Přijde to i k nám?

Naštěstí ne vše, co v Americe vymyslí, dorazí i k nám. A naštěstí máme za sebou zkušenost s komunistickou vládou, kdy se většina obyvatelstva sice naučila přetvařovat, aby nějak přežila, nicméně naučila se alespoň do jisté míry reflektovat, co se děje.

Nedávno jistý mladík zaplavil campus jedné americké university letáky, na nichž byl jednoduchý text: „It is O. K. to be male, it is O. K. to be white.“ („Je v pořádku být mužem, je v pořádku být bílý“.) Tyto letáky vzbudily na universitě obrovský poprask. Aktivističtí studenti svolali demonstraci proti „hate speech“ (nenávistným projevům). Rektor university doporučil profesorům a ostatním činitelům, aby se této demonstrace účastnili.

Je to něco, nad čím kroutíme hlavou. Co mě ale děsí, je, že značná část studentstva – netroufnu si říci, jak veliká, protože takovými výzkumy se patrně nikdo nezabývá – s tímto postupem souhlasila. Mám hodnověrné zprávy o tom, že lidé se bojí vyjádřit svůj skutečný názor. Uvedu příklad: Syn jednoho profesora se hlásil na college a vyplňoval dotazník o svých osobních hodnotách. Napsal do něj, že mu jde především o rovnoprávnost mužů a žen a o práva gayů. Můj přítel, který shodou okolností právě pobýval na návštěvě u onoho profesora, se zeptal, zda jeho synovi záleží právě na těchto věcech. „Ale vůbec ne,“ odvětil onen profesor, „ale syn ví, co tam má napsat, aby to dobře zapůsobilo“. Těch starších mezi námi se mohu zeptat, „nepřipomíná vám to něco?“ Různé lidskoprávní komise doporučují studentům a profesorům, aby se zúčastnili těch správných demonstrací, a jsou lidé, kteří si všímají, kdo na nich chybí. Vzniká tak prostředí přetvářky a nesvobody, které my starší dobře známe. Pozoruhodné – a trochu děsivé – je, že tato atmosféra vzniká jaksi samovolně. U nás bylo třeba „bratrské pomoci“ armád Varšavské smlouvy, aby mohla dalších dvacet let pokračovat atmosféra přetvářky a udávání; ve Spojených státech to jde kupodivu i bez toho. Profesor udělá nějakou poznámku, která je naprosto nevinná, ale nějaký příslušník té či oné „menšiny“ ji prohlásí za „microagression“, a profesor má problém. Menšiny je přece třeba chránit. Tato ochrana se pochopitelně neděje jen na universitách. Slyšel jsem od jednoho podnikatele v realitách, že když máte v New Yorku v domě nájemnici, která je a) lesba, b) černoška, c) svobodná matka, nemá majitel nemovitosti sebemenší šanci dát jí výpověď. Kdyby šlo o bělošské manžele s dobře vychovanými dětmi, žádný takový problém by neexistoval.

Můj bratr je matematik. Má asi kliku, že žije v České republice. Může jezdit na různé mezinárodní konference. Ty jsou ve Spojených státech podporovány různými nadnárodními společnostmi, které trvají na tom, aby na konferenci bylo rovnoměrné zastoupení mužů a žen. Žel, matematiček je podstatně méně než matematiků. Ovšem existující matematičky jsou na tom velmi dobře – na různé konference se dostanou nikoli proto, že dosahují vynikajících výsledků v matematice, ale už proto, že jsou ženy.

Biju na poplach. Dokud ještě mohu, dokud je ještě čas. A mám obavy o mladší generaci, když vidím řvoucí dav, který ukřičel kanadského psychologa Jordana Petersona, takže nemohl přednést přednášku, na kterou byl pozván (snadno najdete na Youtube). Studenti – a akademická půda vůbec – bývali v čele bojů za svobodu slova. Obávám se, že ve Spojených státech, ale i v Kanadě a Británii už to neplatí. Ostatně i v sousedním Německu nedávný průzkum prokázal, že čtyři pětiny lidí si dávají pozor na jazyk (bojí se na veřejnosti říci, co si opravdu myslí).

Jsem rád, když nemusím naslouchat křiklounům, kteří šíří evidentní lži. Ale pokud tak vysoké procento lidí tají své smýšlení, něco není v pořádku. Je na nás všech, abychom nežili v přetvářce a ve strachu.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.