Je „liberální“ demokracie odsouzena k zániku?

Napsal J. R. Nyquist

Claire Berlinská napsala další knihu, kterou hodlá vydávat na pokračování na svém zpravodajském blogu.

Budu její knihu doprovázet komentáři a poznámkami – vždy když k tomu bude příležitostný důvod. Jen výjimečně se najde někdo jako Claire, která probírá otázky základního kontextu zábavnou formou. Až do konce nechává čtenáře v nejistotě, jaký závěr z toho vyplyne. Snad to neví ani ona sama.

K otázce přežití demokracie již uveřejnila tři pokračování, takže už si nemohu odpustit komentář. Pro povzbuzení čtenářům, aby si ty první tři části jejího pojednání o otázce budoucnosti demokracie přečetli.

Podle Claire – viz 3. část eseje – má „pravicový“ populismus společné intelektuální kořeny s fašismem. Nad tím jsem se musel zamyslet. V jakém smyslu by tomu tak mohlo být? Jestliže chápeme fašismus jako Mussoliniho a Hitlerův kolektivistický nacionalismus – co tím asi tak myslela?

Snad předjímám její myšlenky, když se pokusím tento vztah vyložit následovně:

1) Podle správné definice má fenomén fašismu kořeny v levici, nikoli v pravici; 2) pokud je tomu tak, potom je termín „pravicový populismus“ chybný; 3) což nás vede k myšlence, že pravice už neexistuje – že teď je každý na levici; 4) že liberalismus selhává (nebo už selhal) proto, že pravice už neexistuje, neboť veškerá politika se děje ve jménu prostého člověka, nebo člověka utiskovaného, či nevzdělaného zemědělského dělníka atd.; 5) čímž lze vysvětlit, proč se pomalu, ale jistě v každé zemi dostává do popředí autoritářský kolektivismus; 6) že republikánská svoboda vznikla jako vedlejší produkt dávné aristokratické kultury, jejímž středem byla ne-liberální třída; 7) že – podle názoru Josefa Schumpetra (ekonom a politolog, 1883-1950 - pozn. překl.) – liberalismus ničením aristokratického ideálu sám ničí své neliberální opory a tak si vlastní rukou způsobuje zánik, protože nechápe, čemu původně vděčí za svůj vznik; 8) a tak dláždí cestu autoritářskému kolektivismu.

To mne vede k otázce, zda Claiřina rozprava o naší selhávající politické kultuře nezaměňuje následky za příčiny. Podle mého názoru jsou ta různá ohrožení svobody, jak je dnes vidíme, ve skutečnosti důkazem, že svobodu už dávno zradili – sami liberálové. Další oporou této myšlenky je skutečnost, že jsme posedlí vulgárním, davovým materialismem a konzumním požitkářstvím, pod maskou rovnostářské demokracie.

To nás zřejmě přivedlo k velice reálné politické demenci. A pro samé nakupování a zábavu nevěnujeme pozornost „výhrůžkám v Evropě“ – nebo v Asii.

Nejde o to, že svoboda v budoucnosti zkrachuje. Krachuje už teď. Uniká nám to z jediného důvodu – že plný dopad porážky svobody byl jenom zdržen pomalým mletím soukolí institucí, které již totalitáři ovládli. Totalitáři jsou všude kolem nás. A pomalu, ale jistě nám utahují ty řetězy, které nás již krášlí.

Základní podmínky svobody zrušila během času svoboda sama. Byla dítětem pulzující literární kultury, v níž lidé čtou knihy a debatují o nich. Tisícům čtenářů bývala vlastní jistá, už neexistující úroveň intelektuální vytříbenosti. Byla to tehdy kultura aristokratická a její zájem se točil kolem toho nejlepšího. Namísto posedlosti sprostotou, dnes všude upřednostňovanou, coby základ stylu. Demokracie – jak dost výrazně připomněla Claire – NENÍ ve své podstatě liberální. Pravdou je, že to bytostně „liberální“ spočívá jen na mimořádných kvalitách. A tyto kvality už lidé – na rozdíl od minulosti – neoceňují, neodměňují a dokonce je ani nedokážou rozpoznat. (Podobný postřeh uvádí i Alexis de Tocqueville ve své knize Demokracie v Americe. Podle něj je daní za kvalitu výlučnost, kdežto daní za masovost je pokles kvality. – pozn. překl.)

Snad není právě nyní vhodný čas se ptát, zda je liberální řád odsouzen k zániku. Jeho kulturní opory a struktury jsou již věcí minulosti. Obnovit by jej mohla jedině řada nepravděpodobných opravných procedur. Spíše může skutečnou změnu přivodit celosvětový zvrat; pak ovšem nebude nijak zaručeno, že se vše ještě nezhorší, jako se stalo v devátém století.

Opět říkám: liberalismus už selhal. Potvrzuje to pokles porodnosti, bující vraždění nemluvňat, směšní poslanci a senátoři, postliterární kultura (jak uvádí Neil Postman), úpadek křesťanského náboženství atd. Tyto jednotlivé údaje neznamenají příčinné faktory zániku liberalismu, spíše jsou to důkazy, že se liberalismus – podle Josefa Schumpetra – už sám zničil, když se svých neliberálních (aristokratických a duchovních) nosných struktur zbavil.

Je důležité vzít na vědomí, která složka zde chybí. Naše pokolení nepochopilo, že bez „železného vévody“ (tedy bez někoho jako byl Wellington, nebo George Washington) je liberalismus nerealizovatelný. Možná, že tento náhled také vnesl vysvětlující záblesk do Nietzschových děl Genealogie morálky [česky vydalo nakladatelství Oikoymenh 2019] a Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti [česky vydala Aurora 1996]. (Zde však už vstupuji na nebezpečnou půdu, na niž si činí nárok nepřátelé svobody.)

Ovšem to, co dnes nazýváme svou elitou, nejsou liberálové. Jsou jejich opakem. A nejsou to aristokraté. Ani vlastenci. Jsou opakem těchto ideálních typů. Jejich režim je spíše přehlídkou vedenou hned tím dalším v pořadí, totiž – demokracií. Tím, co Aristoteles nazval nejhorší formou vlády.

Ještě je tu jedna otázka, a další nezbytná odpověď: Co získáte, pustíte-li idiota k moci?

Odpověď: Mocného idiota.

A to, zdá se, jsou ty konce, ke kterým jsme dospěli. Máme-li naši civilizaci zachránit a vdechnout nový život svobodě, musíme znovu objevit ten trik, jak umožnit přístup k moci skutečným vůdcům a hrdinům.

Komentář uveřejněn 19. září 2019. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.