Obsah

Imigrace a limity Evropy

Ve Středozemním moři umírají lidé. Nevím, zda někdo spočítal, jaké procento Arabů a Afričanů, usilujících dostat se do Evropy, utone. Přestože se jedná letos už o více než 1800 lidí, další miliony (ano, miliony) jsou ochotny přes veškerá rizika tuto cestu podstoupit. Statisíce lidí se již dostaly do Itálie, Španělska nebo Řecka, a tento proud jen tak nezeslábne.

Právem se mluví o humanitární krizi. Právem se ozývají politici, různí aktivisté, ale i obyčejní občané, že je třeba něco udělat. Jenže co?

Jedním přetřásaným nápadem je snažit se postihnout organizátory tohoto proudu imigrantů. Tito lidé nepochybně provozují pro ně velice výhodný obchod. I oni dozajista riskují, nicméně zisk je zřejmě tak veliký, že jim za toto riziko stojí.

Přál bych si, aby byli dopadeni, souzeni a v případě důkazů o porušení zákona potrestáni. Nicméně obávám se, že toto opatření může vlnu imigrantů maličko zpomalit, v žádném případě však zastavit.

Byl zde nápad potopit jejich lodě. Oponenti tohoto nápadu namítají, že není vůbec snadné tyto lodě rozpoznat. Jak si je nesplést s rybářskými loděmi, které potřebují prostí lidé pro svou obživu? Mají tajné služby nějaké informace o tom, kde se ty lodě vlastně vzaly?

Ale i kdyby byla řada těchto lodí potopena, může to vlnu imigrantů maličko zpomalit, v žádném případě však zastavit.

Evropa nemá moc možností, jak něco v této situaci udělat dobře. A pokud vím, dosud nečinil pokání žádný z politiků, kteří prosazovali akce vedoucí ke svržení libyjského diktátora Muammara Kaddáfího. Byl to nesporně člověk násilnický a nebezpečný, nicméně jeho stát relativně prosperoval, byť neznal občanské svobody – a byl hrází pro proud migrantů ze subsaharské Afriky. Opět se nám zde potvrzuje banální pravda, že je vždy snazší něco zničit než něco zbudovat.

Politici jak ve Spojených státech, tak v Evropě se domnívají, že je možné vést válku tak napůl. Nejlépe ze vzduchu a nejlépe skrze drony. Jenže takto se žádná válka vyhrát nedá. Libye je čítankovým příkladem. Nálety zpravidla jen naštvou protistranu. Mohou například Islámský stát zpomalit, v žádném případě však zastavit.

Proč je dnes Německo demokratické? Proč je demokratické Japonsko? Protože Německo i Japonsko byly koncem druhé světové války naprosto rozdrceny. Kdyby se tehdy Spojenci spojili jen s jakýmsi polovičatým vítězstvím, patrně by dnes neexistovala demokratická Evropa.

Jenže právě demokratická Evropa nemá chuť vést a vyhrát válku.

Žádný z významných politiků nepřišel s návrhem nějakého dlouhodobějšího řešení. Pouze se hasí humanitární krize. Protože však dlouhodobější a trvalejší řešení není na obzoru, bude proud imigrantů sílit.

Teoreticky by bylo možné rozlišovat mezi „ekonomickými“ a „politickými“ migranty. Když se v dobách studené války migrovalo z východu na západ, bylo to také spojeno se značným rizikem. Dokonce ještě větším, než jakému čelí ubožáci dnes ve Středozemním moři. Proto těch migrantů nebylo tolik. Nicméně rozlišit ekonomického a politického uprchlíka bylo mnohem snazší než dnes (i když připouštím, že existovala řada hraničních případů). Jak ale rozlišit ekonomické a politické migranty z rozpadlých a nefunkčních států jako je Eritrea nebo Somálsko? A to nemluvím o Afghánistánu, Iráku či Sýrii!

Situace v některých zemích, odkud pocházejí migranti (zejména pokud jde o Afriku), se v posledních třech čtyřech letech nezhoršila. Proč tedy proud migrantů z těchto zemí sílí? A kdy se zastaví?

Sílí proto, že je zde vyšlapaná cestička. Sílí proto, že Evropa ztratila vůli se bránit a nemá žádnou vizi do budoucnosti. A kdy se zastaví? Až bude v Evropě stejný chaos jako v domovině těchto migrantů. V roce 2013 žila v Africe 1,1 miliarda lidí. Možná těch sto milionů navrch nad onu miliardu se životní úrovní vyrovná průměru Evropy. Další miliarda – to všechno jsou kandidáti na strastiplnou cestu přes Saharu a pak Středozemní moře. Můžeme odečíst dejme tomu 700 milionů těch, kteří na to nemají nervy, jsou nemocní, příliš staří, nebo jednoduše dávají přednost i přes veškerou bídu zůstat ve své vlasti. Takže vám zbývá třeba jen v Africe nějakých 300 milionů potenciálních migrantů. V EU žije asi 507 milionů lidí. V takovém případě by kvóta migrantů pro Českou republiku měla být 6,2 milionu. Může nám být útěchou, že nepřijdou všichni najednou. Na druhé straně jsem uváděl pouze Afriku. Mnozí z těchto migrantů jsou náboženstvím křesťané. Některé z nich házejí muslimové během cesty do Středozemního moře. Muslimové přicházejí jednak ze severní Afriky, jednak z Blízkého východu – ty jsem do svého výpočtu nezahrnul.

Nikdo přitom neví, kolik je mezi migranty z Blízkého východu „přimícháno“ oddaných bojovníků islámského státu. Že tam přimícháni jsou, o tom tajné služby nepochybují.

Co v dané situaci dělat? Popravdě řečeno, řešit otázku, zda potápět či nepotápět lodě, případně zda zavádět či nezavádět kvóty, považuji za sekundární. Pokud si Evropa nerozmyslí, jak k problému této migrace přistoupí dlouhodobě, jaké řešení zvolí nikoli na pár měsíců, ale na desetiletí, problém se bude jen prohlubovat.

Z tohoto hlediska dávám za pravdu Romanu Jochovi a Václavu Vlkovi, kteří říkají, že jediným řešením je tento proud migrantů do Evropy zastavit. Neznamená to nechat Afriku trvale bez pomoci. Evropa může značnou část svého blahobytu obětovat a snažit se pomoci ve smysluplných projektech, které by zlepšily úděl afrického obyvatelstva v jednotlivých státech. Tyto státy ale musí Evropanům umožnit, aby dohlédli na to, že nabízená pomoc nebude rozkradena. Že je to ponižující? Účelem tohoto opatření ale není Afričany ponížit, nýbrž jim pomoci.

Nezvolíme-li radikální a dlouhodobě řešení, hrozí nám osud Římské říše, která dlouhou dobu zadržovala germánské nájezdníky na hranici, kterou tvořil Dunaj a Rýn. Pak ale byla tato hráz prolomena a Římská říše nakonec zanikla. Přejete si zánik Evropy? Upozorňuji, že situace Afričanů ani obyvatel Blízkého východu se tím nezlepší.

Za velmi důležité pokládám vytvářet na politiky tlak, aby neřešili pseudoproblémy. Pokud předseda vlády tvrdí, že přijali-li bychom kvótu 525 uprchlíků, hrozí, že od nás odejdou třeba do Německa nebo do Švédska, pak řeší naprostý pseudoproblém. Češi nejsou tak hloupí, aby si mysleli, že 525 Syřanů a Iráčanů by bylo nad naše síly. Pokud jsou proti těmto kvótám, pak protože dobře vědí, že toto je jen začátek. A možná také tuší, že tyto kvóty budou velkým povzbuzením pro další migraci. A příští rok to už nebude 525, ale 5250, a napřesrok 52 500. To jsou obavy, které by měli politici vyvracet. O dlouhodobém řešení ale nikdo z mainstreamových politiků nemluví. Nemohou se pak divit, že tuto otázku zvednou extrémisté.

Přes kritiku absence jasné politiky EU jsem přesvědčen, že konkrétním lidem bychom měli pomáhat. Sám se pilně angažuji v Nadačním fondu Generace 21, který usiluje o pomoc vdovám (a jejich dětem) po zavražděných křesťanech a jezídech v Iráku, případně v Sýrii, a o pomoc několika křesťanským rodinám ze Sýrie, které jsou vážně ohroženy. Tito lidé k nám z pochopitelných důvodů přes Středozemní moře nemíří. Přitom jestli někdo potřebuje pomoc, jsou to právě oni.

Jsem rád, že se v naší republice našla řada obětavých lidí, ochotných nabídnout bydlení a někdy i práci. Jsem rád, že se našli právníci, kteří poskytují bezplatnou pomoc. A doufám, že tyto snahy budou nakonec úspěšné. Nemůžeme spasit celý svět, ani celý kontinent, ale konkrétním lidem pomoci můžeme.

Se souhlasem autora převzato z revue Přítomnost.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.