Moskevská maškaráda: případ ovečky v rouše vlčím

Alexandr Jakovlev je znám coby „duchovní otec glasnosti“. V letech 1969-1973 stál v čele ideologického a propagandistického oddělení Komunistické strany SSSR. Poté však uveřejnil článek „Proti antihistorismu“, v němž kritizoval jak ruský, tak sovětský nacionalismus...

 

„Marxismus, dělnické hnutí, masová demokracie, leninismus, strana proletariátu, socialistický stát – což jsou všechno výmysly dvacátého století – pro nás už skutečně nejsou užitečné.“
Alain Badiou, Komunistická hypotéza
   
„Komunismus je dogmatická abstrakce a … jenom zvláštní projev humanistického principu – a je infikován svým opakem, soukromým vlastnictvím.“
Karel Marx, dopis Arnoldovi Rugemu, 1843

„Začal jsem studovat, intenzívně a kriticky ... spisy Marxe, Engelse, Lenina a Stalina, Maa a jiných ‚klasiků‘ marxismu. Byli to zakladatelé nového náboženství – náboženství nenávisti, msty a atheismu.“
Alexandr N. Jakovlev, šéf sovětské propagandy

Ovečka, dokonce černá

Alexandr Jakovlev je znám coby „duchovní otec glasnosti“. V letech 1969-1973 stál v čele ideologického a propagandistického oddělení Komunistické strany SSSR. Poté však uveřejnil článek „Proti antihistorismu“, v němž kritizoval jak ruský, tak sovětský nacionalismus. Kdyby se byl zastaviI u kritiky toho ruského, mohl si postavení stranického propagandisty udržet. Jenže to přehnal a tak jej odklidili do Kanady jako sovětského velvyslance. Vzhledem k důležitosti Kanady kvůli sousedství se Spojenými státy to byla opravdu podivná degradace. Jelikož byl ale Jakovlev myslící a příjemný chlapík – na sovětského představitele dost liberální – stal se blízkým přítelem kanadského premiéra Pierra Trudeaua, který zamlada býval aktivistou v Lidovém bloku vytvořeném komunisty a kterému k vládní kariéře dopomohl Robert Bryce, blízký přítel sovětského špióna Algera Hisse (vysoký představitel ve vládě amerického prezidenta Roosevelta – pozn. red.).

Bylo by pro nás poněkud překvapivé, kdyby se tohle nepodobalo pohádce o Červené Karkulce – s Trudeauem coby hezkou holčičkou a s Jakovlevem jako vlkem oblečeným do babiččiny noční košile. Jenže – typické situace nebývají vždycky typické. Vyslat natolik liberálního sovětského představitele, aby se spřátelil s kanadským premiérem, to mohla být konec konců úplná náhoda. Možná ovšem byl tím vlkem Trudeau a Jakovlev holčičkou. V každém případě měl Jakovlev za pobytu v Kanadě čas přemýšlet a studovat. I stal se z něj tajný antikomunista. „Bylo-nebylo,“ takhle pohádkově uvedl ruské vydání Černé knihy komunismu, „uvědomil jsem si, že marxismus-leninismus není žádná věda, nýbrž v nejlepším případě jen špatná novinařina – kanibalská a mrzačící sama sebe.“

Jen si představte, jak nepříjemně se asi Jakovlev cítil, když najednou zjistil, že je ovečkou v rouše vlčím. A pak tu byl Pierre Trudeau, ovečka v rouše ovčím. Možná se Marxovo historické pořekadlo hodí na pohádky: nejprve se vyprávějí jako tragédie, potom jako fraška. Malou Červenou Karkulku sežral Velký zlý vlk; teď se však Velký zlý vlk mění v babičku a vrací se do smečky coby reformátor (který přísežně prohlašuje, že už holčičky nežere). Zázračné podobenství, fakt! Jen kdybychom mu tak mohli věřit. Jakovlev nám vypráví: „Od té doby, co jsem žil ve ‚vysoké sféře vlivu’, ba v té nejvyšší - v Politbyru za Gorbačova – věděl jsem velice dobře, že všechny tyhle marxisticko-leninské ... teorie a plány jsou nesmysl.“

Realita velkého strategického plánu cyniků

Že marxisticko-leninské teorie jsou nesmyslné, vidíme všichni. Proč by však měly být nesmyslem marxisticko-leninské strategické plány? Nepodařilo se snad těm plánovačům v sedmdesátých letech dobýt jihovýchodní Asii? A co ty všechny země v Africe, Latinské Americe a Asii? Nemohly by ty plány jednou zahrnout severní Ameriku? Připomeňme si, jak sovětský plán komentoval generál Jan Šejna: „Když jsme s přáteli [v české komunistické vládě] ten Strategický plán studovali, reagovali jsme zpočátku zrovna tak: připadal nám naprosto nerealistický...“

Byla to ovšem iluze. Jakmile Šejna uprchl na Západ a zjistil, že Američané nemají naprosto žádnou kontra-strategii, napsal: „V západních zemích jsem neshledal žádnou jednotu, žádný odpovídající cíl nebo strategii. Drobnými taktickými krůčky se proti sovětskému systému a strategii bojovat nedá. Poprvé jsem uvěřil, že Sovětský svaz je schopen svých cílů dosáhnout; byla to věc, které jsem v Československu nevěřil.“

I když se Jakovlev s Pierrem Trudeauem dlouhodobě navštěvovali, Jakovleva to o proveditelnosti sovětských plánů nepřesvědčilo. Trudeauova ochota hrát roli „užitečného idiota“ na něho neudělala žádný dojem. Z jeho falešných představ jej mohlo vyléčit jedině to, co vyléčilo Šejnu – kdyby ho totiž vyslýchala CIA. Hloupost Západu ho nezaujala, za idiotské místo toho považoval vedení celého sovětského systému. Či přesněji – dělil si sovětskou stranickou elitu do tří kategorií: (1) inteligenti, (2) hlupáci, (3) velcí hlupáci. Všechny tři skupiny však byly stejně cynické – a za cynika považoval i sám sebe. „Před veřejností jsme se s rituální ‚svatostí modlili‘ k týmž idolům, avšak doopravdy jsme vždycky věřili jen sami sobě.“ Jak ztratil Jakovlev víru v komunismus?

Kontraverze nového plánu reálné demokratizace

Byl-nebyl jednou jeden velký učitel jménem Stalin. Jednoho dne Stalin zemřel. O tři léta později Stalina jeho nástupce (Chruščov) veřejně odsoudil jako zločince. V důsledku toho Jakovlev a jeho přátelé (kterým to myslelo) ztratili víru v marxismus-leninismus. Diskutovali o vyhlídkách sovětské demokratizace. „Nakonec jsme načrtli postup jednoduchý jak facka – že budeme podporovat poslední Leninovy myšlenky.“ Tedy včetně NEPu (Nové hospodářské politiky) – obnovy kapitalismu v Rusku. Jako kdyby tušil námitky, připsal: „Naše skupina byla reálná, ne imaginární ... A vyvinuli jsme plán:

  1. Přebít Stalina a stalinismus autoritou Lenina.
  2. A pak – v případě úspěchu – se pustit i do Lenina.
  3. K útoku na Revoluci použít liberalismu a ‚etického socialismu‘.“

Idea podle Jakovleva tkvěla ve zničení strany mechanismem stranické kázně – ve jménu socialismu. A Jakovlev se pochlubil: „Zpětně mohu s hrdostí říci, že to ... fungovalo.“ Jenže – jak dlouho?

V březnu 2004 už Jakovlev – jak píše v NPQ (New Perspectives Quarterly – americký levicový časopis, pozn. red.) – hrdý nebyl. Napsal: „Dnes prožívá Rusko krizi demokracie v důsledku vítězství Socialistické reakce – kontrarevoluce ... byrokratické třídy proti demokratizaci a liberalizaci posledního desetiletí.“ Prvním krokem do propasti byl podle něj „návrat k stalinské národní hymně, který mne ohromil. A země se rozezpívala. Tento způsob násilí vůči naší paměti ukázal, že jsme stále otroci...“ A dále poznamenal: „Zas jednou vypukly oblíbené hry bolševiků. Utajování slouží jako metoda zastrašování. Útoky na ‚prý ne dost vlastenecké‘ učebnice. V Kremlu si už zas banda patolízalů hýčká a pěstuje novou modlu, což mi připomíná starý Sovětský svaz, kdy ze všech nároží čučely odporné podobizny teroristů Lenina a Stalina. Je to ostudné a budí to hrůzu.“

Znovuvynoření původního plánu

Ano, ovečky se vracejí do sovětského ovčince, k týmž „teoriím a plánům“, jejichž nesmyslnost Jakovlev prokoukl už dávno. Jenom už vynechali ideologii – ale staré strategické plány si ponechali. Čísla ruského rozpočtu ukazují – jak loni v květnu upozornil liberální politik Boris Němcov, který se dočkal mučednické smrti –, že Putin od roku 2010 koná intenzívní válečné přípravy. Podle Němcova je v Rusku válka „záměrnou politikou nejvyšších vládních kruhů“. Jak k tomu ale mohlo dojít, když nejinteligentnější představitelé ruské elity už „teorie a plány“ sovětského období ve své mysli dávno zavrhli? Jak se k nim teď Rusko mohlo vrátit, když na ty nesmysly vždycky věřili leda hlupáci? Anebo: zřekla se stranická elita – ta skutečná – vůbec kdy těch plánů? Co když tajného liberála Jakovleva povolali zpátky do Ruska z velmi cynického důvodu – ne snad proto, že by Gorbačov sdílel jeho zášť vůči socialismu, nýbrž proto, že sháněl liberály, aby je dosadil na přední místa a „zmátl tím Západ“? Takovým výrazem charakterizovala změny uskutečněné v Rusku a v SSSR za Gorbačova investigativní novinářka Jevgenija Albacová.

Ruský disident a intelektuál Vladimir Bukovskij v rozhovoru s Robertem Bucharem poznamenal, že Gorbačov sledoval už dlouhá léta dříve pojatý plán záchrany sovětského komunismu pomocí řízené liberalizace. Když se později při provádění jeho plánu vyskytly potíže a kolegové mu je vyčítali, řekl jim, že to nebyla jeho chyba. Jak by vůbec mohla? On se pouze řídil více než dvěma stovkami dokumentů, které předem vytyčovaly kroky vypracované už dříve.

Byl tedy Jakovlev jen užitečným idiotem?

Takovou možnost nelze vyloučit. Jakovleva nechali pózovat před západními kamerami a novináři coby antikomunistu uvnitř sovětské komunistické strany. Šel na dračku, podobně jako nějaká taková vousatá žena nebo zázračný muž bez kostí v cirkusové přehlídce kuriozit. Mnoho let si ho drželi u ledu v Kanadě, poblíž někoho jemu podobného (Trudeaua), aby ho měli po ruce pro budoucí potřebu. V jejich taktické snaze přesvědčit svět, že to Gorbačov s demokratizací Ruska myslí vážně, hrál Jakovlev rozhodující roli – byl přece v každém směru tak věrohodný! Pak ho v pravý čas dosadili na nevýznamné místo do politbyra, v roce 1990 ho z něj vyhodili – a v roce 1991, dva dny před srpnovým pučem, který stranu politicky zdiskreditoval, jej vyloučili i z ní. Svou úlohu splnil!

Ze všech Jakovlevových spisů i výroků by se dalo soudit, že to byl antikomunista. Ve skutečnosti musíme žasnout nad dvojakostí jeho projevu. Jasně to dokazuje svou „odpovědí“ generálu Alexandru Ivanoviči Lebeďovi, který na něj na Osmadvacátém stranickém sjezdu v červenci 1990 zařval: „Alexandře Nikolajeviči, kolik vy to máte vlastně tváří?“ Jakovlev totiž otázku ignoroval, což bylo nepochybně trapné. Jenže jak měl odpovědět? Ze své pozice v politbyru – stejně jako tolik příslušníků sovětského aparátu – podporoval protisovětské návrhy. Jak se tomu mělo rozumět?

Jistě, opravdový marxista by nemohl předstírat nenávist k marxismu tak, jako ji „předstíral“ Jakovlev. To bylo něco, co přesahovalo Gorbačovovy praktické schopnosti – soukromě ho sice asi Jakovlevovo ohromující odpadlictví vzrušovalo, ale nikdy by se nedokázal přimět k tomu, aby mluvil jako opravdový antikomunista. Musíme připustit, že Jakovlev chtěl vyvrátit sovětskou ideologii a jakousi vnitřní složku jeho osobnosti takový sport bavil. Ti druzí v tom možná pokračovali proto, že to byla další bolševická hra. Jenže zašla příliš daleko. Proto už možná ti ztvrdlí, cyničtí muži neměli na vybranou. Síla politického přílivu ochabovala. Bylo třeba skoncovat se stalinským dědictvím a oklamat Západ zdánlivou představou, že pruhy na ideologické kůži sovětského tygra prodělávají změnu.

Hledání nového kostýmu na novou postavu

Na hlubší psychologické rovině není tak těžké člověku Jakovlevova typu porozumět. Taková osobnost mohla vzniknout na podkladě Chruščovovy nenávisti ke Stalinovi, jako jakési rozšíření nevyhnutelného postoje lítosti (pociťuje ji podvědomě mnoho bývalých sovětských komunistů). Navenek byl Jakovlev šéfem sovětské ideologie, který komunistickou ideologii nenáviděl. Nenáviděl ten dřevěný, pompézní jazyk, kde člověk mohl předem tušit obsah příštího řevu. A proto se na úlohu „Gorbačovova pomocníka“ výborně hodil. Lze – a myslím právem – říci, že pomohl pohřbít v Rusku marxismus-leninismus (a to přesto, že Lenin stále zůstává nepohřben). Ta ideologie byla už koneckonců mrtvá dlouho, dávno předtím, než vychladlo Brežněvovo tělo. Na Západě však marxistická ideologie mrtvá nebyla, a na to nesmíme zapomínat. Západ byl vůči zbrani, jakou je marxismus, stále zranitelnější – Mao o té zbrani prohlásil, že je „lepší než atomová bomba“. Západní intelektuálové typu Alaina Badioua, kteří se pokoušejí zrekonstruovat komunismus a nově interpretovat Marxe, tu hru předávají dál svým antiamerikanismem – a nenávistí k Západu (ačkoli se Západ mění v socialistický blok už sám od sebe). Nakonec se to tedy smrskává na jedno – na snahu zničit civilizaci, pro což se hledá rozumové zdůvodnění. Marxistické zdůvodnění bylo vždycky jen pouhou výmluvou. A navíc takovou, která v Rusku ztratila věrohodný zvuk. Ale pořád se ještě může hodit na dohnání Západu k sebevraždě.

Důvody ve prospěch marxismu ovšem musely nevyhnutelně zastarat. Systém sovětského socialismu byl neadekvátní. Proletářská revoluce byl mýtus a lidé na něj přestali věřit. Sovětský svaz byl kasárnickým státem, založeným na atomové válce. To věděl Stalin už dávno předtím – a věděl i to, co se musí stát, aby tento systém přežil: když nedojde k velké válce, země se nakonec znormalizuje. Jakýkoli pokus o falešnou normalizaci je nebezpečný, protože by otevřel dveře opozici a podkopal kázeň ve straně.

Jistě, tato dlouhodobá strategie učinila systém zranitelný ze strany lidí jako Jakovlev, stejně jako je Putinův neosovětský systém nyní zranitelný ze strany zasvěcenců jako Boris Němcov. Lidé nenávidící diktaturu mohou pocházet z kterékoli třídy či společenské skupiny. Kdo vidí v Rusku do systému lépe než ti, kdo těží z jeho výhod? Příležitost zbořit Sovětský svaz předstíranou demokratizací byla prostě příliš lákavá. A tak bylo navzdory jeho nejlepším leninistickým záměrům Gorbačovovo poslání zachránit sovětský systém připuštěním kritiky odsouzeno v dvojím smyslu: protože nejprve vypustil džina antikomunismu – a pak se už sovětskému systému nepodařilo dostat ho zpátky do lahve. To by bývalo chtělo člověka jako Josef Stalin, který by nadvládu marxismu-leninismu obnovil hromadnou genocidou. Jenže takoví už dnes nejsou k dispozici. Džugašvili je jedinečnou historickou postavou a Putin zřejmě pro takovou roli není psychologicky uzpůsoben. Vladimira Putina utváří svět digitální komunikace – a ten podvědomě utváří i podobu toho, co by prezident sám rád naplánoval.

Obnovená hra s obnoveným ansámblem

Systém vládnoucí v dnešním Rusku je křehkým mechanismem. Nenechte se zmást jeho tanky, raketami a ponorkami; uvnitř je prázdný. Podíváme-li se na loajální vojáky KGB, udržující tento stroj v chodu, spatříme funkcionáře, kteří se zmocnili výrobních prostředků a proti liberálním politikům nasadili skryté kontrolní mechanismy. Ale nemohou dokázat více, protože jim chybí onen druh mentality vládnoucí vyššími koncepcemi. Tito takzvaní silovici (pracovníci „silových“ ministerstev a organizací – pozn. překl.) by uvítali návrat starého systému, dokonce i v případě, že by se v něm kvůli přežití museli stát nějakým jiným živočichem. Pravda – z nejlepších čekistů se stali NEP-mani, a kdo se to tehdy vynořil, aby je vrátil zpět? Zopakujme, že Josefa Stalina nelze vyčarovat a ten jediný měl vražednou schopnost zvrátit NEP zase zpátky. Ten jediný dokázal vyvraždit miliony a ještě tu vinu nějak svalit na jiné. Jedině on svedl úspěšně pokořit Ukrajinu hladomorem, který zahubil bezpočet miliónů lidí. Dnešní Putin je v postavení, do jakého by se dostal Stalin, kdyby Leninův program NEP pokračoval ještě jedno desetiletí.

Vážně – jak pošetilé to bylo začít s Novou hospodářskou politikou (NEP) ve druhé polovině osmdesátých let a nemít zadní vrátka k úniku zpátky. A ještě muset spustit NEP společně s obnovenou de-stalinizací! Ti cynikové z komunistické strany se zřejmě dopouštěli jedné chyby za druhou. Anebo – byla to chyba? Nemohla kdesi hluboko být vskutku podvědomá touha po opravdové změně? Šlo při té dlouhodobé strategii o případ sebeklamu? Nebyla to vlastně otevřená cesta k úniku z dlouhodobé povinné kampaně hlásající globální revoluční jadernou válku?

Na tyto otázky nemůžeme zatím odpovědět. Jisti si můžeme být jedině tím, že Stalin by se jich všech zbavil v čistce a začal by s čerstvými mladými lidmi, kteří by třeba ještě věřili na rudého „velikonočního zajíčka“. A pak by Stalin zahájil Třetí světovou válku. Tu zřejmě Putin opravdu chystá. Dokáže však své lidi motivovat až k takovému konci? Dokáže ospravedlnit strašlivou agresi, při níž zahynou milióny? I kdyby si jako prostředníka přizval nějakou skupinu teroristů a zaútočil na Ameriku s jejich pomocí, bude je muset zneužít přímo nestoudně – a tím vyzradit, že za tím je on sám.

Slepá ulička dnešního představení

Je ovšem třeba připustit, že dnešní Ruská federace není SSSR. Putin není Stalin. Nebo bychom spíše měli říci, že Putin je nebezpečný jinak. Je to zabiják, který si své oběti vybírá a vraždí skutečné oponenty, aniž by pozabíjel milióny nevinných okolostojících (jako to dělal Stalin). Současně má za sebou vychytralejší média, než měl Stalin, a také propracovanější válečný mechanismus. Je tu však cosi jako slepá ulička. Bez komunistické ideologie nelze nijak ospravedlnit skutek velkého zla. Možná právě proto zůstává Lenin v Moskvě nepohřben. Možná se budou snažit vztyčit mrtvolu starého diktátora a ukazovat jí jako něco svěžího a živého.

Proč skončilo Rusko v této situaci? Proč ta slepá ulička? Dalo by se říci, že to vzhledem k dlouhodobé strategii bylo nevyhnutelné. Podle všeho bylo na počátku perestrojky ve hře víc souvztažných sil, takže nebylo možné, aby z toho ruští „liberálové“ nového stylu někdy vybředli a dospěli k vrcholu. Mnoho lidí se obklopilo zástupem siloviků a mohlo tak využít sovětských struktur k vlastnímu obohacení i k obnově sovětské moci bez sovětské ideologie. Přitom si hodlali siloviky uzpůsobit k tomu, aby horlivě dbali o „bezpečnost“. A taková byla logika jejich situace: i když třeba ideologie (ve své staré podobě) už vyvanula, dlouhodobý plán byl oproti ní chytřejší. Ba přímo lstivější. Generály už dávno vzrušoval, KGB ho podporovala finančně, mnoha vojenským průmyslníkům přinášel zisk. I když byl starý desítky let, pro funkcionáře s klapkami na očích to byl fetiš. Byl racionální, dokonce vědecký – marxismus-leninismus převyšoval každým coulem. V případě Sovětského svazu by se dalo tvrdit, že ze strategie se stala ideologie. Jenže tím se nic nemění – pořád je to slepá ulička.

Poté, co Alexandra Jakovleva vyloučili z komunistické strany, nebyl už mezi ním a mocí důvěrný vztah. V devadesátých letech byl hlavou Ruské sociálně demokratické strany, z níž se později stal Svaz pravicových sil (strana Borise Němcova). V roce 2004 Jakovlev řekl, že volby v Rusku jsou „nedemokratické, protože nenabízejí žádnou alternativu, i když formálně to vypadá, že uchazečů o místo je víc.“ A 18. října 2005 Jakovlev zemřel – možná v beznaději. Svaz pravicových sil byl v roce 2008 rozpuštěn a později zaregistrován jako „veřejná politická organizace“.

Starý herec v novém plášti

A Gorbačov? Ten pořád hraje staré hry. Jeho kniha „Manifest pro Zemi“ z roku 2012 pojednává o odzbrojení, celosvětové spravedlnosti a globálním oteplování. Napsal v ní: „Pouhým okem můžeme vidět, že na zemi dochází ke klimatickým změnám, že počet přírodních katastrof ... roste, že mnoho druhů rostlin a zvířat je na vymření a že taje ledová pokrývka polárních oblastí ...“. Skutečnost, že Den země byl stanoven na Leninovy narozeniny, je jen jeden z prvků světa dat, které ukazují, jaký druh zbraní přišel do módy a Gorbačovova kniha nám prozrazuje, kdo je třímá. Gorbačovova organizace „Mezinárodní zelený kříž“ je okopírovanou komunistickou frontou. Záhlaví webových stránek Zeleného kříže hlásá: „Jak nadchnout mladé lidi, aby se stali agenty změny.“

Od roku 1991, kdy Gorbačov strhl z piedestalu srp a kladivo, je jeho program v každém směru programem podvodným, podvratným a sabotážním a je namířen proti Západu. Svou humanitární pózou maskuje touhu odzbrojit USA, nastolit globální socialistické přerozdělování a sabotovat americké hospodářství. Bezpečně lze říci, že Gorbačov nikdy nebyl skutečným liberálem. „Mohu před svými drahými stranickými soudruhy opakovat,“ řekl, když jednou v roce 1991 mluvil v Bělorusku, „že jsem se nikdy – ať už jsou zkušenosti posluchačů jakékoli – nestyděl říci, že jsem komunista oddaný myšlence socialismu.“

Ze všech předpovědí byla asi nejzajímavější ta Marxova z dopisu Arnoldovi Rugemu z roku 1843: „Komunismus je dogmatická abstrakce a … jenom zvláštní projev humanistického principu – a je infikován svým opakem, soukromým vlastnictvím.“ Z pohledu svobody se to dá říci i jinak: každý mrak má stříbrnou obrubu. Dokonce i ten rudý.

Komentář uveřejněn k 23. březnu 2015. Převzato se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.