřilo mezi státy poražené v 1. světové válce a Palestina se v roce 1920 dostala pod správu Velké Británie. Předcházela tomu Balfourova deklarace z listopadu 1917, prohlášení britské vlády o podpoře sionistů, která usnadnila imigraci. Dočkali se ale až po dalších třiceti letech, po 2. světové válce a hrůzách holokaustu. V listopadu 1947 přijala OSN rezoluci, podle které měl být mandát Velké Británie ukončen a Palestina rozdělena mezi Židy a Araby. Židé získali asi polovinu území a svůj stát vyhlásili v květnu 1948. V prohlášení bylo zakotveno, že „jméno státu zní Izrael“, na závěr bylo proneseno slovo hebrejského požehnání. Na vlajce je šesticípá Davidova hvězda, státním znakem se stal starověký sedmiramenný svícen, jehož podoba se zachovala na Titově vítězném oblouku v Římě. To všechno mělo vyjádřit, že nový stát – přes deklarovaný sekulární charakter – navazuje na přerušenou starověkou tradici.

Ve vstupním prostoru tel-avivského Památníku nezávislosti zaujmou návštěvníka dva nápisy. Na jedné straně je výrok z proroka Ámose: „Úděl Izraele, svého lidu, změním, oni znovu vybudují zpustošená místa a osídlí je.“ Pod ním jsou dvě fotografie z budování Tel Avivu: z roku 1908, kdy byl založen, a druhá z doby pozdější. Tel Aviv byl založen skupinou osadníků na dunách nedaleko od starověké Jaffy, na pozemcích zakoupených z prostředků KKL – Židovského národního fondu. Dnes má 500 tisíc obyvatel, je centrem financí a obchodu – a symbolem úspěchu židovského státu. Za poznámku stojí, že odkaz na Starý zákon nacházíme i na vstupní bráně jeruzalémského památníku holokaustu Jad Vašem. Tam je slovo z proroka Ezechiáše: „Vložím do vás svého ducha a oživnete. Dám vám odpočinutí ve vaší zemi.“ Na druhé straně té vstupní haly je odkaz na politickou vizi Theodora Herzla z roku 1897: „V Basileji jsem položil základy izraelského státu.“ A pod ním opět dvě fotografie, tentokrát odkazující do historie sionismu: na první je zasedání 2. sionistického kongresu z roku 1898, na druhé David Ben Gurion vyhlašuje stát Izrael o 50 let později. Hlavní sál památníku vypadá stejně jako před těmi 70 lety: dvě izraelské vlajky přes celou výšku sálu, mezi nimi portrét Theodora Herzla. Předsednictvo mělo tehdy symbolických 12 míst, podle počtu pokolení starého Izraele. Stejný je i počet vlajek, které jsou dnes na nádvoří před izraelským parlamentem…

Československo vznik Izraele podporovalo od samého začátku, a to diplomaticky, podporou vystěhovalectví a dodávkami zbraní. Navázalo tím na počátky dobrých vztahů, které je možné vysledovat již u T. G. Masaryka a jeho postoje v době hilsneriády. Masaryk již v roce 1883 vyjádřil přesvědčení, že Židé jsou samostatným národem, udržoval styky s předními sionisty, mezi válkami hostilo Československo tři sionistické kongresy – v letech 1921 a 1923 v Karlových Varech a v roce 1933 v Praze. V roce 1927 Masaryk navštívil Palestinu – jako první hlava státu, která tam po válce zavítala. V období antisemitských vášní a velmocenského kličkování nebyly postoje tohoto druhu žádnou samozřejmostí a výrazně přispívaly k formování veřejného mínění. Stejně vstřícný postoj vůči židovské věci zaujímali i Edvard Beneš a Jan Masaryk, což se projevilo zejména při izraelské válce za nezávislost. Židé byli tehdy ve velice nesnadné situaci, protože OSN vyhlásila na dodávky zbraní do oblasti Blízkého východu embargo a židovští emisaři začali shánět zbraně v době, kdy jejich stát ještě neexistoval. Za této situace měla každá vojenská pomoc nesmírnou cenu a zbraně z Československa tvořily její podstatnou část. Jednalo se o 40 tisíc pušek, 6 tisíc kulometů a zejména 80 letadel. První akce těchto letadel se uskutečnila v květnu 1948, kdy zaútočila na egyptskou armádu, která byla už 40 km od Tel Avivu, a zastavila její postup. Na několika letištích – v Českých Budějovicích, Olomouci a v Hradci Králové – probíhal i výcvik izraelských pilotů. Význam této pomoci ocenil později Ben Gurion slovy, že československé zbraně zachránily Izrael a že pochybuje, že by bez nich tehdy obstáli.

Tradice úzkých vztahů pokračuje i dnes. Obě vlády mají společná zasedání, což patří k nejvyšším diplomatickým výsadám. Náš obchod s Izraelem je větší než s miliardovou Indií, společné vědecké a hospodářské mise a projekty v nejrůznějších oborech jsou v bilaterálních vztazích České republiky v porovnání s jinými zeměmi úplnou raritou.

Když to shrneme, Židé obnovili a následně obhájili svou státnost – jejich dávná naděje se naplnila. Nejsou již lidem bez domova. Skončila dlouhá epocha, kterou izraelský historik prof. Isaiah Gafni vystihl slovy: „Příliš mnoho historie, ne dost státu.

Izrael dnes

Dějiny Židů jsou plné pronásledování a útisku, od starověku až po holokaust. Nakonec se jim otevřela vytoužená cesta do země jejich předků, do Erec Israel – Země izraelské. Rozhodnutí OSN v roce 1947 znamenalo, že stát Izrael vznikl legitimně, že má právo na existenci. Návrh podpořila potřebná většina z tehdejších 57 členů OSN. Izrael vznikl na území, které nebylo uzurpováno, protože naposledy patřilo 400 let Turecku a jiný stát tam nikdy nebyl. Judaismus prokázal svoji sílu v době diaspory, je jedním ze základních zdrojů křesťanské civilizace. Z hodnotového hlediska je Izrael součástí západního světa, je to jediný demokratický stát v oblasti Blízkého východu. Kneset má 120 členů, v současné době je v něm zastoupeno deset stran, mezi nimi i strana komunistická a dvě strany arabské. Tak funguje izraelská demokracie, i za složitých podmínek dnešní doby.

Ty složité podmínky jsou dány dvěma faktory, které mají společný základ: První je lokální povahy a souvisí s přítomností silné arabské menšiny (19%) na území státu. Druhý je geopolitický a souvisí s nevraživostí okolního muslimského světa. Pokud se jedná o arabskou menšinu, vztah mezi Židy a Araby je složitý a mnohotvárný. Jeruzalém má 870 tisíc obyvatel, z toho je cca 200 tisíc Arabů, kteří historické nároky Židů neuznávají. Palestinci chtějí mít Jeruzalém také hlavním městem, což je trvalým předmětem sporu. Akko nedaleko Haify, kde je asi 40 % arabského obyvatelstva, je příkladem fungujícího soužití, ale bez záruky. Arabští občané Izraele nemají vojenskou povinnost, protože v situacích, kdy se jedná o existenci státu, se na ně Izrael nemůže spolehnout. Na Západním břehu, který je pod kontrolou Izraele, jsou desítky židovských osad, ve kterých žije asi 400 tisíc osadníků. Tyto čistě židovské komunity žijí pod ochranou armády. Pásmo Gazy Izrael Palestincům jednostranně předal v roce 2005 (všechny své osady přitom vyklidil), k porozumění to ale nepřispělo. Území se stalo baštou radikálů z Hamásu, výsledkem je ovzduší nedůvěry, trpkosti a nejistoty.

Geopolitické hledisko je zřejmé z pohledu na mapu – Izrael je tam jako nepatrná enkláva v moři nepřátelského muslimského světa. Podle islámského pohledu tam Izrael prostě nepatří. Jeho vznik se v muslimském prostředí označuje slovem al-nakba, katastrofa. V souladu s tím se v islámských zemích falšují mapy i dějiny, veřejný prostor je zamořen štvaním a demagogií a podle toho vypadá i politika. Izraelská armáda, považovaná za jednu z nejlepších na světě, tuto situaci zvládne. Ve válce v roce 1948-49 uhájila židovská Hagana nezávislost nového státu, později – už v podobě IDF (Israel Defense Forces) – zachránila Izrael ve dvou válkách o existenci (1967, 1973). Strategickým zájmem Izraele je ovšem bezpečnost, garantovaná nejen smlouvami, ale i změnou politického klimatu v oblasti. Zásadním problémem Blízkého východu je otázka důvěry, která vznikne jen v atmosféře zbavené násilí a rétoriky nenávisti. Druhou potřebnou věcí je vyvážený postoj ostatního světa. Čest Západního světa zachraňují USA, které v Radě bezpečnosti použily ve prospěch Izraele už asi 30x práva veta. Horší je to s postojem Evropské unie, jejíž součástí jsme i my. V tomto ohledu nás může těšit, že naše zahraniční politika vykazuje značnou míru autonomie a vůči Izraeli si zachovává postoj tradičního přátelství a podpory.

V Žalmu 122 je krásné slovo, vhodné k uzavření tohoto textu: „Vyprošujte Jeruzalému pokoj!“ Pro věřící je to výzva k modlitbě za Izrael. Pro ty ostatní je to výzva k zamyšlení nad širšími souvislostmi jeho vzniku a nad důvody pro jeho podporu.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.