Falšování dějin československého komunistického režimu 1948-1989 nebo multiparadigmatický pluralismus? (část 3/5)

Napsal Jan Cholínský

Následující text je třetí částí zkrácené verze dosud nepublikované studie napsané v loňském roce k 70. výročí československého pádu do sovětského područí, jejíž obsah je platný a alarmující i v roce 30. výročí pádu komunismu… První část zde, druhá část zde.

Koncepce postmodernistického revizionismu – pokračování

Dalším příkladem, jak postmodernistická historiografie aktuálně prezentuje dějiny komunismu, jsou – pro soudného pamětníka i historika skandální – výroky badatelky a poradkyně ředitele ÚSTR (dr. Zdeňka Hazdry) pro výzkum a metodiku dr. Muriel Blaive z rozhovorů v českých médiích v roce 2017.

V rozhovoru pro A2larm(1) se dr. Blaive vyjádřila k údajnému zastírání bývalé komunistické reality pojmem totalita a k údajnému zneužívání tohoto pojmu v politické soutěži: „Podle mne česká společnost vždycky věděla, že nic jako esence ‚totalitarismu‘ neexistuje, stejně jako se málokdy v životě vyskytují zcela zlí či zcela dobří lidé. Lidé intuitivně vědí, že svět není černobílý. Pokud politické elity zneužily ideu totalitarismu, což je akademický koncept, pro svou politickou agendu, neznamená to ještě, že to lidé spolkli. […] Spousta lidí, kteří se vezli na vlně totality, jako Pavel Žáček či řada paměťových aktivistů, se stále uchází o politické funkce, kandidují na poslanecká nebo senátorská křesla. Tento vývoj sám o sobě ostatně dokazuje, že totalitní výklad je otázkou moci, a nikoli vědy. […] Vytvořila se tu nová generace vědců, kteří se snaží svůj výzkum co nejlépe kontextualizovat. A to je nejlepší odpověď na pokusy zpolitizovat dějiny.

- Česká společnost měla nikoli intuitivní, ale bezprostřední zkušenost s komunistickým režimem a to zkušenost ve své většině zápornou až tragickou, nehledě na užívání či neužívání přívlastku „totalitní“. Jistě lze zkoumat způsob, jakým politické elity po listopadu 1989 užívaly nebo i zneužívaly svou moc a v čem byla jejich „agenda“ realistická nebo nereálná a v čem šlo např. o nemístnou sebepropagaci. Problematika užívání pojmu „totalitní“ pro označení komunistického režimu má ovšem v tomto případě zcela marginální význam, šlo prostě o všeobecně přijatý a vžitý pojmový konsensus charakterizující předešlý zločinný režim běžně užívaný (jistěže ne komunisty a jejich spojenci) nejen v Československu a České republice, ale i v dalších bývalých komunistických státech.

- Z toho, že se lidé považující komunismus za zločinný (totalitní) režim, v posledních třiceti letech zapojují do politiky, nevyplývá, že „výklad dějin komunismu je otázkou politické moci a nikoli vědy“. Nová generace vědců – dr. Blaive má zde patrně na mysli zejména mladé marxisty a postmodernistické revizionisty, kteří však tvoří jen její část – může svobodně bádat a prezentovat výsledky, k nimž došla. Není od věci vzpomenout, že v komunistickém režimu něco takového nebylo možné, protože každá nová generace „vědců“ podléhala v humanitních a společenských vědách stejně jako každá generace předchozí od února 1948 závazné státně-stranické linii. Co se týče „kontextualizování výzkumu“, tento výraz svědčí více o práci postmodernistů s jazykem, než o konkrétně uchopitelném směru výzkumu.

Tamtéž dr. Blaive referovala o svém chápání legislativního ukotvení Ústavu pro studium totalitních režimů, kde mimochodem kandidovala na místo ředitelky a kde momentálně působí jako prominentní zaměstnankyně: „Problém s původní verzí ústavu byl, že řada údajných historiků, kteří tam byli rekrutováni, byli ve skutečnosti paměťoví aktivisté. […] Ideou ústavu při jeho založení bylo ukázat, jak byl komunismus zlý. […] Instituce byla zamýšlena jako antikomunistická, ale ve skutečnosti v lecčems imitovala komunistické praktiky – například ve snaze určit shora přátele a nepřátele, hodné a zlé, zasadit dobro a zlo do jasně určených kategorií.

- Původní „verze“ ÚSTR je stejná jako současná „verze“, jde o legislativní úpravu  upřesňující jeho konkrétní činnost (Zákon č. 181/2007 Sb.), jinou věcí je, do jaké míry ji koncepce a systematičnost toho kterého vedení naplňuje. Pojem „paměťový aktivista“ – mimochodem další jazyková pozoruhodnost – není v rozhovoru upřesněn, nicméně faktem je, že mezi badatelskými aktivitami jsou takové, které se specializují na systematizované rozhovory s pamětníky (jde o zaměření na tzv. orální historii). Touto činností se ovšem zabývalo a zabývá specializovaně jen několik badatelů a pokud jsou výsledky jejich činnosti publikovány, nebo vzpomínky pamětníků využity v přednáškách, studiích a článcích, jsou jako takové označeny, nikoli prezentovány jako výsledky „historické vědy“.

- Ideou ústavu nebylo ukázat, „jak byl komunismus zlý“, ale dokumentovat činnost a zločiny vládnoucích zločineckých organizací tj. především KSČ a StB, jakož i dopad činnosti těchto organizací na společnost a zároveň dokumentovat sebeobranné mechanismy, které ze společnosti vzešly. To, že činnost ÚSTR se v lecčems podobala činnosti komunistů (až do nástupu současného vedení a jeho poradkyně dr. Blaive), je závažné obvinění a paní dr. Blaive by jej měla vysvětlovat spíše u soudu než v mediální polemice. Rozhodně by mělo být doloženo konkrétněji než bezobsažným mlžícím tvrzením, že ÚSTR „určoval přátele a nepřátele, hodné a zlé“, nebo srovnáváním pojetí kategorií dobra a zla v komunistickém chápání a v chápání představitelů svobodného státu potažmo předchozího vedení ÚSTR.

Dále dr. Blaive sdělila své mínění o podstatě a praxi komunistického režimu, které si údajně vytvořila na základě komunistické archivní dokumentace přístupné po roce 1989: „Otevření archivů podle mne ukázalo […], že čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání. […] Za minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali. Pro mě je to nejzásadnější zjištění z archivů. […] Jistě si ale dovedete představit, že v některých kruzích je tento názor značně nepopulární. Zase se směšuje komemorace s výzkumem, normativní předsudky s poznáním minulosti.

- Skutečnost je právě opačná, než nepravdivé tvrzení dr. Blaive. Otevření komunistických archivů a zejména archivů tzv. bezpečnostních složek ukázalo – shodně ve všech bývalých komunistických státech,(2) že rozsah komunistických zločinů a jejich závažnost jsou obrovské a to dokonce horší než předpokládali znalci komunismu nemluvě o západních marxistických sovětolozích.

- Zločiny komunistického režimu, komunistické strany a konkrétních komunistů nejsou fabulací historika a prvního ředitele ÚSTR dr. Žáčka, ale skutečností a vůle k jejich odhalování není fikcí degradující zaměření ÚSTR, ale většinovou vůlí občanů v České republice i v dalších postkomunistických státech. Od počátku devadesátých let byly v České republice organizovány mezinárodní konference a kolokvia zabývající se komunistickými zločiny, jichž se zúčastnily desítky renomovaných historiků a badatelů včetně takových mimořádných osobností jako Vladimir Bukovskij nebo Richard Pipes.

- Co se týče protikomunistického odboje a odporu, faktem je, že koncem čtyřicátých a v první polovině padesátých let vyjádřily svou činností rezistenci proti komunistické vládě a sovětizaci státu různými formami stovky skupin a tisíce jednotlivců, do exilu odešly desetitisíce a po srpnu 1968 dalších více než sto tisíc lidí. V sedmdesátých a osmdesátých letech znovu stovky osob vyjadřovaly protesty – mj. výrobou samizdatu, připojením se k veřejným vystoupením disentu, účastí na manifestacích, podpisem peticí (ta za náboženskou svobodu měla více než půl milionu signatářů).

- Proces vyjednávání v centralisticky řízeném komunistickém režimu, mohl probíhat mezi jednotlivými stranickými složkami stejné úrovně a výjimečně mezi českými komunisty a jejich sovětskými protektory, rozhodně ne mezi „vůdčí společenskou silou“ a občany. Popularita nebo nepopularita některých názorů nemá s historickými fakty co dělat, přičemž je jasné, že například názory dr. Blaive jsou nepopulární mezi oběťmi komunismu a jejich pozůstalými a populární mezi komunisty a jejich příznivci.

Na rozhovor v A2larm navázala dr. Blaive tamtéž snahou vysvětlit svou tezi o vyjednávání občanů s komunistickým režimem: „Sociální vyjednávání či společenská smlouva, kterou jsem zmínila, je sociologický koncept. Neznamená, že si lidé a režim doslovně spolu sedli u stolu. Je odkazem na Havlův Dopis Dr. Gustávu Husákovi (1975) a mnoho dalších esejů. Podle Havla režim nabídl občanům za jejich politickou pasivitu spotřební zboží a relativně dobrý životní standard, respektive přinutil je k pasivitě strachem a ‚existenčním nátlakem‘“.(3)

- Sociologický koncept je jedna věc a konkrétní situace je věc druhá. Soubor prohlášení a esejistických úvah Václava Havla není sociologickým konceptem a už vůbec ne relevantním historiografickým pramenem či argumentem dokládajícím výrok/názor dr. Blaive: „Za minulého režimu bylo mnohem více vyjednávání na individuální i kolektivní úrovni, než jsme předpokládali.“ Schovávání se za Havlovy esejistické úvahy svědčí o nedostatku soudnosti dr. Blaive při práci s prameny, mezi něž patří výroky Havla podobně jako výroky (názory) bezpočtu dalších pamětníků shromažďované badateli v oblasti orální historie, které dr. Blaive sama odkazuje do patřičných mezí.

V odpovědi na polemický text Jiřího Sezemského prezentovaný na portálu Forum24 dr. Blaive hájila své teze názorem, že komunistický režim spoluvytvářeli vládnoucí komunisté společně s ostatními občany: „A nelze ten režim charakterizovat nikoliv jako ‚totalitu‘, ale jako ‚diktaturu s totalitními tendencemi?‘ ‚Totalita‘ není historický popis, ale ideologická nálepka, která v sobě nese podtext, že to, co se dělo, nebyla ničí vina, že to prostě jen byl ‚systém‘. Avšak ten systém vytvářeli konkrétní lidé, zločinečtí vedoucí politikové a zločinečtí policisté (kteří patří do vězení), ale také skoro veškeré občanstvo během svých každodenních životů. […] Obnovit význam jednotlivého člověka, jedince, který jedná na společenské scéně, určit rozsah jejich možnosti volby či absence možnosti volby a přitom pochopit, jak tato diktatura mohla existovat tak dlouho, aniž by se proti ní zvedla výraznější otevřená opozice…(4)

- Výrazná česká i slovenská opozice proti československému komunistickému režimu existovala po celou dobu jeho trvání, vzhledem k stávajícím podmínkám působila otevřeně v exilu a ilegálně (více či méně ve skrytu) ve vlasti. Diktatura komunistů mohla existovat pouze tak dlouho, dokud byla pod ochranou sovětských protektorů a měla odvahu používat k potlačení opozice fyzické násilí. „Veškeré občanstvo“ podléhalo „vůdčí roli komunistické strany ve státě“ de facto od 25. února 1948 a de jure od roku 1960, kdy byla tato „role“ zakotvena v nové československé socialistické ústavě, až do 29. listopadu 1989, kdy se komunisté svého dočasného vůdcovství pod tlakem manifestujících občanů vzdali. Během oněch takřka dvaačtyřiceti „vůdčích“ let se na utváření nepodílelo „veškeré občanstvo“, protože podléhalo „vůdčí roli komunistů“, kteří se svými rodinami a spojenci tvořili menšinu a nikoli většinu „veškerého občanstva“. Výrok dr. Blaive je pro nekomunistickou většinu české společnosti urážlivý.

V časopisu Týden dr. Blaive vyjádřila svůj názor na typologii obětí komunistického režimu na příkladu lidí zastřelených na hranicích 11. 9. 2017: „Přitom i zde je to občas složitější, než se zdá. Při bližším pohledu na jednotlivé případy se ukázalo, že ze tří stovek bylo sto cizinců a jen menšina z onoho zbytku se snažila utéct kvůli politickým motivům – alespoň podle toho, co dnes lze rekonstruovat. Mezi zastřelenými byli například zubař, který chtěl utéct od manželky se svou těhotnou milenkou, zloděj prchající před policií nebo dva chlapci se špatným vysvědčením, kteří se báli rodičů. Další problém je, jak zacházet s mrtvými pohraničníky. Byli oběťmi, protože kdyby tam nebyla železná hranice, nepadli by třeba na elektrický drát a nezahynuli? Nebo jsou viníky jako orgán moci, i když tam třeba nesloužili dobrovolně? Naším cílem je pochopit jednotlivé strategie.

- Nehledě na irelevanci uváděného výčtu příkladů a charakteristiky obětí, lze podotknout, že podstatné není, zda utíkal nemorální manžel nebo vzorný otec rodiny, zda byl obětí cizinec nebo československý občan, podstatné je, že komunistický stát byl oplocen ostnatým drátem a pohraničníci měli příkaz střílet na každého, kdo se takto označenou hranici pokusil překročit. Ač dr. Blaive jinde zastává názor, že je třeba oddělit morálku od vědy, zde se sama pokouší zcela neadekvátně morálku vměstnat do své „vědecké“ charakteristiky, případně „objevuje Ameriku“, když naznačuje, že je třeba posuzovat jednotlivé případy individuálně, protože někteří z pohraničníků na hranicích sloužili nedobrovolně v rámci povinné vojenské služby (nicméně dodejme, že do této služby byli přidělováni pohraničníci z „prověřených kádrů“).

Z Československa ale cestovalo mnohem více lidí, než je obvyklá představa, nejen komunistické kádry, i když samozřejmě ne tak volně. Měli jsme v něčem velmi podobný životní styl, v mnoha aspektech běžného života byl podle mě větší rozdíl mezi Evropou a Amerikou než mezi východní a západní Evropou“. Podobný názor prezentovala dr. Blaive také v průběhu neveřejného semináře pro historiky ÚSTR nazvaném „Studená válka: mám ji doma v rodině“, kde uvedla, že v osmdesátých letech se žilo ve Francii podobně jako v Československu.

- Z Československa mohlo cestovat na „Východ“ poměrně dosti lidí, zatímco na „Západ“ jen omezené množství lidí mimo komunistické kádry, tito zájemci pak byli až do konce osmdesátých let nejprve pečlivě prověřováni mj. stranickými uličními a závodními výbory a zdaleka ne všem byla možnost vycestovat poskytnuta. Tvrzení, že byl „v mnoha aspektech“ větší rozdíl v životním stylu mezi Evropou a Amerikou než mezi Východem a Západem, není vědeckým tvrzením, přičemž verifikovatelnou skutečností je, že život na jedné a druhé straně tzv. železné opony mezi Západem a Východem byl v podstatných věcech zcela odlišný.

***

Pro úplnost je na místě závěrem této podkapitoly citovat ještě z oficiálních vyjádření vedení Ústavu pro studium totalitních režimů a jeho Vědecké rady (jejímž členem je i výše citovaný spoluautor práce Co byla normalizace? prof. Pavel Kolář) k polemickým ohlasům na názory dr. Blaive. Tato vyjádření prezentují legitimní mediální polemiky resp. články renomovaných českých publicistů (Daniela Kaisera, Luďka Navary, Jiřího Peňáse, Jiřího Sezemského, Karla Steigerwalda a dalších) jako kampaň proti dr. Blaive a útoky na vědecké směřování ÚSTR. Dokládají tak průzračně pozoruhodnou úroveň a pohotovou připravenost ředitele dr. Zdeňka Hazdry a jeho pobočníka Mgr. Ondřeje Matějky, tedy tandemu vedoucího ÚSTR, jakož i jejich poradního vědeckého sboru, zastupovat vlastní zájmy – zda tak dotyční činí ve shodě či v rozporu s posláním jim svěřené státní instituce, nechť laskavý čtenář posoudí sám.

V prohlášení „Vedení ÚSTR se ohrazuje vůči kampani vedené proti historičce ÚSTR Blaive“ z 6. 9. 2017 mj. stojí: „Už více než dva týdny s úžasem sledujeme smršť v médiích a na sociálních sítích, která se spustila na naši historičku Muriel Blaive. […] Vedení ÚSTR proto pokládá za důležité sdělit následující: Muriel Blaive je historička s mezinárodním renomé, která nikdy nerelativizovala zlo v minulém režimu, naopak – ve všech vyjádřeních formuluje opak. Svobodu a názorovou pluralitu akademického světa, v němž Muriel Blaive publikuje své práce či prohlášení, vedení ÚSTR plně respektuje. I kdyby se některé závěry lišily od názorů vedení, nevidíme v tom problém. […] Pokud akademičtí historici vedou diskusi o vhodnosti pojmu ‚totalita‘, nevypovídá to nic o ‚relativizaci zla‘ ani o jejich vztahu ke komunismu. Slovo ‚totalita‘ není vědecký termín, vědci pracují s pojmem ‚totalitarismus‘ a debatují o něm už mnoho desetiletí. Trvat na tom, aby historici používali slovo ‚totalita‘ v souvislosti s komunistickou diktaturou, je asi stejně nesmyslné, jako žádat po lékařích, aby zánět jater důsledně nazývali ‚žloutenka‘, nebo po meteorolozích, aby všem druhům oblačnosti říkali ‚mrak‘. Zásadním povahovým rysem komunistického období bylo polarizování světa, černobílé vidění, očerňování protivníků, rozdělování na ‚my‘ a ‚oni‘. Chceme-li se s touto dějinnou etapou vyrovnat, musíme umět překonat i tyto projevy. Muriel Blaive o to upřímně usiluje a vedení ÚSTR také.(5)

V „Prohlášení Vědecké rady k útokům na vědecké směřování ÚSTR“ (Vědecká rada je poradní orgán ředitele ÚSTR jmenovaný ředitelem ÚSTR, momentálně skupina šesti českých a tří zahraničních historiků a jedné genderově zaměřené socioložky(6)) uvedeném na internetových stránkách (od 27. října 2017) slovy: „Nedávnou kampaň proti historičce Muriel Blaive vyhodnotila Vědecká rada ÚSTR jako pokusy politicky zúžit svobodu bádání v ÚSTR a vydala k tomu stanovisko, ve kterém obhajuje názorovou pluralitu jako jeden ze základních principů vědeckého bádání.“, mj. stojí: „Vědecká rada Ústavu pro studium totalitních režimů se znepokojením sleduje přibývající pokusy politicky zúžit svobodu vědeckého bádání v ÚSTR. […] Vedení ústavu dodržuje princip akademické svobody a svým badatelům a badatelkám umožňuje přistupovat k výzkumným tématům z různých metodologických a teoretických pozic. Vědecká rada to pokládá za klíčové, neboť pluralita názorů patří k základním principům demokracie a vědy. Je také nezbytnou podmínkou nestranného přístupu k minulosti. Bude-li existující názorová pluralita v ÚSTR z jakýchkoli motivací zpochybňována či omezována, přiblíží se tím ústav paradoxně k obdobím, která má ze zákona zkoumat.(7)

Pokračování. Tento text nelze publikovat bez souhlasu autora.

Poznámky:

1) PEHE, Veronika: ÚSTR: Od totalitarismu ke komplexitě minulého režimu. A2larm, 15. 8. 2017. Online zde.

2) Hovořit o opaku, ba dokonce o opaku v Polsku, jako dr. Blaive v citovaném rozhovoru je nejen v rozporu se skutečností, ale dokládá i ignorování nebo záměrné překrucování faktů ze strany této metodičky a výzkumnice…

3) Normalizace Čechy zlomila víc než padesátá léta. Týden, 2017, č. 38.

4) ŠAFR, Pavel: Muriel Blaive polemizuje s Jiřím Sezemským. Fórum24, 26. 8. 2017. Online zde.

5) Vedení ÚSTR se ohrazuje vůči kampani vedené proti historičce Blaive. Online zde.

6) Čeští členové Vědecké rady ÚSTR: Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc.; Prof. Pavel Kolář; PhDr. Jakub Končelík, Ph.D.; Prof. PhDr. Jiří Lach, M.A., Ph.D.; Doc. PhDr. Michal Stehlík, Ph.D.; Mgr. Vojtěch Vlček (viz www.ustrcr.cz).

7) Vědecká rada ÚSTR se staví za názorovou pluralitu. Online zde.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.