Trump má „bílý“ problém

Napsal Roman Joch

Od republikánů se ve volbách do Kongresu USA odklonili jejich tradiční stoupenci z předměstí velkých měst.

Letošní volby do Kongresu USA v polovině prezidentského obdobíukázaly slabé i silné stránky republikánů. Demokratická voličská základna byla silně naladěná proti prezidentovi Donaldu Trumpovi a republikánům, proto se čekala „modrá vlna“. Podařila se ve Sněmovně reprezentantů, ale nikoli v Senátu, kde republikáni posílili. Někteří demokraté začali přemýšlet, že by jejich kandidátem na prezidenta v roce 2020 měl být Beto O’Rourke.

V listopadových volbách do Kongresu se očekávalo, že demokratická voličská základna bude v důsledku naštvanosti na republikánského prezidenta Donalda Trumpa snadno mobilizovatelná, a proto se k nim dostaví v nadprůměrně vysokém počtu.

Navíc účast těch, kdo jsou s politikou prezidenta či Kongresu spokojeni, bývá ve volbách uprostřed prezidentského volebního období nižší než těch nespokojených a významně nižší než těch výrazně nespokojených. Proto v těchto volbách tradičně posiluje opoziční strana.

Letos se však tento dlouhodobý trend i kvůli hysterii demokratických senátorů při schvalování Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu potvrdil jen napůl. Výsledkem amerických kongresových a guvernérských voleb z 6. listopadu je plichta republikánů s demokraty.

Demokratická strana získala – a Republikánská ztratila – 40 křesel ve Sněmovně reprezentantů (435 členů), a má většinu. Ve volbách do Senátu o dvě křesla posílili republikáni – jejich většina už nebude křehká 51 ku 49, ale pohodlná 53 ku 47.

V guvernérských volbách demokraté získali sedm nových a republikáni ztratili šest dosavadních šéfů států a poměr demokratických a republikánských guvernérů nyní je 23 ku 27, republikáni si však navzdory ztrátě udrží jejich většinu. Obě strany zvítězily i prohrály.

Období dominance

Z historického hlediska platí, že uprostřed prezidentského volebního období prezidenta posiluje ve volbách do Kongresu opoziční strana vůči prezidentovi, uprostřed druhého volebního období pak výrazně. Jedinou otázkou je, zda posílí natolik, že získá většinu v jedné nebo obou komorách.

V letech 1930 až 1994 byla v podstatě nuda. Kongresu dominovali demokraté. Republikáni měli většinu v obou komorách jen dvakrát dva roky – v letech 1947 až 1948 a 1953 až 1954 –, v jedné komoře, Senátu, jen šest let – v letech 1981 až 1986 –, kdy měli demokraté většinu ve Sněmovně reprezentantů. Ve zbytku let 1930 až 1994 měli demokraté většinu v obou komorách. Za 64 let tedy měli republikáni většinu v obou komorách čtyři roky, demokraté 54 let a šest let byl Kongres rozdělen mezi obě strany, kdy každá měla většinu v jedné komoře.

V americké historii vždy nějaká strana dominovala – v letech 1788 až 1800 Federalistická, v letech 1800 až 1860 Demokratická, v letech 1860 až 1930 Republikánská a v letech 1932 až 1968 na prezidentské úrovni a v Kongresu až do roku 1994 opět Demokratická.

Od roku 1968 do konce studené války měli demokraté většiny v Kongresu, ale republikáni více prezidentů. V devíti prezidentských volbách v letech 1932 až 1964 demokraté zvítězili sedmkrát, v šesti prezidentských volbách v letech 1968 až 1988 republikáni vyhráli pětkrát. Podle amerických voličů jejich ekonomické zájmy lépe v Kongresu hájili demokraté, ale tvrdší postoj k Sovětskému svazu v zahraniční a obranné politice zastávali republikánští prezidenti.

Nástup symetrie

Od konce studené války tato dominance Republikánské nebo Demokratické strany neexistuje – prezidentským i kongresovým volbám vládne téměř symetrie. V roce 1992 byl po dvou republikánských prezidentech Ronaldu Reaganovi a Georgi Bushovi st. zvolen na dvě období demokrat Bill Clinton. Po něm, opět na dvě období, republikán George W .Bush. Poté na dvě období demokrat Barack Obama. Po něm byl zvolen republikán Donald Trump – zda na dvě období, se rozhodne v roce 2020.

Střídání většin demokratů a republikánů v Kongresu také bylo pravidelné. V roce 1992 byl sice prezidentem zvolen demokrat Clinton a demokraté měli většiny v obou komorách, ale v roce 1994 republikáni poprvé po 40 letech získali většinu v obou komorách. Posílili o 54 křesel ve Sněmovně reprezentantů a o osm v Senátu – zisky opozičních republikánů byly mnohem vyšší než opozičních demokratů letos. Navzdory tomu byl Clinton v roce 1996 znovu zvolen prezidentem a republikáni si většinu v Kongresu udrželi.

V roce 2000 byl zvolen prezidentem George W. Bush a v roce 2002 výjimečně republikáni neztratili a demokraté neposílili, protože na začátku války proti terorismu se Američané semkli okolo prezidenta. V roce 2004 byl Bush mladší zvolen opět. V roce 2006 však byli Američané naštvaní na válku v Iráku a do obou komor zvolili demokratické většiny – demokraté posílili ve Sněmovně reprezentantů o 31 křesel a v Senátu o šest.

Rok 2008 přinesl demokratického prezidenta Baracka Obamu a demokratickou většinu v obou komorách Kongresu. Obama byl po volbách 2008 ve stejné situaci jako Donald Trump po volbách 2016 – jeho Demokratická strana ovládala Kongres, takže prezident mohl bez problémů vládnout a prosazovat zákony. Za dva roky, v roce 2010, však byla Obamova strana poražena – republikáni získali 63 nových křesel ve Sněmovně reprezentantů, a tím většinu, v Senátu sice posílili o sedm křesel, ale nadále jej kontrolovali demokraté.

Navzdory této porážce ve Sněmovně reprezentantů byl Barack Obama v roce 2012 znovu zvolen a v roce 2014 republikáni opět posílili v obou komorách Kongresu a získali většinu i v Senátu – polepšili si o devět křesel. Když tedy byl v roce 2016 zvolen prezidentem Donald Trump, měli republikáni většinu v obou komorách Kongresu.

Pokud jde o střídání prezidentů obou stran, v době po studené válce tedy vládne symetrie a opoziční strana ve volbách uprostřed prezidentova období obvykle posiluje. Letos však méně než uprostřed prvního volebního období prezidentů Clintona (1994) a Obamy (2010), přičemž prezident Trump voliče výrazně polarizuje a opoziční mobilizuje.

Tím se dostáváme k výsledkům letošních voleb a jejich příčinám. Ještě předtím je však třeba říct, že v sedmi prezidentských volbách v letech 1992 až 2016 demokraté zvítězili čtyřikrát a republikáni třikrát, přičemž v těch příštích v roce 2020 bude republikán Trump post obhajovat a jako současný prezident je považován za favorita. V těchto sedmi prezidentských volbách však získali republikánští kandidáti na prezidenta většinu hlasů jen jednou – v roce 2004 George W. Bush.

V dalších vítězných letech – 2000 Bush a 2016 Trump – se stal republikán prezidentem, ač získal méně hlasů. Díky kolegiu volitelů, jež zohledňuje, že USA nejsou unitární stát, nýbrž federace – Trump v roce 2016 získal méně hlasů než Hillary Clintonová, ale zvítězil ve 30 státech oproti 20. Tato neschopnost republikánů oslovit většinu jim může v příštích prezidentských volbách přinést neúspěch.

Neoblíbenost Clintonové

Demokraté, především ti aktivističtí, jsou na Trumpa už více než dva roky nepříčetně naštvaní. Zaprvé proto, že čekali, že prezidentské volby vyhraje Clintonová, což až do dne před nimi ukazovala většina průzkumů, a zvolení Trumpa je šokovalo, z čehož se mnozí dosud nevzpamatovali. Zadruhé proto, že mnozí jsou přesvědčeni, že Trumpovi k vítězství pomohli Rusové, a proto ho považují za nelegitimního prezidenta. Neexistuje však pro to (zatím) žádný důkaz.

Trumpovi nejvíce pomohla neoblíbenost Clintonové. To, nakolik velkým problémem pro ni bylo porazit v primárkách excentrického Bernieho Sanderse, mělo demokraty varovat, že je slabou a špatnou kandidátkou. V neposlední řadě pak Trumpovi pomohla její volební strategie. Lidé v jejím štábu si mysleli, že volby vyhraje, vyburcují-li k účasti radikální bílou vzdělanou a bohatou mládež (především mladé, svobodné a bezdětné ženy) a etnické menšiny – a že o hlasy chudých bílých středního a vyššího věku usilovat nemusí.

Bill Clinton, politik s citem pro to, co se v zemi děje a lidé chtějí, radil své manželce Hillary, aby více času trávila ve státech, jako je Michigan či Wisconsin, a vedla v nich kampaň. Lidé z jejího štábu však jeho radu odmítli, protože je politickým dinosaurem, který dnešním USA vůbec nerozumí. (Clintona by dnes Demokratická strana na prezidenta asi nenominovala.) Starý kocour Bill měl pravdu. Trump zvítězil nejen ve státech na rozhraní mezi demokraty a republikány, jako je Florida a Ohio, ale i v silně demokratických Michigan, Pensylvánie a Wisconsin – a poté v celých prezidentských volbách.

Kauza Kavanaugh

Demokratická voličská základna byla silně naladěná pro ti Trumpovi a republikánům, a proto se čekala „modrá vlna“, která svou většinou zaplaví Kongres. To se podařilo ve Sněmovně reprezentantů, ale nikoli v Senátu, kde republikáni posílili, a odehrála se „červená vlnka“, která jim přinesla dva senátory navíc.

Tento výsledek voleb do Kongresu lze vysvětlit také tím, že i republikáni byli pořádně naštvaní, především na demokratické senátory a senátorky kvůli jejich chování při veřejném slyšení a schvalování Bretta Kavanaugha soudcem Nejvyššího soudu USA. Ten byl kompetentním soudcem na druhém nejvyšším soudu – washingtonském odvolacím. Předtím působil ve vládě George W. Bushe a šestkrát ho prověřovala FBI.

Na začátku letošního léta ho prezident Trump nominoval na soudce Nejvyššího soudu USA, který má v USA i funkci Ústavního soudu. Mnoho citlivých politických otázek v USA se neřeší v Kongresu, ale jsou považované za ústavní, a proto o nich rozhoduje Nejvyšší soud.

Zdálo se, že Kavanaugha republikánská většina v Senátu bez problémů schválí. Krátce před hlasováním však hlavní demokratka v soudním výboru Dianne Feinsteinová oznámila, že má svědectví profesorky psychologie Christine Blasey Fordové, že se ji opilý Kavanaugh v roce 1982, kdy oba byli středoškoláci, pokusil na večírku znásilnit. Hlasování proto bylo odloženo a Fordová i Kavanaugh se měli k obvinění vyjádřit. FBI dostala za úkol vyšetřit, zda je to pravda.

Fordová vypovídala přesvědčivě a uvedla i čtyři svědky, kteří měli být u pokusu o znásilnění přítomni, z nichž jeden byl dosud jejím přítelem. Všichni ale popřeli, že by se to stalo, a tvrdili, že se Kavanaugh tak nechoval. Předpokládalo se, že se Fordová, která o incidentu mluvila i se svou terapeutkou, ale nikdy nezmínila Kavanaugha, zmýlila – zaměnila dvě osoby, což se lidské paměti stává.

Druhá žena tvrdila, že se Kavanaugh na univerzitě před ní odhalil, což opět žádný svědek nepotvrdil, a třetí žena, že když mu bylo 15 až 16 a jí 19 až 20 let, organizoval večírky, na nichž byly dívky zdrogovány a znásilňovány. Šlo o nejabsurdnější tvrzení, protože takový kriminální čin by byl už dávno odhalen. Mezitím však přiznala, že si vše vymyslela, a je obžalovaná z křivého svědectví.

Mediální a politický lynč

Demokraté v Senátu však vzali všechna tři obvinění vážně – a to včetně absurdního tvrzení třetí ženy – a chovali se, jako by Kavanaugh byl usvědčeným násilníkem, aniž by existovalo jediné svědectví. Kavanaugh vše důrazně a naštvaně popíral a přesvědčivě argumentoval ve prospěch své neviny.

Republikánští senátoři – a ještě více republikánští voliči – byli v šoku. Podle nich šlo o mediální a politický lynč nevinného člověku kvůli jeho názorům. Klíčový byl projev senátora Lindseyho Grahama, spolupracovníka zesnulého senátora John McCaina, který je sice v zahraniční politice jestřábem, ale v domácí spíše centristou a vždy usiloval o spolupráci a kompromisy demokratů s republikány. Jeho naštvání bylo autentické a prohlásil, že jeho přátelství s demokratickými senátory skončilo.

I umírnění republikáni, kteří o Kavanaughovi pochybovali, oznámili, že budou hlasovat pro jeho schválení (kromě jedné senátorky, která se zdržela), stejně tak centristický demokratický senátor Joe Manchin. Senát 6. října Kavanaugha schválil a ten den poté složil přísahu soudce Nejvyššího soudu. USA se rozštěpily podle stranických linií.

Mladé demokratické aktivistky na chodbách a ve výtazích Senátu napadaly republikánské senátory a křičely na ně, že byly znásilněny a že ženám, které tvrdí, že znásilněny byly, je třeba vždy věřit.

Další se oblékly do červených hábitů a bílých čepců jako ve filmu Příběh služebnice dle stejnojmenné knihy kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové o dystopické budoucnosti Ameriky, v níž bude vládnout křesťanská teokracie se sexuálními otrokyněmi. A demonstrovaly před Kongresem i Nejvyšším soudem, čímž naznačovaly, že tento osud ženy postihne, bude-li Kavanaugh schválen. Nebyli to však křesťané a křesťanské církve, kdo se v 19. století zasloužil o zrušení otroctví a jsou dnes proti sexuálnímu otroctví? A pokud jde o teokracii a sexuální otrokyně, netýká se jiného náboženství než křesťanského, tedy islámu?

Kontraproduktivní taktika

V důsledku této hysterie se šok republikánských voličů změnil v naštvanost a pak ve vztek. Nešlo jen o soudce Kavanaugha a útok na jeho pověst, ale io jeho dvě malé dcery – jak se budou cítit, až si časem přečtou, co bylo tvrzeno o jejich otci? Republikánské ženy pak soucítily především s Kavanaughovou manželkou Ashley. Podle nich by se něco podobného nemělo stát manželce žádného muže…

Republikáni vnímali kauzu odlišně než demokrati a za nejhorší považovali tezi, že ženě, která obviní muže z pokusu o znásilnění, je třeba vždy věřit, protože v takové citlivé věci by si nikdy nevymýšlela. Tato teze však odporuje mnoha případům, kdy si ženy vymýšlely, a zpochybňuje presumpci neviny, klíčovou pro právní stát. A je stejně absurdní jako opačná teze – muži je třeba vždy věřit, když odmítá tvrzení ženy, že se ji pokusil znásilnit, protože to je jen pitomá ženská. Tato teze je sexistická, ale má stejnou morální i právní váhu jako ta, že je ženě třeba vždy věřit.

To vše přispělo k tomu, že se letos naštvaní republikánští voliči nadprůměrně zúčastnili voleb do Senátu. Taktika senátních demokratů v průběhu slyšení o Kavanaughovi byla kontraproduktivní – jeho schválení nezabránila, a navíc posílila republikány v Senátu. Nejvíce na ni doplatili demokratičtí senátoři usilující o znovuzvolení ve státech, v nichž v roce 2016 zvítězil Donald Trump.

Joe Manchin v Západní Virginii byl jediný demokrat, který hlasoval pro Kavanaugha, což mu přineslo znovuzvolení do Senátu. Demokratické senátorky ve státech Severní Dakota a Missouri a senátory ve státech Indiana a Florida, kde všude v roce 2016 zvítězil Trump, jejich republikánští protikandidáti porazili. Ve státě Tennessee republikánská kandidátka se svým demokratickým protikandidátem před Kavanaughovým slyšením prohrávala, ale po něm s přehledem zvítězila.

Tito čtyři poražení demokratičtí senátoři se stali obětí svého hlasování v kauze Kavanaugh. Republikánům se podařilo nahradit dosavadní demokratické senátory ve čtyřech státech, zatímco demokratům dosavadní republikánské senátory jen ve dvou – v Arizoně a Nevadě. Ve všech ostatních státech zůstalo senátorské křeslo straně, která ho měla před volbami, takže republikáni posílili o dva z 51 na 53 z celkových sto senátorů.

Ve volbách guvernérů států nebyli demokraté stejně neúspěšní jako do Senátu, ale i v nich je jejich vystupování při senátním slyšení o Kavanaughovi poškodilo. Republikáni získali jednoho nového guvernéra na Aljašce, kde republikán nahradil nezávislého, ale demokraté získali na republikánech jen sedm guvernérů. Republikáni tedy ztratili šest guvernérů a demokraté získali sedm, takže poměr demokratických a republikánských guvernérů je nyní 23 ku 27.

Odklon Trumpových voličů

Tím se dostáváme ke kladným a záporným trendům, pokud jde o šanci prezidenta Trumpa na znovuzvolení v roce 2020. Ten v roce 2016 zvítězil, protože překvapivě vyhrál v tradičně demokratických státech, jako je Wisconsin, Michigan a Pensylvánie, a také ve státech, jež jsou na rozhraní mezi demokratickými a republikánskými, jako je Ohio a Florida. V letošních senátních i guvernérských volbách však voliči ve státech Wisconsin, Michigan a Pensylvánie dali přednost demokratům před republikány.

Voliči, kteří před dvěma roky Trumpa volili, se letos od něho odklonili. To je pro jeho znovuzvolení špatné znamení. Ještě horší je, že se od republikánů odklonili tradiční voliči na předměstích velkých měst, většinou bílí, vzdělaní, dobře vydělávající a napravo od středu, i když nikoli silně konzervativní.

Vadí jim Trumpův vulgární styl, proto jejich volební účast byla nižší, což zvýhodnilo demokraty. Pokud se republikánům za dva roky nepodaří tyto voliče získat zpět, Trump má problém a republikáni se na dlouhou dobu mohou rozloučit s většinou ve Sněmovně reprezentantů.

Nejoptimističtější byl pro republikány výsledek voleb na Floridě, která má vysoký počet volitelů, a proto je pro jejich vítězství v prezidentských volbách klíčová. Pokud republikán prohraje na Floridě, pak v důsledku geografického rozložení voličů v podstatě nemá šanci prezidentské volby vyhrát. Pokud tam zvítězí, může i nemusí zvítězit. Například George W. Bush zde vyhrál dvakrát – stejně jako Barack Obama a Donald Trump v roce 2016. Dnes se Florida blíží roli toho, kdo vybírá prezidenta.

Průzkumy veřejného mínění na Floridě favorizovaly demokratické kandidáty na guvernéra i na senátora; oba posty však nakonec získali republikáni, a to nejtěsnějšími výsledky – senátora poměrem 50,1 ku 49,9 procenta a guvernéra 49,6 ku 49,2 procenta. Florida je těsně, leč fatálně rozdělená. Jeden komentátor vtipkoval, že kdyby na Floridě byla volba mezi incestem a vanilkovou zmrzlinou, výsledek by byl 49,5 ku 50,5 procenta. To, že republikáni na Floridě těsně vyhráli, dává Trumpovi v roce 2020 naději na vítězství v prezidentských volbách.

Oblíbenec levice

Na letošních kongresových i guvernérských volbách jsou pozoruhodné těsné výsledky v mnoha státech. V případě guvernérských voleb kromě zmíněné Floridy například ve státě Georgia republikán zvítězil nad demokratkou v poměru 50,2 ku 48,8 procenta a ve státě Wisconsin demokrat nad republikánem 49,6 ku 48,4 procenta.

V případě senátorských voleb kromě Floridy například ve státě Arizona demokratka porazila republikánku v poměru 49,7 ku 48 procentům, v Texasu pak republikán Ted Cruz obhájil křeslo proti demokratovi Betu O’Rourkovi v poměru 50,9 ku 48,3 procenta. Na demokrata to byl vynikající výsledek a O’Rourke se stal oblíbencem americké levice, nesmírně populárním v Hollywoodu.

Díky popularitě u bohatých demokratických elit získal O’Rourke na kampaň finanční prostředky, jež mnohonásobně převyšovaly ty jeho protikandidáta Cruze, hlavního Trumpova protivníka v republikánských primárkách na prezidenta v roce 2016. Demokraté měli přehnaná očekávání, mysleli si, že O’Rourke porazí Cruze, a tudíž tyto finanční prostředky nepoužili racionálně. Kdyby je dali demokratickým kandidátům na Floridě či v Georgii, možná by uspěli.

Kandidáty na guvernéra Floridy a Georgie byli černoch a černoška a jejich kampaně podporoval bývalý prezident Barack Obama. Nemá obdoby, aby bývalý prezident nezůstal „nad věcí“ a opět se účastnil kampaní a voleb. To američtí exprezidenti nedělají, udržují si důstojnost a jsou o několik pater nad stranickou volební politikou. Jejich partnery jsou jen ostatní exprezidenti, s nimiž navazují nadstranická přátelství, a zahraniční státníci. Obama je první bývalý prezident, který se zúčastnil senátorských či guvernérských kampaní.

Letošní volby do Kongresu v polovině prezidentského období ukázaly slabé i silné stránky republikánů. Někteří demokraté pak začali přemýšlet, že by jejich kandidátem na prezidenta v roce 2020 měl být Beto O’Rourke. Prohrál sice v Texasu, ale je sympatický a populární v Hollywoodu a především vypadá jako bratři Kennedyové. To je dobrá kvalifikace pro nominaci Demokratickou stranou na prezidenta.

LN, 8.12.2018. Se souhlasem autora převzato z internetového deníku Neviditelný pes.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.