Žena, která klame tělem

Nejmenší možnou většinou v dějinách (o devět hlasů – před ní to bylo vždy o minimálně 150 hlasů) byla předsedkyní Evropské komise zvolená Ursula von der Leyen, žena, která klame tělem. Sedminásobná matka se šlechtickým příjmením, šarmantní dáma a ministryně za CDU, by totiž mohla vyvolat dojem, že snad půjde o pravicovou političku. To ale nedokázala ani coby ministryně pro rodinu, kdy se zhlédla ve východoněmeckém modelu jeslí, ani jako ministryně obrany, kterou vojáci a armáda v podstatě nezajímali a jejím hlavním programem byl boj proti (do značné míry mýtickému) pravicovému extrémismu v ozbrojených silách a prosazování genderové rovnosti. Všechno ale přebila svým programem, který hodlá nyní prosazovat coby předsedkyně Evropské komise. To není kompromis s levicí, který potřebovala ke zvolení. To je lehnutí na záda a zatřepání rukama a nohama se slovy „vezměte si mě, vzdávám se“.

Ne, že by to snad Ursula měla snadné. Ke zvolení potřebovala hlasy socialistů a liberálů z frakce Renew Europe (dříve ALDE), ve které hraje hlavní roli francouzský premiér Emanuel Macrone a kam patří i poslanci Babišova ANO, kteří vesele hlasují prakticky vždy v naprostém rozporu s proklamovanými názory svého šéfa (alias oblíbená hra „hodný hoch“ v Bruselu, „zlý hoch“ v Praze). A tak zatímco před evropskými konzervativci z frakce ERC mluvila Ursula sice celkem rozumně, leč obecně, socialistům a liberálům odkývala všechno a ještě to dala v konkrétních bodech na papír. A není toho málo.

Ursula von der Leyen se zavázala k podpoře evropské minimální mzdy, znovu vrátila do hry kvóty na migranty a požaduje ukončit pravidlo jednomyslnosti při rozhodování o daňové, sociální, klimatické a energetické politice. A především podpořila kompletní evropské klimatické šílenství – slíbila výrazně zostřit klimatické závazky unie. Do roku 2030 má EU snížit uhlíkovou stopu o polovinu a do roku 2050 máme být uhlíkově neutrální. Slíbila také posílení evropské obrany, což jistě řada států uvítá –  povede to k dalšímu naředění zodpovědnosti, za své národní armády, což je beztak věc, která evropské politiky moc nebaví. Rusko, Čína, nestabilita na Blízkém východě, uprchlická krize, doutnající v Africe, obchodní válka… nic z toho si nezasluhuje ani zlomek pozornosti jako genderová rovnost a klimatická změna, pardon… krize, nebo třikrát větší rozpočet pro program Erasmus. Takové Rusko si nezasloužila dokonce  ani zmínku. Pokud do toho nepočítáme fráze o tom, jak „svět potřebuje více Evropy“.

Proč tedy pro ní nakonec hlasovali třeba alespoň někteří poslanci polského Práva a  spravedlnosti nebo britští konzervativci? Byl to pragmatický tah. Poláci z PiS mají svou vládu a mohou tedy nejrůznější nápady zablokovat na jednání Rady (hlav států). Britové zase chtějí alespoň někoho, s kým budou jednat o svém odchodu z EU. Navíc po „odstřelení“ socialisty Timmermanse by bylo zablokování dalšího kandidáta, navíc alespoň nominálně pravicového, těžko obhajitelné. Dovedeme si to představit  i z naší veřejné diskuse – „co si to zase země střední Evropy dovolují, házet vidle do evropského stroje…“. A v záloze navíc hrozilo, že jediný další politik z Německa, který by se mohl Komise ujmout, by mohla být sama Angela Merkelová. Byl by to přirozený politický postup, i když podle jiných zákulisních informací sama o tuto funkci zájem nemá. Každopádně pro mnoho euroskepkticky naladěných poslanců bylo snesitelnější hlasovat pro Ursulu von der Leyen, než riskovat silnou Angelu Merkel v čele Komise. Von der Leyen je totiž známá jako notoricky slabá ministryně obrany, která byla ve vleku svých podřízených. Nevím, jestli je to výhra. Úřednický establishment Evropské komise je obvykle ještě eurofanatičtější, než sami komisaři. A jak jsme viděli na příkladu Věry Jourové (která odešla do Bruselu jako celkem normální žena, aby během několika měsíců nechyběl gender snad v žádném jejím projevu), dokážou eurobyrokrati rychle zpracovat skoro jakéhokoliv politika.

V celém tom ešalonu frází o Evropě, evropských hodnotách, genderové rovnosti a klimatické změně se úplně zapomnělo na to, že volbou Ursuly von der Leyen se pohřbil také jeden trapný a neumělý pokus zahrát si v Evropském parlamentu na opravdovou demokracii. Ano, mám na mysli systém Spitzenkandidátů, kdy každou frakci vedl do evropských voleb jeden kandidát. Ten nejúspěšnější se pak měl stát předsedou Evropské komise. Tím nejúspěšnějším byl šéf lidovecké frakce Manfred Weber, ovšem jeho vítězství bylo menší, než se čekalo, a proti se postavil hlavně francouzský prezident Macron. Takže vychvalovaný systém spitzenkadidátů byl potichu rychle uklizen a svět se vrátil do starých dobrých kabinetních linií…

Byla to samozřejmě fraška, vysněný evropský politický národ se nevytvoří tím, že fiktivnímu evropskému lidu předhodíme jakéhosi lídra, kterého stejně drtivá většina Evropanů ani nezaregistrovala. Stejně Evropský parlament nikdy nebude skutečným parlamentem a nepomůže tomu ani kdovíkolik dalších pravomocí (kdybychom my a  Bangladéš hlasovali do stejného parlamentu, nepřiblížíme se vytvoření česko-bangladéšského národa ani o milimetr). Ursula von der Leyen o sobě může mluvit jako o Evropance, Evropané jako politická entita ale prostě neexistují. I tak je legrační, jak rychle skončil i jeden celkem neškodný pokus, jak si na opravdový evropský lid, evropské strany a evropský parlament zahrát. 

Se souhlasem prevzato z www.konzervativninoviny.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.