O pravdomluvnosti a lehkověrnosti

Napsal Dan Drápal

Začnu vzpomínkou. V 50. letech byli k dlouhému vězení odsouzeni čeští spolupracovníci slavné tiskové agentury Associated Press. Tato velká tisková agentura zde pochopitelně měla svého zástupce i v dobách pražského jara a potřebovala českého překladatele.

Jenže český spolupracovník z tehdejší doby – jeho jméno si nepamatuji – po ruské invazi okamžitě prchl na západ, neboť si vzal poučení z osudu svého předchůdce. Už nevím, kde jsem se s americkým žurnalistou z Associated Press setkal, ale ještě v srpnových dnech jsem pro něj začal pracovat. Tuto práci ode mne převzala 1. října moje maminka – já jsem ten den odlétal na několik týdnů do Spojených států. Když jsem se v listopadu vrátil, maminka už měla s Associated Press smlouvu a pracovala pro tuto agenturu až do roku 1989. Ještě o prázdninách v roce 1969 jsem ji po dobu jednoho měsíce její dovolené zastupoval.

Vedoucím agentury v Československu byl pan Eugene Kramer. Někdy po roce 1970 ho poslali jinam, protože v Československu se toho tak moc nedělo, a jeho roli převzala maminka. Ta pochopitelně nemohla psát moc o politických věcech, takže když se třeba konal sjezd Komunistické strany (ale i mistrovství světa v hokeji), přijížděl někdo z frankfurtské evropské centrály. Maminka byla oficiálně zaměstnána u Správy služeb diplomatického sboru (aby z toho měl komunistický stát alespoň nějaké valuty). Associated Press měla sídlo ve středu Prahy, v Panské ulici, a v jedné velké místnosti měla podnájemníka, japanistu Petra Geislera, který pracoval pro japonské noviny Jomiuri Šimbun. Ano, shoda jmen není náhodná, byl to otec nyní slavných sester Geislerových, které jsem tam několikrát potkal – ovšem byly to ještě malé holčičky, takže si na to nemohou pamatovat.

V kancelářích byla jedna menší místnost, kde byly neustále v provozu čtyři dálnopisy. Jeden z nich chrlil veškeré zprávy agentury Associated Press z celého světa. Z dálnopisu neustále vylézala role papíru, takže když jsem přišel za maminkou do kanceláře, vzal jsem si několik metrů těchto zpráv a rychle jsem je roloval mezi prsty a hledal zajímavé zprávy. Proto jsem byl po celá léta normalizace dobře informován o dění ve světě.

Proč tak dlouhý úvod? Chci tím naznačit, že trochu rozumím, jak se dělají noviny. Uvedu příklad: V Literárních novinách vycházela na poslední straně kniha profesora Vítězslava Gardavského Bůh není zcela mrtev. Profesor Gardavský byl marxista a přednášel na Vojenské akademii v Brně. Zveřejnění této knihy byla tehdy bomba. Já jsem něco o té knize překládal svému šéfovi Genovi Kramerovi a do názvu knížky jsem vložil slůvku „yet“, což by znamenalo „Bůh není ‚ještě‘ zcela mrtev“. Gene mě zastavil a zeptal se: „Počkej, je tam yet nebo není?“ Když jsem řekl, že ne, tak mi dost vynadal. Že potřebuje přesné překlady, protože agentura si nemůže dovolit uvádět nepřesné údaje.

Když to srovnám s tím, jak zacházejí s informacemi někteří křesťané, je mi z toho smutno. Netvrdím, že velké světové agentury (Reuters, AFP, Associated Press apod.) mají dnes stejně vysoký standard, jako měly tehdy. Rozvoj internetu znamenal snížení počtu prodaných výtisků novin a agentury si již nemohou dovolit platit dostatek kvalitních žurnalistů. Nicméně dodnes platí, že agentura nepustí neověřenou zprávu, a přes různé skandály je práce velkých světových agentur nesrovnatelně přesnější, než různé s odpuštěním ejakuláty, které kolují po internetu.

Co mě děsí a co je důvodem k sepsání tohoto článku (ač už jsem podobných článků napsal několik), je ochota a připravenost křesťanů přeposílat neověřené zprávy, nadto často psané tónem, který moc nesluší ani zcela světským lidem, natož křesťanům. Obávám se, že neúcta k faktům a neuvěřitelná lehkověrnost některých křesťanů je možná tím hlavním faktorem, proč jsou dnes křesťané nevěrohodní.

Ano, nebyli jsme na dobu internetovou připraveni. Tato doba může znamenat konec demokracie, protože lidé, kterým na pravdě nezáleží, mají k dispozici spoustu prostředků, ale – a to je asi nejdůležitější – nemají žádné skrupule. Jejich působení bylo mnohokrát popsáno – příslušnou literaturu ani nebudu citovat, protože by se stejně nenamáhali ji číst.

Objevují se různé „alternativní“ názory, ale pravda nemá alternativu. Jedinou alternativou pravdy je lež. Ano, je zde ještě polopravda, ale, jak praví jedno židovské přísloví, „půlka pravdy je celá lež“. Alternativy nabízejí různé politické strany, a to je v pořádku. Můžeme mít alternativní pohled na svět. Ale pokud někdo někoho otráví nebo zastřelí, tak se to buď stalo, nebo nestalo. Možná nezjistíme, kdo za tím stál. Možná si tu či onu událost špatně vyložíme. Nicméně určitá fakta, která byla na začátku nějakého příběhu, se buď udála, nebo neudála. A lidé, kteří vědomě vydávají domněnky či smyšlenky za fakta, jsou lháři. Když jim někdo uvěří, je obelhaný. Když však lež pošle někomu dalšímu, už není jen obelhaný, ale stává se lhářem. Nazývejme věci pravými jmény.

To, co se děje, může dopadnout velmi špatně. Neznám řešení pro celou společnost, znám řešení jen pro jednotlivce. To zní: „Mluv pravdu – nebo mlč!“ Ale nikdy si nevymýšlej. Připrav se na to, že budeš osamělý. Budeš potřebovat Boží pomoc, abys tuto osamělost unesl. A patrně toho ani moc nenamluvíš a třeba ani nenapíšeš. Ale možná alespoň někteří lidé poznají, že když něco řekneš, pak je to pravda. Ti, kterým jde o pravdu, v tobě vycítí spřízněnou duši. Ale především si budeš neustále připomínat, že na pravdě záleží. Rád v této souvislosti vzpomínám na jednu píseň evangelické mládeže – píseň, jež vznikla ještě za komunismu: „Pramen žití někde najít – neznat co je únava – třeba sám dál pravdu hájit – i když právě prohrává…“

Připomínám, že nezkrácené heslo na naší prezidentské standardě zní: PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ, I KDYŽ NA ČAS PORAŽENA BÝVÁ.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.