„Braňme normální svět“ je náhodou dobrý slogan…

Napsal Matyáš Zrno

Alexandr Vondra je někdejší mluvčí Charty 77, poradce Václava Havla, velvyslanec v USA a několikanásobný ministr za ODS. V posledních sedmi letech se ale věnoval výuce na vysokých školách a také amatérské ornitologii. Nyní kandiduje do evropského parlamentu, kde hodlá hájit konzervativní hodnoty. Povídali jsme si s ním na nedávném Pochodu pro život.

Léta jsi byl spolupracovníkem Václava Havla. Ten má v některých kruzích takřka psí hlavu a termín „Havlista“ je synonymem levičáka. Jaké ale měl Václav Havel názory?

To byla nefér nálepka. Devadesátá léta byla o dvou silných osobnostech – Havel a Klaus. A bylo naším štěstím, že jsme měli obě dvě.  A ještě větším štěstím bylo, že ti dva – ač se neměli vůbec rádi a měli na leccos odlišný pohled – tak v zájmu země dokázali v těch klíčových letech koexistovat. Až do roku 1997 si nevyhlásili válku. A já jsem se tomu snažil skromně přispívat – jako někdo, kdo měl v Havlovi velmi blízko, ale zároveň pracoval v Klausových vládách jako náměstek ministra zahraničních věcí. Pak jsem odjel do Ameriky, v dubnu 1997. A v prosinci byl rudolfinský projev, kde Havel tu válku vyhlásil a pak prohrával. Protože Klaus se realpoliticky spojil se Zemanem a vyšachovali ho

Dneska se ten zápas dohrává.  Jeden je na pravdě boží a druhý je mezi námi a snaží si to místo č. 1 zajistit tím, že si do toho druhého Václava občas kopne. A to myslím není fér. Je potřeba připomínat to, že Havel měl obrovské zásluhy o naší svobodu. Bez něj by to bylo strašně těžké.

Takže jaké měl názory?

On byl mix dvou věcí. Liberál starého střihu (tedy ne socialista progresivního zaměření) a svobodomyslný člověk, který celý život působil ve sféře umělců, kterým šlo prostě primárně o svobodu, o možnost volby. A tak se poctivě choval. On nikdy nikomu nevnucoval jediný povolený názor. Vždycky všechny nechal projevit, držel se zpátky a pak vstupoval do hry jako ten, kdo se snaží najít kompromis. Druhá část jeho já je to, že je typickým dítětem šedesátých let. Ve všech vzpomínkových rozhovorech vzpomíná, jak ho šedesátá léta ovlivnila. Jak ho ovlivnila cesta do Ameriky v roce 1968.  A podle mě ty tehdejší módní trendy dost přejímal.  Ale on to vše primárně bral jako otázku svobody a ne jako vnucování nějakých nároků.  To je jako když já jsem nosil v mládí dlouhý vlasy – ne proto, že bychom si chtěli vynucovat nějaké zvláštní výsady nebo nároky pro „vlasatce“, ale jako výraz svobodného vyjádření.  To nebyla věc identity ale věc svobody. Takže ano, Havel byl načichlý levicí (koneckonců to byl i Masaryk), ale zároveň to byl politik starého střihu a dnes by ho klidně mohl leckdo považovat za konzervativního.

Ty si byl vždycky konzervativec?

To ne… když se mě ptali krátce po listopadu v nějakém rozhovoru, co jsem, řekl jsem liberál. Protože to jsem vnímal jako věc svobody. Ono ostatně tehdy nebylo co konzervovat.

Dneska řeknu, že jsem konzervativec A má to dva důvody. Za prvé jsem starší a za druhé je tu co konzervovat. Minimálně to, co jsme tu před třiceti lety vybojovali. Protože začíná být problém se svobodně vyjadřovat, mluvit, chovat se. Tady si můžu zapálit, protože sedíme venku, ale v hospodě vevnitř už ne. A taky se tu děje frontální útok na některé tradiční instituce, které po mém soudu – ač jsem velký individualista  – tvoří nějaký cement společnosti. Drží nás pohromadě. Rodina, církev, obce, národní státy, koneckonců i tradiční politické strany. A to se dostává pod tlak ze všech stran.

My globálně outsorcujeme výrobu košil, to je v pohodě. Moje košile je z Malajsie, je levnější a lidem tam to dává práci. Ale pokud outsorcujeme i reprodukci, tak máme problém.

Všiml jsem si, že když tohle říkáš do liberálních médií, tak tam v podstatě nechápou o čem mluvíš…

To je problém lidí v bublinách, kteří se natolik navzájem utvrzují ve svých pravdách, že vlastně nejsou ani schopni pochopit, co trápí ostatní. To mi připomíná knihu Bowling alone amerického sociologa Roberta Putny. Bowling je v USA něco jako u nás mariáš. Taková hospodská zábava. On popsal, jak v padesátých, šedesátých a sedmdesátých létech měl bowling takovou sjednocující funkci. Šli ho po práci společně hrát farmář, doktor, policajt, dělník. Mělo to velká tzv bridging capital, „přemosťovací kapitál“. To mimochodem plní i církve, do farnosti také chodí všechny sociální skupiny.  Ale od osmdesátých let s tím byl najednou amen a bowling mezi sebou začali postupně hrát izolované skupiny – bubliny. Policajti zvlášť, prodavačky z McDonaldu zvlášť.

Další věc je, že v každé společnosti je dvacet procent lidí, kteří se prosadí všude. To jsou ti, co snídají v Praze, obědvají v Bruselu a večeří v New Yorku. Já tyhle lidi znám, jsou v tom jak ryba ve vodě. Chápu to, osobně jsem to vydatnou část svého života praktikoval. Ale pak je tu ten zbytek, těch osmdesát procent, kteří jsou připoutáni k tomu obědu i večeři v Litoměřicích. A když třeba ekonomika přestane šlapat, tak oni nemají kam jít.  A potřebují tuhle záchrannou síť tradičních institucí. Racionálně i emocionálně. Myslím, že u rodiny je to nabíledni.

To „bowlingové“ rozdělení vidím i u nás. Úplně jiní lidé chodí do baru v Karlíně a zase úplně jiní do hospody v Libni. Ta klasická hospoda, kde se sešli všichni, postupně mizí.

A do toho jim stát ještě hází vidle. Komunista zničil farnosti a spolky a Babiš teď ničí hospody jako poslední místo, kde se lidi ještě setkávali. Nesmyslnou EET, zákazem kouření.

Co tě vedlo, že si se rozhodnul ke kandidatuře? Před pár lety si vypadal dost rezignovaně…

Ta vysoká politika, ten plný zápřah, to se nedá dělat pořád. Já jsem si připadal jak prázdná nádoba. Člověk nemá čas a sílu doplňovat palivo, energii, myšlenkové podněty…  Strávil jsem teď krásných sedm let učením na třech vysokých školách a z hlediska osobního komfortu mi politika neschází. Taky mi už není 28, jako když jsme zakládali Občanské fórum. Ale načerpal jsem nějakou energii, vidím co se děje tady i v Evropě a cítím potřebu se některým tendencím tady postavit. Takže nabídka z mé strany tu je, teď uvidíme, jestli tu je ještě nějaká poptávka. Nikam jsem se necpal, jsem na kandidátce ODS číslo 15, takže jediná šance je, když mě lidi zakroužkují. Pokud to teda nezkazí a nedají třeba tři kroužky, protože kroužkovat můžete jen dvě jména. Na to lidi často zapomenou… (smích).   A až tam budu chci hájit normální přirozená pravidla fungování lidské společnosti.

To už zní skoro jako Klausovo „Braňme normální svět“. Což je mimochodem podle mě docela dobrý slogan…

To je náhodou dobrý slogan, sám to říkám už několik let. My někdy posuzujeme to, co někdo říká místo toho, abychom posuzovali, kdo to říká. Takže ano, braňme normální svět, to je můj program.

Co ale zmůže jeden poslanec?

Jedinec tam samozřejmě nedokáže vůbec nic. I těch našich dvaadvacet zástupců je jak kapka v moři. Ale tenhle evropský parlament bude úplně jiný To nevidíme jen u nás, ale i v dalších státech. Ve Španělsku, Itálii, Finsku, Švédsku, Holandsku… Díky tomu, že establishment není často schopen a ochoten reagovat na výzvy, kterým čelíme – což je škoda, tradiční strany by toho měly být schopny – jak ztrácí své ideové vyhranění a skáčou na progresivistickou agendu, tak se nesmí divit, že tu vyrůstají jiné formace.  A jsou tu formace, se kterými nechci mít nic společného, jako Marie Le Pen, která je v podstatě ekonomická socialistka nalevo od ČSSD. Ale jsou tu nové formace, třeba Fórum pro demokracii v Holandsku. Ve Švédsku Švédští demokrati atakují první příčky. Ve Španělsku začínáme spolupracovat s Voxem, což je nová pravicová strana poté, co lidovce zasáhly korupční kauzy. Takže už v EP nemusí být ta neprůstřelná koalice socialistů a lidovců. A to může být příležitost něco změnit.

Do jaké party patří Salvini. Chceš s ním něco mít nebo ne?

To, jak on zareagoval na migrační krizi, považuji za správné. Naprosto správně to pochopil, že Itálie měla obrovský problém a nejde kolem toho chodit jako okolo horké kaše. Postavil se k tomu razantně a významně pomohl tu středomořskou trasu zastavit. Podobně jako Orbán tu balkánskou. Nebylo prostě možné sem pouštět takovou masivní přistěhovaleckou vlnu. Nějakému sbližování mezi námi nebo mezi Salvinim a Poláky vadí to, že je dost proruský. A tady je potřeba mít jasno. Putin není blbý chlap. Je to schopný politik. Není to komunista, je to car.  Vidí, co se děje na Západě. Vidí tu lavinu neomarxismu a progresivismu. A protože Západ je soupeř, chytře se nabízí jako ochránce konzervativních hodnot. Ale tady my s naší zkušeností  – nejenom osmašedesátého, ale i Havlíčků a Palackých, kteří na to neskákali carovi Alexandrovu – tak nebudeme dělat tu chybu, abychom na to skákali nyní. Ale na Západě tu zažitou zkušenost s komunismem ani tou ruskou despotickou dominancí. My jí máme a hodláme jí sdílet.

Se souhlasem převzato z www.konzervativninoviny.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.