Bezdomovec není člověk...

...je to jenom odpad, který je potřeba uklidit z dohledu, z doslechu. Co s tím odpadem bude, to není podstatné.

Nezdá se to, ale takové přesvědčení stojí za koncepcí nízkoprahového denního centra, ve kterém by lidé bez domova (dále jen bezdomovci) mohli konzumovat alkohol. Zřízení takového centra zvažují v Brně; krok obhajuje pan Matěj Hollan (Žít Brno), toho času náměstek primátora města Brna. V některých standardních azylových centrech, třeba takových noclehárnách Armády spásy, nemusejí být příchozí sice zcela střízliví (nějaká míra ovínění se toleruje...), ale do žádného z těchto zařízení rozhodně nesmějí alkohol přinášet, natož tam alkohol pít.

Vypadá to jako Kolumbovo vejce – tedy něco, u čeho si řekneme že nás to nenapadlo dřív! Vždyť na ulicích bude rázem útulno a sami bezdomovci určitě zaplesají! Že by letité zkušenosti byly úplně pro kočku? Že by v té Armádě spásy byli úplně pitomí? Ne, nejsou. Ale v čem je tedy háček?

Celá situace má přece dva aspekty a ohled je nezbytné brát na oba. Jedním z nich (záměrně nepíšu prvním) je fakt, že bezdomovci svým všelijakým „veřejným působením“ tu zrovna přítomnou veřejnost docela obtěžují: často hlukem, nevypadají zrovna jako ze žurnálu a většinou nepoužívají žádný deodorant. Myslet na tyto obtěžované lidi, kteří většinou nejsou nijak odpovědní za situaci bezdomovců, a snažit se uchránit, resp. zbavit je takového obtěžování, zvláště pokud je někde dlouhotrvající, to je zcela legitimní, úctyhodný cíl. Může však být tohoto cíle dosaženo jakýmikoli prostředky? Pokud ano, pokud se domníváme, že tohoto cíle má smysl dosáhnout za každou cenu, pak je ale nejsnadnější milé bezdomovce prostě povraždit... nebo ne?

Věřím, že proti takovému „konečnému řešení“ by protestoval i pan Hollan. Jenže zřízení centra, ve kterém by bezdomovci mohli pít alkohol, se nese ve stejném duchu. Ano, veřejnost bude v ulicích jistě méně obtěžována. Na konkrétního bezdomovce se však v tomto rámci nepohlíží jako na člověka, který má svoji důstojnost, na bližního, který zasluhuje naši pozornost, který ve skutečnosti potřebuje naši pomoc. Pohlíží se na něj jako na obtížný hmyz, který nechť klidně podlehne své drogové závislosti a uchlastá se k smrti.

Můžete namítnout, že to přece může i na té ulici. Jistě. Ale vážně mu k tomu máme ještě připravovat optimální podmínky? Nyní se jeho vůle ke střízlivému pohledu na svět a svůj život, nutné to podmínce případného řešení nešťastné životní situace, může opřít o touhu po suchu, teplu a třeba nějaké té misce polévky. My jej o tuto oporu spolehlivě připravíme a tím snížíme pravděpodobnost, že se k onomu střízlivému pohledu odhodlá, že se k němu dopracuje.

Zdánlivě odbočím. Životní vztah mezi mužem a ženou může být založen na krystalicky romantické bázi, bez ohledu na původ, tradice, víru, majetek či věk manželů. Každý, kdo nežije v nějakém poblouznění, však přitaká tomu, že manželství, ve kterém je ve zmíněných ohledech mezi manželi propastný rozdíl, má podstatně nižší pravděpodobnost dlouhého trvání, než takové, ve kterém jsou si v oněch aspektech manželé blízcí. Pochopitelně nechci a nemůžu absolutně vyloučit šťastné manželství „až do smrti“ mladičkého monackého prince s husopaskou ze středního východu ve vyšším středním věku, ale považuji za nesporné, že ony praktické, často také materiální okolnosti významně přispívají k tomu, aby vše šťastně nejen začalo, ale také i dopadlo. Podobně se jistě konkrétní bezdomovec může sám, bez jakéhokoli podnětu zvenčí, jednoho odpoledne vzbudit a říct si, že včerejší den byl poslední takový a začít se prostě ze všech sil snažit svoji situaci zlepšit. Rovnou říkám, že tohle vůbec nepovažuji za absurdní, nechci se takové eventualitě jakkoli vysmívat, když navíc nemusejí být ve hře pouze lidské prostředky. Nicméně, trvám na tom, že pravděpodobnost takového rozhodnutí se zvýší, pokud jej podpoříme zvnějšku vhodnými okolnostmi, včetně těch materiálních.

Obecněji vzato lze tedy předmětnou situaci popsat coby dilema mezi snahou o řešení přičin a snahou o řešení důsledků. Odklizením lidských odpadků z ulic řešíme jen důsledky. Příčiny můžeme postihnout jen úsilím o to, aby konkrétní lidská bytost znovu poznala, že je tu Naděje i pro ni, že Lásky je dost pro každého a stačí jen přitakat. Člověk (opětovně) přivedený k tomuto poznání může navíc ještě přinést mnohé ovoce – ale to už by byla zcela jiná úvaha. Suma sumárum: každá složitá otázka má jednoduchou nesprávnou odpověď.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.