Praotec Čech byl taky imigrant, jenže...

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 6. 2015 8:28

Napsal David Floryk

K největším zdrojům nestability dnes patří konflikt v Sýrii a výboje Islámského státu na území dalších zemí. Syrských uprchlíků se mimo Sýrii nachází více než 3 miliony. Přesto jen malá část z nich usiluje o azyl v zemích Evropské unie (uprchlíci ze Sýrie tvoří přibližně 20% všech žadatelů o azyl, loni jich bylo 123 tisíc, v roce 2013 jen asi 50 000). Většina uprchlíků se uchyluje do zemí regionu, především do Libanonu, Jordánska či Turecka. V roce 2013 požádalo o azyl v EU okolo 435 tisíc lidí, loni jich bylo více než 626 tisíc, tedy nejvíce od balkánské krize v 90. letech. Téměř polovina žádostí směřuje do Německa, dále do Švédska, Francie a Itálie. Stále větším problémem se tak stává nelegální migrace. V roce 2014 přes Středozemní moře a Itálii proniklo bez registrace do Schengenského prostoru více než 50 000 nelegálních běženců.

Jak je na tom Česká republika?

Během 4 měsíců letošního roku bylo na území ČR zadrženo 900 nelegálních běženců, především ze Sýrie a Kosova. Česko dnes není primární cílovou zemí pro cizince ze třetích zemí, nicméně tato situace se pomalu mění. ČR má hranice pouze s členskými státy EU a nemá ani přístup k moři, čímž lze vysvětlit relativně nízký počet azylantů. Na konci loňska ho mělo podle údajů ministerstva vnitra zhruba 238 900 osob, zbývajících 202 600 pobývalo v ČR přechodně.

V této souvislosti je zajímavé, že ČR patří k 10 zemím s největším počtem lidí ukrajinského původu. Hovoří se o více než 120 000 Ukrajincích, kteří zde pobývají legálně, skutečné číslo bude tedy pravděpodobně mnohem vyšší. Totéž platí i o Vietnamcích pro které je právě Česko jedna z předních cílových destinací. Aktuálně žije v ČR lehce přes 2 tisíce azylantů (nejvíce z Ruska, Afghánistánu a Běloruska) a v posledních letech jsme každý rok zaznamenali pouze mírně nad 700 žádostí, z nichž se k udělení azylu či jiné formy ochrany kvalifikovala asi třetina žadatelů.

Migrace je přirozená, ale…

Migrace je jev přirozený, patří k lidskému údělu hledat na tomto světě co nejpříhodnější místo k životu pro sebe i pro svou rodinu. Právo „jít a hledat Eldorádo“ kamkoliv, podle svého svědomí, vtělila do svých zákoníků a ústav většina civilizovaných států, stejně jako právo opustit svou zemi (a vrátit se do ní), jakož i právo hledat azyl v cizí zemi v případě, že v zemi rodné je mi svoboda tak či onak upírána.

Evropa sama byla kdysi dávno zalidněna imigračními vlnami z Východu, a stejně tak z Evropy zase mnohé imigrační vlny odešly. Od roku 1850 do roku 1950 Evropu opustily desítky milionů lidí. Také v rámci Evropské unie žije 12 milionů lidí v jiné než rodné zemi.

vůli současné nepříznivé demografické situaci by mohl příchod cizinců na Západ být považován za jev pozitivní. Tak tomu ostatně dříve bývalo. Navíc v situaci demografické krize, kdy národy Západu v podstatě vymírají, pro udržení života společnosti a státu nové, mladé lidi potřebujeme. Nemáme vlastní, tak je potřebujeme ze zahraničí. A má být otázkou svobodné debaty a společenské dohody, kolik jich a odkud chceme ročně přijmout.

Nově příchozí, kteří se usadí v nové zemi a přijmou ji za svou, byli vždy považováni za obohacení, vždyť s sebou přinášeli nové poznatky, zkušenosti, jinou kulturu, zvyky, a třeba i kuchyni. Vzpomeňme jen na osídlování českého pohraničí v dobách přemyslovských králů. Ano, i praotec Čech byl imigrant, jak připomínají mnozí zastánci velkorysé imigrační politiky. Jenže…

Věc má i svou odvrácenou tvář. V prvé řadě: nejde již dávno o pouhý „přirozený“ jev. Imigrace, přistěhovalectví se stalo předmětem velmi intenzivní „imigrační politiky“, je dnes politickým problémem s dalekosáhlými ekonomickými i demografickými dopady. Čím dál více se stává nástrojem manipulace, ba dokonce zbraní, která je stále masivněji zneužívána proti nám.

Chybí vůle vynucovat právo

Především se zdá, že Evropa si není jistá ani tím, co si sama před časem domluvila. Pravidla pro udělení azylu v zemích EU jsou obecně velmi přísná, žadatel např. musí o azyl či ochranu požádat v první bezpečné zemi, do níž vstoupí. Podle mnohých by tento systém byl schopen nadále přiměřeně fungovat, problémem však je nedodržování nebo změkčování pravidel, k němuž často dochází, zejména v Itálii a Řecku. Princip, že za hranici odpovídá příslušný členský stát EU, je stále častěji zpochybňován a volá se po „celoevropském řešení“.

Potřebujeme realistickou imigrační politiku

Ano, jistě máme jako lidé, jednotlivci, rodiny i národy, pomáhat druhým. Tato pomoc by však měla být svobodným, dobrovolným rozhodnutím. Cílem imigrační politiky však není řešit problémy jinde, nemá být nástrojem, jak spasit svět. Má být pomocí a nástrojem, jak uspořádat věci u nás doma, podle toho, jak to vyhovuje nám – a těm, které u nás dobrovolně uvítáme a kteří legálně a ve vzájemném souhlasu přijdou.

Žádný národ není povinen pomáhat druhému za cenu ohrožení vlastní existence. Jako není žádný jednotlivec spasitelem, není ani žádný národ spasitelem ostatních, jak připomíná ve svých textech Dan Drápal. Na světě žijí téměř dvě miliardy lidí ve velmi špatných hospodářských a politických poměrech. Nemůžeme všem pomoci, nemůžeme všechny přijmout u nás.

Cílem imigrační politiky nemá být totální kulturní asimilace imigrantů. Učinit z nich Čechy, kteří preferují vepřo-knedlo-zelo, by bylo nudné, jak kdysi kdesi napsal Roman Joch. Cílem imigrační politiky by však rozhodně měla být politická integrace, která je nezbytná k zachování soudržnosti naší společnosti a loajalita všech jejich příslušníků vůči ní. Zde vůbec nejde o rasu, barvu pleti či národnost, jde o to civilizační, morálně-kulturní hodnoty a politickou loajalitu. To jsou ta pravá “kriteria úspěšné integrovatelnosti”, jež mají býti brána v úvahu při rozhodování, kolik a jakých imigrantů přijmeme. Žádný cizinec, který naše legitimní civilizační hodnoty nechce přijmout za své, by nejen neměl mít možnost stát se našim občanem, ale neměl by mít právo legálně se usadit na našem území.

Potřebujeme tedy realistickou migrační politiku, která by řídila a usměrňovala legální migraci. Podporou legální, řízené migrace, omezujeme migraci nelegální. Legální migraci lze řídit, stanovovat její meze, a především ovlivňovat, odkud imigranti přicházejí. Princip je jasný: Naše země může přijmout jen tolik a takových imigrantů, kolik jich dokážeme úspěšně integrovat.

Trochu jsme si to zkomplikovali

Nepochybně mají pravdu ti, kteří volají po odstranění příčin – neboť vypořádávat se s důsledky je potenciálně nemožné. A jednou z příčin dnešního neutěšeného stavu v horkých regionech třetího světa je ne právě šťastná politika Západu, zejména Spojených států, v minulých letech. „Arabské jaro“ v roce 2011 a zejména následný neprozíravý zásah Západu v Lýbii, který v podstatě vedl ke zhroucení jakékoliv státní struktury v zemi, odstartovalo současnou vlnu migrantů ze severní Afriky. Stejně tak nelze nevidět, že masivní nástup tzv. Islámského státu byl velmi usnadněn, když Západ dal ruce pryč od (možná ne zrovna sympatické, přesto legitimní a stabilitu zajišťující) vlády Bašára Asada v Sýrii a začal podporovat rebely.

„Je zjevné, že k nám uprchlíci přicházejí ze zemí, kam prodáváme a dodáváme zbraně, anebo které bombardujeme. Běženci jsou vedlejším produktem agresivní expanzivní politiky,“ píše např. poněkud nemilosrdně ve svém komentáři novinář Ivan Hofman, „proto by neškodilo, kdyby agendu záchrany lidských životů řešili ministři zahraničí zemí Evropské unie souběžně s agendou vojenskou.“ Vskutku, nebýt podílu Západu na vyvolávání revolucí v arabském světě, nečelili bychom dnes tak masové imigraci z tohoto regionu. Na druhou stranu, dnešní migrační vlna je pomyslnou „kapkou“, v důsledku které přeteče „pohár“ – ten však byl těsně pod okraj naplněn už v minulých desetiletích, a to následkem mnoha různých příčin – ano, v poslední době jsme si to poněkud zkomplikovali, , ale hledat zde kořen celého problému by bylo bláhové...)

Je proto potřeba jednat přímo v zemích, ze kterých před ozbrojenými konflikty imigranti utíkají. Pomoci s budováním uprchlických táborů v okolí válečných zón, podporovat humanitární zásobování a koordinovat humanitární akce. Udělat maximum pro stabilizaci situace v krizových oblastech a v co největší míře pomoci místním, aby si pomohli sami, případně aby jim pomohly či se jich ujaly státy v daném regionu – a neměli důvod prchat ze svých zemí.

Myslím, že by to měla být i součást jakési politické, možná mediální, ale především duchovní ofenzivy Západu: dát Blízkému Východu i celému arabskému světu na srozuměnou, že je normální a očekávané, že o potřebné a soužené bližní se postarají především ti, kdo k němu mají nejblíže, ať lokálně, či třeba etnicky, kulturně, nábožensky. Není přece normální, aby muslimové prchali za pomocí na „křesťanský“ Západ a okolní muslimské země jen přihlížely. Stejně jako není normální, aby křesťanské menšiny v arabském světě byly vyvražďovány – a Západ jen přihlížel…

Mám zato, že pokud takto hlas nepozvedne Západ, nikdo jiný to za nás neudělá. Obávám se však, že bez návratu Západu ke svým duchovním kořenům, ke svému civilizačnímu sebevědomí, to nepůjde.

Imigrační džihád

Ale pozor, jsem dalek toho, abych tvrdil, že za všechno zlo může Západ. Pohyb obyvatel z Východu a Jihu na Západ totiž zdaleka není motivován pouze válečnými konflikty či bídou. „Velmi často jde o oběti cíleného obchodu s lidmi,“ varuje např. senátor Tomáš Grulich, historik a expert na migraci. Podle Grulicha tento druh zločinnosti dosáhl v ziskovosti pomyslné druhé příčky hned za obchodem se zbraněmi. To potvrzuje i ředitel odboru azylové a migrační politiky našeho ministerstva vnitra Tomáš Haišman. „Těm, kteří to celé organizují, je úplně jedno, jestli ti lidé dojedou, nebo nedojedou živí. Je to nový modus operandi zločineckých struktur, víme o tom už několik let,“ tvrdí Haišman.

Arabští náhončí slibují lidem v utečeneckých táborech či vesnicích skvělý život v Evropě. Cena za cestu přes moře se pohybuje kolem 6000 EUR. Stačí jim vyvést loďku s nešťastníky na otevřené moře – a pokud se osádka neutopí, dopluje či je zachycena evropskými pohraničníky, dostávají se uprchlíci do péče evropského sociálního systému. A podle odhadů evropské agentury pro ochranu vnějších hranic čeká jen v Lýbii na odchod do Evropy půl milionu až milion osob… „Systém, v němž pašerákům lidí stačí vyvézt své bárky pár kilometrů na otevřené moře, a pak už odpovědnost a logistiku přebírá cílová země, musejí pašeráci nutně brát jako státní podporu podnikání,“ výstižně upozorňuje např. Daniel Kaiser v týdeníku Echo. Jde tedy o cynický špinavý kšeft, který je schopen Evropu zcela rozvrátit a ekonomicky vyčerpat. Obrázky zoufalých uprchlíků na člunech vyvolávají napříč naším kontinentem vlnu soucitu, což umožňuje ještě více otevřít hranici – a vydělat ještě více peněz...

Nelze přehlížet ani bezpečnostní rozměr: Čluny z Lybie jsou plné mladých zdravých rozhněvaných mužů, žen a dětí je mezi nimi přibližně jen 10 – 15 procent. Petr Hampl ve svých varovných prognozách píše o bárkách utečenců jako o „invazních člunech“, dovršujících islamizaci Evropy z moře… Přehání? Není sám, kdo v této souvislosti hovoří o „migračním džihádu“. Výše citovaný senátor Grulich otevřeně připouští, že nikdo neví, kolik vycvičených teroristů mezi přicházejícími běženci je...

Byznys, a ještě k tomu revoluční

Vypadá to však, že byznys to je nejen pro kriminální gangy (a/nebo džihádistické ideology) „tam“, ale rovněž pro mnohé „lidsko-právní“ aktivisty (a/nebo multikulturalistické ideology) „zde“. Imigrační politika je totiž výnosným byznysem také u nás na Západě, navíc se dá provozovat s pocitem, že tak co nejřízněji přispíváte k nápravě světa.

Poslanec Tomio Okamura nedávno zveřejnil seznam českých „nevládek“, tedy nestátních neziskových organizací, které se živí byznysem s imigranty, včetně částek, které inkasují z veřejných zdrojů. Jedná se o více než 551 milionů ročně! A to prosím jde o poměry v České republice, která (jak vidno výše) určitě nepatří k přistěhovalecky nejvydatnějším lokalitám. V západní Evropě to teprve musí frčet!

„Kdyby ty peníze vyplácel stát českým rodinám, je to zhruba 5000 korun na jedno narozené dítě,“ pokračuje Okamura. Proč vlastně stát nepodpoří rodiny s dětmi, ale raději byznys točící se kolem imigrantů? Přitom by to nebyl žádný milodar, ale skvělá investice, vždyť každé dítě narozené v rodině a řádně vychované znamená pro společnost budoucí čistý příjem! Proč tedy mají imigranti přednost před podporou rodin? „Přece proto, že to je byznys,“ uzavírá na svém blogu Okamura. „Tam má vždycky silnější pozici ten silnější.“ Ať si o projektu Okamurova „Úsvitu“ myslíme cokoli, řekl bych, že v tomto ohledu trefil pan poslanec do černého.

„Od starých přistěhovaleckých vln, počínaje stěhováním národů na prahu evropského středověku a konče osídlováním Ameriky či Austrálie, se dnešní imigrační tsunami liší ještě v jednom důležitém aspektu,“ opakovaně upozorňuje v mnoha svých textech publicista Michal Semín, v posledních letech vytrvalý a neúprosný kritik Západu a jeho mnohých nectností. „Jejím hybatelem není jen pochopitelná touha imigrantů po vyšší životní úrovni (což byl hnací motor imigračních procesů v minulosti), ale ideologická podpora ze strany významné části západního establishmentu (politického, finančního, intelektuálního). V jeho rámci existují velice vlivné kruhy, které masovou imigraci používají jako politický prostředek k cíli, kterým je kvalitativně nová společnost, nová Evropa, nový člověk.“

Multikulturalismus se svou převrácenou „láskou“ k jinakosti a neochotou zaujímat jakékoliv hodnotící soudy (s výjimkou zavrhování Západní civilizace) ochromil elementární funkci západních států vymáhat dodržování práva od všech bez rozdílu. Je velkým selháním západních elit, že to nechaly dojít tak daleko.

Co dělat?

Co v této situaci dělat, jak nejlépe reagovat? Jaká by měla být přiměřená migrační politika? Neumím předložit vyčerpávající koncepci, mohu jen připomenout několik principů, které by podle mého neměly scházet.

Právo na emigraci (tedy právo na vystěhování) je zásadní lidské právo, neexistuje však nic takového, jako absolutní právo na imigraci (tedy právo na přistěhování). Nikdo nemá automatické právo přistěhovat se do jiné země, právo na imigraci je vždy podmíněno souhlasem jejich obyvatel.

Je nutno hájit svobodu slova a právní stát, trvat na dodržování práva od všech bez rozdílu. Svoboda volného pohybu náležející občanům EU a jejich rodinám, zahrnující možnost pracovat, usadit se a žít v kterékoli členské zemi je dnes mnohými zpochybňována. ČR by v této debatě měla rozhodně hájit nedotknutelnost svobody pohybu.

Neměnit bezhlavě společnou evropskou migrační politiku, naopak dbát na její důsledné dodržování a vynucování. Trvat na principu, že ochrana hranic je ve výlučné pravomoci členských států.

Cílem imigrační politiky by rozhodně měla být politická integrace, která je nezbytná k zachování soudržnosti naší společnosti a loajalita všech jejich příslušníků vůči ní. Cílem imigrační politiky nemá být řešit problémy jinde, nemá být nástrojem, jak spasit svět, nemá být ani nástrojem ideologické přestavby společnosti. Má být pomocí a nástrojem, jak uspořádat věci u nás doma, podle toho, jak to vyhovuje nám – a těm, které u nás dobrovolně uvítáme a kteří legálně a ve vzájemném souhlasem přijdou.

Braňme se myšlence tzv. Evropského občanství. Národní identita je pro moderní politický národ přirozená a neměli bychom ji potlačovat na úkor imaginárního evropského občanství.

Vnášejme do české společnosti sebevědomý a zdravý křesťanský postoj, včetně postoje k cizincům (uprchlíkům, přistěhovalcům), být hlasem rozumu a svědomí („činit pravdu zřejmou“, jak připomíná sv. Pavel), současně varovat před extrémy a ukazovat cestu mezi nimi (např.: islámu čelit, muslimy však milovat). Ať totiž chceme nebo ne, ať bude vláda taková či onaká, a postoj veřejnosti jakýkoliv, imigranti tady s námi budou, a bude jich nejspíš čím dál víc. Čím lépe bude náš národ připraven, tím lépe. A kdo by měl jít první příkladem, když ne křesťané?

Podpořme projekt přijetí křesťanských uprchlíků ze Středního Východu v České republice. Řada křesťanských iniciativ se snaží podpořit přijetí (několika desítek až stovek) křesťanských uprchlíků ze Sýrie či Iráku a nabízí těmto bližním v nouzi přijetí, lásku a pomoc.