Chlap, který vítězil, i když prohrával

Napsal Roman Joch

Pouhé čtyři dny jej dělily od dvaaosmdesátých narozenin, když americký senátor John McCain minulou sobotu zemřel. Krutou nemoc, jíž podlehl, mu lékaři diagnostikovali už loni v červenci. Vydržel jí vzdorovat déle než rok.

Jeden z lidí, kteří jej nakonec na věčnost předešli – komentátor Charles Krauthammer – o něm už tehdy napsal: „Bude – měl by být – pamatován jako ten nejvýtečnější kandidát na prezidenta z těch, jimž byla tato nejvyšší meta odepřena.“ Řada lidí si jej ale nejspíše bude nakonec pamatovat jinak, kratčeji. Prostě jako jednoho z nejvýtečnějších Američanů.

Mac is back – volali nadšení stoupenci, hlásaly novinové titulky a sdělovaly e-maily tisícům amerických vojáků. Psal se leden 2008 a republikánské primárky ve státě New Hampshire právě ovládl senátor John McCain, již podruhé usilující o zvolení do čela Spojených států .

„Mac is back“ neznamenalo jen, že se McCain vrátil a je opět ve hře o prezidentský úřad. Byla to i parafráze lakonického sdělení britské admirality „Winston is back“ všem válečným lodím Jeho Veličenstva v září 1939, když Churchill po dlouhých letech v opozici opět vstoupil do vlády, stal se prvním lordem admirality (ministrem válečného námořnictva) a opět tak získal post, který už předtím zastával na počátku první světové války.

„Mac je zpátky“ bylo vědomou analogií mezi Winstonem Churchillem a Johnem McCainem, jednou z „nejchurchillovštějších“ osobností naší doby.

Suvenýr z hanojského Hiltonu

Pocházel z vojenské, konkrétně námořnické rodiny. Jeho dědeček John McCain starší byl admirálem a za druhé světové války bojoval v Pacifiku proti Japonsku. Když skončila, byl plánováním jejího závěru – definitivní porážky Japonska – vyčerpán natolik, že vážil pouhých 45 kilogramů. Nechtěl se toho účastnit, ale nadřízení mu přikázali, že musí být přítomen kapitulaci Japonska v Tokijském zálivu 2. září 1945. Pak odletěl domů a o pouhé čtyři dny později zemřel. Další v řadě – John McCain mladší – byl také admirál (v amerických dějinách se mimochodem nikdy předtím – a dosud ani nikdy potom – nestalo, že by to otec i syn dotáhli na čtyřhvězdičkové admirály). Velel americkému loďstvu v celém Pacifiku a v letech 1968–1972 i všem americkým jednotkám ve Vietnamu.

John McCain III., jemuž patří tento nekrolog, se dal k vojenskému námořnictvu také. V roce 1958 vystudoval námořní akademii, byť s velice špatným hodnocením, protože byl nedisciplinovaný, drzý, svéhlavý a často nedodržoval rozkazy… Nastoupil pak k námořnímu letectvu. Během války ve Vietnamu požádal o zařazení do bojových akcí a při svém třiadvacátém náletu na severní Vietnam byl v říjnu 1967 sestřelen.

Stihl se katapultovat, ale dopadl polámaný na území nepřítele. Místní vojáci mu pár zlomenin ještě přidali; pažbou pušky mu rozdrtili rameno a propíchli ho bajonetem. Pak bezvládného pilota odvezli do vězení Hoa Lo v Hanoji, jemuž američtí zajatci ironicky přezdívali Hanoj Hilton. Tam teprve „Maca“ čekalo to pravé peklo. Následujícího roku se ale jeho otec stal velitelem amerických vojsk ve Vietnamu a severní Vietnamci toho chtěli propagandisticky využít: propustit jej, aby jednak ukázali, jak jsou humánní, a především aby demoralizovali ostatní americké vojáky – „podívejte se, děti prominentů mají privilegia…“. Jenomže americký válečný kodex cti zakazuje, aby zajatec přijal své propuštění či výměnu za zajatce druhé strany dřív, než budou propuštěni ti, kdo byli zajati před ním. Jinými slovy, vojáci se zavazují, že budou propuštěni v pořadí, v jakém upadli do zajetí. McCain tudíž své předčasné propuštění odmítl, za což pak dostával „nakládačku“ větší a častější než zajatci jiní…

Propuštěn byl až po pěti a půl letech týrání, na jaře 1973, když byl podepsán mír. McCain se vrátil domů předčasně bělovlasý a se zničenými rameny: nedokázal ruce zvednout výše než do úrovně ramen; proto jej i jako senátora museli česat manželka či asistenti, sám toho nebyl schopen.

Raději prohraji volby než válku

Usadil se v Arizoně a v roce 1982 poprvé kandidoval do Kongresu, kde sloužil dvě období ve Sněmovně reprezentantů. Při jedné z kampaní přišel na jeho mítink člověk, který mu začal nadávat, že si dovoluje kandidovat za stát, v němž je vlastně přivandrovalcem, a nemůže jej tedy znát. McCain připustil, že v Arizoně zrovna dlouho nežije. Dodal ale, že stejně jako členové všech ostatních vojenských rodin ani on nikdy nežil dlouho na žádném místě (sám se narodil v panamském průplavovém pásmu, které tehdy patřilo Američanům a jeho rodiče tam žili na vojenské základně). Odpověď zakončil výčtem, z něhož vyplývalo, že do té doby nejdéle pobýval v hanojském vězení… Byl zvolen.

O čtyři roky později kandidoval do Senátu – na křeslo, jež uvolnil Barry Goldwater, který už po dalším šestiletém mandátu netoužil. Mezi oběma muži lze najít zajímavé paralely: oba Arizoňané, oba republikánští senátoři, oba svérázné, originální osobnosti, oba získali nominace své strany do prezidentských voleb, ale nakonec byli poraženi (Goldwater 1964, McCain 2008), oba pak s velkým respektem a vlivem sloužili v Senátu i nadále a oba na konci své kariéry byli předsedy Výboru pro ozbrojené síly.

Senátorem byl McCain zvolen hned na první pokus – a pak ještě pětkrát ve stejném křesle potvrzen, naposledy v roce 2016. V domácí politice byl centristou, chtěl spolupracovat s demokraty na nadstranickém konsenzu. Což znamenalo, že roli federální vlády chápal extenzivněji, než odpovídá republikánskému průměru, za což býval dosti kritizován pravým křídlem strany. V zahraniční politice byl ale výrazným představitelem a obhájcem aktivní role Ameriky a prosazování liberálně-demokratických hodnot. Byl nejen stoupencem aktivní americké zahraniční politiky, ale i vysloveným intervencionistou.

V roce 2000 v republikánských primárkách usiloval o prezidentskou nominaci s reformistickým programem. Jeho štáb byl přístupný novinářům a sám kandidát s nimi mluvil rád a otevřeně. Nezřídka i peprně a žurnalisté jej za to samozřejmě milovali. V kampani zaútočil na vliv konzervativních křesťanských evangelikálů v Republikánské straně a ti, stejně jako většina konzervativců, podporovali jeho protikandidáta, tehdejšího texaského guvernéra George Walkera Bushe, který primárky vyhrál, nominaci získal a nakonec i usedl za psací stůl v oválné pracovně.

Bushovo prezidentství a první dekádu tohoto století nejvíce poznamenaly teroristické útoky 11. září 2001 a americká reakce na ně. Senátor McCain podporoval válku v Iráku, ale brzy si všiml, že Američanům se nedaří. Ze všech amerických senátorů zřejmě nejčastěji zkoumal situaci přímo na místě. Rychle si uvědomil, že Američané ji podcenili a politici neřekli obyvatelům, jak náročná celá věc bude. Stalo se, co se stát muselo. Mezi roky 2005–2006 začaly Spojené státy tamní válku prohrávat a McCain dospěl k závěru, že jediným řešením je navýšit počet vojáků, což už ovšem byl tou dobou v Americe názor výrazně nepopulární. Ke konci roku 2006 se k němu nakonec přece jen přiklonil i prezident Bush a hned v roce následujícím tak mohl McCainův plán realizovat generál Petraeus. Uspěl. Koncem roku 2007 guerilla ustala a situaci v Iráku se podařilo stabilizovat.

Američanům se těsně povedlo vyhnout porážce a dosáhnout snesitelného vítězství. Jenže v době, kdy McCain svou novou prezidentskou kandidaturu oznamoval, tohle ovoce viselo ve větvích ještě hodně vysoko. Není divu, že jeho podpora tak nepřesahovala titěrná tři procenta. Sám McCain zůstal klidný: „Raději prohraji volby, než abych viděl, jak moje země prohraje válku.“

Seniorní státník

Koncem roku 2007 však už bylo zřejmé, že McCain, který z amerických členů Kongresu rozuměl vojenské situaci v Iráku nejlépe, měl za daných okolností pravdu. Proto ono překvapivé vítězství v lednu 2008 v New Hampshire, pak v dalších státech a „Mac byl zpět“, primárky vyhrál a nominaci získal (u demokratů nakonec Barack Obama těsně porazil Hillary Clintonovou).

McCain vedl kampaň důstojně, na mítincích dokonce hájil svého soupeře před rozzuřenými republikánskými voliči, kteří o něm mluvili jako o „Arabovi“ a hrozbě. Je to slušný člověk a není nutné se jej bát, oponoval Mac s tím, že prostě jen nesouhlasí s jeho názory a pohledem na svět. Svému štábu pak zakázal použít proti Obamovi tu nejničivější negativní kampaň – totiž útočit na něj za to, že po desetiletí navštěvoval bohoslužby extremistického reverenda Jeremiáše Wrighta, který vedl kázání plná antisemitismu, konspiračních teorií a nenávisti vůči Americe (říkal, že USA si 11. září zasloužily).

John McCain vedl kampaň jako gentleman a jako gentleman v ní i prohrál. Po osmi republikánských letech nastával čas demokratů, takže senátor měl od samého počátku šanci malou. Když prohrál, veřejně uznal Obamovo vítězství zdvořilým projevem, v němž prohlásil, že mu je úžasnou ctí oznámit jako první, že příštím prezidentem bude Obama, a poblahopřát mu k vítězství. Mnozí republikáni byli smutní, zklamaní a měli dojem, že jejich kandidát nebojoval dost tvrdě…

„Mac“ zůstal v Senátu a byl jedním z těch, kterým se říká „seniorní státník“ – starší zkušený politik, kterému každý naslouchá. Byl zklamán (a ostře to kritizoval), když Obama v roce 2011 stáhl americké jednotky z Iráku, čímž tam vytvořil vakuum, které zaplnil na jedné straně Írán a na straně druhé Islámský stát. Vítězství z roku 2007 bylo do značné míry promarněné.

Po ruské agresi vůči Ukrajině a okupaci Krymu v roce 2014 několikrát navštívil Kyjev a prosazoval pro něj aktivnější americkou pomoc včetně té vojenské. Vladimira Putina nikdy nepřestal považovat za nebezpečného člověka a dělal mnohé, aby o svém názoru dokázal přesvědčit i ostatní. Internetovým šlágrem se stal záznam veřejného slyšení před senátním výborem, na němž John McCain v roce 2014 griloval Obamovy kandidáty na velvyslance v Argentině, Norsku a Maďarsku – sponzory Demokratické strany, kteří však o zahraniční politice nevěděli nic, stejně jako o zemích, do nichž měli odcestovat. Především dáma, jež se pak stala velvyslankyní v Maďarsku, působila tristně. Senátor nakonec smutně a ironicky vládě „poděkoval“ za to, že mu poslala do Senátu tak „úžasně kvalifikované“ kandidáty.

Říman

Psal se rok 2016, když byl McCain už pošesté zvolen senátorem. Americkým prezidentem se ale stal Donald Trump. Spojené státy vstoupily do vod neprobádaných. A tak když „Mac“ skládal do rukou odcházejícího viceprezidenta Josepha Bidena senátorskou přísahu, že bude dodržovat a chránit ústavu, uslyšel v odpověď: „Jsem si jistý, že ty budeš, Johne. Jsem tak rád, že tady zůstáváš!“ McCain a Trump – stěží lze najít politiky charakterem tak odlišné, tak protikladné. McCain – symbol a představitel starého stylu politiky, Trump – symbol a představitel stylu nastupujícího.

Jako by se „Mac“ do té nové doby už nehodil. V červenci 2017 od lékaře uslyšel, že trpí rakovinou mozku a mnoho času už mu nezbývá. Politici zleva i zprava, demokraté i republikáni, nesouhlasili s mnoha jeho názory, všichni ale uznávali jeho hrdinství, odvahu, osobní integritu a oddaný patriotismus.

Nestal se čtyřhvězdičkovým admirálem jako jeho otec a děd, ale své rodině ostudu neudělal. Jeho synové pokračují v rodinné tradici a slouží v ozbrojených silách (byli i v Iráku).

McCain byl velkým Římanem, Římanem zasazeným do druhé poloviny 20. a začátku 21. století. Římanem vyznávajícím a ztělesňujícím římské občanské ctnosti: voják, občan, senátor, státník. 

Je samozřejmě lákavé napsat, že to byl poslední velký Říman mezi námi. Ale naděje zůstává: i když byl Římanem velkým, nemusel být snad také tím posledním. Pokud žijí lidé jako John McCain, jsou zdrojem obdivu a inspirace pro lidi další. I díky jeho příkladu jsou a nadále budou jiní, jejichž jména zatím neznáme, ale kteří dělají všechno pro to, aby Západ zatím ještě na svůj konec hledět nemusel.

Senator, requiescat in pace.

Vyšlo v LN 1. 9. 2018. Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.